Ptáci a jejich migrace

Další fotografie (4)

Všichni víme, že na zimu někteří ptáci od nás odlétají na jih, protože by se v zimě u nás neuživili. Ačkoliv tedy o tomto jevu všichni víme, o dalších podrobnostech známe jen minimum. Stále musíme jev migrace studovat a jsme v tomhle ohledu někde na začátku. Ukázalo se mi, že třeba právě konipasové jsou ptáci ke studiu migrace více než vhodní. Právě oni létají až do takových končin, kam to zase není jen tak samo sebou. Když si to uvědomíme, musíme před jejich výkonem smeknout. Na to se podíváme až později. O tom, jak se vlastně ptačí stěhování vyvinulo, sice existují různé teorie – musíme je ale brát s jistou rezervou. Vypadá to z prvního pohledu, že se ptáci stěhují ze severní polokoule na jižní, avšak může to být ve skutečnosti právě naopak. Mohli se také odstěhovat za sezonní nabídkou potravy z jižní polokoule na tu severní.

Kam od nás ptáci létají?
Ani na tuhle, ve své podstatě jednoduchou otázku neexistuje jednoznačná odpověď. A to se ptám jen na to, kam létají od nás. Ačkoliv se budu muset zmínit i o migrantech amerických, případně asijských, nechci se jimi nijak do hloubky zabývat, protože nemohu samozřejmě přinést žádné osobní poznatky, jen ty zprostředkované, kdežto o našich ptácích mohu napsat ledacos, co jsem zahlédl na vlastní oči. Anebo jsem si i všiml nějakých zpráv, které někdy nezapadají do obvyklé představy. Ta naše zemička leží, jak s pýchou říkáme, v srdci Evropy. V samém jejím středu. Zeměpisný střed Evropy leží kousek od Chebu. Ptáci, kteří se vylíhli v hnízdech na našem území, létají obvykle na zimu směrem na jih. To by měla být jejich konečná stanice zimního pobytu. Nedělají to ale všichni a také ne vždy. A také ne způsobem hurá na jih. Celá ta záležitost je mnohem komplikovanější, než si vůbec dovedeme představit, stále je a bude studována.
Uvažujeme-li, že převážná část ptáků z našich krajin odletí na zimu jižním směrem někam do Afriky, existují celkem tři letové koridory. Tři letové cesty. Nej­využí­vanější je západní cesta, která vede přes Španělsko a dále přes Gibraltar a dále na africký kontinent až do oblastí ležících na jih od Sahary, kde se ptáci rozptýlí. Přelet přes Gibraltarskou úžinu není nic náročného, protože africké břehy jsou často viditelné i lidským okem.
Pak existuje cesta východní, kdy ptáci létají do Afriky přes Blízký východ a podél východního pobřeží Afriky až hluboko na jih. Pro pozorovatele ptáků je nejpříhodnější zemí ve správném období Izrael, kam se takových specializovaných turistů sjíždějí celé zástupy. Táhnou tudy ptáci z celé východní Evropy, ale i západní Asie, respektive Sibiře. Hejna ptáků, která tudy táhnou, musí být opravdu velká, těžko si to může představit někdo, kdo to neviděl na vlastní oči. Mnohdy to ohrožuje i leteckou dopravu. Izraelská armáda dokonce udržuje zvláštní službu, která hejna ptáků sleduje a musí kvůli nim organizovat i lety bojových letadel, jež často létají v malých výškách. Několik špačků nasátých do proudového motoru může sundat z oblohy celé letadlo. Letové koridory ptáků v této části světa mohou být někdy opravdu úzké a ptáci ani nemusí tuto oblast překonávat v nějakém spěchu, proto jich lze pozorovat na příhodných místech opravdu hodně.
Ačkoliv ze střední Evropy tedy existují dvě tahové cesty, které v podstatě vedou nad suchou zemí, část ptáků volí ještě třetí cestu, jež přece jenom vede přes moře. Je to cesta řekněme přímo na jih. Ta vede přes celou Itálii, Sicílii a dále přes moře na africký kontinent. Mohlo by se zdát, že tato cesta není tak jednoduchá, ale ono to není zase až tak daleko přes to moře. Ze Sicílie to může být do Afriky na nejpříhodnějším místě tak 150 km a to mezi Afrikou a Sicílií ještě leží Malta, která je od Sicílie jen 90 km, a také další, neobydlené ostrovy. O tom, že ptáci asi používají tyto části pevniny jako orientační body, případně jako přestávky v letu, může svědčit nevraživost evropských ochránců vůči maltským lovcům, kteří stále ještě loví migrující ptáky, když v celé Evropě se již podařilo jejich lov zastavit.
Naznačil jsem tedy tři hlavní letové proudy, kudy ptáci táhnou z Evropy do Afriky. Oni však nelétají natolik přímočaře, abychom to my, lidé, dokázali snadno pochopit. Často si nějak svou cestu zkracují nebo z našeho pohledu nelogicky prodlužují. Třeba jeden lejsek šedý kroužkovaný u nás, u Ledče nad Sázavou, byl nalezen na ostrově Capri. Ten ostrov neleží sice nijak daleko od italského pobřeží, ale stejně, kde se tam proboha vzal? Anebo ve východním Středomoří táhnou ptačí migranti i přes Kypr, což se zdá docela nepochopitelné.

A jak je to jinde než v Evropě?
Ptáci migrují i mezi oběma americkými kontinenty. Právě tady na nás může vyskočit otázka, jestli ptáci migrují ze severu na jih, nebo obráceně. Jen v Americe se totiž vyskytují kolibříci. Jsou mezi nimi ti opravdu nejmenší ptáci, kteří na světě žijí. Ornitologie je řadí do řádu svišťounů – Apodiformes, spolu s našimi rorýsi. Kolibříci pak vytváří rozsáhlou čeleď kolibříko­vitých – Tro­chilidae Vigors 1825 a má jich existovat asi 332 různých druhů. Naprostá většina druhů kolibříků jsou obyvatelé Jižní, nebo Střední, tropické Ameriky. Živí se převážně nektarem květů, i když sem tam sezobnou nějaký ten drobný hmyz. Jsou to tedy nejen potravní specialisté, ale i tvorové s asi nejrychlejším metabolismem a spotřebou energie. Létají i odlišným způsobem než všichni ostatní ptáci. Respektive zcela jinak mávají křídly. Zatímco všichni ostatní ptáci, dalo by říci, křídly veslují, kolibříci vibrují křídly tak, že jejich konce opisují tvar osmičky. To je způsob, který by se dal přirovnat k letu vrtulníku alias helikoptéry. To jim pak umožňuje létat na místě, zavěsit se ve vzduchu před nějakým květem a sát z něho nektar za letu, aniž by se pták musel posadit. Jsou v letu na druhou stranu nesmírně rychlí a mohou v letu nepřekonatelně manévrovat. Jenže tento způsob létání je také nesmírně energeticky náročný. Proto jsou také většinou malých postav. Jejich srdce tepe neskonale rychleji, než tepe srdce všech ostatních živočichů. Zásoby energie musí také doplňovat z potravy mnohem častěji než všichni ostatní. Přesto i mezi kolibříky najdeme migranty. Asi 17 druhů kolibříků se může vyskytovat na území USA, které již neleží v tropickém pásmu, kde vždycky, po celý rok, něco kvete. Nejčastěji se vyskytují někde na jihu, na Floridě, v Texasu nebo Arizoně. Nejvýše na severu pak při západním pobřeží někde v Kalifornii a jeden druh létá až na Aljašku. Jsou však i na východě USA, kde se mohou vyskytovat až po Nové Skotsko. To se docela vymyká našim představám.

Samozřejmě i na americkém kontinentu většina ptačích migrantů naplňuje naše evropské představy o ptačím tahu, když táhnou směrem k jihu zavedenými letovými koridory, anebo ve velkých hejnech. Musíme si však uvědomit, že každý ptačí druh má přece jenom jinou techniku migrace. Někteří ptáci migrují ve velkých hejnech vytvářených záměrně, jiná hejna se mohou vytvářet na některých místech zcela náhodně. Další ptáci táhnou zcela individuálně, například dravci, což je také zcela pochopitelné. Ptáci mohou překonávat opravdu velké vzdálenosti, řekněme na jeden zátah, ale většinou se jejich migrace děje na etapy. Musí totiž doplňovat svou energii, aby byli schopni dalšího letu. Existují sice některé druhy ptáků, které vůbec usedat na zemi k odpočinku nemusí, například náš rorýs, jehož život se celý odehrává za letu. S jedinou výjimkou, když samozřejmě na nějaké pevné podložce musí vysedět svá vejce. Jenže on také za letu neustále přijímá potravu. Nám, suchozemcům, kteří se na ně díváme zdola, může připadat, že tam nahoře nic není. Co tam proboha ti rorýsi nebo vlaštovky mohou sehnat k žrádlu? To je však jen optický klam. Jednou jsem se za příhodného počasí díval z pražské petřínské rozhledny a byl jsem opravdu překvapen, jak je tam nahoře doslova nacpáno všelijakými hmyzími roztouženci, které vzdušné proudy vynesly do velkých výšek. U tak vynikajících letců, jakými jsou rorýsi, nás vůbec nepřekvapí, když migrují opravdu daleko. Jsou ale i ptačí druhy, které zrovna za vynikající letce ani nepovažujeme, ale právě ty třeba létají na zimu daleko. Je vcelku logické, že nejdelší trasy přesunu musí překonat některé druhy ptáků, které hnízdí někde v Arktidě, vysoko na severu. Jde především o některé druhy bahňáků.

Rekordmani migrace
Že ptáci migrují, a dokonce i náznak jejich letových koridorů znali lidé od nepaměti. O tom svědčí třeba i záznamy z našeho území, když jistá rodina až tamhle odněkud z Holandska si pronajímala čihadla v Pod­krkonoší. Chodili na lovnou sezonu odtamtud pěšky a odváděli jakýsi poplatek v podobě části svého úlovku. Museli tedy chodit na určitá místa s jistotou, že se jim to vyplatí. Znalosti čihařů se dávno ztratily v nenávratnu a my budeme muset koridory ptačího tahu u nás znovu vyhledávat. Musí stále existovat, i když počty táhnoucích ptáků jsou dnes dramaticky jiné.

Někteří ptáci z naší krajiny v podstatě i zcela zmizeli. Kdysi nejběžnější pták naší zemědělské krajiny, skřivan polní, v podstatě zmizel. Nebo koroptev. Před sto léty se lovilo ročně přes jeden a půl milionu koroptví! Výzkum ptačího tahu a vůbec života ptáků se děje v současnosti především sběrem informací a také v posledních asi sto letech pomocí metody kroužkování. Pták dostane na nohu lehký hliníkový kroužek s číslem a logem kroužkovací stanice, kde se shromažďují potřebná data. Pták musí být samozřejmě nejdřív chycen, případně být okroužkován ještě na hnízdě jako nevzletné mládě. A potom být po čase zase chycen, případně nalezen jako uhynulý. Je to sice metoda více než náhodná, nicméně účinná. Jen díky kroužkování toho víme dnes o něco více než dříve.
Ptáky nemůžete chytat kdekoliv, musíte mít to správné místo, které se neprozrazuje. Kdysi mě přemluvili, abych také kroužkoval ptáky, a já jsem kývl. Měl jsem takové místo. Jen si vzpomeňte na K. J. Erbena a jeho básničku: „Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les…, tam ptáci, laně chodí pít.“ Měl jsem „vodu“, jenže zakrátko tam postavili nemocnici pro papaláše, napajedlo zaniklo. Nic takového jsem pak již nenašel a počty mnou chycených ptáků jsou jen takové, aby se neřeklo. Moderní doba však přinesla i nevídanou míru miniaturizace. Proto dnes můžeme některým ptákům nasadit takový malý „batůžek“ s vysílačkou, která pak vysílá údaje o jeho poloze. Není to samozřejmě zadarmo, všechno na světě musí nakonec někdo zaplatit. Jsou však lidé, kteří dokážou potřebné peníze sehnat. Právě pomocí rádiové navigace se podařilo zjistit některé zajímavé skutečnosti. Například se uvádí, že migrantem, který se stěhuje na nejdelší vzdálenost, je břehouš rudý – Limosa lapponica (Linnaeus, 1758), který letěl z Aljašky na Nový Zéland bez zastávky osm dní a urazil rekordních 11 500 km. No, jak je to takhle lakonicky řečeno, jako chovatel ptáků tomu prostě nevěřím. Proč? Jsou tady jistá ale. Ptáci mají oproti jiným teplokrevným tvorům zrychlený metabolismus a já neznám z chovatelské praxe žádného, který by vydržel celých osm dní bez přijímání potravy. To je jedna věc. Tou druhou je až nápadná shoda s primitivním výpočtem. Bahňák letí asi rychlostí 60 km za hodinu a to odpovídá té vzdálenosti a době, kdy byl u cíle. Já tedy nejsem žádným odborníkem na bahňáky, venkoncem jsem jich za celý život viděl na vlastní oči minimum. Osud mi však nadělil jednu příležitost.
Rok 2013 byl rokem vlhkým, leckde stály v polích velké kaluže po celé léto. U jedné takové jsem měl příležitost pozorovat i fotit několik druhů bahňáků. Několikrát. Jednou jsem to vydržel dvě a půl hodiny v kuse. Bahňáci jsou výteční dálkoví letci. To ano. Najednou jich spadlo z oblohy pět. Tři samice jespáků bojovných a dva jiní. Na okraji louže každý ulovil několik žížalek a čtyři dali hlavu pod křídlo a spali, jeden hlídal, také v odpočinkové poloze na jedné noze. Posléze se v hlídkování vystřídali. Za ty dvě hodiny najednou znovu všichni odstartovali a zmizeli v dálce. To je přesně způsob, jak překonávat velké dálky a současně přijímat potravu.

Když si prohlížím na mapě trasu toho migračního rekordmana, tak si dovedu představit, že na jeho letové trase nebyl jen pustý oceán, ale oblast posetá malými, většinou neobydlenými ostrůvky, atoly a mělčinami Mikronésie. Bezpočet příležitostí něco spolknout, dát si malého šlofíka a pokračovat v letu. Nemohl jsem si nevšimnout, že se ten pták vracel zpátky na Aljašku úplně jinou cestou. A to je zajímavé. Při cestě z Aljašky pospíchal, protože nejspíš využíval příhodné situace, kdy měl vítr v zádech a mohl letět i podstatně rychleji. Na cestě zpět to již tak důležité nebylo, zpáteční cesta spíše nabízí mnohokrát větší příležitost k nakrmení. Ani monitorovací zařízení není schopno odhalit tenhle způsob letu, protože je zapínáno jen v určitých intervalech, aby vydržely baterie.
Tolik pro dnešek. Tohle téma nabízí více příležitostí ku psaní, proto to bude muset být na pokračování. Můžeme si říci něco víc o břehouši rudém a všimnout si dalších migrantů, kteří létají malinko jinak a jinam, než jsme si dosud mysleli.

 

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře