Čtyřnozí pomocníci na míru Část sedmá – canisterapie


Čtyřnozí pomocníci na míru Část sedmá – canisterapie

Pojem canisterapie se chápe jako pozitivní působení psa na celkové zdraví člověka, je podpůrnou metodou ucelené rehabilitace a můžeme ji kombinovat i s jinými druhy terapie. Je realizována formou skupinovou či individuální. Výhodou individuální formy je přizpůsobení programu a cílené působení přesně podle potřeb klienta. Výhodou formy skupinové je uspokojení více klientů najednou, velice důležitá je zde koordinace jednotlivých aktivit, aby byli zapojeni všichni klienti. Ve světě se uplatňuje již řadu let a dosahuje výborných výsledků, u nás se začala rozvíjet teprve v posledních letech.

Na začátku 90. let minulého století se začala canisterapie využívat například při léčbě psychiatrických pacientů v Psychiatrické léčebně v Bohnicích nebo v Ústavu sociální péče Kociánka v Brně. Přispívá k rozvoji hrubé a jemné motoriky, podněcuje verbální i neverbální komunikaci, rozvoj orientace v prostoru a čase, nácvik koncentrace, zvyšuje motivaci a pozornost. Lze ji využít u lidí s různým postižením (mentálním, smyslovým či tělesným), autistů, psychicky nemocných osob, seniorů, ale i u zdravých lidí třeba k relaxaci. Nejčastěji je využívána u osob s lehkou mozkovou dysfunkcí, dětskou mozkovou obrnou či svalovou dystrofií. Autisté komunikují na zcela jiné úrovni, než jsme zvyklí, mají svůj vnitřní svět, nechápou přetvářku, nepoznají z tónu hlasu ani ironii. Při dlouhodobém působení se může pes stát prostředníkem mezi nimi a okolním světem, snižuje pocit odcizení, můžeme pracovat i na rozvoji komunikace nebo zvýšení slovní zásoby. Některé zdroje uvádějí, že lze dosáhnout zmírnění projevů autismu. Navázání kontaktu musí být pozvolné a nenásilné. U seniorů může dojít k ovlivnění jejich zdravotního stavu, zvýšení sebevědomí, zbavení se pocitů osamělosti, zmírnění stresu a celkově ke zlepšení kvality života. Seniorům může také pomoci přebrání zodpovědnosti za péči o psa. Pejsek působí jako jakýsi sociální katalyzátor, jenž zahrnuje a podněcuje společenský kontakt, poskytuje příležitost k mazlení, hrám a k zapojení do společnosti. U některých psychiatricky nemocných pacientů může sloužit i ke snížení agresivity klienta. Zde však musíme mít na paměti blaho psa a v žádném případě nesmíme dopustit jeho týrání nebo zneužívání. U osob s hyperkinetickým syndromem používáme pejska zejména ke zvýšení koncentrace, rozvoji řečových a sociálních dovedností a také k celkovému zklidnění, např. vedení na vodítku nutí k soustředění a omezuje hyperaktivitu. Důležité je zatěžování pozornosti v malých dávkách. Asistenční canisterapeutický pes většinou plní i dovednosti psa asistenčního, takže pomáhá jak samotnému klientovi, tak i osobě o něho pečující. Klienty často bývají děti s kombinovaným postižením, u kterých je možné dosáhnout rehabilitací zlepšení jejich zdravotního stavu nebo zmírnit průběh onemocnění. Čtyřnohý pomocník může být vhodný i k podpoře léčby u týraných, zneužívaných nebo drogově závislých osob. Existují i lidé, kteří mají ze psů strach, zde platí zásada, že nikdy nikoho do kontaktu se psem nenutíme. Snažíme se postupně a hlavně nenásilně jejich obavy eliminovat.



Čtyři základní skupiny canisterapie
• AAA (animal – assisted activities) = aktivity za pomoci psů – pomocí přirozeného kontaktu psa a člověka vylepšujeme kvalitu jeho života, zdokonalení paměti, navrácení chuti do života, zlepšení komunikace, přirozený rozvoj sociálních dovedností apod., výsledky lze vyjádřit v pojmech štěstí, spokojenosti a radosti, řadíme sem např. návštěvy v dětských domovech, psychiatrických léčebnách, domovech seniorů, krizových centrech, léčebnách dlouhodobě nemocných atd.


– pasivní AAA – klienti se o zvíře přímo nestarají, ale přesto jim přináší pozitivní efekt již pouhou svou přítomností (zařadit sem můžeme např. umístění akvária s rybičkami do čekárny u lékaře)
– interaktivní AAA – rezidentní typ (pejsek je v dané instituci přítomný stále, pečují o něj klienti nebo personál, musí být zajištěna jeho bezpečnost, vhodná strava, potřebný pohyb, klid na odpočinek a spánek, rezidentní typ může být v praxi realizován i jako cílený pobyt psa v rodině a ne jen v zařízení) a návštěvní typ (návštěvy se psem se odehrávají na stejném místě, v pravidelných intervalech, necháváme zde vždy prostor pro přivítání a rozloučení, tento typ bývá pro psy vhodnější)


• AAT (animal – assisted therapy) = terapie za pomoci psů – je to plánovaná intervence, kdy se cíleným kontaktem podílíme na určité léčbě, je vedena terapeutem (fyzioterapeutem, ergoterapeutem, psychoterapeutem apod.), výsledky jsou měřitelné a objektivně pozorovatelné, patří sem např. polohování, nácvik chůze, zvětšení slovní zásoby, léčení fobií atd.


• AAE (animal – assisted education) = vzdělávání za pomoci psů – je využíváno pozitivního vlivu psa na studenty, a to buď na žáky v běžných školách (besedy, přednášky, ukázky výcviku apod.), nebo na žáky se specifickými potřebami, kde pejsek působí hlavně jako motivace a také k rozvoji paměti a koncentrace, ale může fungovat i jako prostředník mezi studenty a učiteli, cílem je zvýšení motivace k učení a osobnímu rozvoji, psík je využíván jako prostředník pro výuku.


• AACR (animal – assisted crisis response) = krizová intervence za pomoci psů – kontakt psa a člověka ve svízelné situaci působí na odbourávání stresu, napomáhá k celkovému zlepšení psychického i fyzického stavu člověka, využívá se i u záchranářů, kteří pracují při katastrofách, pejsek motivuje ke komunikaci a interakci.



Canisterapie je vždy týmová práce, kdy tým tvoří pejsek a psovod. Součástí týmu je i terapeut či jiný odborný pracovník, který léčbu indikuje. Ten ve spolupráci se psovodem rozhodne, na co se při práci zaměřit, stanoví postup a přiměřenou délku praktického cvičení. Člověk, který se chce canisterapii věnovat, musí mít znalosti z oblasti kynologie, psychologie, sociologie a poté se rozhodne, jaké klientele se chce věnovat. Musí zohlednit i povahu svého psa a přizpůsobit tomu výběr. Důležité je povědomí o tom, jak se chovat k lidem s postižením, dětem, seniorům, jaké mají touhy a potřeby. Musí skvěle znát svého psa, důvěřovat mu a bezpodmínečně pokaždé poznat na svém psu únavu, stres či špatnou náladu. V takovém případě je nutné canisterapeutickou aktivitu odložit. Ten, kdo chce se svým chlupáčem vykonávat canisterapii oficiálně, musí mít složené zkoušky nebo test. Většinou má psovod blíže ke klientům s určitým typem postižení, stejně tak se každý pejsek hodí k jiným klientům (někteří aktivní psíci k hrám s dětmi, naopak menší klidnější psi k seniorům na lůžko), toto všechno je důležité zohlednit při budoucím canisterapeutickém využití.


Požadavky na psa-terapeuta jsou poměrně značné, opět záleží i na tom, pro jakou formu terapie a pro jaké klienty ho chceme využívat. Nezáleží na plemeni, pohlaví, velikosti či původu, ale zejména na jeho povahových vlastnostech. Podmínkou je neagresivní chování a radost z kontaktu s lidmi. Při přípravě psa na canisterapii je velice důležitá socializace, psík musí být zvyklý na lidi, ostatní zvířata i různá prostředí. To je dobré trénovat již odmalička. Někdy můžeme mladého jedince vzít společně s již zkušeným canisterapeutickým parťákem, ten se od někoho učí formou náhledu. Postupně můžeme mladšího psíka zapojovat do různých činností, vždy začínáme jednoduchými úkony a pokračujeme ke složitějším. Vhodné je vzít občas s sebou psa do běžného městského provozu, kde se může setkat s různými zvuky, davy lidí, jezdícími schody, troubícími auty, cyklisty a zažít spousty jiných situací. Součástí přípravy je samozřejmě i základní poslušnost, každý takový pes musí být ovladatelný, a to i ve ztížených podmínkách (přivolání od hrajících si dětí, od jiných domácích mazlíčků, ovladatelnost ve skupině lidí, ve společnosti dalších psů atd.). Od mládí je vhodné zvykat psíka na nečekané, hrubší a nekoordinované podněty, protože se může stát, že dítě ho najednou zatahá za ucho či ocas, bolestivě mu stiskne nohu apod., v žádném případě se zvíře nesmí po klientovi ohnat nebo ho kousnout. Pro provozování canisterapie je důležitý výborný zdravotní stav, i když bych řekla, že ne nezbytně nutný, vždyť i pejsek s nemocným srdíčkem nebo ledvinami může přinášet hodně radosti. Tady je samozřejmě podstatné přizpůsobit činnost psa jeho aktuálnímu stavu. Ale je určitě nutné, aby byl pejsek pravidelně očkovaný a odčervený. Canisterapeutický pes by měl být sebejistý, přátelský, klidný, může být temperamentní, ale vyrovnaný. Pokud chceme svého svěřence používat k polohování, je dobré ho postupně navykat na klidné ležení vedle člověka a na doteky na všech částech těla. Podle toho, jaké klienty budeme chtít v budoucnu navštěvovat, je vhodné zvolit i nácvik dalších specifických situací, např. reakce na člověka, který se pohybuje o berlích, chování psa u vozíku, kontakt s větší skupinou lidí, nekoordinované pohyby klienta nebo třeba navyknutí na pach nemocnic. Pes je mlčenlivým důvěrníkem, kterému se mohou sdělovat tajnosti, má vždy čas, neposmívá se a nekritizuje. Ochotně přijímá potřebu tělesného kontaktu (hlazení, mazlení) a v odpovídající podobě ji vrací. Je mu jedno, jakou má člověk náladu, zda je zdravý či s nějakým handicapem. Velký pes může poskytovat pocit bezpečí a ochrany, malý naopak rozvíjí ochranitelské postoje. Canisterapeutický chlupáč má i antidepresivní a antistresový účinek, dokáže milovat člověka s nepředstíranou láskou, hezkého či ošklivého, obohacuje emotivní složku jeho života, aktivuje pozitivní myšlení. Pes pomáhá vychovávat děti, díky kontaktu s ním se učí toleranci a odpovědnosti. Kontakt s pejskem podporuje rekonvalescenci, zlepšení životních funkcí, urychluje léčbu a pomáhá udržovat dobrou fyzickou kondici. Působí i na kondici psychickou, odvádí pozornost od problémů, nabízí odreagování a podporuje chuť do života. Pes nabízí kamarádství, pocit být potřebným, převzetí úkolů, odpovědnosti, pocitu důležitosti či zkušenost sebevědomí. Canisterapii můžeme využít i při tzv. křížení hemisfér, kdy vedeme klienta, aby ukazoval, kde má pes jednotlivé části těla, a střídáme práci obou rukou křížem, aby docházelo ke stimulaci střídavě pravé a levé mozkové hemisféry. Je to důležité pro další pohybový vývoj.



Vliv canisterapie
• oblast emočně sociální – přizpůsobení, sociální chování, vztahy a interakce, emocionální stabilita, pozitivní naladění, soběstačnost, rozvoj zodpovědnosti (hlazení, mazlení, zpětná vazba od psa)
• oblast tělesná – jemná a hrubá motorika, grafomotorika (kreslení, psaní atd.), sebeobsluha, koordinace pohybu, spontánní cílený pohyb, rovnováha při sezení, uvolňování spasmů (házení aportu, podávání pamlsků, nasypání granulí, vyndávání piškotů z různých krabiček, nasazování a rozepínání obojku, připnutí vodítka, kartáčování a česání, překonávání překážek)
• oblast kognitivní (myšlení) – mentální předpoklad, schopnost porozumění, soustředění, představivost, orientace v čase a prostoru, zpracování informací, které jsou přijímány smysly, zvyšuje sebejistotu (stimulace vizuální, akustická, somatická, vibrační apod.)
• oblast řečová – rozvoj slovní zásoby, výslovnost, plynulost řeči, aktivní řeč (oslovení psa, vydání povelu)



Polohování
Zásluhou osteopata Dr. Lawrence Jonese existuje metoda polohování od 50. let 20. století. U nás se o její objevení a rozšíření zasloužila paní Marika Zouharová z Blanska, spolu se sdružením Piafa z Vyškova. Relaxovat se psem může v podstatě kdokoli, ale polohování je určeno pro specifický okruh klientů. Jde hlavně o lidi s tělesným postižením, kteří trpí křečemi či svalovým třesem (svalová dystrofie, Parkinsonova choroba, roztroušená skleróza atd.). Pokud se člověk nemůže sám pohybovat, musíme mu pomoci, abychom zabránili vzniku proleženin, protáhli svaly a uvolnili blokace. Je nutné ho praktikovat ve spolupráci s fyzioterapeutem, ten ví, jak se může s klientem manipulovat, a proto je jeho role během polohování nezastupitelná, naopak od relaxace, která může probíhat bez jeho přítomnosti. Právě oni vymysleli tuto metodu, kdy nahradili podpůrné polštáře psy. Musí se brát ohled současně na klienta i psa, na jejich momentální psychickou i fyzickou pohodu. Je důležité, aby byla navozena důvěra klienta ke psovi.


