Vlci se vracejí – vrcholoví predátoři jsou pro zdraví krajiny nepostradatelní

„Všechny příběhy jsou o vlcích. Tedy všechny, které stojí za to vyprávět.“
Margaret Atwoodová: Slepý vrah

Genocida
Prometheus daroval lidem oheň. Vlk jejich nejlepšího přítele, psa. Přesto se na vlčí hlavy během tisíciletí snesla až nepochopitelná, iracionální a bestiální lidská nenávist.
Lidé lovili velké šelmy odjakživa. Lovci přírodních národů je však lovili z jiných příčin a s jinou loveckou etikou než „civilizovaní lovci“ nedávné minulosti a horké současnosti. Vlci byli loveni pro kožešinu nebo kvůli „léčivým“ rituálům a šamanským obřadům, nebyli však lidmi vybíjeni, decimováni, tráveni, vyhlazováni, upalováni… Ty časy nastaly až později – s růstem „pokroku“, s růstem lidského majetku, lidské moci, s vítězným tažením civilizace, arogance, krutého egoismu, zaslepené krátkozrakosti a neúcty k životu… V časech, kdy na vlky čekaly staletí pogromů, genocidy, kulek, želez a jedů, se člověk přestal bát opravovat Příro­du či opravovat Boha… Z mnoha míst Evro­py zmizeli vlci, rysové, medvědi, evropská příroda zkrotla a zevšedněla… a člověk odvykl životu s šelmami za vlastními humny. Do českých luhů a hájů se však šelmy – rodinné stříbro Evropy – opět v posledním čase navracejí! Je na to člověk připraven?
Velké šelmy jsou vrcholovými predátory a mají v křehké přírodní rovnováze svou nezastupitelnou a nenahraditelnou roli. Jsou nejlepšími hospodáři v lese, udržují svou potenciální kořist ve zdraví a v kondici a likvidují nemocnou, handicapovanou, přestárlou nebo naopak mladou zvěř. Šelmy jsou však také velmi významným faktorem pro kvalitu rostlinného pokryvu krajiny. Staré španělské přísloví praví: „Kde vyjí vlci, tam je zdravý les.“

Prolog
Když se vlci v roce 1994 začali vracet po dlouhých osmdesáti letech nepřítomnosti ze slovenských Kysuc do svých prastarých lovišť v Moravskoslezských Beskydech, srdce zoologů a milovníků přírody zaplesala. Přílišný optimismus však nebyl namístě. Nadějný růst vlčí populace na moravské straně hranice zastavily pušky pytláků. V posledních letech nejsou důkazy, že by se zde na moravskoslezském pomezí vlčí smečka úspěšně rozmnožovala, a stopy ve sněhu a další pobytové znaky prozrazují spíše jen nepravidelné návštěvy šedých tuláků ze Slovenska.

Polská naděje
Díky důsledné ochraně stavy vlků v Polsku vzrostly tak, že koncem devadesátých let minulého století počala mladá zvířata při hledání nových loveckých teritorií a životních partnerů migrovat do Německa, především do oblasti Dolní Lužice. V Ně­mecku psovité šelmy nalezly nejen zákonnou ochranu, ale i dostatek přirozené kořisti a klid k rozmnožování. Někteří zoologové prorokovali, že je jen otázkou času, kdy vlci počnou kolonizovat Česko přes severní a západní hranici našeho státu. Že nešlo o proroky falešné, měla ukázat nejbližší budoucnost…

Korunní svědectví
V březnu 2014 se podařilo díky fotopasti zachytit u rybníku Břehyně (v lokalitě Břehyně–Pecopala), který leží vzdušnou čarou jen nedaleko od rušného Máchova jezera, vlčí rodinku. Do českého nejnověji vyhlášeného velkoplošného území (CHKO Kokořínsko – Máchův kraj) vlci připutovali z německé Dolní Lužice. Snímek podal korunní svědectví existence vlčí smečky, o které však pracovníci vojenského újezdu věděli již delší čas. Uchovávali je jako tajemství: vlk odjakživa rozněcoval v lidském pokolení protichůdné vášně. „Návrat vlků jsme předpokládali již před lety, spíše jsme to ale tipovali na Krušné hory a podobné odlehlé oblasti,“ přiznává Miroslav Kutal, koordinátor monitoringu velkých šelem z Hnutí DUHA Olomouc. „Vlci si ale vybrali jiné. Třeba Máchův kraj je turisticky exponovaný, ale sousedí s Ralskem, které je zase poměrně pusté.“ „Smečka, která je na Kokořínsku a v Máchově kraji, se rozrůstá a už se z ní začínají odštěpovat samci, kteří expandují třeba na Stráž pod Ralskem a tímto směrem,“ informuje Václav Tomášek z libereckého pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny.
Nejčerstvější informace z CHKO Kokořínsko – Máchův kraj jsou potěšující: nahrávky vytí a záznamy z fotopastí CHKO prozradily, že se v současné době na Do­kesku pohybuje minimálně sedmičlenná vlčí smečka, což potvrdilo optimistické předpoklady zoologů, že se rodičovskému vlčímu páru podařilo odchovat vlčata i v předloňském a loňském roce.

Záhadná smrt
Počátkem října 2015 se vášnivý houbař Pavel Jankech vydal do borovicového lesa na houby. Nedaleko vesničky Brenná ucítil v porostu silný zápach, který jej dovedl na nedalekou vyvýšeninu. V borovicovém jehličí ležela na boku mezi kmeny šedobílá mršina. Zoolog Pavel Hulva z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se svým týmem potvrdili, že se jedná o ostatky mladé vlčice. Výzkum genetického materiálu prozradil, že vlčice nepatřila k českolipské smečce z Kokořínska; šlo s největší pravděpodobností o dospívající samici z polsko–německé Lužice, která u nás hledala partnera. Otázka, jak šelma zemřela, nebyla jednoznačně zodpovězena. Velké množství krve nalezené na místě však potvrzuje, že zvíře zemřelo kvůli vnějším příčinám: buď kulkou pytláka (což je nejpravděpodobnější verze), nebo mohlo být zraněno automobilem. Bohužel na lokalitě nálezu nebyla nalezena kulka, která by kriminalisty mohla dovést ke střelci. Nutno zdůraznit, že vlk je v Česku přísně chráněným druhem a pytlákovi za úmyslné zabití této šelmy hrozí trest odnětí svobody na tři roky a dvoumilionová pokuta. Bohužel odhalení pachatele je v tomto případě již značně nepravděpodobné. „Bylo by ideální, kdyby se v podobných případech podařilo spolupracovat s kriminální policií od samého začátku,“ posteskl si zoolog Pavel Hulva. „Ohledávání místa profesionály s použitím moderních forenzních metod by výrazně zvýšilo šanci na vysvětlení takové události. Specializované jednotky na dohledávání pytláků fungují například v Itálii.“ Vždy mi vytane na mysli věta slavného terénního zoologa George B. Shallera: „Ztrátu býložravce nahradí příroda za půl roku, zatímco náhrada života šelmy trvá léta.“

Čerstvé stopy
I nejčerstvější zprávy z „českého vlčího světa“ jsou poměrně příznivé: v lednu 2016 se ochráncům přírody z Hnutí Duha Olomouc podařilo po deseti letech zachytit pomocí fotopasti výskyt vlka v Jeseníkách. Posledním doloženým důkazem výskytu této šelmy v hraničních horách byl zastřelený jedinec v roce 2005 nedaleko Břidličné na Bruntálsku.
Koncem ledna 2017 zachytila fotopast i dva vlky nedaleko Rumburku na Děčínsku, poblíž Národního parku České Švýcarsko. Nezbývá než doufat, že se inteligentním psovitým šelmám v naší domovině zalíbí a že lidé v sobě najdou dostatek pochopení a tolerance k soužití s plachými šelmami za vlastními humny. Evropská příroda nezbytně potřebuje vrcholové predátory; šelmy však bez lidského pochopení a úcty nemají šanci přežít.
V polovině září 2015 se na Broumovsku objevil vlk. Spatřili ho myslivci na čekané. Později se podařilo získat fotografii vzácné šelmy jednomu hostu místního penzionu. Vlk se pohyboval pod Broumovskými stěnami, kde ho v polovině listopadu zachytila fotopast Správy CHKO Broumovsko. V této lokalitě byl již vlk pozorován na jaře 2013; stejně jako druhý sem připutoval z Dolní Lužice. V současnosti žije na Brou­movsku asi šestičlenná vlčí smečka. Jeden vlk byl dokonce koncem srpna spatřen o polednách kousek od autobusové zastávky ve Zdoňově na Teplicku. „Vlci se na Broumovsku trvale vyskytují již rok, je tedy zjevné, že jim zdejší krajina k životu vyhovuje,“ informovala Hana Heinzelová, vedoucí Správy CHKO Broumovsko.
Vlci se však zabydlují i v oblasti Krušných hor – vlčí smečka si oblíbila teritorium v okolí Abertam (Karlovarsko), Božího Daru a Potůčků. Podle dosavadních zjištění se jedná o migrující smečku s loňskými mláďaty. „Zdejší prostředí je pro vlky ideální,“ domnívá se zoolog Vít Tejrovský. „Krušné hory jsou zalesněné a je tu klid.“ „Kolik vlků se zde trvale vyskytuje, prokáže až další průzkum území,“ přiznává Jana Rolková ze Správy CHKO Slavkovský les.
Minimálně dvojice vlků (spíše však čtyřčlenná smečka) lovila v loni v Bílých Karpatech poblíž Vyškovce.
Jednotliví migrující vlci se v posledních letech objevují i v Krkonoších a na různých místech Šumavy.

Nástrahy migrace
V neděli 8. července 2012 jel Radomír Dehner autem do Valašského Meziříčí směrem na Nový Jičín. Poblíž obce Krhová si povšiml, že za svodidly bezvládně leží velké zvíře. Okamžitě kontaktoval pracovníky Hnutí DUHA. Na inkriminovanou lokalitu přijel Michal Bojda, který po ohledání sraženého zvířete potvrdil, že se jedná o mladou vlčici. Vlčice se do osudných míst dostala z okraje Moravskoslezských Beskyd – z Ve­řovických vrchů. V údolí se jí do cesty postavila frekventovaná silnice I/57; její překonávání se jí stalo osudným – střetla se s automobilem a srážku s „civilizací“ pochopitelně nepřežila. Tělo vlčice bylo převezeno k pitvě do Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky. 31. srpna 2012 mi prof. RNDr. Petr Koubek, CSc., zaslal e–mail tohoto znění: „Vlčice byla nezpůsobilá k preparaci, a tak jsme ji vykostrovali včetně neporušené lebky. Kostra je uložena v ústavu. Asi ji porazilo nějaké nákladní auto. Měla přeraženou páteř, rozdrcená játra i ledviny a zlomenou levou zadní nohu. Musela být na místě mrtvá. V žaludku měla zbytky masa, úlomky kostí a srnčí srst. Vlčice vážila 31 kg a byla stará maximálně dva roky.“ Není bez zajímavosti, že takřka stejnými místy, kde byla mladičká vlčice sražena automobilem, prošel o dva měsíce dříve medvěd, kterého poté zachytily bezpečnostní kamery v muničním skladu u Hostašovic. Zmíněné případy transparentně dokazují, že tato lokalita je neobyčejně významná z hlediska migrace nejen velkých šelem, ale i jiných zvířat. A právě v oblasti Veřovických vrchů byla ve studii Agentury ochrany přírody a krajiny v roce 2010 tato místa vytipována jako důležitý migrační koridor. Migrace je samozřejmě, kromě jiného, rozhodujícím faktorem pro zdraví genofondu. Průchodnost krajiny se mezi rušnými vozovkami stává pro zvěř ruskou ruletou, neboť zde bolestně chybí ekodukty. Ekodukty – zatravněné mosty či podchody – překlenují dopravní tepny a umožňují tak alespoň částečnou průchodnost civilizací fragmentované krajiny. Stovka ekoduktů existuje v Německu, najdeme je v Chorvatsku, Řecku, Holandsku, ve Španělsku atd. V Česku je podobných staveb jako šafránu a často ještě na naprosto nevhodných místech. Ekodukty jsou pochopitelně drahé, ale jsou odpustkem naší rozpínavé a ničivé civilizace. Suchá statistika o počtech zvířat, která zahynou na českých silnicích, čítá ročně milionové položky.

Šedí lovci
Po více než stoleté absenci velkých šelem v české krajině podlehli chovatelé ovcí a koz pohodlné lehkomyslnosti. Vlk je oportunista – loví pro něj nejlehčeji dostupnou potravu a nestrážené domácí zvířectvo mnohdy nachází jak na prostřeném stole. „Právě útoky vlků na ovce a kozy jsou prastarým a dodnes aktuálním konfliktem při soužití lidí a velkých šelem v kulturní krajině,“ potvrzuje Miroslav Kutal. V Abertamech zadávila vlčí smečka třicet ovcí, na Broumovsku zabili vlci devětašedesát ovcí. Ztráty na zvířatech malochovatelů jsou však hlášeny i odjinud. Náhrady škod vyplácí chovatelům stát. Chovatelé by se však měli sami postarat o ochranu svých zvířat. „Chovatelům doporučujeme používat elektrické síťové ohradníky, které jsou účinnou ochranou stád před útoky šelem,“ vysvětluje Petr Kafka ze Správy CHKO Broumovsko. Při ochraně stád poskytují skvělé služby i pastevečtí psi, kteří odedávna úspěšně chránili stáda před šelmami. Náhradu chovatelům za škody způsobené šelmami hradí (při prokázání bezpečnostních opatření) stát.

Nadšení dobrovolníci
Při ochraně velkých šelem v Česku významně pomáhají od roku 1999 profesionálním pracovníkům tzv. „vlčí hlídky“. Tvoří je speciálně proškolení dobrovolníci, kteří svůj volný čas věnují práci v náročném horském terénu. Zázemí jim zajišťuje v rámci mnoha projektů Hnutí DUHA Olomouc ve spolupráci se sdružením Beskydčan. Náplní práce „vlčích hlídek“ je zjišťování pobytových znaků vlků, medvědů a rysů (trusu, stop, srsti), rozmisťování a kontrola fotopastí. Důležitou složkou jejich činnosti je i častý pohyb v terénu a monitoring lovecké činnosti. Svou přítomností narušují anonymitu pytláků, kteří se bohužel v přírodě stále vyskytují. Aktivita hlídek je zesílena zejména v zimním období, neboť pytláci právě v této době prahnou po kvalitní „kožešinové“ trofeji. Při monitoringu občas „vlčí hlídky“ objeví masité návnady – újedě, které pytláci kladou na lovecky příznivých místech. Většinou se jedná o části mršin hospodářských zvířat (tak byla např. objevena nezákonná újeď dokonce v ochranném hygienickém pásmu vodní nádrže na pitnou vodu v lokalitě Karolinka–Stanovnice v roce 2003). Vlčích hlídek se pravidelně účastní 100–130 proškolených dobrovolníků, kteří během jediné sezony uskuteční až 200 pochůzek.

Slovo náčelníka
Znalcem vlků a jejich zaníceným advokátem na Slovensku (kde se vlci stále ještě mohou čtvrt roku legálně lovit) je náčelník Lesoochranárskeho zoskupenia VLK Ing. Juraj Lukáč. V jednom ze svých vlčích fejetonů vtipně napsal: „Bojme se toho času, až se vlci naučí číst. Proč? Když se vlk narodí, musí se během svého života všechno učit od začátku, vychází jen z toho, co má ve své DNA. Za svých patnáct let života prostě nedokáže vypracovat žádnou účinnou strategii proti myslivcům. Až se vlci naučí číst a psát, a vlk zajde do knihovny… a začne vycházet ze zkušeností tisíců předchozích vlčích generací, bude to strašné!“

Rodinné stříbro
Velcí vrcholoví predátoři – vlci, rysové a medvědi – jsou nejen zdravotní policií přírody, jsou i vzácným rodinným stříbrem Evropy, které je třeba střežit jako oko v hlavě. Patří do staršího světa, než je ten náš lidský. Jsou dědictvím minulosti, kdy Příroda i člověk žili v rovnováze. Zkušenosti z Polska a Německa jasně dokazují, že šelmy a lidé mohou žít vedle sebe bez napětí a vád. Zooložka CHKO Beskydy RNDr. Dana Bartošová napsala: „V praxi mají životy velkých šelem v rukou lovci. Mnozí myslivci si přítomnosti predátorů ve svých honitbách neváží a stále je považují za škůdce a konkurenty. Tento přístup je mylný a naprosto zbytečný. Početná spárkatá zvěř působí škody na lesních a zemědělských kulturách. O absenci a potřebě velkých predátorů, konkrétně vlka, svědčí např. přemnožení divokých prasat v některých oblastech Čech i Moravy. Odborné výzkumy ukázaly, že spárkaté zvěře v ČR je dostatek pro velké šelmy i pro myslivecké vyžití. Nezbývá než nadále usilovat o změnu přístupu myslivosti k velkým šelmám.“ Vlk je v lese nejlepším hospodářem. Tento fakt nikdy nezapomněl zdůraznit již zoolog a myslivec prof. Julius Komárek.
Člověk vedl s vlky válku a dopouštěl se na nich iracionální kruté genocidy. Při pohledu na pomyslnou mapu míst, kde všude lidé vlky vyhubili, vytanou mi na mysli slova Milana Kundery: „Skutečně morální zkouška lidstva, zkouška, jež je základem všeho ostatního, je právě vztah k těm, kteří jsou odkázáni na naši milost – ke zvířatům. Na tomto poli lidstvo utrpělo úplnou porážku, tak velikou, že všechny ostatní pramení z ní.“

Poděkování
Za poskytnutí unikátních snímků z fotopastí i dalšího fotomateriálu děkuji přátelům z Hnutí DUHA Olomouc, speciálně pak Mgr. Miroslavu Kutalovi, který je, mimo jiné, i koordinátorem činnosti vlčích hlídek.