Walther Wiener odešel

Němečtí posuzovatelé a Walther Wiener
Walther Wiener odešel
Walther Wiener odešel
Walther Wiener odešel
Obsah

Nic na světě prý není černobílé, přeci bychom pár věcí našli. Nic jásavého, nic živého, kromě zebry. Pak papír a tiskařská čerň. Novější doba se snaží přidat nějakou tu barvu všude, také i do dříve jen černobílých novin. Tak na onu nejásavou kombinaci světla a noci zbyla ta nejhorší kombinace v životě člověka. Parte. Oznámení konce. Konce života, etapy. Oznámení, že někdo odešel. Dříve se odcházelo s poctami. To dnes nějak upadá. Přeci jenom však mezi námi byli a jsou někteří, kteří si zaslouží, abychom o nich věděli více než třeba sami o sobě. Udělali něco více než kdo jiný a mělo to kladný přínos pro nějakou větší skupinu. Odvedli práci a práce se má dle všech pravidel odměňovat. Cítím, že musím něco říci ke smutné zprávě o tom, že Walther Wiener, ve stáří 92 let ukončil svoji pouť na tomto světě a odebral se do chovatelského nebe. Přeci jenom jsem s ním mnohokrát hovořil z očí do očí a seděl u jednoho stolu.

On to neměl v životě lehké, když vlastně nepoznal radostné dětství. Přesto to jeho, ač neradostné, nebylo zcela černobílé. Tvrdil o sobě, že je Žid. Neodvážil bych se o někom tohle tvrdit, kromě lidí, kteří to o sobě tvrdí sami. Pokud vím, pocházel z Hrádku nad Nisou. Byla tam před válkou převaha německy hovořícího obyvatelstva. A také to území je vnímáno jako Sudety, tudíž připadlo v neblahých časech k Říši. Většina obyvatel považovaných za židovské národnosti, skončila svůj život kdesi v koncentračních táborech. Walthera, kterému bylo tenkrát jedenáct let, se mamince podařilo ukrýt a přežil u německy hovořících sousedů. To také není nijak černobílé. Jen si vzpomeňte na fotografie hajlujících fanatických davů, které přeplňovaly ulice pohraničních měst, když přijížděly Sudety osvobodit kolony německého Wehrmachtu. Nenajdete na těch fotografiích jednoho člověka, který by neměl vztyčenou pravici. Pravda, šlo o život. Kdo nebyl na náměstí vítat, mohl počítat s tím, že mu jaksi náhodou vyhoří dům. A když neměl tu vztyčenou pravici, již jej další kopal zezadu do nohou, aby mu připomněl, jak se má správně chovat. Podařilo se tam dočasně vítězícím nastolit téměř dokonalou atmosféru strachu. Všechno se změnilo, přesto se našel někdo, komu zůstalo kousek lidství a odpovědnosti. A šlo i jemu o hodně. Nejen o život toho malého kluka, ale i o život vlastní. Ta souhra okolností je vlastně imponující. Když si vzpomenu, jak jsme těsně po válce nenáviděli Němce a byli ochotní je všechny vyhladit, neuměl si nikdo ani představit, že nějaký Němec zachránil Žida. Přesto tak to bylo. 

Mladý Wiener v rozhodujícím věku nechodil do školy a neměl žádné kamarády. Neměl učitele. Přitom dobrý učitel má na člověka vliv až do smrti. To, co vás naučil dobrý učitel, si nesete v hlavě po celý život. Mezery máte ve vědomostech tenkrát, když vám osud přidělil učitele špatného, či také zfanatizovaného, anebo jste byli příliš častými záškoláky. Jen opravdu silné osobnosti dokáží z tak nepříznivé konstelace hvězd vybruslit se ctí. Walther to dokázal. V první řadě byl, jak jsem poznal na vlastní kůži vícejazyčný. Samozřejmě mluvil naprosto dokonale německy. Slyšel jsem jej mluvit francouzsky a mluvil samozřejmě i česky. Jeho české ř mělo však malý tón směrem k š, to však mají i mnozí Češi, kteří si sami o sobě myslí, bůh ví jak, nejsou čistokrevní. Konec konců tehdejší německý prezident mluvil o Hitlerovi jako o českém kaprálovi a spekuluje se i o Hitlerových židovských předcích. Sám Walther tohle bral tak nějak přirozeně, když jsem jej jednou slyšel prohlásit, nespíš při výplatě nějaké posuzovatelské náhrady: Hele, ty jsi okradl hned tši lidi najednou! Jak to? No, Čecha, Němce a eště Žida!

Po válce, cítě se zřejmě nejvíc jako Žid, odešel do Izraele bojovat se zbraní v ruce. Je to etapa v dějinách, které se tehdejší Československo zatraceně aktivně zúčastnilo. A také etapa, o které my, Češi, nevíme prakticky nic. Zřejmě tehdejší mocipáni hráli jakýsi vyšší poker a hráli kartu, která jim nějak nevyšla. Izrael, který Československo pomáhalo vydupat ze země, se najednou stal největším vyvrhelem. Stal se ovšem skutečností. Byla to nějak překroucená doba. Dobře jí vyjadřoval vtip z těch časů: Áda Hitlerů dostal z pekla propustku na tři dny, ale za jeden den byl zpátky. Co se děje, ptá se Lucifer. Je tam boží dopuštění, nemohu se na to dívat. Němci obchodujou, Židi válčí a bulharský zahradníci staví počítací stroje. Walther nejspíš poznal krutost války a vrátil se. V tomhle okamžiku se právě projevil jako Čech, protože se vrátil do Česka. Zdá se vám to přirozené? Nezapomeňte, že mohl odejít kamkoliv a v době kdy se vracel, musel již vědět, že to není právě nejšťastnější volba. Byl jazykově vybavený a různé podpůrné organizace by mu v začátcích pomohly kdekoliv, kromě Česka. Tady, v zemi překroucených časů, právě vrcholila doba, kdy hrdinové nedávné války, putovali do kriminálů své rodné vlasti a vítězní soudruzi se mezi sebou vesele popravovali. A do táhle šlamastiky se vrátil jeden zázračně zachráněný Žid z Hrádku nad Nisou. 

Sice o jeho zařazení se do společnosti po jeho návratu v podstatě nic nevím, nicméně se mu to nějak podařilo. Rozhodně měl obchodní talent. V časech, kdy jsem jej poznal, byl vedoucím Zverimexu v Liberci. Chybějící kamarády z dětství si nakonec našel mezi chovateli. Chovatelství je sice ryze soukromá záležitost, ovšem člověk je živočich veskrze společenský. Lidé stejných zájmů mají k sobě blíže než jiní. Chovatelé ptáků se přirozeně baví o ptácích mezi sebou a za tím účelem se musí nějak scházet, organizovat společné akce jako výstavy, výměny ptáků, schůze, burzy a tak podobně, všechno to, co nám nyní tak chybí a k tomu je zapotřebí mít osobnosti, které pro to všechno něco i udělají. Obvykle se nejdříve takoví lidé začnou zúčastňovat. V těch časech byl právě vyšší mocí rozpuštěn pražský KPEP, avšak sirotci přešli do řad zájmového kroužku při pražské zoo. Druhým takovým střediskem setkávání se stal jičínský zájmový kroužek chovatelů, organizovaný při nějaké továrně. Z něho vyšly dvě výrazné osoby českého chovatelství exotických ptáků té doby. A to Rudolf Vít a právě Walther Wiener. Rudolf Vít byl také dvou jazyčný člověk. Pocházel rovněž ze Sudet, kde bývalo zvykem dávat na léto děti do opačně hovořících rodin. To mu umožňovalo komunikovat s prostředím, z něhož mohl získávat snadněji ptáky pro svůj chov. Na druhou stranu pak své zkušenosti předávat do našeho prostředí. 

Walthera Wienera, který posléze vystoupal do vyšších pater organizujících chovatelský společenský život, můžeme považovat za zakladatele posuzování ptáků u nás. A tím i za otce soutěžních výstav. Byl spoluautorem i prvního Standardu exotických ptáků, tedy jakéhosi zákoníku, pravidel, podle kterých se to má správně dělat. Ono to nebylo a i dosud není vůbec jednoduché. Tato činnost se totiž vždy děla jaksi v demokratických podmínkách, to znamená, že do záležitostí může mluvit kdokoliv, i když o nich neví vůbec nic. A v tomhle jsme my, Češi mistři. Aby tedy vyšel tištěný Standard, můžeme považovat za mistrovský kousek. Na tomto poli však neměl Walther poslední slovo. Jeho vrchol aktivity i úspěchu totiž přišel se světovým šampionátem v Olomouci v roce 1980. My jsme totiž vůbec neměli Standard pro exotické ptáky v takové kvalitě, jaké měly všechny země na západ od nás. Ono se o tom vědělo a na odborné komisi při ÚV ČSCHDZ se vedly nekonečné diskuse a hádky, ovšem bez výsledku. Když tedy hrozila mezinárodní ostuda, on sedl a v podstatě za zády celé odborné komise to celé sepsal sám. Základem byl sice jednotný německý standard, ve kterém se díky své dokonalé němčině mohl správně orientovat, je však nutné zdůraznit, že přidal, vymyslel a vložil do tohoto svého životního díla svoje vlastní poznatky, jak si správně počínat. Ne vždy to bylo správně pochopeno, následně i překrouceno a dá se říci, že v tomto smyslu jsme stále ještě na cestě. I když mnohé oddíly celého chovatelství zaznamenaly někdy až zázračný rozkvět, stále tak nějak pokulháváme za opravdovou špičkou. Někde se můžeme směle měřit, jinde to nějak nejde. Nejspíš je to asi tím, že je nás na to všechno přeci jen málo jak jinde. Dokážeme navíc asi i více švindlovat než jinde, nemusíme se dívat jen na chovatelské soutěžní výstavy, takový fotbal je v tomto smyslu daleko zábavnější. 

No nic. Vzpomeňme si raději na toho, kdo to všechno začal a snažil se tomu dát řád i jistou důstojnost. Ono to není málo a jaksi samo od sebe. Odešel člověk, jehož život započal za prachmizerných podmínek, přesto jej dokázal prožít hodně plodně a zanechat za sebou zřetelnou stopu, odkaz. Odkaz veskrze kladný, inspirující. Něco jako Chamurabiho zákoník dávných časů. Pokud kdokoliv najde v sobě tu sílu, aby v tomhle pokračoval, nebude jej moci obejít. 

Já jenom cítím v sobě jakýsi dluh, který bych rád svou vzpomínkou na plodného člověka malinko splatil. Dluhy se totiž splácet mají. 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (49x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře