Děti mrazu – část 11.

Další fotografie (6)

Sibiřští husky se poprvé na americkém kontinentu ocitli patrně až v prvním desetiletí 20. století. Přesněji se tak stalo na podzim roku 1908, kdy do městečka Nome na Aljašce přijel ruský obchodník s kožešinami Goosak, kterého na americký kontinent doprovázelo ze Sibiře devět sibiřských husky. Goosakovi psi v Nome nikoho nezaujali, Aljašané byli zvyklí na statné psy v postrojích. Pro štíhlé a subtilní husky měli jen posměšky a ironicky je překřtili na „sibiřské krysy“.

„Sibiřské krysy“
Aljaška se tehdy chystala na první velký závod psích spřežení All Alaska Sweepstake na 408 mil, který se konal v roce 1909 za tehdy neuvěřitelné „price money“ – 10 000 dolarů pro vítěze. Závodilo se na trailu z Nome do Candle a zpět. Když se Aljašané dozvěděli, že Goosak se hodlá se svými „sibiřskými krysami“ postavit na start, neudrželi se smíchy. Úsměv jim však záhy ztuhl na rtech. A to nejen mrazem … Goosakův psí team totiž v náročném závodu dlouho vedl. Nakonec skončil těsně třetí. Hanlivá přezdívka – „sibiřské krysy“ – bleskově upadla v zapomnění …


Statečný výkon štíhlých sibiřských psů ohromil mladého nadšeného Skota Foxe Maule Ramsaye. Dlouho neváhal a odcestoval na Sibiř k mrazivé řece Kolymě (kterou později smutně „proslavily“ sovětské gulagy) a zakoupil šest desítek nejlepších sibiřských husky. F. M. Ramsey postavil následujícího roku (1910) na start třetího ročníku All Alaska Sweepstake hned tři (tehdy již favorizovaná) spřežení. V cíli si Skot mohl vychutnávat závratný triumf: v závodě zvítězil John Johnoson s jeho psy a druhé místo obsadil sám Ramsay. Pro sibiřské husky to ani nemohlo lépe dopadnout …



Fenomenální Seppala
Leonhard Seppala se narodil roku 1877 v maličké rybářské vesnici Lygenfjord v Norsku. Když se do Skandinávie v roce 1900 donesla zpráva o objevu zlatých nalezišť na Aljašce, v třiadvacetiletém Seppalovi vzkypěla dobrodružná krev. Volání dálek neodolal: nalodil se na parník a potom všemi možnými dopravními prostředky dorazil napříč Amerikou až na Aljašku do zapadlého Nome. Nejprve pochopitelně musel zvládnout angličtinu; pak se nechal zaměstnat v těžební společnosti v Nome. Právě při tomto zaměstnání se Seppala poprvé setkal se psím spřežením, s nímž musel pracovat při rozvozu zásob mezi nalezišti zlata. Jak budoucnost ukázala – bylo to setkání šťastné a vpravdě osudové …


Své první sibiřské husky Seppala koupil od svého přítele Jafeta Lindeberga. Tito psi byli původně určeni pro chystanou expedici Roalda Amudsena. První světová válka, která zmítala Evropou, však zhatila slavnému Norovi cestovatelské plány. Proto již v roce 1915 mohl Leonhard Seppala stanout na startu svého prvního závodu. A byl jím opět All Alaska Sweepstake!


První start skončil pro Seppalu fiaskem: utrpěl omrzliny, tlapky jeho psů byly zraněny, postihl jej nejen blizzard, ale i série nehod. Neúspěch však nezdolného Nora neodradil. Právě naopak: zažehl v něm plamen a touhu po vítězství. Na satisfakci nečekal dlouho: již následujícího roku (1916) All Alaska Sweepstake s převahou vyhrál! A nejen to – během závodu potkal i svou budoucí ženu Constance (která později triumfovala při osmém ročníku závodu), a se kterou později zplodil dceru Sigrid.


Seppala se stal neporazitelným: zvítězil ve Sweepstake v letech 1916 i 1917, zvítězil však i v Borden Handicap, v Borden Marathon, v Ruby Derby, v Yukon Dog Derby atd. Seppala si však necenil pouze úspěchu, byl především šťasten, že jeho psí team vždy dorazil do cíle v dokonalé kondici a bez vyčerpání. Prokazovalo to nejen výdrž a schopnosti sibiřských husky, ale i kvalitu tréninku i Seppalovy péče. Seppala měl rovněž přezdívku „musher bez biče“. V době, kdy musheři kožených bičů na psy běžně používali, to bylo neobvyklé, ale zároveň to i o mnohém svědčilo …



Seppala a Togo
Leonhard Seppala velmi oceňoval svého leadra, kterým byl sibiřský husky Togo. Tento pes se již za svého života stal legendou. Nejen proto, že vedl spřežení ve všech Seppalových vítězných závodech, proslul totiž rovněž při záchranných pracích na těžebních polích a v dolech.


Togovi rodiče pocházeli přímo od břehů řeky Kolymy na Sibiři. Matka Dolly prý byla velmi jemná, ale sebevědomá a nezávislá. Seppala ji připustil s vůdcem svého spřežení Suggenem. A z tohoto spojení vzešla budoucí legenda: Togo!


„Byl malý, neatraktivní a rozmazlený,“ řekl později novinářům Leonhard Seppala. „Lezl mi na nervy. Utíkal z domova, dráždil ostatní psy věčným chňapáním po jejich nohou, kousal je do uší, prostě otravoval.“


Když bylo Togovi osm měsíců, odjížděl Seppala se svým přítelem a se psím spřežením do Dime Creek. Togo byl příliš mladý a měl zůstat doma. Togo však chtěl jet s nimi a v ohradě šílel. Nakonec přeskočil plot vysoký sedm stop. Přitom si poranil nohu, ale to mu nezabránilo, aby se nevydal v pánových stopách. Spřežení dohonil až následující den ráno. Na Seppalu udělal Togův čin obrovský dojem. Nejprve nechal Toga běžet volně vedle spřežení, ale pak mu nasadil postroj a zkusil ho zapřáhnout. Togo byl šťastný: vycítil příležitost a okamžitě se prosadil. Nakonec ho Seppala zapřáhl na místo leadra vedle starého Russkyho. Seppala okamžitě rozpoznal, že Togo má vrozenu funkci vůdčího psa, stejně jako otec Suggen. Výkon na osmiměsíční štěně fantastický: Togo běžel svých prvních 75 mil v postroji s úžasným nasazením. Tak se Togo stal okamžitě Seppalovým největším miláčkem a favoritem číslo jedna.


Seppala zařadil Toga do plného tréninku. Pozoroval, že pes je tvrdohlavý s vlastním rozumem, ale zkušený musher dobře rozpoznal, že Togo má všechny atributy dokonalého vůdčího psa. Výsledky se dostavily velmi brzo: Seppala s Togem ve vedení vyhrávali všechny závody.


V roce 1921 si Leonharda Seppalu najal inženýr z Alaska Road Commision, aby projížděl se spřežením z Nome do Nenany. Za sezónu měli Togo se Seppalou na svém kontě dobrých 8 000 mil v nohou. Na Aljašce se o Togovi začalo říkat, že je to „nejzcestovalejší pes na světě“.


V roce 1923 Seppala zvítězil v prestižním závodě Borden Race. Pak však spojil své síly s proslulým polárníkem Roaldem Amundsenem. Oba slavní Norové důkladně se psími spřeženími prozkoumali Sewardův poloostrov na Aljašce.


Leonhard Seppala udělal neuvěřitelně mnoho pro zpopularizování a věhlas plemene sibiřský husky. Nebyl sám. Velký vliv pro uznání tohoto plemene měl musher Arthur Walden (autor slavné knihy A Dog Puncher on the Yukon). Dalším musherem, který významně propagoval plemeno sibiřský husky, byl Allan Scotty Allan a úspěšní a obětaví chovatelé – manželé Milton a Eva Short Seeleyovi a Lorna Demidoffová. Snaha těchto lidí a dalších příznivců odolného plemene slavila úspěch v roce 1930, kdy byl sibiřský husky oficiálně uznán American Kennel Clubem.


Vraťme se však k Leonhardu Seppalovi a jeho nezapomenutelnému leadru Togovi. Největší úkol na ně totiž teprve čekal … V zimě roku 1925 vypukla na Aljašce epidemie záškrtu. Jedinou možností a nadějí, jak dostat do postižených oblastí sérum, bylo využití psích spřežení. Seppala a Togo nemohli u tohoto běhu o život, který vstoupil do historie jako Great Serum Run, pochopitelně chybět. Psí spřežení pomáhala člověku na dalekém severu žít i přežít. Nikdy však na jejich schopnostech nezáviselo tolik životů jako v roce 1925 na Aljašce … Tehdy totiž odolnost, vytrvalost a oddanost psích spřežení vběhla sněhovými vánicemi přímo do dějin …



Great Serum Run
Všechno začalo 21. ledna 1925, kdy v odlehlém aljašském zlatokopeckém městečku Nome diagnostikoval doktor Curtis Welch případ záškrtu. Zákeřná nemoc se epidemicky šířila mezi dětmi zlatokopů i mezi dětmi domorodých Inuitů. V zapadlém Nome však chyběla vakcína! Doktor Welch bez prodlení zatelegrafoval do Anchorage, Fairbanksu, Sewardu a Juneau depeši s naléhavou prosbou o pomoc. Jediné sérum na celé Aljašce bylo v Železniční nemocnici v Anchorage. Zde měl doktor J. B. Beeson k dispozici 300 000 jednotek vakcíny.


Zbývalo jediné: rozluštit otázku, jak vzácnou látku napříč Aljaškou do vzdáleného Nome dopravit … Jediná dvě letadla byla tehdy ve Fairbansu rozebraná ke generální opravě. Rozhodnutí a vyřešení problému leželo na bedrech tehdejšího guvernéra Aljašky – Scotta C. Boneho, který sídlil v Juneau: Bone se rozhodl pro psí spřežení a navíc objednal další vakcíny ze Seattlu. Zbývalo domyslit detaily … Starosta Nome George Maynard a doktor Curtis Welch navrhli, aby vakcína byla dopravena po železniční trati do Nenany, odkud budou vzácný náklad štafetově dopravovat musheři se svými spřeženími. Guvernér Bone pak vyzval Northern Commercial Company (největší společnost v povodí Yukonu), aby připravila trasu štafet. Do záchranné práce se zapojili i spojaři armády USA ve všech řídce roztroušených telegrafních stanicích Aljašky.


Zatím doktor Beeson v Anchorage uložil sérum proti záškrtu do pouzdra, které zabalil do ochranné prošívané přikrývky a balík vložil do nepromokavého pytle. V pondělí 26. ledna 1925 odjel balíček v péči průvodčího Franka Knighta po železnici. Následujícího dne ve 23 hod. dorazil vlak do stanice Nenana, kde na něj již čekal se svým spřežením první jezdec štafety v závodě o život …



Psi a lidé na trailu
Prvním musherem, který vzácný balík naložil na své sáně, byl William „Wild Bill“ Shannon (U. S. poštovní musher Northern Commercial Company). Na cestu vyrazil se spřežením devíti aljašských malamutů pozdě v noci. Jejich cílem byla 83 km vzdálená Tolovana. Odpoledne 28. ledna předal Shannon pogumovaný pytel se vzácným obsahem Daveu Greenovi. Ten uháněl se svým osmispřežím jednapadesát kilometrů do Manley Hot Springs. Zde již zásilku netrpělivě očekával indián kmene Athapaska – Johnny Folger, který pak hnal spřežení osmi tažných psů pětačtyřicet kilometrů na Fish Lake. Od „Rybího jezera“ vezl na saních sérum Sam Joseph, který vzdálenost dvaačtyřicet kilometrů do Tanany urazil v těžkém terénu neuvěřitelnou rychlostí: 9 mil za hodinu! Z osady Tanana vyrazil Titus Nickoli na pětapadesátikilometrovou trasu do Kallands, kde zásilku převzal Dave Corning a ujížděl dvaačtyřicet kilometrů do osady Nine Mile. Na dalším startu pomyslné štafety již stál připraven Edgard Kalland, který běžel se sedmispřežím odolných psů osmačtyřicet kilometrů do Kokrines.


Mráz stále sílil a vítr již dosahoval síly vichřice. Běsnící živly si „vychutnal“ Harry Pitka, který musel urazit vzdálenost osmačtyřiceti kilometrů do tábora Ruby (a zvládl je proklatě rychle – v průměru 9 km za hodinu). V Ruby nebyl na průtahy čas: pytel s vakcínou naložil do saní Billy McCarty a už hnal své sedmispřeží do čtyřicet pět kilometrů vzdáleného Whisky Creeku, kde ho netrpělivě očekával Edgar Nollner, který štval svých sedm psů dvaadvacet kilometrů do Galeny. (Edgar Nollner byl posledním žijícím účastníkem legendárního Great Serum Run; narodil se roku 1904 a v roce 2000 se ještě těšil dobrému zdraví!) V Galeně převzal od Edgara balík jeho bratr Georg Nollner a převezl ho bezpečně na saních do devětadvacet kilometrů vzdáleného Bishop Mountain. Zajímavostí je, že bratři měli k dispozici jediné spřežení = Edgar a Georg jeli se stejným spřežením; psi samozřejmě bez odpočinku.


V Bishop Mountain naložil sérum na saně dvaadvacetiletý indián kmene Athapaska Charlie Evans, který s devítispřežím urazil osmačtyřicet kilometrů do osady Nulato. Pro Evanse se jízda stala noční můrou: mráz byl vražedný a Evans s sebou neměl králičí kůže, kterými se v případě nutnosti ovazovaly za krutých mrazů třísla psů. Dva psi z Evansova spřežení začali omrzat, musher je musel naložit na sáně a obejít se bez jejich pomoci. Aby spřežení nebrzdil, vydatně psům pomáhal táhnout tím, že saně tlačil. Do Nulata dorazil Evans zcela vyčerpán ve čtyři hodiny ráno. Zde byl schopen již jen přenést své psy do vyhřáté chaty a u rozpálených kamen zkolaboval. (Když byl o padesát let později Evans novináři dotazován, jaká byla ona mrazivá noc, suše odpověděl: „Byla skutečně zima.“)


V Nulatu naložil sérum Tommy Patsy a uháněl osmapadesát kilometrů do tábora Kaltaq, kde balík převzal Jack Screw (athapaský říční pilot). Psal se 30. leden 1925. Na Screwa a jeho psy čekalo čtyřiašedesát kilometrů za krutého mrazu a v oslepující sněhové vánici do osady Old Woman. (Zde si mohl odpočinout jen v šeltrovém stanu.) Sérum přeložil na své sáně Inuita Victor Anagick, který v pokračující sněhové bouři vzácný náklad doručil po vysilujících pětapadesáti kilometrech do osady Unalakleet (u Severního mořského zálivu). Zásilku převzal další Inuita Myles Gonangnan. Tohoto mushera čekalo peklo: trasa byla zcela zaváta novým sněhem a Gonangnan musel často prošlapávat cestu svým osmi psům nejen v hlubokých závějích, ale i v ledové mořské tříšti. Podle pamětníků cestoval statečný muž se svým spřežením v jedné z nejhorších sněhových vánic. Když po dvanácti hodinách dorazil Myles Gonangnan do čtyřiašedesát kilometrů vzdáleného Shaktooliku, byl polomrtvý vyčerpáním, avšak se sérem na saních. V Shaktooliku naložil do saní vakcíny, jež měly zachránit život, Henry Ivanoff.



Nezlomný Seppala
Ivanoff hnal své spřežení, ale už nedaleko za Shaktoolikem zachytili jeho psi čerstvou stopu sobů karibu. Henry je musel umravňovat a navést správným směrem na trail do Golovinu. Když se mu to konečně povedlo, spatřil k sobě dojíždět spřežení sibiřských husky. Nemohl uvěřit svým očím: přijížděl k němu Leonhard Seppala …


Seppala měl se zákeřným záškrtem své vlastní účty: na tuto nemoc totiž zemřela jeho malá dcerka. Legendární musher neměl trpělivost vyčkávat nečinně v Nome a neprodleně vyjel štafetě vezoucí sérum naproti. Seppala chtěl původně dojet do osady Nulato a tam si odpočinout. Pak chtěl se sérem přetnout pustinu zkratkou asi o 150 km a dorazit přímo do Koyuku. Setkání s Ivanoffem nedaleko Shaktooliku jeho plány změnilo. Seppala převzal od Ivanoffa balík s vakcínami a bez odpočinku své spřežení, vedené legendárním leadrem Togem, otočil k Nome.


Mráz srazil ručičku teploměru na 30° pod nulu, to však ani zdaleka nebylo to nejhorší: vražedná vichřice totiž vysoko přesahovala stovku kilometrů za hodinu. Vítr ještě zesílil na mořském pobřeží: před Seppalou se otevřel nebezpečný Nortonův záliv. Před Seppalu nachystal osud záludnou hádanku: objet záliv po břehu nebo riskovat přejezd mořské hladiny? To byly otázky, které se musheru honily hlavou. Seppala se nakonec rozhodl pro kratší cestu napříč zálivem. Spřežení zahalila bílá tma: vítr bičoval muže a psy a „vodorovný“ sníh znemožňoval orientaci. Geniálního Toga však prekérní situace nezmátla. Vedl své spřežení jistě přes mořský led a na druhé straně zátoky se přímo „trefil“ na správný trail. „Byl jsem schopnostmi Toga fascinován,“ přiznal později Leonhard Seppala. Na pevné zemi musher psy nakrmil a nechal odpočinout. Ve tmě Seppalu budily rány a hlomoz. Ráno nevěřil svým očím: po jejich mořské ledové cestě nebylo ani památky – vlny rozlámaly led a v zátoce plavaly v ledové kaši obrovské kry.


Ani ráno se počasí neumoudřilo, všude panovala „bílá tma“, zničující vichr a mráz. Seppala se startem váhal. Ale sotva se k němu odhodlal, zjistil, že Togo pod sněhem vnímá svým čichem „ztracený“ trail a s jistotou vede spřežení vpřed.


Zatím se v Nome situace stále zhoršovala, epidemie záškrtu získávala na síle a vybírala si další lidské životy.


Když Seppala dorazil do dalšího postupného cíle, důkladně své psy nakrmil a pečlivě jim ošetřil zkrvavené tlapky. Když se následujícího dne Seppala v Golovinu setkal s musherem Charlie Olsonem, mělo jeho spřežení na svém kontě 145 km se sérem, ve skutečnosti však – připočteme-li Seppalovu cestu z Nome – již 416 km. (Povšimněme si, že žádný z musherů – kromě Seppaly – neurazil více jak 85 km.) Sibiřští husky i Seppala byli na pokraji vyčerpání. Jak by ne – dokázali nemožné!


Charlie Olson převzal od Seppaly sérum a odvezl je do osady Bluff. Nebylo to daleko („jen“ 25 mil), ale jeho psy stále srážela vichřice. A Olsonovi omrzaly ruce a jeho psi kulhali. Navíc nebylo vidět na krok a Olson byl nucen zcela důvěřovat schopnostem svého leadra. Ani ten však nezklamal. Do Nome zbývalo ještě posledních 80 mil …



Slavný Balto
V osadě Bluff převzal sérum Gunnar Kassen, který měl v čele třináctihlavého spřežení Seppalova sibiřského huskyho – psa jménem Balto (Kassen si jej vypůjčil ze Seppalova kennelu). Krajinu skrývala vysoká pokrývka nového čerstvého sněhu a psi se bořili až po břicha. Byla to otrocká dřina. Balto v čele spřežení náhle prudce zarazil a odmítl pokračovat. Kassen seskočil ze saní a nazlobeně se běžel podívat, co se děje. A ztuhl hrůzou … Balto stál na hraně srázu nad nezamrzlou řekou Topkop River. Stačil krok – a úsilí štafety, běžící o život, by se utopilo v ledových vodách. „Balto byl génius,“ nešetřil později chválou Gunnar.


Drama však nebralo konce: v závěji se Kassenovi zvrhly sáně a balík s drahocenným sérem zmizel v hlubokém sněhu. Kassen v mrazu zoufale holýma rukama prohrával nekonečné minuty náruče sněhu. Konečně! Musher znovu pečlivě upevnil balíček v saních a pokračoval v cestě. V Port Safety měl sérum převzít Ed Rohn. Vichřice Kassenovo spřežení ničila – dva jeho starší dlouhosrstí tažní psi začali omrzat. Kassen byl nucen ovázat jim třísla králičími kůžemi. A v noci Gunar Kassen srub, v němž čekal Rohn, minul. („Bylo to záměrné,“ říkali o musherovi později zlí jazykové. „Kassen chtěl v Nome slíznout celou slávu sám.“ Jak to bylo doopravdy, se dnes už nedozvíme. Ať to bylo tak, či onak, Kassen byl bezesporu statečný a odolný chlap!)


2. února 1925 v 5 hodin a 30 minut dorazil Gunnar Kassen na First Avenue v Nome, kde balík se sérem převzal doktor Curtis Welch. S očkováním začal okamžitě a po třítýdenní karanténě byli jeho pacienti v Nome již mimo nebezpečí. Štafetový – běh o život – dlouhý neuvěřitelných 1 078 kilometrů a vedoucí zimní aljašskou divočinou – slavil triumf. Lidé si naplno uvědomili, co pro ně znamenají psí spřežení …


„Balto je zatraceně dobrý pes,“ zhodnotil v Nome Gunnar Kassen výkon Seppalova leadra.


Pomníky
Oddanou sílu severských tažných psů symbolizuje socha sibiřského huskyho Balta v newyorském Centrálním parku. Pod sochou je umístěna bronzová destička s vyrytým nápisem: „Věnováno nezkrotnému duchu saňových psů, kteří přenášeli sérum 600 mil skrze drsný led, zrádné vody a arktické blizzardy z Nenany na pomoc zasaženému Nome v zimě roku 1925. Vytrvalost. Věrnost. Inteligence.“ (Vypreparovaná podoba Balta je vystavena v Muzeu přírodních dějin v Clevelandu).


Leonhard Seppala se však domníval, že nebyl doceněn význam jeho nejlepšího huskyho – Toga! Po čase se dočkal – pomník jeho legendárního leadra – Toga – dnes najdeme v muzeu Iditarod ve Wasille. Pomníky jsou však pohříchu výhradně lidským výmyslem. Oběma slavným psům by byly dobré maximálně na zvednutí nožky. (Togo se po Great Serum Run již zcela nezotavil a trochu kulhal na jednu nohu. Užíval si pak u Seppaly zaslouženého psího důchodu. V roce 1927 byl Togo předán paní Elizabeth Rickerové do jejího domu v Poland Springs. Fantastický pes se prý dožil šestnácti nebo sedmnácti úctyhodných let. Po smrti byl Togo vypreparován a umístěn do muzea na univerzitě v Yale. Později byl tento exponát přemístěn do muzea v Shelbourne poblíž Berlingtonu ve státě Vermont. A tam také „přijímá“ pocty od svých fanoušků dodnes.)


A jaký byl další osud nejslavnějšího mushera všech dob – Leonharda Seppaly? Dál úspěšně pracoval s tažnými psy na Aljašce. Roku 1948 odešel „na penzi“ do Seattlu, kam ho doprovázela i smečka jeho nejoblíbenějších sibiřských husky. Zde žil až do roku 1967, kdy – náhle a nečekaně - zemřel na krvácení do mozku ve věku devadesáti let!



P.S.
Přesně čtyřicet osm let po Great Serum Run se – na paměť hrdinského příběhu aljašských musherů – uskutečnil první ročník nejslavnějšího závodu psích spřežení na dlouhé vzdálenosti světa: Iditarod Trail Sled Dog Race. To je však jiný vzrušující příběh, který si ponecháme na jindy.


Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře