Švýcarský nízkonohý honič – bernský

Švýcarský nízkonohý honič – bernský
Švýcarský nízkonohý honič – bernský
Švýcarský nízkonohý honič – bernský
Švýcarský nízkonohý honič – bernský
Švýcarský nízkonohý honič – bernský
Obsah
  1. Dlouhá historie, i když mladé plemeno
  2. Ustálení v typu
  3. Lov se švýcarským nízkonohým honičem
  4. Jeho společenská povaha je příjemná
  5. Zdraví a péče
  6. Jak by měl tento honič vypadat?

Předně je třeba upozornit na fakt, že existují švýcarští honiči o velikosti 49 až 59 cm a švýcarští nízkonozí honiči o velikosti od 35 do 40 cm. Obě plemena švýcarských honičů navíc obsahují čtyři typy, lišící se zejména zbarvením, ale někteří též strukturou srsti. Jednotlivé typy se nazývají: bernský, luzernský, švycký a jurský.

Dlouhá historie, i když mladé plemeno

Každopádně plemena honičů patří mezi nejstarší existující plemena psů. Švýcarští honiči odjakživa pracovali ve smečkách a používali se zejména pro lov vysoké zvěře. 

Je nesporné, že na území Švýcarska se honiči vyskytují již mnoho staletí. V Avenches byla nalezena mozaika z dob starého Říma, na které byly zobrazeny smečky honičů stejného vzhledu, jako jsou dnešní švýcarští honiči. Existuje několik zmínek o jejich používání k lovu Kelty již ve středověku, v době, kdy se honiči začali ve smečkách používat na různých místech Evropy. Rozhodující nebyl exteriér, ale jeho lovecká upotřebitelnost. Docházelo tak ke křížení psů, bez ohledu na jejich původ a vzhled. Není tedy překvapením, že časem došlo k přikřížení loveckých honičů z jiných zemí, nejvíce se hovoří o francouzských honičích a psovi sv. Huberta – bloodhaundovi.

Ustálení v typu

V 19. století se švýcarští honiči ustálili v typu, ale zbarvení a částečně i struktura srsti byly nadále velmi variabilní. Lovci však neměli nejmenší potřebu vylučovat z chovu jedince jen kvůli nevhodnému zbarvení srsti. A tak v různých oblastech Švýcarska vzniklo několik barevných typů švýcarských honičů, aniž by byl některý z nich upřednostňován. První rozdělení bylo následné:

1. švýcarský honič (jednalo se o dnešního švyckého bílo–oranžového honiče),

2. aargauský honič (v barvě plemene psa sv. Huberta, v hnědočervené barvě, často také s černým sedlem, bílou skvrnou na hrudi, bílými tlapami a lysinou, byl malé velikosti),

3. luzernský honič (stejně jako dnes byl „modrý“, tj. směs srsti černé a bílé, velmi silně skvrnitý, s černými plotnami nebo s černým sedlem, se světlým až intenzivně tříslovým pálením nad očima, na lících, na hrudi, okolo konečníku a na nohou), 

4. bernský honič (tenkrát se vyskytovali nejen v barvě trikolorní, ale i v bílé, černé a také hnědočervené barvě, s černou kresbou hlavy s takzvaným pálením nad očima, ale také s hnědými hlavami, s krátkou nebo hrubou srstí),

5. thurgauský honič (červenožlutý nebo hnědožlutý hrubosrstý pes s bílou lysinou, límcem, tlapami a špičkou ocasu).

Zajímavostí také určitě je, že v 19. století všechny byly tyto varianty chovány ve dvou oddělených skupinách – zvlášť jedinci s krátkými (krácenými) ocasy a jedinci s přirozeně dlouhým ocasem.

Dodnes více rozšíření větší švýcarští honiči jsou známi mnohem déle nežli švýcarští nízkonozí honiči. Ti byli z původnějších větších bratránků vyšlechtěni, neboť velcí švýcarští honiči se lovcům zdáli příliš rychlí. V roce 1906 bylo vydáno nesmyslné opatření, které zakazovalo používání vysokonohých honičů, údajně v zájmu ochrany zvěře a zmenšujících se revírů. Vhodným výběrem malých jedinců a křížením vzniklo na začátku 20. století nové plemeno: švýcarský nízkonohý honič. Při šlechtění švýcarských nízkonohých honičů se lovci a chovatelé domnívali, že malý ráz postupně vytlačí a nahradí ten velký, ale nestalo se tak. 1. června 1905 byl založen Švýcarský klub jezevčíkovitých brak. Dnes se jmenuje Švýcarský klub nízkonohých honičů a jezevčíkovitých brak (SNLC). Ani to ale pro původní švýcarské honiče konec rozhodně neznamenalo. Dokonce i v dnešní době jsou původní švýcarští honiči, zejména bernský typ, rozšířeni mnohem více než švýcarští nízkonozí honiči bez ohledu na barevnou variantu.

Lov se švýcarským nízkonohým honičem

Malý švýcarský honič byl stvořen pro lov, tuto práci miluje a upřednostní ji nad všechny jiné činnosti a zájmy. Hodí se zejména do menších honiteb, kde není vhodné a potřebné daleké nadhánění a pes tam může pracovat v dosahu svého lovce. Vyhledává a následně vypichuje zvěř s velkou jistotou, a to i v těžkém terénu. Samostatně vyhledává stopy zvěře, ty následně hlasitě (se štěkotem) sleduje, dokud zvěř nenajde v úkrytu. 

Hodí se zejména k lovu zajíců, srnčí a černé zvěře, při němž sleduje její stopu. Je schopen ulovit i lišku či jinou škodnou. Dá se však výborně použít i při dohledávce raněné zvěře jako barvář, neboť jeho výborný nos je proslulý, stejně jako jeho obdivuhodný orientační smysl. Po stopě jde s jistotou a zájem o zvěř tomuto plemeni rozhodně nechybí.

Dokáže lovit samostatně i ve smečce. Je vytrvalý, houževnatý a nadšený do práce. Jeho hlas je velmi melodický, silný, hluboký a je slyšet na velkou vzdálenost. Je naprosto nezaměnitelný s jiným plemenem psa, přičemž má v hlase zvláštní modulaci s barevným projevem. Hlasitost a barva hlasu je vrozená vlastnost, kterou nelze vycvičit.

Od honiče se očekává, že se bude ozývat po celou dobu sledování čerstvé stopy, a jakmile by z ní sešel, měl by se okamžitě odmlčet. A práce s hlasem je u švýcarského nízkonohého honiče znamenitá.

Hledá zvěř s nosem blízko u země na velké ploše a velmi ochotně. Jeho extrémně dlouhé uši napomáhají díky houpavému pohybu posouvat pach ze stopy zvěře přímo do nosu psa. Tak zachytí i velmi slabý a nevýrazný pach zvěře.

Jeho společenská povaha je příjemná

Jedná se o psa vyrovnané povahy, milého a kamarádského. Nebývá agresivní ani bázlivý. Je báječným kamarádem dospělých i dětí, vnímavý a citlivý. S dětmi všech velikostí si rozumí. S každým člověkem vychází velmi dobře a nebývá výrazně dominantní. Je středně temperamentní, ani lenoch, ani hyperaktivní kvítko. Pro bezkonfliktní povahu je ideálním rodinným psem.

Rád běhá a skáče, což ho předurčuje k nejrůznějším kynologickým sportům a lidským aktivitám. Je poměrně učenlivý i ochotný poslouchat, a tak vedle agility je možné se s ním bavit i mnohými dalšími sporty, kde je zapotřebí spolupráce a poslušnost. Je však zapotřebí mít na paměti, že se jedná o psa, který byl po staletí využíván výhradně jako lovecké plemeno a ještě k tomu ve smečce velkého množství dalších psů. Z toho vyplývá, že lovecký pud je velmi výrazný a lov je tak v popředí jeho zájmů. Navíc práce ve smečce znamená sice vlohy pro spolupráci, ale z velké části také samostatné myšlení a jednání. Proto není divu, když o něm zaslechneme, že je tvrdohlavý.

Je to honič, a tak rád běhá a kdeco pronásleduje s nadšením sobě vlastním. Jeho touhu po běhání je možné částečně pokrýt běháním vedle kola nebo je dobrým parťákem v canicrossu či při rekreačním běhání.

Výborně snáší přítomnost jiných psů, nemívá s nimi problémy a také soužití s jinými psy je zpravidla bez komplikací. S ostatními domácími zvířaty rovněž nemá problém žít v kamarádství, ale je nutné ho dobře socializovat a na různá zvířata ho zvykat postupně.

Někteří jedinci mají sklony více štěkat. Na to je potřeba myslet a vychovávat ho ke klidu od štěněcího věku. Neznamená to však, že je dobrým hlídačem. Ano, většina těchto honičů oznámí každou návštěvu, ale obranu majetku od něj rozhodně nemůžeme očekávat.

Autor textu Eva Nohelová
Autor fotografií Kateřina Dobrovská