Běžní ptáci
Ten rok byl zjara rokem neobyčejně vlhkým. Začátkem května bylo sychravo nebo ještě o něco hnusnější počasí, než o jakém se to takhle dá říci. Obloha černá, pršelo, bylo zima. V polích stála voda. Ačkoliv podle kalendáře i pranostik měli být zmrzlí muži ještě někde na vandru, než by měli ve správný čas dorazit do našich krajů, nejspíš našli v tom roce rychlejší krok. V televizi na chalupě běžela Rosemarie Pilcher, nebo jak se ta sladká limonáda pro ženy jmenuje, a nebylo vůbec myslitelné to přepnout na nějaký lidský program. Díval jsem se z okna, jak tam hnusně prší, a došel k závěru, že musím někam zmizet, odjet. Koneckonců do auta neprší a můžeš si přitopit, řekl jsem si. Tak se i stalo. Ujel jsem asi tři kilometry, cesta vedla lesíkem, podél menšího rybníka, prý má 3,5 hektaru. Jeho hráz navazuje přímo na silnici. Odbočil jsem na takový hliněný plácek, z kterého vychází hráz toho rybníčku, když jsem si všiml, že na zemi sedí několik stehlíků. Panebože, ti ptáci žerou bahno? Tak jsem objevil místo, kam chodí ptáci na grit.
Místo
Znát místo je pro chytání, ale i pozorování ptáků to nejdůležitější, co musí jeden vědět. Takhle koncem sedmdesátých let mě kroužkovatelé z naší exotářské organizace dokopali k tomu, abych se také přihlásil, že budu kroužkovat ptáky. Nabifloval jsem si tehdy bahňáky, protože mě upozornili, že vedoucí kroužkovací stanice, dr. Jiří Formánek, je na tyhlety ptáky zatíženej. Jelikož bydlím na suchém kopci, viděl jsem za těch čtyřicet let na vlastní oči všeho všudy asi dvacet těchto ptáků. Naučené znalosti se téměř vypařily, nicméně základní povědomí zůstalo.
Přihlásil jsem se tehdy proto, že jsem znal místo, kam chodí ptáci pít, na vodu. Ptáci nechodí pít kamkoliv, to jen zcela výjimečně, ale existují oblíbená napajedla. To místo, které jsem znal, bohužel padlo zakrátko za oběť výstavby nemocnice pro papaláše. Ztratil jsem místo pro chytání ptáků a jsem jen příležitostným kroužkovatelem. Nicméně vím, jak se to dělá. Na nově objeveném místě, kam ptáci chodí na grit, jsem dvakrát zkoušel i chytat, šlo by to dobře nebýt rybářů. Prostě to kvůli rybářům nejde. Pochytal bych do sítě víc rybářů než ptáků, nehledě na konflikty s nimi.
Tenkrát, když jsem to místo objevil, nebyl tam dokonce ani jeden rybář, což vhodně dokládá, jak hnusné bylo v té době počasí. Jinak jsem si to místo opravdu oblíbil a stávám tam pravidelně. Je to prima, pohodlné, sedím v autě a zapisuji si přílety a všechno viděné. Mám za ta léta slušnou sbírku záběrů ptáků, kteří se mihnou někde v okolí. Mám co srovnávat. Na fotografii se můžete dívat třeba tisíckrát, zvětšit si ji i upravit, kdykoliv ji můžete porovnat s jiným záběrem odkudkoliv.
Záběrů stehlíků, kteří si tam zalétli pro svoji dávku kamínků, jež jim pomáhají trávit, mám okolo dvaceti tisíc. Samozřejmě tam létají i jiní ptáci, a když se objeví, mohu si je pohodlně vyfotit také. Když si pak porovnám vnější vzhled ptáků s jejich popisem, a to i v té nejodbornější literatuře, zcela samovolně kroutím hlavou. Prostě to nesedí. Někdy i dosti zásadně slovní popisy nesedí. Pokud nejsou ani zdaleka slovní popisy správné, jak potom chcete odlišit zeměpisné formy? Místo aby ornitologie, jako věda, svoje poznatky zpřesňovala, vidím tady oblasti, kde se jen a jen papouškuje. Dovedu to sice pochopit, protože jsem již v životě něco zažil, více než vícekrát narazil, což však neznamená, že bych snad měl přestat ukazovat prstem na nabízející se otázky.
Ornitologové považující sami sebe za ty pravé ornitology jsou většinou opojeni právě takovými ptáky, jako jsou zrovna bahňáci, případně dravci. Naše drobné ptáky považují za běžné a nějak nejsou schopni vnímat jisté drobné odlišnosti v jejich vzhledu. Stehlík je docela modelovým ptákem v tomto smyslu. Byl a je zrádný, protože kdejaký ptáčník měl vlastní zkušenosti bohatší než kdejaký slovutný ornitolog. Čižba sice byla v Čechách (ne na Moravě) zakázána zákonem již roku 1870, nicméně ještě dobře dvacet let potom byli prodáváni třeba čížci k jídlu na potravinovém trhu. Stehlíci do klecí se pak chytali ještě sto let poté. Sám jsem obdržel dvojku z mravů asi v sedmé třídě, když na mne prasklo, že chodím chytat ptáky.
Podíváme se proto na několik našich ptáků považovaných za běžné, kde vám mohu ukázat různé odlišnosti v jejich vzhledu, o kterých se v odborné literatuře nedočtete. Asi bych měl lépe říci: jsem se nedočetl! Protože různé odborné literatury je po ostravsku více než hafo a všelicos mohlo projít okolo mne bez povšimnutí. Některé velké a docela zásadní práce také ani nezaplatíte. Sem tam jsem sice nějaký ten čas proseděl i ve studovně, ale co si budeme říkat, radši sedím v osvěžovně U Černého vola. Tak do toho.
Stehlík obecný – Carduelis carduelis carduelis (Linnaeus, 1758)
Stehlík byl u nás považovaný za stálého ptáka. To znamená za ptáka, který na zimu neodlétá od nás na jih, jako třeba vlaštovky. Můžeme jej u nás pozorovat v létě jako v zimě. Dr. Jirsík v roce 1946 píše: stálý, v zimě v hejnech. Jenže tak tomu doslova není. Dnes se to již ví a někdy i nesměle říká. Naši stehlíci jsou tažní, na zimu odlétají na jih někam do Chorvatska a v zimě jsou nahrazováni stehlíky, kteří k nám přilétají odněkud od severovýchodu.
Již Karel Kněžourek se zmiňuje o tom, že v zimě k nám přilétají, podle něho, takzvaní horští stehlíci, kteří jsou i pestřejší. Až dosud se mělo za to, že pestřejší zbarvení zimních stehlíků je dáno jejich přepeřením po skončené hnízdní sezoně. Vliv zimního pohybu se vůbec nebral v úvahu. Jenže již staří ptáčníci rozlišovali stehlíky na několik kategorií. Březáky, olšováky, kominíky a tak různě. A souvisí s tím i znalosti při rozlišování pohlaví. Jenže to nikdy nebylo sumarizováno, nikdo to nedal dohromady.
Jirsík třeba píše v poznámce pod čarou označené hvězdičkou: „Ptáčnické rozeznávání samečka od samičky podle bílých skvrn na křídle není spolehlivé. Jediný spolehlivý znak, který znám: samečkové mají za hnědavými konci prsních peříček vždy žlutavý nádech; samičky nikoli.“ No, já zase jsem nikdy ten žlutavý nádech nedokázal rozeznat. Asi jsem barvoslepej. Jenže na každém šprochu pravdy trochu, říká se. Některé „zimní“ samice skutečně mají bílé skvrny v křídlech výrazně hnědě lemované. Ukážu vám to na fotce. Naši „letní“ stehlíci jsou většinou kominíci, mají černá křídla. A pozor, ti „letní“ mají světlé nohy, kdežto „zimní“ viditelně tmavší. Mezi ptáčníky se tradovalo, že ti se světlejšíma nohama jsou ulétlí klecáci. Tak tomu zřejmě není.
Ptáčnické pranostiky říkají, že na stehlíky se chodí od svatého Václava, což je konec září, a na čížky na Dušičky. V podstatě to tak bylo, i když se chodilo „do louky“ na mladíky již koncem srpna. Starý ptáčník Václav Hájek však tvrdil, že si nikdy žádného mladíka nenechal. Dá se předpokládat, že většina balků u stehlíků z našich muzejních sbírek pochází ze zimních měsíců, a tudíž to vlastně nejsou naši ptáci.
Slovní popis stehlíka z naší, dá se říci té neodbornější knihy Fauna ČSSR svazek 24, díl III/2 je pak zvláště povedený, když se píše: Hřbet a kostřec bílý, rýdovací péra černá. To je holý nesmysl, který bohužel nebyl napraven ani v následujících vydáních. Dobelhal jsem se kvůli tomu před časem do knihovny Ornitologické společnosti, abych si to ověřil. To jsou záležitosti, které se prostě nečtou, jen přebírají.
Bohužel ornitologie je plná takových klišé. Většinou jde o „běžné ptáky“, o kterých si ornitologové myslí, bůhvíjak hluboce je neznají. Vlastně za to mohu vyšší prozřetelnosti poděkovat, když tedy mám tu možnost sám psát o tom, co jsem zahlédl na vlastní oři skrz delší objektiv. Někdy koncem srpna naši stehlíci sbalí svá zavazadla a šupito presto na jih do Chorvatska. V tomhle jsme všichni Češi stejní, v Chorvatsku se nám prostě líbí. Takže vám nabízím fotku našeho stehlíka s datem někdy těsně před tím, než od nás odletěl. Potom mladého stehlíka v prvním peří, který však odlétá dříve než rodiče a na svém vandru se může dostat pěkně daleko. Náš stehlík byl chycen až na Gibraltaru. A potom fotku stehlíka ze začátku podzimu, o kterém se nedá předpokládat, že je to Čech. O stehlících by se dalo psát dál, to bych si však vypsal péro, až zase někdy příště. Pojďme na strnady.
Strnad obecný ‒Emberiza citrinella, Linnaeus, 1758
Strnad obecný skutečně patří u nás mezi běžné ptáky. Většina lidí jej dokáže i správně určit. Pojďme se tedy podívat na to, jak dobře jej známe, a také třeba na to, jak jej odborná literatura dokáže správně popsat. Ten problém je ale hlubší, než by se na první pohled mohlo zdát. Existuje takzvaná zavedená topografie ptačího těla. Různé části těla jsou tradičně stejně pojmenovány. Co je temeno hlavy, čelo, uzdička a tak dále, každý ví. Některá i dříve používaná pojmenování, podle jistých znalců, však nepatří mezi ta zavedená a správná.
Astrild černočapkový byl přejmenován na černotemenný, protože pojem čapka nepatří mezi správně zavedené pojmy. Není to tak docela pravda, protože němčina nebo angličtina takový termín běžně používá. Čeština jej kdysi, třeba ústy dr. Jaroslava Karáska, používala rovněž. Ne však ornitologické nákresy s pojmenováním částí ptačího těla. To je škoda, protože například u toho astrilda černotemenného není černé jen temeno hlavy, ale i čelo a zátylek. Takže na první pohled to skutečně vypadá, jako by ten pták měl nasazenou černou čapku, baret.
Popojděme zpět ke strnadům. Opět naše nejodbornější publikace Fauna ČSSR. Ta říká: Šat dospělých, samec: hlava žlutá, v létě až doběla… Nikde ani zmínka o tom, že by snad strnad měl na žluté hlavě nějakou tmavou, melaninovou kresbu. Přesto ji má. Je však asi obtížné tuto kresbu slovně popsat, proto se nejspíš autor textu popisu jednoduše vzdal. Nebylo by od věci pokusit se o zavedení nějakých dalších, možná i malinko neornitologických pojmů. U samců strnadů totiž od středu slemene zobáku probíhá dozadu hlavy, na rozhraní temene a lící, tenká černá linie připomínající čelenku středověkých šlechtičen. Jako u dámy s hranostajem od Leonarda da Vinciho.
Já vím, není to lehké, nacpat do ornitologických popisů další pojmy. On má však strnad ještě další tmavou kresbu na lících. Vzadu za okem se táhne dozadu a podkovovitě se stáčí zpět. Jestliže se u nás vyskytuje takzvaná nominátní forma strnadů obecných, a známe také ještě i další dvě zeměpisné formy, měli by být strnadi lépe slovně popsáni v odborné literatuře, aby se v tom ornitologové mohli také lépe orientovat.
Nominátní formou rozumíme takovou formu, která odpovídá původnímu popisu, podle něhož byl popsán druh. V případě strnadů obecných je to forma Emberiza citrinella citrinella, Linnaeus, 1758, strnad obecný evropský. Dokonce již Linné ty ptáky prapůvodně zařadil do rodu Emberiza. V dnešní době známe ještě další dvě formy, které mají i česká pojmenování. Jsou to strnad obecný východní – Emberiza citrinella erythrogenys, C. L. Brehm, 1855 a strnad obecný skotský – Emberiza citrinella caliginosa, Clancey, 1940. Obě tyto formy mají onu kresbu na hlavě, a to jak onu čelenku dámy s hranostajem, tak kresbu na lících.
Tak. A teď si představte, že když jsem si prohlížel jednu fotku strnada vyfoceného náhodně na svém místě, tamhle na Rakovnicku, koukám jako u vytržení. Ten samec měl zrzavé vousy, které jsem na žádné jiné fotce nenašel. Lišil se těmi vousy barvy, jaké měl Lenin. Ve skutečnosti, ne na obrazech. Red fox, liška rezavá. Byl to sice jen jeden samec, nicméně u některých dalších jsem našel takový nějaký poloviční vous. Zřejmě jeho potomci. Je to pruh opeření táhnoucí se od koutku zobáku směrem šikmo dolů. Mám za to, že v takovém případě se pojmenování vous i v ornitologické literatuře používá, nejsem si však jistý, jestli je pro všechny přijatelné.
Nesetkal jsem se dosud s takto vybarveným strnadem, proto vám jej představuji na fotografii. Kdyby třeba narazil nějaký slovutný systematik ve sbírkách londýnského muzea na takto atypicky zbarveného ptáka, možná bychom měli i další zeměpisnou formu. Možná to tak i dopadne, máme tady přece tuhletu evoluci. Kdo ví? Pokračování až někdy jindy.
