Úsměv a jiné nám blízké emoce
Proto bych rád přispěl alespoň jedním z mnoha příběhů. Zmíním se o šprýmařovi, který mě zaskočil jako žádné jiné zvíře. Jde o rodinného miláčka Davídka. Váží tři tuny, rád se pase, plave, ale na rozdíl od svých hroších kolegů v přírodě nebo v zoo vítá jakýkoliv kontakt s lidmi. Nelze se ani divit, neboť od půl roku ho má doma rodina Ringelových a hroch své zvířecí kolegy od té doby nespatřil. Dostal se k rodině před dvaceti osmi roky ze zoologické zahrady ve Dvoře Králové a byl předurčený pro cirkusové představení, kde měl vystupovat s tygrem. Když zvládl i nošení tygra na svých bedrech, tehdejší ředitelství Československých státních cirkusů a varieté usoudilo, že to je nebezpečné, a od záměru smíšeného vystoupení ustoupilo. Do roku 2002 pak Davídka mohli vidět návštěvníci v cirkusu doma a v zahraničí při sólovém vystoupení. Od té doby dodnes je k vidění v Ringellandu nedaleko Kutné Hory, kde se rodina i s Davídkem usadila.
Větší zážitky z výběhu
Ačkoliv vystoupení hrocha nepostrádalo na zajímavosti, mnozí návštěvníci cirkusu si odnesli větší zážitky z pozorování Davídka ve výběhu, který měl vždy poblíž šapitó. Když se zrovna nepásl nebo mu místní tráva nechutnala, chtěl se bavit. Nejlépe se svojí adoptivní mámou, kterou mu byla Olga Ringelová. Pečovala o Davídka od samého počátku a cvičila s ním v manéži. Bral ale i přítomnost jejího manžela Ivana. Protože však v cirkusu bylo stále co dělat, neměli hlavní aktéři na hrocha vždy čas. Ale museli si ho udělat. Davídek totiž věděl, jak je přivolat. Uchopil metrové poleno do tlamy a tak dlouho a silně s ním brnkal do mřížového ohrazení výběhu, až se někdo dostavil. Bylo-li teplo, otevíráním tlamy si říkal o stříkání z hadice, jinak mu stačilo něco dobrého na zub – jablko, chomáč sena nebo nějaká chutná tráva. Spokojil se i s pouhým poplácáváním. A když nikdo nepřišel? „To jsme si netroufli od doby, kdy si pro nás chtěl dojít. Když jsme jednou na jeho výzvy nereagovali, prorazil mřížový plot svázaný provazy. Naštěstí byl z toho tak překvapený, že si sedl mezi ještě překvapenější diváky a čekal, co bude dál,“ s úsměvem vypráví Ivan Ringel.
Šprýmař
Možná je škoda, že zákon zakazuje privátní držení a cvičení těchto zvířat. Na příkladu Davídka je vidět, že ani tento obří sudokopytník netrpí, pokud mu držitelé rozumí, věnují se mu a vytvoří pro něho přijatelné podmínky. Je pravda, že tak velkolepé napodobení přírodních podmínek pro hrochy, jaké vybudovala pražská zoo, si nemůže jen tak někdo dovolit. Kdo však poznal život Davídka, snad uzná, že tento singl hroch se rozhodně nenudí a už vůbec netrpí, přestože jeho život má daleko k tomu africkému. Někdy se umí i sám zabavit, můžeme to klidně nazvat žertováním. Přesvědčil se o tom nejeden pozorovatel Davídka i autor článku osobně. Bylo to v době, kdy se Ivan Ringel s rodinou a zvířaty právě usadil v Habrkovicích a budoval bazén pro tygry. Já jsem hned vedle pozoroval Davídka, kterému jsem se po několika minutách asi zdál nudným parťákem, jenž neumí nic jiného než pobíhat s foťákem kolem jeho výběhu. A tak se rozvážným krokem vydal z výběhu po náběhových fošnách do své maringotky. Tam byla nejprve rovná plocha pro slámu a seno, v druhé polovině byl bazén s vodou. Tam Davídek plaval, spal, močil a kálel. Tedy to, co hroši ve vodě dělají. Moje fotografická zaslepenost mě vedla k neustálému pořizování snímků namísto pozorného sledování zvířete. Až později na fotkách jsem zjistil, že mě Davídek občas pozoroval, zda ho následuji. A já jsem ho opravdu následoval. A fotil. Až do chvíle, než náhle hupl do bazénu a já jsem byl jak pod sprchou. Na rozdíl od té běžné na mně nezůstaly kapky vody, ale zbytky trusu hojně zahušťujícího směs vody a moči v bazénu. Na můj výkřik z překvapení přiběhl Ivan Ringel a smál se, jak jsem ho nikdy neviděl. A s posměškem prohodil: „Říkal jsem ti, že to je šprýmař, a tys mně nevěřil!“ To už jsem se zorientoval, otřel si oči a rychle fotil dál. Ivan mě totiž upozornil, abych nepřišel o to, jak se mně bude Davídek smát. A opravdu se smál, jak je to vidět i na jeho uličnických očích, které se mi podařilo zachytit na snímcích.
Nepoučitelný
Až když mě drezér silným proudem vody zbavil bazénové ozdoby, vzpomněl jsem si na jeho dávné varování, když ještě cestoval s cirkusem. Dokonce jsem o Davídkových šprýmech psal ve Fauně před mnoha roky. Tehdy jsem citoval Ivana Ringela: „Na některé lidi je obzvlášť zaměřený, konkrétně na fotografy. Ti se staví u výběhu nebo poblíž bazénu v maringotce tak, aby měli co nejlepší možnost záběru. Často do těsné blízkosti nebo zaujímají místo, aby si pořídili záběr zvířete z nadhledu či podhledu. A Davídek na to reaguje po svém. Když je fotograf obzvláště dotěrný a vodomil se právě cachtá, nenápadně si předníma nohama stoupne na okraj bazénu, malýma očima pozoruje, kam se lovec snímků postaví. Když to vypadá nadějně, tedy na řádný šplíchanec, náhle sebou plácne do vody a nad hladinou zůstanou jen ta šibalská očka. Špinavou vodou zlitý fotograf ještě nestačí pořádně zalapat po dechu a hroch už se opět hrabe předníma z vody ven. Ne proto, aby vodní útok opakoval, ale aby si ještě více vychutnal hlučný údiv diváků a hlavně promočeného kameramana. Ten se obvykle nestačí divit a lamentuje, co si počne, protože v bazénu nebývá právě nejčistší voda. Mění se sice každý druhý den, ale jak známo, hroši chodí do vody nejen odpočívat a spát, ale také močit a kálet. A čím větší rozčílení zmáčené oběti, tím větší radost a úsměv Davídka.“
Příhod na knihu
Podobných příhod s Davídkem, ale i s tygry a lvy má Ivan Ringel na celou knihu. Není se co divit, neboť asi bychom těžko hledali někoho, kdo strávil v bezprostředním kontaktu se zvířaty tolik času a kdo toho o nich tolik zná jako právě tento muž. Je s nimi každý den od rána do večera, a to od svého vyučení chovatelem exotických zvířat v zoologické zahradě ve Dvoře Králové pod vedením tehdejšího ředitele a zakladatele tamního safari Josefa Vágnera. Letos je Ivanu Ringelovi 67 roků, a protože nikdy nepoznal, co je to dovolená (kdo by se staral o zvířata?), každý si snadno spočítá, kolik dní s nimi strávil. A tak se můžeme těšit, že nám někdy bude vyprávět o jiném zvířecím šprýmování. Třeba jaguářím.
