Muflony můžeme pozorovat i v nemocnici


Vidět impozantního muflona zblízka je možné málokde.
I v nemocnici se potvrzuje, že starší berani žijí spíše samotářsky.
Mladší berany lze často vidět ve společnosti hlavního stáda samic a mláďat.
Rozlehlý nemocniční park poskytuje stádu prostor pro klidný polední odpočinek.
Mufloní aktivity se nevyhýbají ani frekventovaným místům, jak vidno, za „oboustranné ohleduplnosti“.
Krásné rohy–toulce zdobí starší berany vážící až 60 kg a dosahující v kohoutku výšky 75 cm.
Povrch rohů, které mají celý život a bývají až 80 cm dlouhé, tvoří vruby, podle nichž se dá poznat věk.
Muflonky váží kolem 35 kilogramů a ta nejzdatnější je vůdcem stáda.
Ke zbavení se jarní línající srsti poslouží zdi, stejně jako silnější kmeny.
Provoz nezdržují díky schopnosti rychlého běhu a obratného skákání.
Mufloní zvěř žije v místech s kamenitou půdou a skalami, kde si může obrušovat stále dorůstající kopýtka – spárky. Proto jí vyhovuje povrch nemocničního areálu – betonové, dlážděné a asfaltové cesty v kombinaci s vhodnou vegetací.
Nejsou vybíraví – k potravě poslouží i kyselé a tvrdé trávy.
Občas si pochutnají také na listech keřů a stromů.
Bečení připomíná příbuznost s ovcemi.
Boje beranů jsou na jaře symbolické, avšak na podzim v době páření urputné.
Mámy se pečlivě starají o svá mláďata.
Nemocniční pacienti často touží po lásce a pochopení a takovýto pohled na matku s mládětem je jistě potěší.
Pohodička v jiné podobě
Také pohodička, jen doufejme, že se kopýtka neopírají o automobil.
Tady nebude sekačka potřeba.
O jídlo se postarají sami, jen v zimě jsou občas přikrmováni.
Někdy si vezmou něco „na chuť“, ale nesmí to být nic, co by jim uškodilo.
Máme, nebo nemáme přednost?
Obsah
  1. Jak se tam dostali
  2. Nebezpečí
  3. Bojovníci

Mufloni pomáhají pacientům přijít na jiné myšlenky, dětem dělají radost a přispívají k poznávání fauny a v neposlední řadě se ušetří za sekání trávy. Tak by se s trochou nadsázky dalo nazvat volné působení stáda muflonů v pražské Fakultní Thomayerově nemocnici a občas také v sousedním Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). 

Výjimečně se stádo nebo jeho část objeví také mimo nemocnici, a to nejen v blízkém lese, ale také v rušném a frekventovaném okolí nemocnice. Lidé i řidiči jsou v nemocnici na nezvyklé uživatele cest a zelených ploch zvyklí, a když už jim jejich přítomnost nedělá přímo radost, mají pro ně aspoň pochopení. Mufloni se v areálu nemocnice pohybují volně, bez omezení. 

Jak se tam dostali

Vědci pomocí DNA prokázali, že mufloní zvěř je potomkem domestikovaných ovcí vzniklých křížením několika druhů, a to i ovcí divokých. Běžný pozorovatel opravdu nevidí nějaký větší rozdíl mezi chováním ovcí na farmách a muflonů v přírodě či v areálu nemocnice. Nejrůznější prameny o muflonech na českém území se shodují, že byli dovezeni z chovu poblíž Vídně v padesátých letech 19. století do obory u Hluboké nad Vltavou. Poté se rozšiřovali do dalších míst. Do pražského Kunratického lesa byli dovezeni před šedesáti roky.

Jsou tam vhodné životní podmínky, které tento druh vyhledává. Tedy potrava a skalnatá či kamenitá místa, kde si mohou brousit kopýtka a kde mají klid. Jenže rostoucí zájem lidí z okolních paneláků o psy se promítl i do zvýšeného zájmu o procházky lesem se psy. Taková situace muflonům nevyhovovala, zvláště pak volné pobíhání psů, a tak si našli nové působiště – v nemocničním areálu. Je sice s lidmi a automobily, ale bez psů.

Skalky na broušení kopýtek jim nahradily dlážděné, betonové a asfaltové cesty, nechybí jim ani dostatek přirozené potravy, byť správce areálu může zapomenout na okrasné rostliny, které by mohly muflonům zachutnat. Areál muflonům vyhovuje a to se projevuje také na rozrůstání stáda o mláďata. A protože objekt má své limity, je nutné provádět každoročně redukční odchyty. O ty se starají Lesy hl. m. Prahy. 

Nebezpečí

Milovníci fauny se však mohou kochat pozorováním mufloní zvěře nejen v Krči, ale na mnoha lokalitách po celé ČR. Čísla dokonce ukazují, že nejvíce muflonů na světě je právě na našem území (asi 38 %). Je otázka, jak dlouho tomu tak ještě bude. Mnohým vlastníkům pozemků se nelíbí nadměrné škody, které způsobují mufloní stáda. To se za určitých okolností může dít, řešení však existují. 

Muflon je nepůvodní druh a v některých lokalitách, jako třeba v Podyjí nebo na Pálavě, už žádného neuvidíme, přestože se jim tam dařilo velmi dobře. Jinde však měli zelenou, ale jejich stáda začaly decimovat rozšiřující se smečky vlků, jako tomu bylo třeba na Broumovsku. Zde myslivci za čtyřicet let dokázali jedinečným chovem získat světové uznání v kvalitě stáda. Mufloni tam žili v pohodě do doby, než se do nich pustili vlci a zlikvidovali polovinu stáda, něco kolem pětatřiceti kusů. „Kvůli vlkům mufloni skončili i na Karlovarsku,“ říká hospodář honitby Kamenný Vrch Jan Sutr z Kraslic. 

Protože se celý rok s ostatním kolegy stará o zvěř na Kraslicku, moc dobře ví, co taková péče vyžaduje. Zvláště v zimě. „Mrzí mě, že lidé často uvěří řečem samozvaných ochránců přírody, kteří mluví o myslivcích jako o lovcích zvěře, přičemž myslivost je především péče o ni. Jsou to ročně tisíce brigádnických hodin, přičemž nejde vždy jen o práce ve prospěch zvěře, ale často likvidujeme odpad všeho druhu, který stále ještě někteří hlupáci vyvážejí do lesa,“ doplňuje myslivec z Polabí Milan Rotek. Ten každoročně vyjíždí do revírů, kde se vyskytuje mufloní zvěř.

Bojovníci

„Mufloni jsou prakticky po celém našem území, kde jsou skalnatá či kamenitá místa. Muflon patří k lovné zvěři a jeho odstřel je každoročně povolený od srpna do prosince. Mnohem zajímavější než vlastní lov je pozorovat chování muflonů, zvláště pak samců v období říje od října do listopadu.

Když proti sobě sprintují asi dvacet metrů a pak skloní hlavu a narazí čelně mohutnými rohy do sebe, je to ohlušující zvuk slyšitelný na stovky metrů. Jako od nějakého mohutného bubnu. Mufloní samci jsou silní a také sebevědomí. To se projevuje nejen jejich nebojácností, ale třeba v zimě u krmelce se nenechají vytlačit ani mohutnějšími jeleny,“ vybavuje si myslivec a dodává: „Z vyprávění kolegů znám i jejich zajímavá vzácná pozorování, kdy se statní a až příliš odvážní berani dostali do konfliktu se silnějšími daňky, a dokonce i jeleny. Ti jim ale příliš šancí na vítězství nedali. Souboj většinou skončil probodnutím muflona,“ vzpomíná na závěr.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (8x):

1
2
3
4
5


Autor textu a fotografií Josef Růžička

Ing. Josef Růžička se 32 roků věnoval přípravě armádních kynologů a psů. V roce 2002 plukovník Růžička odchází z aktivní služby, pracuje jako novinář a kynologii se nadále věnuje jako publicista. Vydal knihy O lidech a šelmách (Daranus, 2011) a Pes k obraně osob a ochraně majetku aneb Člověče, neboj se, máš-li psa (Dona 1996), v různých časopisech vyšly stovky jeho článků.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře