Holub krvavý (Gallicolumba luzonica) – zkušenosti z chovu 

Když jsem před více než patnácti lety začínal s chovem exotických ptáků, poměrně brzy jsem začal propadat kouzlu divokých druhů holubů a hrdliček, tedy řádu měkkozobých (Columbiformes). Jeden druh mne však upoutal již dříve – a svým bizarním vzhledem zaujme snad každého. Jedná se o holuba krvavého (Gallicolumba luzonica).

Troška biologie

Holub krvavý patří spolu s dalšími šesti druhy do rodu Gallicolumba. Patří mezi tzv. zemní holuby, tedy holuby trávící většinu dne chůzí a hledáním potravy na zemi. To nám prozradí i rodové jméno Gallicolumba, v překladu doslova „kuroholub“. Pozemní holubi jsou v tropických oblastech poměrně hojní, jejich největší biodiverzita je však v jihovýchodní Asii a Austrálii. Pozemním způsobem života zde žijí populární korunáči (Goura) a holubi rodů Alopecoenas, Trugon, Phaps, Leucosarcia a další. Nej­dokonalejší je v tomto směru zřejmě rod Otidiphaps, jehož zástupce zcela jistě každý neznalý zamění za bažanta.

V Novém světě zde výše zmíněné rody zastupují především druhy rodů Geotrygon a Zentry­gon. Zajímavé je, že v Africe najdeme pouze jediného zemního holuba, a to holuba narůžovělého (Aplopelia larvata). Do této skupiny by se dala zařadit řada dalších méně či více známých rodů, o tom ale tento článek nepíši, takže zpět k rodu Gal­licolumba. Dnes tedy čítá sedm druhů, dříve bychom pod tímto rodovým názvem nalezli dalších 11 druhů, ty jsou však dnes (na základě analýzy molekulárních dat) řazeny do výše zmíněného rodu Alopecoenas. Rod Gal­licolumba se dle řady znaků podobá rodu Phaps a Chalco­phaps – mají tedy společné předky.

Dnes se jedná o zástupce filipínské avifauny, a je zřejmé, že se rod vyvinul v papuánské podoblasti, odkud se pak jednotliví zástupci rozšířili na západní a východní (Alopecoenas) ostrovy. Většina zástupců rodu Gallicolumba má na hrudi rudou skvrnu v různém rozsahu, podle které tito holubi dostali jména v jiných jazycích, v angličtině například Bleeding–hearth, tedy krvácející srdce. Právě u holuba krvavého tato skvrna působí nejrealističtěji. Červená barva plynule a pozvolna přechází v bílou barvu, a tak opravdu připomíná skvrnu krve pomalu se vpíjející do bílého peří. 

Holub krvavý patří mezi středně velké druhy holubů. Dorůstá délky 28 cm a váhy 133 g. Popisovat zbarvení je vzhledem k přiloženým fotografiím zbytečné. Rozdíly mezi pohlavím jsou nepatrné. Samec může být větší, robustnější než samice a výraznější bývá také šedá skvrna na čele. Je endemitem filipínského ostrova Luzon a přilehlých ostrovů.

Aktuálně vytváří tři poddruhy lišící se především odstíny ve zbarvení. Nominátní G. l. luzonica obývá střed a jih Luzonu a ostrov Pollilo, G. l. griseolateralis najdeme na severu ostrova Luzon, a G. l. rubiventris se vyskytuje na ostrově Catanduanes. Tento poddruh byl však popsán podle jediného exempláře z roku 1971.

Z hlediska ochrany je holub krvavý řazen v kategorii NT (Near threatened), tedy jako téměř ohrožený. Jeho populační trend v přírodě je bohužel klesající. Patří mezi lesní druhy holubů, obývá jak primární, tak sekundární lesy. Z hlediska biologie obývá všechny typy lesů, vyhýbá se však mlžným, dle literatury tzv. mechovým lesům. Nejvíce se vyskytuje v nížinách, ale na jihu Luzonu přinejmenším v nadmořské výšce 700 m a na severu až ve výšce 1400 m n. m.

Způsobem života se jedná o plachý, nenápadný druh žijící solitérně či v páru. Během dne tráví většinu času na zemi, kde pátrá po potravě, jako jsou semena, spadlé plody a bezobratlí. Před letem upřednostňuje chůzi, pokud jej něco vyruší a potenciální agresor nevidí, raději tiše odejde. Při nečekaném vyrušení samozřejmě odletí, ale pouze na krátkou vzdálenost, poté se opět spustí k zemi a uteče do podrostu. V těchto znacích se tedy také nápadně podobají většině hrabavých (Galliformes).

 Hřaduje na nízkých stromech a v keřích. Hnízdní sezona nebyla dostatečně dobře prověřena, ale hnízda s mláďaty bývají nacházena v květnu. Hnízdo je stejné jako u většiny ostatních holubů, tedy vratká plošinka z větviček a jiného materiálu. Snáší dvě vejce, která jsou zahřívána oběma rodiči po dobu 17–18 dní. Mláďata jsou schopná letu po dalších 12 dnech, ještě než mají plně dorostlé ocasní letky. Obvyklá doba opouštění hnízda je však v lidské péči v 14–16 dnech. Přepeřovat do šatu dospělých začínají v 10–12 týdnech.

Zkušenosti s chovem

S chovem tohoto druhu jsem začal v roce 2016, kdy jsem získal jednoho jedince neurčeného pohlaví. Brzy poté jsem získal další dva jedince, dle chovatele samce. Poté mne u holuba krvavého začala provázet smůla. Zpětně však bude lepší říci, že se nejednalo o smůlu, ale o mé stále se opakující chovatelské chyby. Mým největším problémem je bod, který rozděluje chovatele na dva tábory, a to kombinovaný chov ptáků. Ptáky jsem zimoval s triem křepelek madagaskarských (Margaroperdix madagascariensis). Vše probíhalo v pořádku až do jednoho rána, kdy jsem nalezl všechny tři holuby ubité, zřejmě kohoutkem křepelky.

Mohu říci, že z mnou chovaných malých kurů je křepelka madagaskarská nejagresivnější a pro chov s tímto typem holubů zcela nevhodná. Důvod je zcela jednoduchý – holubi rodu Gallicolumba jsou velikostí i způsobem života s těmito kury téměř totožní a představují tak pro ně jasné konkurenty. O něco klidnější, ale většinou nevhodný je chov s křepelkami korunkatými (Rollulus rouloul) a zcela bez problémů je pak chov s křepelkami rodů Coturnix a Excalfactoria. Zkušenosti z jiných chovů však samozřejmě mohou být odlišné.

Poměrně bez potíží je kombinovaný chov s většími druhy kurů, vše samozřejmě záleží na velikosti a porostu voliéry, ve které jsou chováni. Jediný problém z pěti druhů bažantů jsem zaznamenal s hnízdící slepicí bažanta Edwardsova (Lophura edwardsi), která atakovala lichého samce holuba krvavého. V dalším roce jsem zkoušel přidat pár holubů krvavých. Slepice bažanta Edwar­dsova (opět hnízdící) tentokrát dosti tvrdě atakovala pouze samici holuba, kohout bažanta si holubů nevšímal.

Stromové druhy holubů v této voliéře žijí s bažanty zcela bez problémů. I zde však jako významný faktor předpokládám velikost voliéry a její „zárůst“ rostlinami. Holuby krvavé chovám bez značných potíží i s jinými druhy ptáků. V expozičních voliérách společně s hrdličkami rodu Strepto­pelia, holuby rodů Chalcophaps, Ptilinopus a Treron, špačky rodu Sturnia a s drozdy rodu Turdus. V „zázemí“ a zimovištích pak s holoubky rodu Columbina, myšáky hnědokřídlými (Colius striatus) a toky rudozobými (Tockus erythrorhynchus).

Drobné šarvátky se samozřejmě občas vyskytnou, ale chov je jinak bez potíží. Otázkou je pobyt ptáků ve voliérách bez možnosti záletu. Kdysi jsem tyto ptáky považoval za dosti choulostivé, avšak řada chovatelů je ve venkovních voliérách ponechává i v době lehkých mrazíků, do zimovišť je tedy umisťuje až poměrně pozdě, a naopak již brzy (začátek března) je čeká cesta do venkovních voliér. Já jsem toto dilema vyřešil umístěním do voliér se zázemím. Nutno však říci, že holubi krvaví rádi využívají možnost návštěvy venkovní části i za mrazu. V záletech je nejnižší teplotou 5 °C.

Pokud si sedne dobrý pár, je hnízdění také bez potíží. Samice snese dvě vejce, na kterých sedí 17–18 dní. Mláďata rostou poměrně rychle a hnízdo opouštějí (jak je uvedeno výše) asi po 14–16 dnech. Kroužkovat je doporučeno kroužky o průměru 6 mm.

Snažím se, aby potrava tohoto druhu byla pro jeho způsob života v přírodě poměrně pestrá. Jako základ používám směs zrnin Deli Nature 32, tu obohacuji o směs zrnin Deli Nature 56. Velice si oblíbili vaječnou směs All Pet Allmix, ze které s chutí vybírají a polykají větší barevné kousky. Rádi mají také živočišnou stravu, především moučné červy a larvy potemníků brazilských (Zophobas morio). Jelikož jsou chováni v kombinovaných voliérách, mají přístup také k míchanici pro hrabavé (kořenová zelenina, zelené krmení, vařená rýže, jemné ovesné vločky a sušení korýši) a krájenému ovoci a granulím pro měkkožravé ptáky značky Nutribird. I z těchto zdrojů si vždy rádi něco uzobnou. Vodu obohacují různými přípravky pro holuby, v naprosté většině od firmy Oropharma (Versege–Laga).

 

Chov tohoto nádherného holuba mohu všem doporučit. Příliš rozšířený mezi našimi chovateli není, což je jistě i pro možnost vzájemné spolupráce škoda. Zdánlivě se zdá, že je to druh citlivý na podmínky a velice obtížný na odchov. Pokud člověk ale dodrží základní uvedené požadavky, dle mých zkušeností se o náročného chovance nejedná. Jeho chov ani odchov není náročnější než chov například holuba zelenokřídlého (Chalcophaps indica), holuba bronzovokřídlého (Phaps chalcoptera) a dalších. Stejně jako u všech ptáků musíme mít štěstí ve vzniku páru, poté je již vše téměř hotovo!