V přírodě je pohyb 4

Onehdá bicykloval světově známý filmový režisér Miloš Forman z Paříže do rodných Čech a po dojezdu se nechal slyšet, že s přírodou není něco v pořádku, protože za celou tu cestu neviděl ani jednu chrpu. Když něco takového řekne člověk natolik známý jako pan Forman, obvykle se toho chytnou takzvané sdělovací prostředky právě tak jako příslovečné todlecto košile. Jeho výrok letěl světem. Zajistil si jím i mou pozornost – a já si tedy od té doby každé léto vzpomenu na pana Formana, když vidím někde záplavu rudých květů vlčích máků v kontrastu tvrdé kobaltové modři kvetoucích chrp. Od pana Formana to byl vůči mé osobě perfektní marketing. Funguje zkratka chrpa = Forman. On asi opravdu neviděl cestou žádnou chrpu, protože nejspíš v Americe zapomněl, kdy obvykle chrpy v Evropě kvetou. Chrpa je vlastně plevel a nebojte se, pokud se týká plevele, je příroda naprosto v pořádku. To, co nezdá se mi zcela v pořádku, týká se spíše naší informovanosti okolo stavu naší přírody. Netvrdím, že stav našeho okolí se mi zdá být v naprostém pořádku, ale tvrdím, že jsme informováni jen zpola, a ještě k tomu nátlakovým způsobem. Způsobem, jakým se živí jen určitý okruh lidí a který závěrem vede ke špatné představě naopak většiny lidí. Něco je zásadně nadhodnocováno, zatímco o jiném se vůbec nemluví. Proto jsem také začal psát sérii článků o takových druzích ptáků, kteří obohatili naši přírodu, když ještě za mého mládí u nás vůbec nebyly. Je jich dost a mohl bych ještě pokračovat, tentokrát vám chci představit záplavu kvetoucích chrp, jak jsem je vyfotil z auta, ze silnice. Vzpomínky na léto totiž u mne patří Formanovi.

Motýl, vedlejší cíl

Fotím ptáky. Mám takové místečko, kam některé druhy ptáků létají pravidelně. Proto mám ve sbírce tolik fotek, třeba stehlíků, že si dovolím soutěžit s kýmkoliv. Jako vedlejší produkt vyfotím i motýla, který se posadí v dosahu fotoaparátu. No, a když právě nelétá nic, tak také nic nedělám. V takové chvíli vrtá mi v hlavě samovolně. Někdo tomu třeba může říkat přemýšlení, já se spíše držím toho vrtání, protože to není nijak cílevědomé. Ptáci na to moje místo létají na grit. Žerou kamínky. Proč létají právě tam, a ne jinam, je mi záhadou. Jenže někdy na tom místě zastihnu i motýly, kteří se sem slétají. Vlastně doučuji sám sebe.

Jako školou povinní jsme kdysi měli sbírky motýlů, na které jsme později, když jsme povyrostli, lákali slečny. To se dnes již nedělá. Tedy v takové míře jako kdysi. Většina motýlů je dnes chráněná, to znamená, že již nemůžete volně pobíhat po loukách se síťkou nebo nabízet svoji prastarou sbírku motýlů někde na burze, aniž byste se vystavovali nebezpečí postihu. Přesto tady máme stále ještě i motýly ve volné přírodě, jenom je již málokdo zná trochu víc do hloubky. Vezměme si třeba našeho nejobyčejnějšího motýla, kterým je bělásek zelný – Pierisbrassicae Linnaeus, 1758. Ten mě nepřestává udivovat také tím, že byl a stále je naším nejpočetnějším motýlem. Jeho housenky konzumují nejraději zelí, jak již jeho jméno napovídá. To jsem kdysi viděl na vlastní oči a zanechalo to ve mně nezapomenutelný dojem.

Koncem šedesátých let jsem byl na návštěvě v jižních Čechách, v Žirovnici. Za domem měli zahrádku a na jednom záhonu asi tak šest hlávek zelí. Bylo to obsypané housenkami a jejich nenasytné chroustání vydávalo natolik silný hluk, že jsem v lehátku po obědě nemohl usnout. Proč ty housenky nezničíte? Ale to jsou jen vrchní listy. Já uříznu celou hlávku i s housenkami a ty pak oklepu slepicím. To je výborný krmení, říkal majitel. Jenže jsem teď již léta neviděl někde na poli či na záhonu nějaké zelí. Co tedy žerou housenky bělásků? Prý brukvovité rostliny. Krucipísek, které rostliny jsou vlastně brukvovité? A helemese, třeba i řepka. No, to by tedy měl být nynčko v Čechách bělásků ráj. Nepozoruji, že by snad trpěli nějakým nedostatkem, ale zdá se mi, že zelí jim pořád šmakuje lépe než ta řepka.

Bělásci mě však také udivují tím, jak se shlukují na některých místech okolo kaluží, kde sají jakési podpůrné látky. Nějakým způsobem mezi sebou komunikují, sdělují si informace. O tom nevíme zhola nic. Jejich drobný organismus, oproti tomu našemu v podstatě jednoduchý, musí být vybaven něčím, co jim to umožňuje. Kdybychom to my lidé uměli jako oni, třeba bychom nemuseli platit horentní sumy za komunikaci mezi sebou.

Tak to vidíte, co mně vrže v hlavě, když právě nelétají ptáci, na které číhám, abych si je vyfotil. Přidávám i několik fotek motýlů – ale s těmi mám potíže. Vlastním jen Kapesní atlas motýlů a v něm není všechno. Třeba batolec duhový má na fotce o jeden kruhový znak víc a zdáli se mi i různě velicí. Více druhů těchto do modra vybarvených motýlů by však u nás žít nemělo. Alespoň podle internetu. Možná jde o samce a samice. Tohle tedy neznám. Ale vraťme se k ptákům.

Ptáci, které jen tak neurčíte

Mohou se u nás objevit ptáci, které jen tak neurčíte. Důvodů může být mnoho. Jsou zprávy o dřívějším výskytu, například severoamerických druhů pěvců. Mohli uniknout z klecí chovatelů a nechovatelé je neznají. Avšak mohou se takoví ptáci objevit i jaksi přirozenou cestou. Říká se jim zatoulanci. Čím dále více takových pozorování, kde se nakonec podařilo takové zatoulance správně určit, se vyskytuje u ptáků, kteří se k nám nějakým způsobem dostali směrem od jihu. Ha, okamžitě se řekne, že je to důkaz globálního oteplování. Jako kdyby již Kosmas nenapsal, že tenkrát bylo takové teplo, že byla úroda dvakrát do roka. Nebo jako by se nevědělo, že dlouho potom bylo u nás takové teplo, že ještě v časech Karla IV. se v našich krajích objevila hejna biblických kobylek. Od těch časů naštěstí již nikoliv.

Je tu však ještě další problém, a to problém našich vlastních zkušeností. Můžete mít nebývale obsáhlou knihovnu odborné literatury, přesto podle ní nemusíte nabýt opravdu dokonalých znalostí. Pokud něco nevidíte na vlastní oči a neporovnáte své vidění s co nejrozsáhlejšími, dalšími informacemi, stále máte jen poznatky zprostředkované, z druhé ruky. Dokonce i údaje z odborné literatury, zvláště pak ilustrace, mohou způsobit mnohdy značné rozpaky. Odborná literatura i naše vlastní poznatky se sice průběžně zdokonalují, ale víme, že k naprosté dokonalosti máme stále daleko.

Dokonce i takzvaná odborná literatura může vzbuzovat jisté rozpaky. U Svenssona najdeme třeba budníčka tmavého namalovaného s docela výraznou kresbou, avšak s ocasem, jehož konec tvoří mělkou vidličku. Oproti tomu ruský klíč k určování ptáků Opredělitel ptic (Vtorov, Drozdov) uvádí kresbu konce ocasu jako výrazný znak k určování tohoto druhu, ocas výrazně zaokrouhlený. Na dobré, ostré fotografii lze takový ocas vystopovat i při záběru z profilu. Asi jen u tohoto druhu budníčka lze vidět, že ocasní, rýdovací péra v ocasu jsou nejdelší ta prostřední. U našich budníčků ta krajní. A ještě pak první, zakrnělá ruční letka má být nápadně velká. Tohle tedy u Svenssona nenajdete. A také by měl být i docela výrazně hnědý. Protože jde v podstatě o ruské ptáky, kdo jiný než Rusové by je měl znát? Najdete na internetu i fotografie, které ruskému výkladu odpovídají. Jakého nám tedy, krucipísek, představuje Svensson budníčka? Respektive jaký vzorek předložil ilustrátorovi, aby podle něho nakreslil svůj portrét toho ptáka? Tak se nedivte, že při určování ptáků, kteří vypadají krapítko nevýrazně, u nás mnohdy panuje docela zmatek.

Pokud takového nevýrazně vybarveného ptáka vidíte někde v přírodě, máte ku pomoci hned několik výhod, které člověk prohlížející si fotografii nemá. V první řadě velikost jeho těla. Tu podle fotografie neurčíte. A samozřejmě také prostředí, v němž ptáka pozorujete. To vám může zúžit pátrací pole. Ale nemusí. V době tahu mohou být ptáci kdekoliv. Například jedna sluka lesní se procházela po chodbě domu poblíž Staroměstského náměstí v Praze.

V poslední době, s neustálým zdokonalováním snímací techniky, roste i počet otazníků, když vidíme na mnohem větší dálku více detailů. Začátkem července takhle sedím na zahradě jednoho domu poblíž Ledče nad Sázavou. V jednu chvíli jsem tam osaměl, popíjeje minerálku s větvičkou máty, byl klid, proto se ptáci začali ukazovat. V jednu chvíli jsem vyfotil budníčka menšího na střeše stodoly. Toho poznám na dálku a fotografie potvrdila správnost určení i podle specifických znaků, jako je barva nohou či typický světlý srpek pod okem.

Najednou na oplocení vidím sedět ptáka, o kterém jsem si myslel, že je to pěnice slavíková. Byl té velikosti a na tu vzdálenost odpovídal i zbarvením. Tak jsem popadl fotoaparát a stačil udělat dvě fotky, než zase zmizel. Pták velikosti pěnice slavíkové ukázal se být po zvětšení záběru jiným druhem. Na zvětšené fotografii v počítači zdá se patřit svou postavou spíše někam do sedmihlásků. Plně vybarveného sedmihláska jsem kdysi pozoroval na dálku při stavbě hnízda. Jenže jsem jej na vlastní oči zase již dlouho neviděl. A rovněž si nevzpomínám, že bych viděl mladého, dosud plně nevybarveného sedmihláska. A také existuje několik dalších druhů nenápadně vybarvených sedmihlásků domovem jižněji od nás. Já vám tu fotku ukážu, třeba bude mít někdo více zkušeností. 

Nebo lejskové. Ještě před rokem jsem měl na svém stanovišti možnost lepšího postavení vzhledem ke světlu při fotografování. A je tam takový smrk středního věku, který má uschlou špičku. Ptáci ten posed rádi využívají. Vyfotil jsem tam několikrát i lejska šedého. Téměř vždy ve stejné pozici. Ten jeden zdál se mi být kupodivu s jinými znaky než ti druzí. Ty znaky odpovídají spíše lejskovi šírozobému než našemu lejskovi šedému. Jak určíme lejska šírozobého? Třeba podle Svenssona. Ten má v atlasu vyobrazení typického plně vybarveného dospělého ptáka. Jak jinak? Jenže já vidím nejspíš ještě nedospělého jedince na tahu, který zatím zcela jako jeho otec nevypadá. Nicméně ten rozdíl tam vidím. Náš lejsek šedý nikdy nemá spodní čelist zobáku tak širokou a s výrazným žlutým polem. Rozdíl vám mohu ukázat. 

Čím známější, větší jméno máte, tím také máte větší pravdu. To je platné napříč všemi lidskými obory. Pan Klápště byl velký znalec ptáků. Nějakou část svého života strávil v Austrálii, takže jednak hovořil plynně anglicky a také byl znám jako majitel asi největší sbírky ornitologické literatury u nás. Převážně anglické, ta je nejobsáhlejší. Když tedy pan Klápště prohlásil, že viděl třeba nějakou zeměpisnou formu nějakého budníčka, kterého můžete znát tak leda z literatury, nikdo se neodvážil cokoliv namítnout. Já jsem před časem vyfotil dva ptáky sedící na vrcholku jedné borovice. Fotky byly neostré, nicméně tvar těla a skvrnitost opeření odpovídala mladým žluvám. A hlavně – když jsem si to v počítači zvětšil, ti ptáci měli jasně u kořene zobáku viditelnou červenou barvu. Nic jiného to tedy být nemohlo. Problémem bylo datum. Byl konec září a žluvy by měly být dávno v Africe. Tak jsem se dozvěděl, že jsem si to asi spletl s drozdem brávníkem. To mě tedy rozžhavilo doběla. Splést si mohu ledascos, ale brávníka se žluvou nikdy. Tak velkého blbce ze sebe dělat nechci, proto jsem svoje pozorování přestal někam posílat. Nicméně moje sbírka záběrů utěšeně roste a často se dívám i na netušené rarity. Například u tak obyčejného ptáka, jakým je strnad obecný, jsem objevil něco, co jinde hledám bezvýsledně. Zatím se na to chystám. Možná příště.