Pohled na úbytek některých druhů ptáků
Čím jsem starší, tím více obdivuji dokonale cizelované texty Jana Wericha. Poslechněme si, jak začíná jedna z jeho pohádek: „V jednom malilinkém království žili mlynář a rybář. Bydlili blízko sebe, pochopitelně u řeky. Neustále se přeli a svářili a soudili. Oba dva vodu potřebovali k živobytí, ale každý jinak. Co bylo rybářovi málo vody, mlynářovi bylo moc, nebo obráceně. Tak jim život plynul v hádkách o vodu a v jiných schválnostech, zatímco řemeslo zahálelo.
Že vám to nic neříká? Stačí si dosadit na místo rybáře a mlynáře někoho jiného. Třeba myslivce a ochranáře, nebo zemědělce. Máte o zábavu postaráno. Jejda, takových protikladů najdete takovou horu, že ji nejde unést. A řemeslo samozřejmě zahálí nebo škobrtá vždy. Najít onu zlatou střední cestu, která by vedla ke spokojenosti většiny je úkol, jehož plnění bude stát před lidmi až do skonání věků.
K tomu hledání však potřebuje každý jedinec, aby měl co nejširší rozhled a dokázal nelhat si sám sobě. Pokud neberu v úvahu nějaké okolnosti, přičemž o nich vím, jsou mě však nějak nepříjemné, nemohu dost dobře vůbec dospět k nějakému řešení. Jak udělat nějakou věrohodnou studii o tom, proč ubývají některé druhy ptáků? Nějaké studie jsem četl, ale neuložil si je do paměti, především proto, že nebyly věrohodné. Některé jsem sice okrajově uložil, spíše však proto, že byly až legrační.
Třeba nějaká anglická studie tvrdila, že vrabci ubývají proto, že je málo mšic. Bohužel jsem nečetl nic o tom, jaký může mít na úbytek některých ptáků vliv predace, neboli skutečnost, že jistých dravců je nebývale mnoho, takže může nastat situace „u snědeného krámu“.
Někdy situace nabývá až příliš velkých rozměrů. Myslivci třeba znají výraz škodná, zatímco ochránci tvrdí, že na takový výraz nemají vůbec právo. Jelikož nejsem ani myslivcem, ani aktivním ochráncem, jsem jen nezávislým pozorovatelem, který navíc nehodlá rozhodovat o tom, co je, anebo není správné, či jen správnější, rozhodl jsem se vyhledat různě v literatuře všelijaké citáty a předložit je. Porovnávat může potom každý sám.
Co nám říká stará literatura
Veleslav Wahl napsal v knížce Pražské ptactvo, která vyšla v roce 1945 větu: „ V hustých mladších smrkových porostech se rád uhnízďuje náš nejhojnější dravec, krahujec obecný.“ Před 76 roky byl tedy krahujec považován za našeho nejhojnějšího dravce.
Jak je tomu dnes? Jestli byl tenkrát krahujec nejhojnějším dravcem, již tohle je opravdu otázkou. Mezi tím se konaly organizované akce sčítání ptáků, byly proto získány nějaké konkrétní výsledky, i když ta čísla nebudou nikdy zcela přesná. Nicméně se tvrdí, že i chyby při sčítání jsou natolik podobné, že výsledky lze brát v úvahu. Od té doby se ovšem změnilo téměř vše. Především se změnilo chování krahujců i jejich počty.
V časech nebohého Veleslava Wahla se hledala hnízda krahujců v jejich oblíbených smrkových tyčkovinách, zatímco dnes najdeme jejich hnízda kdekoliv. Dokonce i na balkoně pražského paneláku. Začátkem devadesátých let vrcholila populační exploze pražských krahujců a jejich hnízda byla nacházena i v centru města. Sám jsem pozoroval krahujce zaletovat s kořistí do vnitrobloku domů v Bolzanově ulici nedaleko Hlavního nádraží.
Potom jsem seděl začátkem devadesátých let na lešení metr od jejich hnízda celý den a snažil se ukořistit nějakou jejich fotku. Hnízdo bylo na vrbě. V dřívějších časech nacházel Wahl krahujce nikoliv přímo ve městě, ale jen v okrajových částech, které jsou dodnes venkovem.
V kapitole své knihy, kde popisuje pražské ptáky během zimy, píše: „V tutéž dobu občas prolétne ulice krahujec a vzácněji dřemlík, přivábeni hejny vrabců.“ Dnes v Praze potkat vrabce je přímo zázrak. Vrabci nejsou. Zdá se vám divné, že tedy vrabci nejsou, když bylo ve městě přemíra krahujců, jejichž nejoblíbenější kořistí je právě vrabec?
Sojky a straky
A samozřejmě krahujci tady nejsou sami. Dalšími predátory se to ve městě jenom hemží. Sojka bývala lesním ptákem, dnes ji však můžete vidět kdekoliv. Můžeme se na to blíže podívat zase prostřednictvím textů Veleslava Wahla: „Výskyt v Praze a okolí: Častá v Královské oboře (Stromovka), v Šárce Dolní i Divoké, v lesících severně od Troje a v okolí Roztok, hnízdí na Petříně a je hojným ptákem lesů pražského okolí. V zimě zalétává pravidelně do zahrádek vil v Bubenči, v St. Dejvicích a na Ořechovce.
Tou dobou je také pravidelným zjevem v Kinského zahradě a na Barrandově.“ Dnes ji tedy můžete vidět kdekoliv a jako zajímavost mohu uvést, že bylo nalezeno její hnízdo postavené z drátů a odstřižků kabelů na konstrukci stavebního jeřábu. Sojka není žádným mírumilovným ptákem, sám jsem viděl, jak ulovila mladého, již z hnízda vylétlého drozda. Že systematicky plení hnízda drobných pěvců je známo od pradávna. Proto byla vždy považována za škodnou. Dnes je ovšem hájena.
Ještě nápadnější je to ovšem u strak. Veleslav Wahl uvádí: Výskyt v Praze a okolí: V královské oboře je stálý jeden pár, v okolí Troje se vyskytují dva páry pravidelně, patrně zde hnízdí. Dále zastižena v Divoké Šárce a na úpatí Hřebenů kolem Bání. Do vnitřního města nevniká. Dnes ji ovšem můžete zastihnout v hojném počtu kdekoliv ve městě. Na štěstí straky nemilují husté lesy, proto jsem ji třeba neviděl v oboře Hvězda, i když jsem tam již nějakou dobu nebyl.
Že tedy krahujci zlikvidují ohromné množství drobných ptáků je jisté. Pokud si vynásobíte počty jejich úlovků, objeví se vám na kalkulačce čísla, která berou dech. Německý ornitolog Uttendörfer, který prováděl rozbory obsahů žaludků krahujců po nejdelší souvislou řadu let, uvádí, že samice sežere za den 3 – 4 ptáky, samec pak 2 - 3 ptáky. A nejčastějším úlovkem krahujců byl jím shledán vrabec domácí.
Samozřejmě, že ani krahujec neuloví každého ptáka, kterého zahlédne. Krahujci využívají moment překvapení. Snaží se skrytě přiblížit k ptákům, které vidí z dálky. Nebo létají na místo, kde lze větší výskyt drobných ptáků předpokládat. Říká se třeba, že každé krmítko má i svého krahujce. Ono ovšem všechno souvisí se vším. V časech Veleslava Wahla třeba naši otcové neznali výrazy ochránce či ekolog. Dnes máme celé roty ochránců či ekologů, pro které je tato činnost jejich živobytím.
Častokrát třeba čtu, že nějaká silnice se v těch místech nemůže stavět, protože tam hnízdí chráněný krahujec. Obvykle si vzpomenu na úspěšnou reklamní kampaň pivovaru Bernard: Svět se zbláznil. Držte se! Každý úřad dbá na to, aby se náhodou nestavěla nějaká silnice na úkor krahujců, takže máme zácpy na starých silnicích takových rozměrů, že z toho mnozí až šílí. Přesedněte na kola, je to zdravější!
Nic nedělání je ovšem snadné, ale není to hospodaření. Tak zvaná ochrana přírody, kdy člověk jen pozoruje, co s tím příroda sama udělá, není žádnou ochranou přírody. Součástí přírody je samozřejmě i člověk sám. Jestliže svou činností, anebo nečinností umožňuje některým druhům živočichů nebývale snadný rozmach na úkor jiných, měl by se postarat o zachování rovnováhy.
Sto let stará data
Prvorepubliková Československá vlastivěda uvádí z roku 1910, že za rok bylo střeleno na 265 887 vran a sojek, aniž by to tyto druhy ohrožovalo na jejich existenci. Na druhou stranu také uvádí, že v tomtéž roce bylo střeleno na 845 073 koroptví, 36 529 divokých kachen nebo 7 767 lesních sluk. Jaká je situace v současnosti? Koroptve téměř zmizely a je to přisuzováno změnám v zemědělství, což samozřejmě nelze vynechat. Ovšem vliv predace se taktně zamlčuje. O tom se nemluví.
V uváděném roce 1910 se také na celém území Čech a Moravy střelilo pouhých 1 022 divokých prasat, která mají zásadní vliv na všechno živé, co se pohybuje po zemi. V předloňském roce se pak uvádělo, že prasat bylo střeleno 239 818 kusů, ale stále se ví, že prasata se množí vesele dál.
V motolské nemocnici chodí pravidelně na snídani, když jim pacienti pro zábavu hází z oken rohlíky. Když pak vypukne někde epidemie prasečího moru a je skutečně nutné na vcelku malém území prasata zlikvidovat, myslivci již nestačí a ke střelbě je zapotřebí povolat policii. Jestliže to takhle půjde dál, poznáme nakonec, k čemu nám je dobrá armáda.
Hledání nových správných přístupů je ovšem záležitost složitá a můžeme pozorovat, že se neobejde bez chyb a omylů. Trávení škodné bylo vcelku oprávněně zamítnuto, především proto, že nemůže být dostatečně přesně cílené. Jeden z nejprudších jedů, totiž karbofuran, byl u nás zakázán již v roce 2008. Původně pesticid používaný v zemědělství. Píše se, že do tohoto roku se dal u nás koupit. Koupit jej mohla nějaká organizace zabývající se zemědělstvím. Nedovedu si představit, že bych přišel do krámu a chtěl koupit kilo karbofuranu. Přesto existují mezi lidmi stále zásoby tohoto jedu. V podstatě tedy musel být někde ukraden. Kradlo se odjakživa, kdyby tomu tak nebylo, nebylo by jedno z desatera přikázání nepokradeš.
Je to jeden z příkladů, jak mají různá chybná rozhodnutí dlouhodobý přesah. To, co se zdálo kdysi být geniálním řešením něčeho, aby se posléze ukázalo, že šlo o šlápnutí do exkrementu, má dlouhodobý přesah. Jásavé prohlášení sjezdu KSČ z konce padesátých let minulého století o chemizaci zemědělství, se bude řešit ještě zatraceně dlouho. Někdy se to vrací nějak jako v kruhu.
Příběhy ze současnosti
Nedávno byl odsouzen nějaký rybnikář, když se prý jeho návnadou otrávilo několik orlů mořských a krkavců kdesi na jihozápadě Čech. Za mého mládí se v ornitologické literatuře řešilo, jestli tento druh orlů vůbec kdy v Čechách v minulosti někdy hnízdil. Pravděpodobně asi nikoliv. Protože však orel mořský je spíše mrchožrout než lovec, usoudilo se, že by bylo přínosem, aby byl součástí jihočeské krajiny.
Kdo někdy prolézal rákosové porosty okolo rybníků, dobře ví, že jsou to kouty spíše smrduté a různě uhynulých, hnijících ryb tam bývá hafo. Potrava tak akorát pro mrchožrouty typu mořských orlů. Proto měli rybníkáři oněch časů zájem o existenci těchto převážně mrchožroutů na svých rybnících. A také se o to i přičinili. Vzpomínám si, že tak někdy asi začátkem sedmdesátých let jsem četl, asi v Živě, o tom, jak byly zakoupeny nějaké exempláře mořských orlů z umělého chovu v Německu a následně vypuštěny do přírody jižních Čech. Nějak se to povedlo.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem si přečetl hlášení jednoho pozorovatele, který dával na vědomí, že 22.10.2021 pozoroval 63 orlů mořských na rybníce Rožmberk u Třeboně. Trávení orlů mořských rybníkářem mě tak nějak nedává smysl. Možná mělo jít spíše o krkavce. Ovšem ukazuje to vcelku dobře, že tedy trávení je správně zakázáno a odsuzováno, pokud tedy návnady jsou pokládány tak, že jsou libovolně dostupné. Předpokládám, že návnady používané proti potkanům nikdo odsuzovat nebude.
Jásat stále nad návratem krkavců do naší přírody bude nejspíš zakrátko opravdu kyselým jablkem. Vídám jich na Rakovnicku skutečně dost. Oproti nim jsem však za několik let neviděl ani jednu vránu. Ony nejspíš nemají s krkavci dobré vztahy. Vzpomínám si, že mě jeden vyprávěl, že měl kdysi doma ochočenou vránu, která s ním chodívala na rameni i do lesa. Když však zahlédla v dálce krkavce, zalézala mu strachy pod kabát.
S růstem počtu krkavců jsem na svém pozorovacím stanovišti pozoroval nápadný úbytek vodních ptáků. Zatímco před osmi léty hnízdil na tříhektarovém rybníce pár labutí, pár motáků pochopů, dva páry lysek, potápky malé, slípky zelenonohé, několik párů kachen březňaček a i ledňáček, v letošním roce jsem pozoroval jen jednu kachnu, která vodila dvě mláďata.
Jsem přesvědčen o tom, že krkavci jsou schopní vybrat i hnízda dravců, třeba káňat. Jestliže se vyplácelo zástřelné za krkavce již dobře před třemi sty léty, věděli naši předci zatraceně dobře proč. My jsme dnes v období, kdy chráníme jako všechno plošně, aniž bychom se uměli třeba jen lépe dívat. Neříkám dobře dívat, jen lépe.
Tohle není žádná studie, jen poznámky. Poznámky jednoho, který se ochranou neživí. Jen se dívá. Vidím, co vidím a nějak mě to nesouhlasí s tím, co obvykle čtu. A snažím se přitom vyhovět požadavkům doby. Nestřílím, jen pozoruji, třídím a nevyhazuji z auta ani obal od tatranky, o plastové lahvi nemluvě. Když vidím přes cestu běžet ježka, zastavím. Mám dobrý pocit, že se nechovám jako škodná. Když však čtu o chráněných krahujcích, které dnes nikdo nestřílí, svrbí mě jazyk.
