Nověji o stehlících

1. Stehlík s kresbou na prsou uvažovanou pro nominátní formu
Stehlíci s kresbou na prsou popisovanou pro formu C. c. major
3. Stehlík s rezavým tónem hnědé na zádech
4. Stehlík se šedými zády
5. Stehlík s nápadně světlými zády
6. starý a mladý stehlík výrazně rozdílné velikosti svých postav z Rakovnicka
7. Pár stehlíků výrazně odlišné velikosti z rakovnicka
8. Středoasijská froma C. c. subulata
9. Stehlík ze Střední Asie formy paropanisi
10. Kříženec evropské a středoasijské formy stehlíka
Obsah
  1. O rozlišování různých forem
  2. Proto k jednotlivým fotkám

Ptáci zblízka se studují obvykle v muzeu. Alespoň to tak až dosud bylo obvyklé. Má to však hned celou kopu nevýhod. V první řadě studujete neživé exempláře. A také máte příležitost prohlédnout si jen opravdu omezený počet vzorků. Byť jsou některé muzejní sbírky sebevětší. Asi před dvaceti léty jsem měl příležitost prohlédnout si sbírku balků stehlíků Národního muzea. Jestli tam bylo sedmdesát kusů kožek. Mezi tím tam byly i balky z řeckého ostrova Rhodos. Vyšla mi z toho tenkrát dvě pokračování ve Fauně.

I při takto omezených možnostech srovnávání vypozorovali někteří badatelé, že se stehlíci v různých částech Evropy liší. Podle toho byly popsány různé zeměpisné formy. A bylo jich popsáno dost. Ne všechny popsané formy jsou však soustavně brány v potaz. Některé takové formy brány v úvahu nadále nejsou. Mezi nimi i pravděpodobně forma mezi nesystematiky nejpopulárnější, totiž ruská východní forma C. c. major. Ta je také nejpopulárnější mezi chovateli, protože má být ze všech stehlíků ta největší. 

O rozlišování různých forem

Protože jsem kdysi získal oprávnění jako mezinárodní posuzovatel ptáků C.O.M., mimo jiné právě na evropské ptactvo, snažil jsem se celou dobu získat co nejvíce informací o tom, čím se jednotlivé formy od sebe odlišují, abych se snad někde neztrapnil. 

Čím více se však o stehlíky zajímám, tím méně o nich vím. Zdá se mi však, že poznatky o nich vycházejí z mylných předpokladů. Ten základní je, že stehlíci jsou takzvaní stálí ptáci. Ne, ti naši jsou tažní a je to tak vlastně u všech stehlíků.

Dalším opravdu zakořeněným přesvědčením je tvrzení, že naši stehlíci jsou příslušníky nominátní formy C. c. carduelis. Potíž je však hned na začátku, protože jsem až dosud nenašel opravdu věrohodný popis, jak má správný český stehlík vypadat. Oklikou, ale spíše náhodou jsem pak zjistil, čím se mají některé formy od té nominátní lišit.

Uvedu příklad: Budu mít za úkol posuzovat třeba stehlíky na Bundesschau AZ. Bylo jich tam okolo stovky. Většina jich byla vystavovateli deklarována jako forma C. c. major. Tuto formu kdysi popsal Taczanowski. Jeho původní popis jsem pracně získal. Bylo to uveřejněno ve slavném anglickém ornitologickém časopise Ibis. Francouzsky. Přeložil mně to MUDr. Procházka, který kdysi předsedal KPEP a byl mimořádně jazykově vybaven, přičemž ovládal i ornitologické výrazy, což je kombinace více než vzácná.

Taczanowski zdůrazňuje, že forma C. c. major má obě hnědé prsní skvrny na jejich horní straně nespojené! Tudíž jejich prsa se jeví posuzovateli jako mnohem světlejší. Potíž je ale v tom, že dobře 90 % stehlíků vyfocených tamhle u Rakovníka odpovídá v tomto smyslu popisu Taczanowského.

Pokud by tedy stehlíci vystavovaní jako forma C. c. major tomuto popisu zcela neodpovídali, musel bych jim jako posuzovatel srazit nějaký ten bodík. Jenže některé další, vcelku modernější ornitologické prameny vůbec tuto formu neuvažují. A uvažují formu C. c. volgoensis. Jak ta má správně vypadat, již vůbec nevím. 

Jde však také o velikost ptáků. Existují stehlíci opravdu malí, přímo trpaslíci. A samozřejmě oproti tomu i velcí, skutečně obři. Asi před dvanácti léty jsem viděl takové trpaslíky na italské burze v Regio di Emilia. Okouzlili mě, ale byli tenkrát nad moje poměry, protože prodávající chtěl za pár 200 eur.

Nejvíc mě zajímalo, odkud takoví ptáci v přírodě pochází, to se mi však nepodařilo zjistit. V tomto případě, co se týká formy, to také jaksi nehraje. Všeobecně ornitologie předpokládá, že ve Španělsku, na jih od Pyrenejí, někdy i v jižní Francii, jakož i v severní Africe má být domovem forma C. c. parva. To nesedí.

V roce 1980 přivezli španělští posuzovatelé na šampionát v Olomouci asi dvacet stehlíků, na kšeft. Nebyl o ně zájem, nebyli vůbec k rozlišení od těch našich. Odkud tedy mohou pocházet ti trpaslíci? Stopu nám poskytuje jeden starý pramen. Karl Neunzig totiž napsal: „Pokud chcete opravdu malého stehlíka, musíte na Madeiru!“

Pak tady máme knihu Finches & Sparrows, autor Peter Clement. Tam najdeme v textu zmínku: „Races on Atlantic islands are smaller in size and have reducid white tips to wings,“ česky řečeno: „Formy z atlantických ostrovů jsou menší co do velikosti těla a mají menší bílé špičky křídel.“ Tak.

Přitom by tyto formy měly být stále forma C. c. parva. Jsou tedy stehlíci madeirští, kanárští, ale co ti britští? Není snad Anglie rovněž atlantickým ostrovem? Ovšem.

Existuje prý i forma C. c. britannica. Jak ta má správně vypadat, to vám tedy opravdu nepovím. A jak tedy vypadá ta forma C. c. parva? To tedy taky vlastně nevím. Hned v té výše uvedené knize najdete další hádanku. Formy z atlantických ostrovů, které má ornitologie zahrnuté pod formu C. c. parva totiž mají mít menší bílé špičky křídel, že ano.

Ta kniha obsahuje i barevné, malované tabule. Stehlíky tabule číslo 12. Samce, samici, mladého ptáka, dvě šedé formy ze střední Asie a jako jedinou evropskou, odlišnou formu pak formu C. c. parva. Na obrázku je tomu právě naopak. Má největší bílé špičky křídel! Vzorek, podle kterého Linné stehlíky kdysi popsal, měl pocházet z jižního Švédska. Podle tohoto vzorku by pak měl český stehlík vypadat úplně stejně. Asi tomu tak není.

Třeba monografie Stehlík autorů Massima Nataleho, Leona Giuliana Pidalá uvádí v jižním Švédsku formu C. c. britannica. O které však nevím, čím se má vlastně lišit.

Přitom již Karel Kněžourek uvádí, že se u nás mohou vyskytovat dvojí stehlíci. Ti naši a potom takzvaní horští, kteří se u nás objevují v zimě a jsou větší a pestřejší. Ornitologové, zdá se mi, do stehlíků příliš nešťourali, vědomi si toho, že každý ptáčník se v nich vyzná lépe než oni sami. Ostatně ptáčnická terminologie znala třeba pojmenování jako kominíci, březáci, olšováci. Taková pojmenování ornitologická literatura vůbec nezná. 

Nebo hlasové projevy. V dnešní době je zakázáno chytat na takzvané volavce. To byl stehlík umístěný v malé klícce poblíž návnady, sítě nebo třeba takzvané rohatiny. Rohatina byl vysoký prut, obvykle z šípku, na jehož konci bylo ponecháno několik kratších větviček, zastřižených. Do dužiny ustřižené větvičky se napichovaly březáky. Březák byla asi dvacet centimetrů dlouhá, tenká březová větvička. Na jednom konci se opálila, tím dřevo ztvrdlo, a seřezala se do špičky. Potřený lepem se zapichoval do té dužiny. Pokud pták dosedl na březák, ten se uvolnil, pták mávl křídly a přilepil se. 

Držet volavce v malé klícce je týrání a jeho hlas prý jde nahradit nahrávkou. Jenže na záznamech máme nahrán jen zpěv stehlíka, nikoliv volání. Zpěv odpuzuje, nepřivolává. A to ještě všichni stehlíci neuměli stejně dobře volat. Musí skřípat, říkával starý ptáčník V. Hájek, který se nachytal něco stehlíků. Dobří volavci byli vysoko ceněni. 

Je tu potom ještě jeden faktor, který nelze vynechat. Tím je jistý přírodní pohyb. V časech, ze kterých pochází většina popisů různých forem, tomu mohlo být i jinak, než je tomu dnes. Jednotlivé formy stehlíků se pak podle jejich popisu mají lišit opravdu jen nepatrně. Jsou tmavší na zádech?

Mám dnes sbírku přes dvacet tisíc fotografií stehlíků z jednoho jediného místa. Jen za srpen 2021 jsem jich ulovil 660. Chystám se sestavit barevnou tabulku rozdílného vybarvení na zádech stehlíků. Na zádech je stehlík, jak téměř všichni vědí, hnědý. Avšak Fauna ČSSR uvádí, že záda má bílá. Kde se vzal tento názor, je mi záhadou. Může mít stehlík bílá záda? No, jako opravdová rarita skutečně může. Alespoň zdálky se to tak může jevit. Za celý život jsem to viděl jen třikrát. Z toho jednou to mám na nedobré fotografii. V loňském roce jsem fotografoval tři takové stehlíky a povedlo se. Bohužel omylem jednoho pohybu palcem jsem zase ty fotky vymazal. Sice bych si rád nafackoval, je to však nevratné.

Před časem vydala Ornitologická společnost propagační letáček, na jehož titulní stránce byl stehlík. Protože celkový dojem z vybarvení toho ptáka byl takový došeda, zdálo se mi, že to bude forma C. c. balcanica.

Tak jsem se pídil telefonicky i písemně a podařilo se mi zjistit, že ten pták byl fotografován v hnízdní době na jednom řeckém ostrově, a tudíž by to opravdu neměl být pták nominátní formy. 

Od té doby jsem zaznamenal více ještě výrazněji takto zbarvených ptáků u Rakovníka. Rozdíly popisované jako bledší nebo šedší na zádech či mírně tmavší na zádech a tak podobně jsou prostě nesmysl. 

Nakonec je diskutabilní i ona rozdílná velikost, která pozorovatelná opravdu je. Velikost stehlíků se průběžně zvětšuje od západu k východu. Ti skuteční „východňáry“ mají být velcí jako špaček.

Popisuje je tak jeden, který se kdysi pokusil takové dodat do Německa. To se mu nepodařilo a poznal krátce i německé nápravné zařízení, které popisuje jako fešácké. A pozor! Dostal se tam na udání z Čech. Také klasika…

Nicméně velké stehlíky jsem na vlastní oči viděl, jako špaček velké však nikoliv. Mohu vám ale ukázat, že i u nás lze zpozorovat stehlíky tak velké, že rozdíl je možné vidět i na dálku. 

Dalším znakem získaným oklikou je Sachtlebenova poznámka při popisu formy C. c. balcanica, kdy říká, že tato forma je ve všech barvách šedivější než ta nominátní, zvláště hnědá na zádech, která je u středoevropských stehlíků charakteristicky rezavě hnědá. Ve skutečnosti nese takovou barvu stehlík od Rakovníka jen málokdy.

Proto k jednotlivým fotkám

1.Toto je fotografie stehlíka, který má na prsou kresbu, jež má být charakteristická pro nominátní formu. Pochází z Františkových Lázní.

2. Dva stehlíci focení u Rakovníka, kteří mají kresbu jako většina ptáků z tohoto kouta naší vlasti. Taczanowski, který popsal formu C. c. major, ji přisuzuje jako charakteristickou právě pro tuto formu. Navíc u ptáka, který je v postavení, že jsou vidět jeho záda, si můžete všimnout, že jejich barva je nápadně světlá. Neodpovídá formulaci Sachtlebena, že u našich ptáků by měla být s charakteristickým rezavým nádechem. U stehlíků rakovnických pozoruji celou škálu tónů od téměř bílé až po velmi tmavou.

3. Jeden ze stehlíků, který měl záda více do rezavého tónu, jenž má odpovídat nominátní formě. Mám sice někde na fotce trochu tmavěji rezavějšího, nicméně jej právě nemohu nalézt. Není to u rakovnických ten nejběžnější tón hnědé na zádech. 

4. Stehlík z Rakovnicka, který má šedý tón hnědé barvy na zádech. Takový odstín je připisován formě C. c. balcanica. Každoročně pozoruji ještě šedavější ptáky. 

5. Stehlíci s nápadně světlými zády se vyskytují na Rakovnicku každoročně. Takový tón hnědé se obvykle popisuje jako bílá káva. Kdysi byli považováni za raritu, nicméně je znali i staří ptáčníci. Může být, že v současnosti jsou běžnější než dříve. Může jít o kombinaci náchylnosti ke světlejšímu vybarvení a vyšisování barev. Nicméně jev vyšisování nemusí mít až tak silný vliv, protože takové vybarvení jsem zachytil již v počátcích hnízdní sezony, kdy se ptáci po zimě teprve vrací na hnízdiště.

6. Dvě fotografie z letošního roku, kdy se mi podařilo zachytit výrazně většího stehlíka v těle, než jsou našinci, tak aby to bylo zřetelné. Na jedné je našinec s větším mladíkem. Ti větší mohou být již ptáci na tahu. Tedy nikoliv našinci. 

7. Další fotografie, na které jsou dva ptáci zřetelně různě velkých postav

8. Středoasijská forma C. c. subulata. Ptáci pocházeli z lokality asi 100 km od Taškentu.

9. Středoasijská forma C. c. paropanisi. Obě tyto středoasijské formy jsou řazeny do odlišné skupiny stehlíků česky nazývané jako bez černého kříže na hlavě nebo šedohlavé. Tři tyto středoasijské formy jsou opticky rozeznatelné.

10. Kříženec mezi evropským stehlíkem a stehlíkem šedohlavým.

Nastínil jsem tentokrát otázku, nakolik je to, co stále dokola opakujeme, opravdu skutečností. Místo toho, máme-li opravdu dokonalejší možnosti k pozorování svého okolí, neopakujeme-li stále dokola stejné chyby dřívějška. Pravda, jsou-li naši stehlíci stejní jako ti, které popsal poprvé Linné, je oproti jiným otázkám současnosti nicotná. Jenže hromada nicotností může mít dohromady docela slušnou váhu. Musím bohužel konstatovat, že v evropských formách stehlíků se mi nějak nedaří se dost dobře orientovat. Jejich migrace asi přesahuje mnohonásobně migraci lidskou. Nebo se vám to snad nezdá? Na jednom místě poblíž Rakovníka je nějak dost živo a mohu tam pozorovat ptáky, kteří vypadají tak, že by měli žít úplně někde jinde. Tedy podle starších, avšak stále opakovaných názorů.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (19x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

16.9.2021 10:28

Různé druhy ptáků pocházející z krajů tam někde na východě mají občas tendenci k jakýmsi náhlým invazním přesunům, které jsou nepředvídatelné. Prý byli zaznamenáni hýlové dlouhoocasí až v Anglii, a ti jsou již z krajů majorů alias frigorisů. Naše oči občas vidí hejna brkoslavů nebo kvíčal a docela zajímavá je populační exploze hrdličky zahradní, která se odehrála někdy v časech našeho mládí. Ostatně ani zvonohlíci nejsou u nás původní. Žádná solidnější "západní" publikace nevynechává v použité literatuře Dementěva. Jak to ve skutečnosti vypadá tam na východě, bychom měli studovat asi především v azbuce. Nejvíc bludů se ovšem soustřeďuje okolo formy parva, tam někde ve Španělsku, když se všeobecně ví, že tam létá půl Evropy. Naši stehlíci, právě tak jako Angličani. Že by se to vůbec nemísilo a na jaře zase všechno odletělo tam, odkud to všechno přiletělo, o tom mě nikdo nepřesvědčí. Proto pokládám ustálený výčet zeměpisných forem za něco, čemu nelze příliš věřit. Také proto, že stehlíci z jednoho jediného místa ve středu Čech vykazují takovou variabilitu, že je mnohdy nemožné je správně řadit. Konec konců popisů různých forem bylo mnohem více, třeba stehlík obecný rumunský. Je to v pohybu, nelze vyloučit, že se to kdysi jevilo jinak než dnes. Pojmenování major je neplatné, ale co chcete dělat? Je to jenom synonymum a skoro všichni je používají. Mám se pídit po tom, proč je následně použil Wolters a nepoužil svoje vlastní frigoris? Rád bych si třeba prohlédnul Musílkovu sbírku v N.M., když on to viděl jako legionář na vlastní oči. Neměl bych však odvahu studovat východní stehlíky skrz gulag. Ostatně nemám ani odvahu držet stehlíka v kleci, protože se to dnes vlastně nesmí. Jistojistě by mě někdo prásknul. Proto jen sbírám jejich fotky a nestačím se divit, jak mohou být rozdílní. A to u nás a ne až někde támhle. To nemohu.

16.9.2021 09:28

Snad nejnověji potvrzuje neplatnost jména "major" publikace Edward C. Dickinson a Les Christidis: The Howard and Moore complete checklist of the birds of the world, 4th. ed., Vol. 2, Aves Press Limited, 2014. ,Pokud jde o problém /cit./: "... jak bezpečně poznám majora, alias frigoris od českého stehlíka carduelis, když vlastně vůbec nevím, jak by ten Čech měl správně vypadat" je v zásadě jediným řešením porovnání celých co možná nejrozsáhlejších sérií exemplářů z přesně a spolehlivě stanovených lokací, pokrývajících celý areál rošíření druhů. Úkol jistě náročný, nikoli však neproveditelný. Některé dílčí aktuální údaje by se snad daly získat z publikace Clement, P., J. del Hoyo, N. Collar, and G. M. Kirwan (2020). European Goldfinch (Carduelis carduelis), version 1.0 in Birds of the World (S. M. Billerman, B. K. Keeney, P. G. Rodewald, and T. S. Schulenberg, editors). Cornell Lab of Ornithology, Ithaca, NY, USA. A ještě poznámka: Skutečně si myslíte, že /cit./: "... se u nás mohou všichni (myšleno zjevně zástupci jednotlivých poddruhů) i společně setkat"? To se mi jeví jako krajně nepravděpodobné (zatoulanci z východní Sibiře, Mongolska, Pákistánu, Tibetu...). I v případě poddruhu frigoris, kolem kterého se naše diskuse hlavně točí, to považuji za prakticky vyloučené.

15.9.2021 18:14

Tentýž Dr. Hans Edmund Wolters publikuje v nakladatelství Paul Parey v létech 1975-1982 Eine systematische Liste, tedy o nejméně o 22 let později názor: "Subsp. (2 Rassengruppen: 1. c a r d u e l i s : parva, tschusii, britannica, carduelis, major, niediecki, brevirostris, loudoni; 2. c a n i c e p s ....(paropanisi, caniceps, subulata). Neuvažuje tedy svůj dřívější názor s pojmenováním frigoris, což ovšem neznamená, že někdo další se k tomuto pojmenování nemůže vracet, což se i stalo (Cramp). Nemůže tedy být major pouhou chovatelskou hatmatilkou, kterou ovšem současně je. Tohle všechno ovšem neříká vůbec nic o tom, jak bezpečně poznám majora, alias frigoris od českého stehlíka carduelis, když vlastně vůbec nevím, jak by ten Čech měl správně vypadat. Navíc se u nás mohou všichni i společně setkat. Neunáhlujte se milý Holmesi.

15.9.2021 17:26

K pesimistickému závěru diskuzního příspěvku p. Podpěry si dovoluji namítnout, že ne zcela souhlasím, /cit./: "...že všechno, co se až dosud tvrdí a v co se tak skálopevně až dosud věří, jsou staré pověsti". Takže: Taczanowski popsal ve své práci Notice sur quelques Oiseaux du Turkestan, jež byla publikována roku 1879 (Proc. Zool. Soc. London: 672, 1879) popis "nového" druhu stehlíka, kterého pojmenoval Carduelis major. V textu (poněkud nejasně) specifikuje exemplář, který měl být holotypem nově popsaného druhu tak, že po mnoha letech, v roce 1953, si povšiml Woters, že tento typový exemplář je zřejmě mezidruhovým křížencem stehlíka s jiným karduelidem. Bylo tedy zřejmé, že "major" je neplatné jméno, proto Wolters vytvořil nové jméno "frigoris". Jediné správné vědecké jméno poddruhu stehlíka, kterého jako nový druh popsal Taczanowski, je tedy Carduelis carduelis frigoris. Jak prosté milý Watsone. Označení stehlíka jako "major" je tedy pouze chovatelská hatmatilka, ovšemže užitečná, pokud si chovatelé takto mezi sebou rozumějí. Je to asi stejné, jako když se hovoří o "fišerácích", "neofémách", "guldách" a podobně.

14.9.2021 20:18

Pan Dr. má v podstatě pravdu. Všechny ty popisy jsou přes sto let staré a za tu dobu se změnilo ledacos, od ptáků přes počasí až hlavně po naše poznatky. Že je pojmenování C.c. major dnes neplatné? No asi ano, i když to sám Wolters nějak nevzal v úvahu, když ještě ve své systematické práci z let 1975-1985 je uvádí. Anebo si posléze začal myslet, že se mýlil? Nicméně to ani nepokládám za důležité, protože to pojmenování C.c. major si jaksi již dávno žije svým vlastním životem bez ohledu na to, co si kdo vlastně myslí. Jenže některé zdůrazňované znaky opeření podle Taczanowského existují. A nikoliv jen někde na Sibiři, ale mohou existovat i u toho Rakovníka. Samozřejmě existuje i nějaká variabilita druhu, kterou však dost dobře nemohu zmiňovat, když nikde popisována není! Odkud až kam můžeme něco považovat za přirozenou variabilitu? Existuje i variabilita klinální, v podstatě hlavně ve velikosti, která se zvětšuje od západu k východu, ale to je vše co víme. Jak bych to asi měl studovat? Takže ten článek je v podstatě o tom, co jsem viděl na vlastní oči na jednom jediném místě uprostřed Čech. Měl by upozorňovat na to, že všechno, co se až dosud tvrdí a v co se tak skálopevně až dosud věří, jsou staré pověsti. Někdo by měl tedy začít znovu od začátku. Jenže se nesmí přitom zapomenout na to, že jsou tady i chovatelé a jejich nenasytná touha stvořit něco nového v podobě barevných mutací. Což je platné i u stehlíků. Jsou i další otázky, jako třeba nakolik může opeření vyšisovat? Já jenom ukazuji, co jsem viděl u toho Rakovníka, to další si každý musí přebrat sám. Dobrou noc! P.P.

14.9.2021 16:56

Dovolil bych si přičiniti v zásadě dvě poznámky:
1) Carduelis carduelis major Taczanowski, 1879 je neplatné jméno, pro geografickou rasu - či chcete-li poddruh takto pojmenovávaných jedinců, je platným vědeckým pojmenováním Carduelis carduelis frigoris Wolters, 1953,
2) článek se nijak nevyjadřuje ke dvěma obecně objektivně existujícím fenoménům, jakými jsou jednak
a) vnitrodruhová variabilita
a zárověň
b) klinální variabilita druhu jako takového.
Většina popisů jednotlivých poddruhů je výsledkem pojetí druhu, označovaného jako "typologický", typického pro druhou polovinu 19. a první půli 20. stolení, nyní již překonaného. "Naději" na trvalejší platnost uznávání subspecií mají pouze ty, které označují populace druhu nějakým způsobem izolované od ostatních.
S pozdravem
Petr Švec