Polohování spočívá v těsné interakci mezi psem a člověkem. Vlivem tělesného tepla psa a psychického uvolnění člověka dochází k postupnému uvolnění svalů. Pejsci slouží k navození klidu, uvolnění, prohřátí těla klienta. Mají tělesnou teplotu o jeden stupeň Celsia vyšší než člověk, což je prospěšné pro lidi, kterým se určitá část těla špatně prokrvuje. Nastane příjemná, hluboká relaxace a takto uvolněný člověk je připraven k dalším činnostem, které mají následně lepší průběh. Klient reaguje nejen na tělesné teplo psa, ale také na rytmus jeho srdce a dechu. Za přítomnosti psa dochází k poklesu krevního tlaku a srdeční frekvence. Dalším stimulem je dotek srsti, přirozený psí pach, dotek psího čenichu nebo jazyka psa a to je důležité hlavně pro lidi s postižením zraku. Pokud to klientovi nevadí, tak olizováním se dobře uvolní křeče v břiše či sevřené ruce, psí jazyk je výbornou masážní pomůckou. Psík je velkou motivací ke spolupráci i např. při cvičení, můžeme ho položit podél nepohyblivé či necitlivé části těla klienta. U hyperaktivních dětí ho lze využít zejména ke zklidnění a následnému uvolnění, to pomáhá k nacvičení sebeovládání. Během polohování se někteří klienti snaží povídat si se psem nebo sdělit pocity z jeho přítomnosti. Na základě příjemných vjemů se rozvíjí citový život těchto osob.


Nejideálnější je provádět polohování se třemi psy, kdy dva leží podél boků klienta a jeden pod nohama, kde prohřívá podkolenní jamky. Ale i působení jednoho pejska je velice účinné. Místo dalších psů můžeme použít polohovací polštáře. Největší efekt má údajně poloha, kdy je pes za hlavou, kde jsou citlivé body, a tak dochází k celkovému uvolnění. Další poloha je taková, že pes leží podél člověka, který je na zádech či na boku. Jiným způsobem je pozice klienta na zádech, pejsek leží pod nohama, a dochází tak k prohřívání podkolenních jamek a následnému uvolnění dolních končetin. Polohy můžeme v průběhu terapie samozřejmě měnit, je vhodné konzultovat to s rehabilitačními pracovníky. Když má klient například problémy s řečí, pokládá si na psa tváře, čímž dochází k uvolnění mimických svalů. Významné to může být i pro lidi, kterým neslouží polykací svaly. Člověk klečí na patách, obličej a ruce má položeny na psa; další možností je poloha klienta na břiše, kdy je obličej položený na hrudníku psa. Jiným způsobem je položení klienta přes hřbet pejska, ten klečí u ležícího psa, břichem přes něj a za psem se opírá lokty či dlaněmi o podlahu. Polohování břišní oblasti má blahodárný účinek na střevní peristaltiku a tím na uvolnění břišních křečí.


Polohování je jedna z metod canisterapie, kde jsou výsledky viditelné a prokazatelné. Člověk narovná nohy, natáhne spastickou ruku, křeče nebo třes na určitou dobu ustanou, a to vše bez vedlejších účinků. Dojde k uvolnění mimických svalů a lidé se mohou zase usmát. Pejsek musí vydržet velmi klidně ležet i několik desítek minut, což pro něho není přirozené, je to náročné hlavně na psychiku psa. Proto je důležitý následný odpočinek a regenerace sil dle vlastní individuality, některý pejsek načerpá nové síly při spánku, jiný při hře a další během dlouhé vycházky. Pokud by byl přetěžovaný, je zde nebezpečí, že u psa nastane syndrom vyhoření. Může pak vzniknout situace, kdy bude do této činnosti nucen a může se jí bránit, což u psů znamená agresivitou.


Tato aktivita může probíhat buď přímo v rodině klienta, který vlastní canisterapeutického psa, nebo může takovýto pes se svým psovodem docházet do různých druhů zařízení. Může navštěvovat domovy seniorů, krizová centra, stacionáře či dětské domovy, kde působí zejména jako společník, k motivaci a také dokáže odbourat stres.


Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5


Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře