Děti mrazu – část 4.

Lidé využívali psy severských tažných plemen k práci: oceňovali jejich výkonnost a odolnost. S otázkami jejich chování a charakteristických specifik si však hlavu příliš nelámali; na podobné otázky nebylo v neustálém boji o přežití v nehostinné Arktidě místo. První člověk, který se etologií čtyřnohých seveřanů, konkrétně grónských psů, seriózně zabýval, byl zároveň tím nejpovolanějším – jeden z nejvýznamnějších světových etologů Niko Tinbergen.

Nositel Nobelovy ceny
Nikolaas „Niko“ Tinbergen (1907–1988) se narodil v Holandsku. Přírodní vědy vystudoval na univerzitě v Leidenu; ve studiích později pokračoval na prestižních univerzitách v USA. Roku 1949 dostal Tinbergen nabídku, aby na Oxfordské univerzitě založil ústav pro výzkum chování zvířat. Jeho vědecké práce se zabývají především chováním mořských ptáků (zejména racků), které intenzivně studoval v různých zemích Evropy, Ameriky, Afriky a Arktidy. Niko Tinbergen po mnoho let velmi úzce spolupracoval s jedním z otců etologie – Konradem Lorenzem. Roku 1973 obdrželi Niko Tinbergen s Konradem Lorenzem a Karlem von Frische za výsledky své práce Nobelovu cenu.

V mládí do Arktidy
Jako čtyřiadvacetiletý mladíček dostal Tinbergen lákavou nabídku – zúčastnit se holandské meteorologické expedice do Arktidy jako biolog. Nadšený Niko bez váhání kývl. Výprava se v roce 1932 nalodila na osmisettunový čtyřstěžník – Gertrud Rask – – a vyrazila ke břehům Grónska.

Svůj zoologický výzkum prováděl Niko Tinbergen především v okolí inuitské osady Kungmiut, která byla tehdy téměř nedotčená civilizací. Přesto, že se na výpravě holandský vědec věnoval především výzkumu strnadů sněžných a lyskonohů, jeho odbornému studiu „neutekli“ ani grónští psi. Výsledky svých arktických studií shrnul Niko Tinbergen v knize Eskimoland, která vyšla v roce 1934 v Rotterdamu.

Struktura smečky
„Za jízdy se saněmi i při pobytu ve vesnici jsme měli výbornou příležitost studovat chování eskymáckých psů,“ pochvaloval si Niko Tinbergen. „Jejich původ není zcela jasný. Jistě jsou blízce příbuzní vlkům a jejich chování to potvrzuje. Rovněž hlas je podobný hlasu vlků – důvěrně jsme si zvykli na protáhlé vysoké vytí, které nám při našich návratech již z dálky signalizovalo domov. V Kungmiutu žilo třicet pět lovců, z nichž asi dvacet vlastnilo smečku o šesti až deseti psech. Každá smečka žila v okolí domu svého pána a v zimě, pokud byli psi dobře krmeni, se odtud nikdy příliš nevzdalovala.“

Gróňané v této oblasti chovali své psy „na volno“ (což není příliš obvyklé: domorodci v Arktidě většinou chovali – a stále chovají – své psy uvázány na kratších či delších úvazcích), Tinbergen měl tedy skvělou šanci studovat jejich přirozené smečkové chování. „Nejzajímavější na jejich chování bylo to, že každá smečka hájila své teritorium,“ zdůrazňuje Tinbergen. Všichni její členové zaháněli cizí jedince, psi byli agresivnější než feny. Tento sklon společně se bránit před útoky cizích psů byl o to pozoruhodnější, že vztahy uvnitř skupiny nebyly zdaleka přátelské. Neexistoval zde nějaký systém individuálních teritorií – každý jedinec měl v teritoriu své smečky naprosto volný pohyb. Třenice vznikaly jen při porušení sociální hierarchie. Jako mnoho sociálně žijících savců a ptáků znají se i psi mezi sebou individuálně – ,osobně'. Každý z nich ví zcela přesně – často z trpké zkušenosti – komu musí ustoupit a komu může beze strachu z odplaty dát najevo svou převahu. V čele smeček stojí silný samec; hned za ním jeho favoritka. Takový vůdce uplatňuje své nároky, na cokoli se mu zachce; jeho zavrčení nebo i pouhé svraštění kůže na čele způsobí, že ostatní couvnou nebo se dají na útěk. Na posledním stupni takového společenského žebříčku stojí nejslabší pes nebo fena. Tento ubožák má bídný život. Obchází nebo často stojí s ocasem mezi nohama v bezpečné vzdálenosti od ostatních, úzkostlivě pošilhává po tom či onom psu a smí se dotknout jen potravy, o kterou už jiný člen smečky nejeví zájem. Dokonce i když výjimečně sebere veškerou odvahu a přiblíží se k hárající se feně, činí tak ze strachu. Zdá se, že takový pes je prost zábran jen tehdy, kdy se se svou smečkou účastní útoku na vetřelce.“

Šarvátky
Niko Tinbergen pozorně sledoval potyčky sousedních smeček, při nichž dobře mohl pozorovat komunikaci, spolupráci a stupeň agresivity jednotlivých zvířat. „Taková střetnutí mezi sousedícími smečkami byla velmi zajímavá,“ pochvaloval si Tinbergen. „Jestliže se psi setkali na hranici mezi svými teritorii, kde se cítí stejně silní, nezaútočila žádná ze skupin. Samci – zejména vůdci - na sebe jen vrčeli, každý z nich občas zvedl zadní nožičku a vymočil se – ,vytáhl pachovou vlajku, jak může být toto označování teritoria též nazváno. Jak jsou nabití útočností, projevovali způsobem, jehož podobnost s lidským chováním nás vždy velice pobavila, vybíjeli ji na své vlastní smečce, vrčeli na nejbližšího, v sociálním žebříčku níže postaveného nešťastníka, který jim přišel do cesty, nebo ho i několikrát kousli (Tinbergen popisuje typické přeskokové chování – pozn. aut.). K nejzábavnějšímu střetnutí docházelo, když jedna smečka přistihla druhou ve svém teritoriu, a měla proto 'právo' ji zahnat. To se často stávalo vedoucímu psu a jednomu z jeho podřízených druhů, kteří patřili eskymákovi ze sousedního domku. Tyto dva psy neodolatelně vábila naše nádoba na odpadky, přišli, kdykoli se jim k tomu naskytla příležitost. Měli při tom vždy špatné svědomí, vrhali kradmé pohledy přes rameno, a jakmile se ukázal některý z našich psů, prchali. Honička začala vždy ve vší tichosti. Jakmile však vetřelci dosáhli svého vlastního území, začali ňafat typicky pohoršeným způsobem psa ve stavu bezmocného vzteku, zatímco naši na ně štěkali vyzývavým tónem plnoprávného majitele. Věděli jsme, co bude následovat: poražený vůdce se náhle obrátí na svého slabšího bratra a bude ho půl minuty nemilosrdně trestat. Vrčení vůdce a kňučení jeho nešťastného druha vždy probudilo psy v celé vesnici. Kolektivní vytí bývalo obvyklým zakončením takového dramatu. Eskymáci mají o těchto sociálních vztazích mezi psy určité vědomosti. Vědí, že silný pes nemůže jít ve spřežení vedle psa, který je mu sociálně podřízen. Poněvadž v Grónsku působením neustálých vichřic leží sníh jen zřídkakdy v měkké a hluboké vrstvě, není nutné zapřahat psy do saní kanadským způsobem – za sebou v jedné stopě. Eskymáci je zapřahají vějířovitě – je to na zrádném mořském ledu bezpečnější, neboť váha psů je rozložena na větší ploše. Nevím, zda tzv. vůdce v kanadské zápřeži je zároveň tyranem celé smečky. V Grónsku chce mít vůdce často po boku svou oblíbenou družku. A běda psu, který se dostane mezi ně! Mnozí eskymáčtí lovci to vědí.“

Kritika domorodých musherů
Když pozoroval Tinbergen domorodé mushery při jejich práci, neubránil se ve své studii slovům kritiky: „V jiných ohledech ale mají pro svá zvířata stejně málo porozumění jako majitelé v jiných zemích. Když dojde ke rvačce mezi dvěma psy, snaží se je od sebe odtrhnout tím, že bijí útočníka – tedy obvykle toho, který má vyšší společenské postavení. To ho ovšem vyprovokuje k ještě rozhořčenějším výpadům proti sokovi (to je častá chyba i současných kynologů, kteří chovají více psů: pes, který je ve rvačce nahoře, je zpravidla výše postaveným; pokud ho ze rvačky odtrhujeme, zásadním způsobem otřásáme hierarchií smečky a snižujeme jeho autoritu – pozn. aut.). Nejlepší by bylo nechat psy, ať si svou při vyřídí sami mezi sebou. Vypadá to sice nespravedlivě, avšak podřízený jedinec tak snáze pozná, ,kde je jeho místo', a výsledkem je, že spřežení lépe pracuje … Eskymáci zacházejí se svými psy špatně, často velmi krutě. To u lovců nepřekvapuje, oni však i špatně řídí svá spřežení. Tradice tréninku v zacházení se psy je patrna v západním Grónsku. Jeden zdejší muž, jehož jsme pozorovali při práci se spřežením, své druhy z východního Grónska vysoko převyšoval. Vedl své dokonale secvičené psy málokdy skutečnými šlehy, zatímco Eskymáci z východního Grónska posilovali své povely množstvím ran. Někteří z nich sice také dovedli jemně pobídnout psa, který to potřeboval – švihli šestimetrovým bičem tak dovedně, že jeho konec dopadl přesně a lehce na určené místo – ale mnozí lovci byli příliš suroví a viděl jsem jednou, jak zbytečně silná rána odsekla psovi ušní boltec. Někteří psi tak přišli i o oko. Není proto divu, že při takovém zacházení měli psi většinou špatnou povahu a byli vždy ochotni kousat. Naproti tomu psi, se kterými se zacházelo dobře, měli většinou také dobrý charakter.“

Pohled současníka
Opusťme nyní studie Niko Tinbergena (která jsou již – bez jednoho roku – stará téměř osm desetiletí); k jeho dalším podnětným postřehům se během našeho seriálu ještě nepochybně vrátíme, a pohleďme na sociální život grónských psů očima kvalifikovaného současníka. Co se v chovu grónských psů v jejich domovině změnilo? Popradský advokát Lucián Očkovský už dávno beznadějně propadl kouzlu „gróňáků“. Jeho zájem je mimořádně hluboký: nejenže smečku „gróňáků“ chová a věnuje se s nimi mushingu, ale navíc do jejich domoviny uskutečnil i několik expedic, ze kterých vytěžil dvě zajímavé knížky: V krajine vetrov, v krajine tieňov a V krajine ĺudí. V Grónsku se pochopitelně zajímal nejvíce, kromě kouzelné a drsné krajiny a jejich srdečných obyvatel, o život grónských psů. Současný způsob chovu, který staví na starých tradicích, Luciána Očkovského zaujal. Zde je stručný výběr z jeho postřehů: Gróňané chovají a zapřahují do saní až dvanáct a více psů. Způsob, jakým dosahují pracovní kooperace a socializace s takovýmto počtem velkých zápřahů a smeček, je přirozený výběr neagresivních psů a přirozený způsob jejich socializace. Gróňané nenechávají fenky krýt vůdcem smečky, nýbrž submisivním samcem (Lucián Očkovský se domnívá, že tato vlastnost je zřejmě dědičná). Grónští psi mají silně vyvinutý smečkový a teritoriální pud (toto tvrzení platí o seveřanech obecně). Ve smečce psů je pes alfa a na druhém konci žebříčku omega, totéž platí i v hierarchii mezi fenkami. V zápřazích Gróňanů jsou zpravidla všichni psi potomky fenek z jejich smečky. Psi se dostávají do vzájemného kontaktu při zápřahu do vějíře a po túře při krmení. Lucián Očkovský tvrdí, že – poněvadž mají stanovenou hierarchii, bitky jsou mezi nimi výjimkou. Ve spřeženích Gróňanů jsou dvě – maximálně však tři – fenky, a to bez ohledu na počet psů ve spřežení.

Samotný proces socializace se počíná již od narození a je ukončen v podstatě ve dvanácti měsících mladého psa. Dospělí psi jsou uvázáni na řetězech tak, že u jednoho kůlu jsou upoutáni vždy dva psi. Samozřejmě, že ve dvojici jsou uvázáni psi, kteří se dobře snášejí: jeden dominantní, druhý submisivní. Dvojice psů jsou umístěny tak, aby mezi nimi nedocházelo k fyzickému kontaktu sousedních dvojic. (Mezi jednotlivými smečkami je pak volný prostor asi pětadvacet metrů.) Při několikadenních výpravách jsou psi ve spřežení na noc upoutáni na stake–outu, nebo jsou ponecháni ve vějíři a konce tažných lan se zakopou – podle konkrétních podmínek – do sněhu či ledu.

Kojící fenky mají v Grónsku k dispozici dřevěnou boudu a v prvním měsíci po porodu jsou na volno; až poté jsou připoutány ke kolíku. Po celou dobu porodu je fenka společně s jiným psem (v žádném případě ne s fenkou), přivázaným na čtyřmetrovém řetězu, který má s fenkou neustálý kontakt a po porodu i se štěňaty. Jakmile štěňata začínají chodit, jsou nejprve v kontaktu s matkou a jejím partnerem. Jak se akční rádius jejich her zvětšuje, přicházejí do kontaktu i s jinými členy smečky. Štěňata si chtějí hrát s dospělými psy, ti je většinou ignorují a pokud možno se jim vyhýbají (a to i dospělí psi z cizích smeček, pokud je štěňata při svých objevných potulkách navštěvují).

K zásadní změně chování dochází, když štěňata dosáhnou věku čtvrtého měsíce: tehdy se mění chování dospělých i mladých psů. Je to doba, kdy se „dorostenci“ integrují do hierarchie smečky. Dospělí psi začínají mládež chápat jako konkurenty a vyžadují jejich podřízenost. Když se jim štěně nepodřídí, následuje trest. Štěňata však mají možnost utéci, zatímco dospělí jsou omezováni řetězy. V této fázi je rozhodující, zda štěňata mají submisivní nebo dominantní povahu (štěňata s dominantním charakterem jsou nezřídka dospělými usmrcena, a to psy vlastní nebo cizí smečky). Mladí pejsci právě v tomto věku získávají respekt před dospělými a projevují se značně bázlivě. Přestože jsou na volno, pohybují se především u své smečky, aby se vyhnuli sankcím za proniknutí na území cizích smeček. V podstatě lze říci, že přežijí zdravá a submisivní štěňata. „V Grónsku se nevyskytují agresivní psi vůči psům a už vůbec ne vůči lidem,“ tvrdí Lucián Očkovský. „Jestliže se přece jen výjimečně vyskytne agresivní pes, je utracen. Z vrhu dosáhnou věk jednoho roku zpravidla jen dvě štěňata, která doplňují smečku. K usmrcení štěňat však dochází i v důsledku umrznutí, chorob apod. Takto působí přirozená selekce a socializace.“

Dospělí psi, kteří jsou dokonale socializováni, akceptují i submisivní štěňata z jiných smeček. Smečku Gróňanů zpravidla každoročně doplňují jedna mladičká fenka a psík. Někdy je smečka ovšem doplňována i štěňaty z vrhu cizí smečky. Lucián Očkovský tvrdí, že „psi stejného pohlaví z jednoho vrhu se zpravidla nesnášejí, kanadští Inuité říkají, že jsou – stejné mysli – , a právě to odůvodňuje integraci štěňat do cizích smeček“.

Doba učednická
Ve stáří devíti měsíců končí mladým psům období „bezstarostného hájení“. V té době často doprovázejí spřežení své smečky a někteří se zařazují (respektive „motají“) mezi dospělé psy a napodobují jejich práci. Do jednoho roku jsou sice stále teenageři na volno, ale v devíti měsících jsou již navlékáni do postrojů a zapřaháni do spřežení společně se zkušenými psy své smečky. Samozřejmě, že se v tomto věku nepředpokládá, že kvalitně potáhnou po celou cestu. Musher jim dovoluje, aby občas běželi i s povoleným tažným lanem. Při tréninku s dospělými členy smečky se socializace mladých stále upevňuje. „Mladíčci“ mohou běžet ještě na úrovni saní, nikoliv však za nimi. Někteří slabí psi někdy rezignují, lehnou si do sněhu a nechají se vláčet za saněmi. Ty se musher někdy pokusí přimět k práci násilím.

Po tréninku jsou roční psi uvazováni u smečky sólo, teprve později jsou upoutáváni na úvazišti společně s dospělým psem.
Lucián Očkovský uvádí svá pozorování: „V případě, že smečka a spřežení není doplněna z vlastního vrhu, nýbrž je doplněna o koupené dospělé psy, je velmi pravděpodobné, že noví psi budou smečkou usmrceni.“

P.S.
Tento díl seriálu jsme věnovali specifickým aspektům socializace grónských psů v jejich domovině. Zmíněné aspekty jsou ovšem signifikantní a do značné míry obecné pro všechna plemena severských saňových psů. Určitě je dobré s těmito specifiky dopředu počítat, být na ně připraven a respektovat je.