Proč se ptáci posuzují
Proč se ptáci posuzují, hodnotí? Na první pohled je to otázka jednoduchá, ale zkuste si na ní opovědět tak, abyste dostali takovou odpověď, že byste si odnesli od zkoušky jedničku. Ona ta odpověď zase tak jednoznačná není, protože již i představy se mohou značně lišit. Posuzujeme, porovnáváme, jen opticky, lidským okem. Ta činnost ovšem by měla být mnohem hlubší. A to natolik, že to již lidské oko nedokáže.
Posuzování je vlastně činnost náhradní, která jen napodobuje přírodu. Matka příroda také vybírá vhodné jedince k další reprodukci, činí tak ovšem mnohem drsněji než to dělají chovatelé ve svých chovech. Chovatelé se jen snaží napodobit matku přírodu co nejlépe, aby potom jejich výsledky se zase lidskému oku líbily a hlavně vedly k úspěchu v podobě odchovů. Jenže všechno ve vesmíru je neustále v pohybu, všechno se vyvíjí. Jak to, proč to děláme, tak i jak to děláme a dokonce i to, co si jen představujeme, se nějak posouvá. Zvláště naše představy mohou být scestné, proto se musíme neustále kontrolovat a klást si otázku, jestli všechno děláme správně, anebo alespoň trochu vhodně. K tomu však potřebujeme i paměť, abychom si mohli vyhodnotit, co jsme asi udělali špatně. Takže od začátku.
Ptáci byli stvořeni pro život v přírodě
Žádného ptáka na světě nestvořila matka příroda proto, aby jej člověk držel na omezeném prostoru, v kleci. Protože se ptáci líbí lidem natolik, že je mnozí chtějí mít ve své blízkosti, proto je tedy v klecích drží a to od nepaměti. Zřejmě již od té doby, co se člověk usadil a opustil potulný způsob svého života. A naopak, ptáci v klecích držení si velmi rychle na takový způsob života zvyknou a dovedou ocenit jeho výhody. Základní zákon přírody totiž zní: Nažrat se a nenechat se sežrat. Žrádlo mají v kleci přímo před zobákem a klec je chrání. Nejen omezuje v pohybu. Pojem svoboda je čistě lidský pojem, který, pokud jej ptáci také vůbec cítí, není pro ně pocitem hlavním. Pokud tedy dáváme ptákům přiměřeně nažrat, poskytujeme jim potravu, musíme jim dát také přiměřený pocit bezpečí. Pokud splníme tyto dvě základní podmínky, můžeme se dočkat i spokojenosti ptáků v podobě jejich odchovů.
V našich lidských dějinách se ptáci drželi v klecích nejspíše pro pocit naší vlastní radosti. Nechci se zabývat chovem, řekněme hospodářským, kdy i ptáci byli chování jako potrava také již od nepaměti. To je zase jiná disciplína. Nejčastěji držel člověk ptáky ve své blízkosti asi kvůli zpěvu. Člověk chytil třeba stehlíka, ten si zvykl, přijal nový způsob života a zpíval. Když tedy jeho dny byly sečteny, člověk si zase chytil nového. Posléze se však přišlo na to, že když se ptáci již vylíhnou v zajetí, je to v mnoha ohledech příznivější, zvláště pak u ptáků cizokrajných, exotických. Nemusíte třeba pásovníky vozit světa kraj až z Austrálie, když jen jejich přeprava z nich činila drahé luxusní zboží. Jakmile se začali odchovávat v Evropě, šla jejich cena rapidně dolů.
Jenže matka příroda se chová ke svým dětem podstatně drsněji, než jak to činí lidé, chovatelé. Žádný pták se pro pohodlný život v kleci původně nevylíhnul, a proto také jen málokterý z takové omladiny vyrostl ve stejného atleta jako jeho rodiče. V přírodě se sotva polovina omladiny dočká věku, kdy se může dále rozmnožovat. Přežijí opravdu jen ti nejschopnější. Ti méně schopní se dále nerozmnožují. Jenže z našich odchovů dále rozmnožujeme i takové jedince, které by příroda nekompromisně vyřadila. Rozmnožujeme dále i jedince, kteří si sebou nesou i všemožné vady, často i nedostatky závažného charakteru. Proto musíme vybírat pro další chov, další rozmnožování, takové jedince, kteří co nejvíce odpovídají svým zevnějškem ptákům pocházejícím z volné přírody. Jedincům, kteří prošli drsným přírodním výběrem a obstáli.
Ovšem nejde tady čistě jen o tělesnou zdatnost, ale také i o povahové vlastnosti. Samozřejmě, že nejprve vidíme onu tělesnou zdatnost. Snažíme se však vypozorovat i povahové vlastnosti. Tak jako u lidí, dají se i u ptáků vypozorovat základní povahové vlastnosti. Musíme vybírat pro další chov v omezeném prostoru, pokud je to možné, jedince klidné povahy. Spíše flegmatiky nebo sangviniky než choleriky. Potřebujeme sice spíše jedince dominantní, nikoliv však natolik, aby to byli zuřivci až příliš agresivní vůči svému okolí. Dají se takoví jedinci vypozorovat hlavně podle svého zevnějšku? Jde to. Obvykle mají uhlazené, neotřelé opeření. Takové, jako když pták právě přepelichal a každé jeho peříčko je bez chyby. Nervosní, lekaví jedinci, kteří jsou méně k chovu vhodní, mívají peří více poškozené, roztřepané, neučesané. Není to sice jednoduché, avšak musíme se snažit, sami sebe něco přiučit.
Prvotní odchovy byly vždy méně zdatné
Všechno to začalo tím, že prvotní odchovy ptáků, kteří přišli do klecí přímo z přírody, byly vždy menších postav, než jaké měli jejich rodiče. Není se sice čemu divit, protože vyrostli ti ptáci v jiných podmínkách, než pro jaké se vyvinuli. Často však chovatel neměl na výběr, když potřeboval v chovu pokračovat. Všichni proto vědí, že největší úspěchy měli chovatelé, kteří si mohli dovolit hned v začátku pořídit větší skupinu ptáků, ze kterých potom mohli lépe dále vybírat. Neboli chovatelé movitější. Nesmíme však opomíjet i lidský faktor. Jsou sice nadšenci, kteří jsou pro chov ptáků zanícení, nicméně prostě nemají od přírody ten dar, ptákům opravdu do hloubky tolik rozumět. Jsou jiní, kteří to s těmi ptáky umí, aniž by sami věděli proč. Proto se pořádají tak zvané soutěžní výstavy, na kterých se vlastně vybírají ptáci, kteří jsou pro svoje vlastnosti předurčeni k dalšímu rozmnožování lépe než jiní. A předpokládá se, že posuzovatelé, kteří takový výběr provádějí, jsou natolik zkušené osoby, že to dovedou zase lépe než kdo jiný. Ne každý to nakonec dokáže.
Znal jsem osobu, která sice byla opravdu do ptáků zanícená více než jiní a chtěla se posuzovatelem stát. Nikdy se jím nestal a dokonce sám o sobě prohlásil proč, když prohlásil, že se nedovede rozhodnout. Na druhou stranu jsem znal člověka, který dokonce složil i zkoušky mezinárodního posuzovatele a když jsem se jej jednou ptal, proč tedy neposuzuje, řekl: Neblázni, vždyť já to neumím. Musel jsem si jej vážit, protože jen málokdo by si to dokázal tahle opravdu přiznat. Oběma se ptáci líbili všichni natolik, že se nedovedli rozhodnout, který se jim líbí nejvíce. O tom to je. Máte před sebou nějakou skupinu ptáků a musíte se rozhodnout, který z nich vypadá nejlépe. Za svým rozhodnutím pak musíte stát. Svým rozhodnutím dáváte najevo, který z těch ptáků je nejvhodnější pro další rozmnožování, neboli nejvhodnější do chovu.
U ptáků se posuzuje tak, že se provádí výběr vždy z nějaké ucelené skupiny. Výstavní třídy, případně výstavní skupiny. Z vítězů tříd a skupin lze potom vybrat i vítěze celé výstavy. Vždy však musíte jednotlivé ptáky porovnávat mezi sebou. Nemůžete nijak porovnat vítěze výstavy v Plzni s vítězem třeba v Ostravě, pokud nebudou vystaveni současně vedle sebe. Ostatně je tomu tak i ve zcela jiných případech. Mistr světa v běhu na sto metrů není totéž jako světový rekordman v tomto běhu.
Jak se posuzuje, porovnává
Obvykle je vypracován standard, neboli představa, jak by měl ideální exemplář ve skutečnosti vypadat. Tato představa, ideál, dosahuje teoreticky 100 bodů. Posuzovatel potom hodnotí, nakolik se posuzovaný pták k tomu ideálu blíží. Předem vypracované standardy obvykle mají nakreslenou podobu ideálu i slovní popis. Posuzovatel vlastně hledá rozdíly mezi skutečností a ideálem. Obvykle je stanovena i správná velikost těla, která se udává v centimetrech délky. Ta se u ptáků myslí od špičky zobáku po konec ocasu. Již v tom číhá zrada. V ornitologii se sice taková míra udává, nicméně není považována za nijak směrodatnou. Může totiž existovat slabý kus, zakrslík, který má ovšem delší ocas, takže je stejně velký jako urostlý chasník, se kterým byste si to nechtěli rozdat v zápase, třeba ve volném stylu. Ideální velikost a tvar těla stojí při posuzování vždy na prvním místě, protože představuje nejdůležitější parametry pro další chov.
Potom následují další znaky, které jsou již o něco méně důležité. Jejich důležitost se potom může lišit podle toho, na co mají být ptáci šlechtěni. Třeba jestli na barvu, anebo spíše na postavu. Posuzovatel hledá chyby, které se vyskytují oproti ideálu. Protože na každém jednotlivci lze najít drobné chybičky, dosahují nejlepší exempláře obvykle hodnoty devadesáti bodů. To je vlastně nepsaný zákon. Každý bod nad devadesátibodovou hranici představuje vysokou kvalitu, doporučení k dalšímu chovu. Jenže určení této devadesátibodové hranice nelze v zásadě přesně stanovit. V první řadě proto, že nemůžete porovnávat vítěze jednotlivých výstav. Nikdy nemůžete, třeba i pod hrozbou ztráty vlastní hlavy říci, jestli je lepší vítěz z Plzně nebo vítěz mistrovství světa, i když oba mají hodnocení těch 90 bodů. Dokonce se může objevit i propagační prvek ve stanovení výše udělených bodů.
V časech minulých mívali barevní kanáři původem z NDR hodnocení až třeba 98 bodů, ale kanáři z jiných zemí, kteří byli na první pohled lepší, pouze oněch 90 bodů. Vzpomínám si třeba i na případ andulek, kdy na Moravě bylo dosaženo 96 bodů, s odůvodněním, že již máme opravdu vysokou kvalitu. To však bylo důrazně odmítnuto. Ostatně, vítěz výstavy, mistrovství andulek před deseti léty měl určitě svých nejméně 90 bodů. V letošním roce by mohl být s nejlepším svědomím i vyloučen ze soutěže pro nízkou kvalitu. Prostě nějaký vývoj. Kvalita šla nahoru. Přitom standard je stejný. Kvalita se však přirozeně zvyšuje, avšak lidské schopnosti v tomto pomyslném závodě zaostávají. To jsou některé důvody, proč se u většiny posuzování upustilo od strohého hodnocení body. Není to dostatečně spravedlivé. A to jsem ani neuvedl všechny možné případy, kdy to ideální spravedlnosti neodpovídalo. Dnes se především hledá vítěz, neboli nejlepší jednotlivec, případně kolekce čtyř ptáků, kteří však soutěží zvlášť.
Pořadatelé
Nemám pocit, že u nás se děje posuzování ptáků na opravdu jednotném základu, aby bylo skutečně objektivní a hlavně dostatečně porovnatelné. Je jen hrstka výstav, soutěží, které probíhají za předem více méně stanovených podmínek. Většina výstav, jejichž výsledky lze brát nakonec v potaz jsou klubové výstavy. Výstava Klubu chovatelů andulek, klubu chovatelů agapornisů, korel, anebo zebřiček v Dašicích, Derby v Nymburku. Všude jinde by se mělo přemýšlet o tom, jak to zorganizovat na vyšší úrovni, aby výsledky získaly vyšší prestiž. Konec konců lepší řešení se musí hledat vždy.
V roce 1988 byl podniknut pokus o co nejlepší zorganizování soutěže s předem stanovenými podmínkami i cenami pro vítěze, když byla pořádána jedna z největších soutěžních výstav u nás v pražské tržnici. Byla to opravdu velká výstava, dokonce i zdařilá, která se povedla. Nebylo jí však přáno. Konala se na 28. října a politická situace byla, řekněme před výbuchem. Do poslední chvíle před jejím otevřením nebylo jasné, jestli bude moci být skutečně otevřená. Všechno bylo zavřené z vyššího rozkazu. Proto byla návštěvnost mizerná a všechna snaha tak přišla vniveč. I tak přinesla mnohé zkušenosti, mimo jiné i o bodovém hodnocení.
U andulek byly na příklad vypsány dvě soutěžní skupiny. Pro vítěze každé skupiny byla stanovena odměna ve výši 400,-Kč, pokud budou splněny dva požadavky. Když se soutěže zúčastní předem stanovený počet soutěžících, to za prvé. Předpokládalo se, že se počet soutěžících naplní již jaksi z kolegiality mezi chovateli. Druhým požadavkem pak bylo, že vítěz dosáhne minimálně těch magických 90 bodů. Finančně ohodnocena byla první tři místa, vždy s odstupem. Pokud by vítěz dosáhnul hodnocení jen 89 bodů, získal by odměnu za druhé místo. Posuzovatel se však vyjádřil v tom smyslu, že: „Když ty peníze tam jsou, je škoda je tam nechat! “S takovým postojem se ovšem předem nepočítalo.
Do jisté míry jej lze považovat za pragmatický a můžeme jej pozorovat v opravdu široké míře napříč lidskou činností. Třeba kauza PROMOPRO, totéž. Celková výše odměn byla tenkrát 12 250,- Kč, což tenkrát nebylo málo. Pokud by se takové peníze ušetřily, lze předpokládat, že by stejně někde neúčelně zmizely. Po velké rozepři nakonec bylo uděleno jen 89 bodů, když hlavní slovo měl ekonom, držgrešle. Nám to názorně ukazuje, že bodové hodnocení ptáků není opravdu a skutečně dostatečně objektivní. Proto se již ani ve většině případů dnes nepoužívá. Používá se pořadí z vybrané skupiny s rámcovým ohodnocením. Čeština používá pro nejlepší rámcovou skupinu výraz výborný.
Jsem si vědom toho, že pro mnohé čtenáře tento text zajímavý není. Berte to tak, že v současnosti, kdy se jako ptáčkaři ani nemůžeme scházet, natož pak pořádat výstavy nebo burzy, jak jsme byli zvyklí, můžeme na to všechno vzpomínat. Třeba pak i někoho napadne, jak to příště udělat lépe. O tom to je.
