Kakadu palmový (Probosciger aterrimus) CITES/EU, příloha A

Kakadu palmový (Probosciger aterrimus) CITES/EU, příloha A
Venkovní voliéra
Krmná dávka
Vejce kakadu palmového
Mládě  v boudě
Mládě 29.1.
Samice v popředí, mládě za ní
Obsah
  1. Popis
  2. Poddruhy
  3. Biotop
  4. Hlasové projevy
  5. Hnízdo
  6. Bubnování
  7. Hnízdění
  8. Potrava
  9. Chov v Zoo Ostrava
  10. Ubikace
  11. Snůška
  12. První mládě
  13. Odchov
  14. Krmení
  15. Chov v lidské péči

Dříve byl známý jako kakadu arový, je představitelem monotypického rodu Probosciger. Je to jediný druh černých kakadu, který je skutečně na těle a ocase jen černě opeřený, bez jakéhokoli jiného zbarvení a také jako jediný druh černých kakadu zasahuje svým výskytem mimo Austrálii. Pro svou velikost, zevnějšek, zbarvení, fascinující repertoár a zvláštní sociální chování patří k nejzajímavějším druhům papoušků.

Podle Světového svazu ochrany přírody (International Union for Conservation of Nature Resources–IUCN) je Probosciger aterrimus řazen do kategorie málo dotčený (LC – leastconcern). Druh má v přírodě velmi široký zeměpisný rozsah. V posledních několika letech nebyly prováděny žádné spolehlivé odhady počtu dospělých jedinců, proto přesné stavy nejsou známy (BirdLife, 2021). Pouze u poddruhu P. macgillivrayi se uvádí stabilní populace přibližně o 3 000 jedinců. Předpokládá se však, že stavy populace mají klesající tendenci v důsledku ničení biotopů, fragmentace krajiny a lovu a odchytu.

Popis

Samec má tělo černé s nádechem šedé, čelo a uzdička jsou černé, nahé lícní skvrny karmínově červené, stehna modrozelená, na hlavě má nápadně černou chocholku složenou z dlouhých černých per. Jazyk je červený, na špici černý, zobák šedočerný, duhovka je tmavě černá, nohy jsou šedé. Samice je zbarvena shodně jako samec, s menším zobákem (Vašíček, 2004).

Adri van Kooten (2011) uvádí, že mezi pohlavími ve zbarvení není žádný zřetelný rozdíl, ale samice je obvykle menší a má zřetelně menší svrchní část zobáku. Connors (2008) uvádí, že samice má i menší nahé lícní oblasti.

Mláďata mají zobák světle šedý až slonovinový, ztmavne ve věku asi dvou let. V útlém věku mají mláďata bílé okruží okolo oka (Silva, 2015). Celkové zbarvení je matně černé, nahá lícní oblast je červenorůžová. Některá mláďata mají na prsou žluté pruhy, které však při prvním pelichání zmizí (Connors, 2008).

Nejnápadnějším znakem kakadu palmového jsou lysé tváře, které zrudnou v momentě vzrušení, nebo naopak zblednou v případě stresu či nemoci. Je-li pták v dobré kondici, barva je tmavě červená, naopak růžová barva signalizuje zdravotní problémy či horší kondici, zejména vlivem špatné výživy (Connors, 2008). Barva lící se může měnit u samic i v období snůšky (Silva, 2015).

Poddruhy

V současné době jsou uznávány čtyři poddruhy kakadu palmového (Forshaw, 2010; Cooten 2011). Systematika se však neustále vyvíjí a mapují se rozdíly (Forshaw, 1978; Connors 2008).

1. Probosciger aterrimus aterrimus (Gmelin, 1788) – obývá Aruské ostrovy, Misool na západě ostrova Papua v Indonésii. Délka těla je 60 cm. Samci (měřeno u 12 j.): délka křídla v průměru 351 mm (318–391 mm), délka ocasu v průměru 237,7 mm (200–253 mm). Samice (měřeno u 7 j.): délka křídla v průměru 336,7 mm (305–357 mm), délka ocasu v průměru 235,9 mm (205–249 mm).

2. Probosciger aterrimus macgilivrayi (Mathews, 1912) – jižní Nová Guinea mezi Fly a řekou Balim, australský poloostrov Cape York Paninsula, nejsevernější Queensland, Austrálie. Velikostně větší než nominátní forma. Údaje nebyly nalezeny.

3. Probosciger aterrimus goliath (Kuhl, 1820) – jižní část Nové Guiney, ostrovy západní Papuy (oblast Vogelkop) s výjimkou ostrova Missol. Má o něco menší chocholková péra než nominátní forma, délka těla je 68 cm. Samci (měřeno u 10 j.): délka křídla v průměru 384,7 mm (372–405 mm), délka ocasu v průměru 257,8 mm (252–276 mm). Samice (měřeno u 8 j.): délka křídla v průměru 362,1 mm (353–373 mm), délka ocasu v průměru 249,4 mm (232–265 mm).

4. Probosciger aterrimus stenelophus (Oort, 1911) – severní Nová Guinea, ostrov Japen, menší chocholková péra než u nominátní formy. Délka těla 68 cm. Samci (měřeno u 12 j.): délka křídla v průměru 382,3 mm (360–406 mm), délka ocasu v průměru 264,4 mm (250–277 mm). Samice (měřeno u 12 j.): délka křídla v průměru 364,5 mm (352–375 mm), délka ocasu v průměru 256,6 mm (247–266 mm).

Mapa výskytu Probosciger aterrimus (BirdLife, 2021)

Jak je vidět z popisu poddruhů (měření délky křídel, délky ocasu, váhy), jsou zde velikostní rozdíly, které však budou na první pohled těžko rozlišitelné, především u druhů P. goliath a P. stenelophus Deifenbach (1985); Schubot (1990). Juniper & Parr (1998) připouští, že Probosciger a. aterrimus a  Probosciger a. goliath jsou si zevnějškem podobniale Probosciger a. goliath je větší, zatímco Probosciger a. stenelophus je stejně velký nebo větší než Probosciger a. goliath, který má však užší péra v chocholce.

Přes toto podrozdělení ukázala nedávná genetická studie, že všichni ptáci kromě těch, kteří obývají oblast Vogelkop v Západní Papui, jsou si geneticky podobni. Týká se to i ptáků, kteří v současné době obývají Aruské ostrovy (Connors, 2008).

Obecně je uváděna délka těla u Probosciger aterrimus 60 cm (Forshaw, 2010). Kooten (2011) však uvádí 60–68 cm, Coonors (2008) zase 49–68 cm; 55–60 cm uvádí Wikipedie (2021), 50–70 cm uvádí Taylor (2000). Celková hmotnost tohoto druhu je podle Wikipedie (2021) 850 gramů, Coonors (2008) uvádí 540–1 000 gramů, Taylor udává 500–1 100 gramů, podle A. Vaidla (2015) samci dosahují váhy v rozpětí 882–1 040 gramů, samice 710–765 gramů. 

Podle Taylora (2000) ptáci vážící méně než 800 gramů jsou řazeni k druhu Probosciger a. aterrimus a ptáci vážící okolo 1 000 gramů by měli být řazeni do poddruhu Probosciger a. goliath.

Biotop

Biotopem druhu jsou tropické pralesy, bažinaté oblasti, subtropické a tropické vlhké nížiny a lesní stanoviště, ve kterém se vyskytují stromové dutiny, v nadmořské výšce okolo 1 300 m n. m. (Kooten, 2011), Taylor (2002) uvádí 750 m n. m. a příležitostně až do výšky 1 300 m n. m. 

Na rozdíl od ostatních kakadu, kteří se mimo dobu hnízdění sdružují po stovkách až tisících jedincích (Connors, 2008; Silva, 2015), bývá kakadu palmový vídán v tomto období jednotlivě, v párech nebo po malých skupinkách do sedmi jedinců (Kooten, 2011; Taylor, 2000). Vašíček (2010) uvádí trojice, které jsou tvořeny chovným párem a mládětem, ale není známo, jak dlouho spolu vydrží (Connors, 2008). Ptáci nocují společně na zvolených místech (Vašíček, 2004).

Hlasové projevy

Kakadu palmový nekřičí, jen melodicky hvízdá (Vašíček, 2004). Podle Connorse (2008) má druh až osm zřetelně rozdílných hlasových projevů, které může vzájemně kombinovat a vydávat samostatně v závislosti na situaci. Hlasové projevy nepoužívá jen při námluvách, ale i při jiných příležitostech.

Podle Taylora (2002) má tento druh komplexní systém zvuků pro malé rodiny či hejna, které jsou užívány při komunikaci v hustých lesních porostech, při kontaktování jedinců, při shromažďování na stromech, při možných nebezpečích nebo při krmení. Connors (2008) uvádí, že i interakce s jinými ptáky téhož druhu zahrnuje složité signály včetně dupání nohou (obvykle levou nohou, jako u většiny jiných druhů papoušků), kousání větví, roztahování křídel, přikrčování těla, rudnutí a odkrývání nahé lícní oblasti. Ptáci s nižším postavením v sociální hierarchii naopak peří přes líce zvedají.

Hnízdo

Kakadu palmový hnízdí poměrně vysoko v dutinách mrtvých stromů až 10 m nad zemí. Specifickým projevem je vystýlání si hnízdní budky 10–20 cm dlouhými kousky třísek z větví až 1 metr vysoko, dutina musí mít průměr 30–60 cm, hloubka není rozhodující, píše Vašíček (2004). Connors (2008) uvádí, že plošina naštípaných třísek z větví může být hluboká i přes 2 metry.

Svislá dutina stromu vystlaná větvičkami, s otvorem směřujícím k nebi slouží jako drenáž a má význam zvláště při deštivém počasí, kdy voda stéká do spodních částí hnízda a vejce či mládě tak nemusí čelit vyplavení v hnízdě. 

Druhou skutečností je, že trus mláděte je touto drenáží odváděn do spodních částí hnízda a mládě je v relativně čistém prostředí po celou dobu vývinu (Connors, 2008; Vašíček, 2004). 

Podle Silvy (2015) si některý kakadu palmový v přírodě nad dutinou zhotovuje stříšku z větviček, aby do hnízda v době monzunových dešťů nepršelo. 

Bubnování

Dalším specifickým projevem kakadu palmového je bubnování tvrdými plody, nejčastěji ořechy nebo vyrobenými krátkými větvemi, v různé frekvenci na okraji hnízdního dutého kmenu (Taylor, 2000). Studie 18 samců kakadu palmového v severní Austrálii potvrzuje až 131 bubnujících sekvencí, které vysílají v pravidelných intervalech, jež se významně liší v jednotlivých charakteristikách.

V severní Austrálii si kakadu palmový vyrábí dva druhy speciálních nástrojů k bubnování. Prvním nástrojem je klacík očištěný od listí o délce přibližně 20 cm vytvořený z čerstvé nebo suché větve. Druhým bubnovacím nástrojem je druh semenné tobolky vyrobené z rostliny Grevillea glauca (rostlina je běžně známá pro výrobu kolíčků na prádlo, kolovníku ševců). Je to keř nebo malý strom, který pochází z Papuy-Nové Guineje a severovýchodního Queenslandu v Austrálii.

Upraveným tvarem paličku uchopí do nohy a udeří jí končetinou do dutého stromu (Heinsohn, 2017). Tímto bubnováním přesvědčuje potenciální samici, že hnízdní dutina je kvalitní a připravená ke snůšce. Samec napne vysoko svá křídla, zvedne chocholku na hlavě, prohloubí barvu tváří, vzrušeně píská a postupuje k samici (Taylor, 2000).

K rozmnožování obvykle dochází uvnitř dutiny (Connors, 2008). Připravenou dutinu samci žárlivě brání proti svým soupeřům. Majestátní námluvy svědčí o temperamentu a vysoké inteligenci těchto ptáků (Silva, 2015). Analýzou DNA bylo zjištěno, že stejný pár může používat jednu hnízdní dutinu i několik let, dokonce i když v některých letech hnízdění vynechá.

Hnízdění

Kakadu palmový má pomalou hnízdní biologii. Jedinci dospívají až okolo sedmého roku věku. Páry se rozmnožují přibližně jednou za dva roky (Connors, 2008). Samice snáší pouze jediné vejce v době od července do konce února, přičemž vrcholné období je září (Connors, 2004). Taylor (2000) uvádí kratší hnízdní dobu, od srpna do ledna, ale připouští, že klimatické podmínky mohou dobu ovlivnit.

Snesené vejce je inkubováno oběma jedinci, kteří se na snůšce střídají (Taylor, 2000). Průměrná velikost vejce je 48,9 mm (44,7–54,9) × 36,5 mm (34,5–39,9; Forshaw, 1987). Průměrná hmotnost vejce je 22–26 g (Connors, 2008).

Inkubační doba je podle Kootena (2011) zhruba 30 dní, 30–32 dní uvádí Connors (2008), podle Vaidla (2015) je dlouhá 33 dní.

Mládě je slyšeno po 3–4 dnech od vyklubání (Taylor, 2000). Průměrná hmotnost mláděte po vyklubání činí 16,2 g (11–18 g) (Connors, 2008). Podle Connorse (2008) trvá odchov mláděte v budce 65–79 dnů, poté boudu opouští, Felix (1979) uvádí, že mladý pták opouští hnízdo ve stáří dvou měsíců, Forshaw (1991) zase, že odchovávané mládě, chované v lidské péči, opustilo hnízdní dutinu po 100–110 dnech, což je nejdelší známá hnízdní perioda.

Obecně mláďata opouštějí hnízdo po 15 týdnech, poté je rodiče ještě velmi dlouho krmí (Kooten, 2011). Muller (1975) naopak tvrdí, že rodiče mládě krmí 6 týdnů od opuštění hnízda, a dodává, že mládě není schopno po opuštění budky létat minimálně 2 týdny. Podle Taylora (2000) je v přírodě pozorována především samičí péče o mládě.

Potrava

Druh je známý stěhováním se za potravou na dlouhé vzdálenosti (Sindel, 1990). Tu vyhledávají většinou v korunách vysokých stromů, na zem slétají vzácně. Jedinci byli pozorováni na loukách sbírající semena stromů Canarium australasicum a černá zrna stromu Castanospermum australe, ovoce ze stromu Parinarium nonda a Pandanus.

Svým velkým zobákem dokážou rozlousknout nejtvrdší plody a ořechy, aby se dostali k obsahu (Forshaw, 1989). Oblíbenou potravou jsou plody mandlovníku indického (Terminaria catappa), semena Grevillea glauca, Perssonia falcata a Canarium australasicum. Součástí jídelníčku jsou také plody ze stromu Pandanus (Vašíček, 2004). 

Kakadu palmový se dožívá 55–60 let.

Chov v Zoo Ostrava

Ubikace

Počátek chovu kakadu palmového v zoologické zahradě Ostrava se vztahuje k roku 2013. Tehdy ostravská zahrada získala darem první jedince od ministerstva životního prostředí. V červenci roku 2015 byl sestaven pár umístěný v prostorách zázemí zoologické zahrady. Na vnitřní prostoru o rozměrech 2,5 m výška, 2,2 m šířka a 4,2 m délka navazovala venkovní voliéra vysoká 3,5 m, široká 2,5 m a dlouhá 5 metrů.

Ve vnitřní části byla umístěna dubová budka o velikosti 1,2 × 0,6 × 0,6 m (v × š × d). Vrchní část hnízdní budky zůstala otevřená, z vrchní části částečně zkosená tak, aby zde bylo dostatek místa pro posed jedinců. Základem obou ubikací bylo velké množství bidel. Páru byly denně nabízeny ovocné, vrbové, bezové, břízové a habrové větve k okusu, které během dne zpracovával.

1 / 2
Pokračovat na stranu č. 2
Autor textu a fotografií Yveta Svobodová