Im memoriam aneb příběh psa s bojovnou duší

Jistě mi dá každý milovník naší krásné fauny za pravdu, že pohled na jakékoliv zvíře s amputovanou končetinou v něm vyvolá smíšené ba až mrazivé pocity. Jsou i tací chovatelé, kteří by tento případný pohled u svých čtyřnohých přátel nedokázali „unést“, a proto volí cestu nejmenšího odporu, pro postižené zvíře tu nejsmutnější. Jiná část chovatelů, procentuálně ta nejnižší, by se nedokázala se svým čtyřnohým přítelem tímto způsobem „rozloučit“ a pro záchranu jsou ochotni vynaložit veškeré úsilí a vydat ze své kapsy nemalé finanční prostředky sloužící jen pro záchranu svého miláčka.

Tento příběh se stal mému loveckému příteli jménem Kim plemene Český fousek, kterého jsem si před pěti lety pořídil jako oddaného pomocníka pro výkon práva myslivosti. Osudný den jednoho horkého odpoledne před čtyřmi lety jsme se vraceli s Kimem z obchůzky honitby Sudice u Boskovic, kde mám tu čest vykonávat aktivně právo myslivosti. Byli jsme již pár desítek metrů před naší samotou u lesa, kde s rodinou a několika čtyřnohými kamarády žijeme. Psa jsem měl tenkrát vypuštěného na volno, což si vyčítám dodnes. Při přecházení železničních kolejí, které vedou za naší samotou, srazil právě projíždějící motorový vlak Kima, který z nepochopitelných důvodů před vlakem začal utíkat. Nehoda se stala v místě, kde je pro vlaky omezena rychlost na dvacet kilometrů za hodinu z důvodu bezprostřední blízkosti dvou lesních železničních přejezdů. Strojvedoucí očividně omezenou rychlost nedodržel, ale i přesto měl dostatek času soupravu částečně zpomalit či zastavit. Ale proč by to dělal? „Vždyť to byl jenom pes“, zněla jeho odpověď následující den po nehodě. Zranění Kima vypadalo hrozivě a kdo má slabší náturu, pohled na tento úraz by jen stěží „unesl“. Otevřená zlomenina zadního běhu s očividně roztříštěnými kostmi i klouby. I přes toto těžké zranění Kim dokázal s bezvládně visící končetinou přihopsat ke mně a smutnýma očima se na mě nechápavě díval. V této mé situaci by asi převážná většina kolegů myslivců volila bez velkého váhání cestu nejmenšího odporu a psovi ukončila jeho trápení dostřelnou ranou ze své zbraně. Co také se psem, zvláště loveckým, který by byl jistojistě nadosmrti invalidní. Tento srdcervoucí čin jsem při pohledu na jeho smutné oči nedokázal vykonat a mohu zodpovědně prohlásit, že jsem na to ani nepomyslel i přesto, že jsem měl nabitou zbraň na rameni. Jako naschvál byla neděle odpoledne, takže nezbývalo nic jiného, než Kima naložit do auta a bleskurychle ujíždět do Brna na veterinární a farmaceutickou univerzitu, kde mají doktoři nepřetržitou službu. Zřejmě jsme přijeli „za pět minut dvanáct“, protože Kim za dobu jízdy ztratil hodně krve, začal být silně apatický a na hlasové projevy nereagoval. Doktor vykonávající službu při pohledu na toto zranění okamžitě konstatoval – nutná okamžitá amputace. I když jsem chlap „jako hora“, vše na mě nějak dolehlo a začal jsem brečet jako malé dítě. Ostatní formality musela vyřídit s doktorem žena, protože já jsem nebyl schopen ničeho. V této fázi rozhodování o životě a smrti už peníze nehrají roli a člověk myslí jen na záchranu svého věrného přítele.

• Při rekonvalescenci Kimovi velice pomáhali naši dva leonbergři Brit a Elza.

Dlouhých čtrnáct dnů, kdy byl Kim hospitalizován, nakonec uběhlo a nastal den „D“. Na tento okamžik jsem se sice těšil, ale na druhé straně jsem měl přímo hrůzu z pohledu na beznohého „loveckého“ psa, který je pro výkon práva myslivosti definitivně odepsán. Službu konající sestra vyvedla hopsajícího psa před ordinaci a potvrdilo se přesně to, čeho jsem se nejvíce obával. Pohled na zmrzačeného, kdysi zdravého a velice temperamentního loveckého psa, byl děsivý. Opět zavládly slzy. Kim při pohledu na mě a ženu a zvláště při zapískání signálu na píšťalku, kterou jsem měl s sebou okamžitě pookřál, začal vrtět ocáskem a oddaně nás vítal, což mě velice uklidnilo. Ošetřující lékař mi potvrdil domněnku, že Kim již bude sloužit jako „domácí mazlíček“ a pro aktivní myslivost bude po zbytek života definitivně bezcenný. Názorně předvedl, jak psa dále ošetřovat v domácí péči, vyrovnali jsme účet a odjeli domů.

• Paradoxní situace. Třínohý Kim byl nápomocen k ulovení taktéž třínohého divočáka.

Cestou domů mně hlavou probíhali nostalgické vzpomínky na kdysi zdravého a temperamentního Kima a napadaly mě všelijaké myšlenky. Co bude teď dál? Co s trvale invalidním „loveckým“ psem? Pořídit si hned nového nebo raději ještě chvíli počkat? Rozhodnutí však netrvalo dlouho a nastalo, když bezprostředně po příjezdu na naši samotu Kim důkladně prohnal kocoura Mikeše, který pro záchranu svého života bleskurychle vyběhl na strom. Rekonvalescence trvala dlouhé týdny, při kterých jsem musel pravidelně několikrát denně dlouhými tampony čistit hluboko pod kůží svalovou tkáň silně koncentrovaným roztokem hypermanganu. Ženě se při pohledu na tyto nutné úkony vždy dělalo zle. Kim se postupem času začal zotavovat, vyrovnával se s trvalým životním handicapem a učil se běhat, k čemuž musel fyziologicky přizpůsobit tři končetiny. Tomu napomáhali naši dva leonbergři, kteří ho stále provokovali k běhání a hraní. Protože byl Kim v době úrazu mladý, teprve patnáctiměsíční a plný temperamentu, velice rychle se naučil důkladně přizpůsobit chody k rychlému běhu, kdy těžiště přenášel na přední část těla. Začal jsem ho pomalu brávat do honitby na krátké vycházky, které jsem postupně prodlužoval. Za pár týdnů začínal zvládat práci plnohodnotného loveckého psa. Nastal podzim a pro myslivce sezóna očekávaných honů. Začal jsem řešit dilema, zda Kima vzít na hon či nikoliv. Nakonec jsem se rozhodl, ale už na ranním nástupu při zahájení honu a vizuálního kontaktu myslivců s „mrzákem“ jsem pociťoval úšklebné a pichlavé pohledy a nejednou slyšel šeptem vyřčené nechutné komentáře. Napětí však opadlo při průběhu honu, kdy Kim začal přímo ukázkově vystavovat a vyhánět drobnou živou zvěř. Taktéž s úžasnou ochotou přinášel střelené zajíce a bažanty a ukázkově je předával. Vrcholem jeho fenomenálních schopností na tomto prvním honu bylo, když skočil z příkrého břehu do řeky a doplaval pro střelenou a proudem unášenou kachnu. Při této příležitosti musím říci, že na přinesení této kachny selhalo několik „zdravých“ psů, kteří i přes důrazné povely svých vůdců do studené vody vůbec nechtěli skočit. V tu chvíli všem „pomlouvačům“ spadla brada. Kdyby mě ostatní myslivci neviděli, asi bych štěstím brečel. Návštěvami dalších honů se Kim jen zdokonaloval, jeho ego bojovného loveckého psa jen rostlo a kolegové myslivci ho začali uznávat jako rovnocenného.

• Kimovy „trofeje“ kuny skalní.

Kim se až fenomenálně vyrovnal se svým doživotním handicapem, fyzicky stačil všem zdravým psům a zodpovědně si troufnu tvrdit, že některé svými dokonalými smysly i předčil. Jeho impozantních, zvláště čichových schopností, jsme využívali při dohledávkách zhaslé nebo postřelené spárkaté zvěře. Jeho dokonalé čichové smysly začali využívat i přátelé myslivci ze sousedství, zvláště při obtížných dohledávkách. Jeho nejstatečnější čin byl v zimních měsících, kdy v noci dokázal dohledat a držet za slecho (ucho) lehce postřeleného asi čtyřicetikilového divočáka do té doby než doběhnu a ukončím divočákovo trápení dostřelnou ranou. Také dokázal v délce asi dvě stě metrů a do prudkého svahu přinést střelenou osmikilovou lišku, což považuji vzhledem k jeho handicapu za vrchol jeho schopností.

• Kimova zásluha. Dvě kuny skalní za dopolední vycházku.

Na svém „kontě“ má v současnosti 56 kun skalních, pro drobnou zvěř velice škodících. Při obtížných dohledávkách na druhý den, kde selhali ostatní lovečtí psi, dokázal úspěšně dokončit tuto dohledávku v délkách několika set metrů. Také mně třikrát přinesl srnčí shoz (parůžek), což málokterý ohař dokáže.

Kim se odebral do psího nebe 9. 5. 2007 ve stáří pěti let a tří měsíců na akutní selhání ledvin. Odborní lékaři mu už nedokázali nijak pomoci.

• Jedna z úspěšných dohledávek černé zvěře.

Nikdy jsem nezalitoval, že jsem ho po nehodě nenechal utratit, i když hodně myslivců mě za tento čin tenkrát odsoudilo. Taktéž jsem nikdy nelitoval finančních prostředků potřebných na jeho záchranu, což činilo víc jak 35 000 korun. Jsem velice rád, že jsem tenkrát vyčkal a jiného loveckého psa nepořizoval, protože dnes nevěřím, že opět dokážu vychovat a vycvičit jiného psa, který by byl alespoň částečně takový, jako můj třínohý přítel.

Kim – pes s oddanou a bojovnou duší. Vděčím mu za mnohé a nenapadlo mě nic moudřejšího, než se s ním tímto článkem rozloučit. Buď sbohem můj věrný příteli.