Hrdlička divoká – Streptopelia turtur (Linnaeus, 1758)

Hrdlička divoká – Streptopelia turtur (Linnaeus, 1758)
Hrdlička divoká – Streptopelia turtur (Linnaeus, 1758)
Hrdlička divoká – Streptopelia turtur (Linnaeus, 1758)
foto: archiv Petra Podpěry
Obsah
  1. Systematika
  2. Hnízdění a tah hrdliček
  3. Jiné druhy hrdliček

Pro rok 2019 byla vyhlášena ptákem roku. Je to pták veskrze příjemného vzhledu, lidé jej dokonce mají za symbol lásky, přesto se nevyvaroval toho, aby byl řazen mezi lovnou zvěř. Atlas zvěře vydaný v roce 1980 SZN ji uvádí, ale říká, že je hájená. Byla považována za symbol lásky, alespoň jsme se to tak učili, protože Máchova báseň Máj, coby oslava češtiny, přece říká: Byl pozdní večer, první má, večerní máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. Nejspíš to byl právě hlas, proč hrdličky byly pro lidi tak příjemné. Nezapomínejme ale na pragmatičnost člověka – jedno lidové přísloví totiž zase říká, že láska prochází žaludkem. Z atlasu zvěře bychom si měli ještě zapamatovat, že v roce 1980 sice byla hrdlička divoká již hájena, ale ten atlas také říká, že již tenkrát byla na ústupu. Ten se od té doby neobyčejně zrychlil a dříve všudypřítomný pták byl nově zařazen mezi ohrožené. Samozřejmě se to vysvětluje změnou zemědělské krajiny a všemi dostupnými argumenty od globálního oteplování až po situaci, kdy je někde jinde než u nás dosud lovným ptákem. Nikdy se však neargumentuje silným predačním tlakem, kdy bezbranná mláďata vybírají sojky, straky i krahujci. Díváme se do pokřiveného zrcadla, když licoměrně voláme po změně zemědělské politiky, a přitom nikde nevidím ani náznak toho, jak by si to někdo vlastně představoval v praxi. Připomíná mi to situaci z dětství, kdy po nás kočí dozadu mrskal bičem a ti, co se dozadu nevešli, křičeli z chodníku: Za vozem, za vozem!

Je to všechno poněkud zamotaná situace. Protože u nás žijí jen čtyři druhy ptáků z čeledi holubovitých. Dva druhy s rodovým jménem hrdlička a dva druhy s rodovým jménem holub. Potom ještě jeden druh, který sice žije také volně, nicméně se jedná o druh až následně zdivočelý. A pozor! Zatímco hrdlička divoká je viditelně na ústupu, další druhy jsou na tom jinak. Holub hřivnáč naopak prosperuje a nikdy jich nebylo tolik jako dnes. Holub doupňák díky svému způsobu hnízdění je vázán na populaci datlů černých a jeho stavy jsou stabilizované. Pozorovatelé sice hlásí neobyčejně početný zimní výskyt, ale to je zřejmě omyl. K tomu se dostaneme. Pak tady máme hrdličku zahradní, která se k nám přistěhovala těsně po 2. světové válce. Její stavy bývaly v čase největší prosperity sice vyšší, nicméně ještě dnes v podstatě ohrožena není. Populace zdivočelých domácích holubů, kterým se říká obvykle věžáci nebo kurťáci, již také není tak početná, co bývala, nicméně pokles je vcelku dobře vysvětlitelný. Předkem domácího holuba byl holub skalní, který u nás nikdy nežil. Populace věžáků byla do jisté míry vždy provázána s volně létajícími domácími holuby. Dnes není ani zdaleka tolik holubářů co dříve a ti, kteří se chovem holubů dosud zabývají, drží obvykle svoje chovy ve voliérách. Proto již volně žijící populace není posilována novou krví a také na jejich vybarvení je to znatelné. Pomalu mizí pestrost barev a jejich vybarvení se vrací k vybarvení holuba skalního. Ten je jen málo odlišný od doupňáků. V roce 2017 jsem pozoroval na podzimním tahu dobře dvoutisícové hejno hřivnáčů na čerstvě posekané kukuřici, když jsem si všiml menšího hejna doupňáků mezi nimi. Vyfotil jsem si je. Kdepak, byli to věžáci a všiml jsem si toho až doma, když jsem si fotku zvětšil v počítači. Liší se jen barevnou skvrnou na krku, respektive odstínem kovového lesku peří. Záměna je více než snadná. Pak se ještě sem tam vyskytuje v našich chovech hrdlička chechtavá, která je téměř k nerozeznání od hrdličky zahradní – a kdyby se nějaká (ulétlá) objevila v hejnu zahradních, nejsem si jistý, jestli bych to poznal. Situace tedy není vůbec tak jasná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Proto od začátku.

Systematika

Hrdličku divokou popsal a zařadil do systému již Linné, a to roku 1758. Řadil ji však do jiného rodu, než do kterého ji řadíme nyní. To je vyjádřeno závorkou u jeho jména. Dnes tedy hrdličku divokou řadíme do rodu Streptopelia, podčeledi Colum­binae, čeledi Columbidae Leach, 1820 = holubovití, řádu Colum­biformes = měkkozobí. Druh Strepto­pelia turtur (Linnaeus, 1758) vytváří pak podle Soustavy a českých názvů ptáků celkem čtyři zeměpisné formy. Je rozšířena v západní Palearktice od západní Evropy až po západní Sibiř a Afghánistán. O východní hranici rozšíření odborná literatura pozoruhodně mlží. Na východě je totiž popisována hrdlička východní, která je naší hrdličce zatraceně podobná. Jde o blízce příbuzný druh a moje zdroje literatury psané azbukou jsou přece jenom již nejméně čtyřicet let staré. Čtyři zeměpisné formy, kromě té nominátní, obvykle popisované, pocházejí ze severní Afriky a Baleárských ostrovů, saharských oáz a údolí Nilu. Jde především o formu Streptopelia turturarenicola Hartert, 1894, která prý hnízdí v severní Africe v Maroku, Alžírsku, Tunisku a severní Libyi, dále v Izraeli, Sýrii, Iráku, severním Afghá­nistánu a východním Kazach­stánu, k jihu pak po severní území Sahary a Perský záliv. Tento popis nám krapítko koliduje s tím, jak je popisováno rozšíření nominátní formy tam na východě. Nakousl jsem tuto otázku jen proto, abych naznačil, jak je ornitologie, jako věda, stále knihou otevřenou. Co nevidíte na vlastní oči, tomu musíte jen věřit. Anebo nevěřit, samozřejmě. Ústup druhu hrdlička divoká je zaznamenán především v západní části areálu jejího rozšíření. V Anglii jich údajně je jen 10 % původního počtu. (90 procentní úbytek). U nás je pokles stavu menší, ale jak je tomu na východě, vůbec nevíme. Mnohé populace různých druhů ptáků viditelně pulzují. Někdy se šíří, daří se – a v následném období, kdy se pro změnu nedaří, se druh z okrajových částí areálu rozšíření stahuje. Vypadá to tak, že různé druhy mají i svoje původní centrum oblasti rozšíření, jakousi pravlast. Například konopky byly v jeden čas u nás opravdu málo početné, a když jsem přijel na dovolenou na Hvar, nestačil jsem se divit, kolik jsem jich tam pozoroval. Dnes to vypadá, že jsou již zase početnější.

Naše hrdlička divoká je přísně tažným ptákem. Přichází k nám poměrně pozdě, až někdy v druhé polovině dubna, a odlétá v září. Bude zajímavé sledovat její přílet v letošním roce, kdy jiné druhy ptáků, které přilétávají dříve než ona, se u nás objevily neobyčejně časně. Jde třeba o čápy, holuby hřivnáče nebo špačky. A dnes, to je 10. 3. 2019, přichází zpráva, že sýkory modřinky v Praze–Podolí mají již šest vajec. Všechno se v letošním roce zdá o něco rychlejší, než bývalo obvyklé. Proto bude hodně zajímavé bedlivě sledovat, kdy se objeví první hrdličky divoké.

Hrdlička divoká žije ráda v pestré zemědělské krajině (pole, meze s keři, remízky, okraje lesů). Potravu sbírá na zemi. Je to pták plachý, který si v přítomnosti lidí příliš nelibuje, i když ani tohle nebývalo tak vyhrocené. V Praze totiž v minulosti tak daleko od lidí nežila – bývala pozorována i v hradních zahradách. Je možné, že se měnilo i její chování. Starší literatura říká, že při hnízdění dávala přednost smrkovým tyčkovinám. Potom tomu bylo jinak. Před čtyřiceti léty jsem její hnízda nalézal pravidelně ve vrbinách okolo rybníka v Chýni, tak do dvou metrů nad zemí, a potom zase na Vysočině na šípkových keřích. Zálibu v šípkových keřích zmiňuje také Wahl již ve čtyřicátých létech minulého století.

Hnízdění a tah hrdliček

Hnízda holubovitých jsou z lidského pohledu jen neumělé ploché stavby sestavené z několika klacíků. Všimněte si však, že tyto „neumělé stavby“ vydrží v koruně stromu, i když nejsou již používané a opravované, i po několik roků. Všichni naši holubovití snáší vždy pouze 2 bílá vejce, proto jejich reprodukční schopnost je oproti jiným ptákům, kteří mají vyšší snůšky, jen malá. Mláďata hrdliček jsou na hnízdech opravdu bezbranná, i když je rodiče dokážou udatně bránit. Jenže právě hrdličky divoké jsou u nás ty nejmenší postavou a proti strakám mají jen malou šanci. V podstatě všechny naše znalosti o hrdličkách pocházejí z období před vypuknutím populační exploze strak. Straka je sice stále považována za škodnou, může se střílet, ale nemusí. Proto to také v podstatě nikdo nedělá. Hrdličky divoké jsou přísně tažnými ptáky, kteří zimují v severních oblastech Afriky pod Saharou. Této oblasti se říká Sahel. Naše hrdličky létají od nás převážně jižním nebo východním směrem. Většina u nás kroužkovaných ptáků byla ulovena v Itálii nebo v Řecku. Nej­vzdálenější nález u nás kroužkovaného ptáka pochází z Káhiry v Egyptě. Změnila se však i situace v Sahelu, na zimovištích. V západním Súdánu, v místech, kde nebývalo téměř žádné území osídlené lidmi, jsou dnes četné uprchlické tábory. Dovedu si představit, že lidé z těchto táborů se dělí o vodu s hrdličkami a také je nejspíš intenzivně loví. Proto se zase nemusíme úbytku hrdliček tolik divit a hledat příčinu jen v naší krajině. Naštěstí se hrdličky dožívají o něco vyššího věku než drobní ptáci. Nejstarší hrdlička byla v Řecku ulovena ve stáří 9 let, 10 měsíců a 24 dní. Hrdličky jsou dobrými a rychlými letci. Dokonce i pro krahujce, specialistu na ptáky, není snadnou kořistí. Německý ornitolog Uttendörfer zkoumal zbytky krahujčí potravy u 632 jejich hnízd. Ze 42 261 vzorků ulovených ptáků bylo jen 85 hrdliček. Hrdličky táhnou převážně v noci a uletí na jeden zátah 500 až 700 km.

Jiné druhy hrdliček

Je zajímavé, že hrdličky divoké se pravděpodobně u nás nikdy nedržely v klecích. Nikdy jsem je v kleci neviděl ani o tom neslyšel. Dokonce ani Brehm se o jejich chovu v klecích nezmiňuje. Bylo to asi proto, že v časech, kdy se ve skoro každé domácnosti nějaký pták v kleci držel, tu byl jiný druh hrdliček, který byl opravdu nenáročný. My starší ještě pamatujeme, že náš dědeček míval v kleci hrdličky. Byla to hrdlička chechtavá, pták velice podobný hrdličce zahradní, která se k nám přistěhovala v časech po 2. světové válce.

Hrdlička chechtavá – Strep­topelia roseogrisea (Sundeval, 1857) pochází z nejsevernějších oblastí Sahelu, jižně od Sahary. Jsou to kraje opravdu nehostinné, a asi proto jsou tito ptáci v klecích opravdu nenároční. Dokonce natolik nenároční, že žádného jiného ptáka, který by se spokojil s takovým minimem, vůbec neznám. A dovedou si svého bydla vážit. Děda míval dvě hrdličky v takové větší kle­ci – svým cukrováním mu ulehčovaly práci. Byl cizelér a celý den ťukal do plechu. Jejich klec bývala otevřená a ptáci se do svého domova sami vraceli. Mají prý i podíl na mojí výchově. Když jsem spal v kočárku na zahradě, seděl pár hrdliček na rámu kočárku. Jakmile jsem se vzbudil, začaly poletovat a upozorňovaly, že něco není v pořádku. Dokonce existuje fotka. To ale není nic oproti tomu, co jsem viděl na výstavě v botanické zahradě. Posledním chovatelem, kterého jsem znal a jenž s oblibou choval hrdličky, byl Josef Vicena. Měl tam pro ně rezervovanou klec. Hrdlička chechtavá s odchovem, zněl nápis na ní. Vicena byl zahradník, který byl zdálky rozpoznatelný podle slamáku, který nosil v zimě v létě. Boží člověk. Při příjmu ptáků přišel ve svém slamáku do výstavního skleníku a z aktovky vyndal hnízdo s vejci. Dal ho do klece. Potom z pravé kapsy saka vyndal holubici a posadil ji na ta vejce. Z levé kapsy pak vyndal holuba a přidal ho do klece. Druhý den se vylíhla holoubata. Když si všechno za čtrnáct dní zase odnášel, poznamenal: Za týden budou akorát a budu je mít k večeři. Nebo na světovém šampionátu v Olomouci se jeden náš chovatel stal mistrem světa, samozřejmě v kategorii hrdliček. Pamatuji si to, protože se stal slavným i svým výrokem: Kdybych věděl, že to budou mistři světa, tak jsem jich tolik nesnědl!

Hrdlička chechtavá má sice svou chovatelskou slávu daleko za sebou, když v časech našich dědečků ji držel každý druhý, zatímco dnes jen málokdo. Byla však vyšlechtěna do tolika barevných variací, že si to ani nedovedete představit. Pepík Vicena byl, až do sklonku svého života, dá se říci i jejich sběratelem. Nebyla snad v zahraničí burza, aby si nějakou variaci nevezl domů.

Při pohledu na ptáky jednoho rodu a velmi příbuzných druhů si nutně musíme položit otázku: Proč vlastně víme o hrdličce divoké tak málo? Proč jsou některé druhy synantropní, neboli libují si v přítomnosti lidí, zatímco jiné jsou tak plaché? Proto není vůbec od věci, že byla hrdlička divoká vyhlášena ptákem roku. Dívejme se všichni pozornějším okem, můžeme se dobře poučit.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (11x):

1
2
3
4
5

Autor textu Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.

Autor fotografií zdroj: Shutterstock

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře