Poklady z přírody 15 Jetele

Proč ten jetelíček roste u vody… Ano, i jetel se dostal do písniček, a právem… Jetele se pěstují jako pícniny, ale také na zelené hnojení, používají se i jako léčivky. Prospěšné jsou i pro půdu – jetele mají na kořenech (podobně jako jiné bobovité rostliny) hlízkové bakterie, které vážou vzdušný dusík, jejich kořenový systém půdu provzdušňuje, obohacuje ji organickou hmotou a chrání před erozí.

Jetele řadíme do řádu bobotvarých (Fabales), čeledi bobovitých (Fabaceae) a obsáhlého rodu jetel (Trifolium). Rod jetel zahrnuje na 300 druhů, na našem území roste asi 22 domácích druhů.

Mezi druhy stabilně rostoucí na území ČR se řadí: jetel alpínský (T. alpestre), jetel bledožlutý (T. ochroleucon), jetel červenavý (T. rubens), jetel horský (T. montanum), jetel inkarnát nebo také nachový (T. incarnatum), jetel jahodnatý (T. fragiferum), jetel kaštanový (T. spadiceum), jetel ladní (T. campestre), jetel luční (T. pratense), jetel malokvětý (T. retusum), jetel otevřený (T. patens), jetel plazivý (T. repens), jetel pochybný (T. dubium), jetel prostřední (T. medium), jetel rolní (T. arvense), jetel zlatý (T. aureum), jetel zvrácený (T. resupinatum), jetel zvrhlý, lidově švédský (T. hybridum), jetel žíhaný (T. striatum).

Mezi lidové názvy patří dětelina, milostná zelinka, jatel či listnačka nebo také čtyřlístek.

Výskyt

Jetele jsou rozšířeny v Eurasii, Africe i Americe. V rámci celé Evropy roste asi 110 druhů jetelů, převážná většina z nich ve Středomoří a některé z nich jsou endemické (rostou jen na určitém území). Různé druhy jetele rostou od nížin až po subalpínské oblasti.

V ČR je nejběžnější jetel plazivý a jetel luční. Jetel plazivý nalezneme na loukách, úhorech, na pastvinách i v příkopech, vyskytuje se od nížin až do hor. Jetel luční u nás roste ve všech nadmořských výškách.

Některé pěstované druhy zplaňují, zejména jetel zvrhlý, řidčeji i jetel inkarnát. Další druhy jsou do ČR zřídka zavlékány, jako např. jetel podzemní.

K vyhynulým druhům patří jetel hnědý (T. badium), jetel hranatý (T. angulatum) a jetel rozložený (T. diffusum).

Pěstování

V České republice se pěstuje zejména jetel prostřední, jetel luční, jetel inkarnát, jetel plazivý a jetel zvrhlý. Na Pícninářských dnech v Novém Městě na Moravě (2012) bylo uvedeno, že jeteloviny se u nás pěstují na sedmi tisících hektarů, roční výroba dosahuje dvou tisíc tun. Jetele se sejí především ve směsi s travinami.

Jetel plazivý upřednostňuje mírně vlhké, středně těžké zásadité půdy bohaté na živiny, snáší polostín, ale má vyšší nároky na vlhkost.

Zatímco planá forma jetele lučního je vytrvalá, kulturní formy vydrží 2–3 roky. Pěstuje se na orné půdě, má podobné nároky na stanoviště jako travní druhy. Vývoj a růst je ve srovnání s vojtěškou rychlejší v roce založení a pomalejší v užitkových letech. Kvete od května do října. Nesnáší sucho, vhodné je zavlažování.

U jetele lučního se vysévá 7–9 MKS (15–20 kg.ha-1). Hnojení se přizpůsobí půdní zásobě, počítá se s 25–40 kg.ha-1 fosforu a 80–150 kg.ha-1 draslíku. Jarní válení snižuje nebezpečí poškození rostlin.

Odrůdy jsou tetraploidní a diploidní. Produkce diploidních odrůd 6–8 t.ha-1, tetraploidních 10–12 t.ha-1. Největší produkce je dosahováno v prvním užitkovém roce, ve druhém užitkovém roce klesá produkce na 60 %.

Přísevy do stávajících travních porostů jsou závislé na množství srážek. Před přísevem je také nutno herbicidy omezit problematické plevele a mechanicky odstranit mechy a stařinu.

Charakteristika

Mezi jeteli najdeme jednoleté i vytrvalé byliny s přímými, plazivými či vystoupavými lodyhami. Listy jsou nejčastěji trojčetné, výjimečně dlanitě složené z 5–9 lístků. Jednotlivé lístky mohou mít zubatý nebo celokrajný okraj, jsou přisedlé nebo krátce řapíkaté. Palisty bývají velké, zubaté nebo celokrajné, částečně přirostlé k řapíku.

Jetele kvetou bíle, žlutě, růžově, červeně nebo purpurově. Květy jsou uspořádané v úžlabních nebo vrcholových hlávkách, krátkých hroznech, okolících nebo výjimečně jednotlivé. Listeny jsou často srostlé v zubatý zákrov. Plody jsou nepukavé, vejčité až kuželovité, dlouho vytrvávající na rostlině a opadávající i s kalichem.

Plazivé, v uzlinách kořenující lodyhy u nás častého jetele plazivého dosahují 10–30 cm délky. Listy jsou zpravidla trojčetné, zřídka se vyskytují tolik vyhledávané a štěstí přinášející čtyřlístky. Lístky mají tvar klínu nebo jsou vejčité, zespodu holé. Květy vyrůstají v hlávkách dlouze stopkatých, polokulovitých až vejčitých, jsou bílé, narůžovělé nebo nazelenalé. Kvete od května až října. Po odkvětu se vytvářejí podlouhlé, nepukavé lusky. Chuť nadzemních částí je sladká, s nahořklou příchutí. Na pastvinách snáší spásání i sešlapávání.

Jetel luční vytváří v půdě mohutný kořenový systém, kořeny sahají do hloubky 1,5–2 m. Jsou vyšlechtěny i odrůdy přizpůsobené mělkým půdám. Z hlavního kořene vyrůstá nad zemí listová růžice a přímé větvené lodyhy s listy. Střídavě trojčetné listy jsou v dolní části rostliny na dlouhých řapících, v horní části jsou řapíky krátké, listy mohou být přisedlé. Charakteristická je výrazná bělavá až červenohnědá půlměsícovitá skvrna na líci vejčitých listů. Na rubu jsou lístky místy chlupaté a beze skvrny.

Květenstvím je úžlabní hlávka o průměru 2–4 cm, složená z drobných, krátce stopkatých, oboupohlavních pětičetných květů v různých odstínech červené barvy. Ze spodní strany zakrývají květní hlávky velké palisty podpůrných listů. Doba kvetení je od května do října. Jetel luční může opylit jen hmyz s dlouhým sosákem, jsou to především čmeláci nebo motýli. Vejčitá semena se vyvíjejí v nepukavém lusku.

Trocha historie

Pěstování rostlin z čeledi bobovitých se doporučovalo už ve starověkém Římě. Za rozšířením pěstování jetele v Evropě stojí nedostatek živin ve středověkém úhorovém hospodaření. Pozemky, na kterých se právě nepěstovalo, neležely zcela ladem, byly využívány k pastvě drůbeže (zejména hus) a dobytka a k pěstování zeleniny a luštěnin, hlavním zdrojem živin byl hnůj.

Jetel ve středověku existoval jen v plané, málo výnosné formě. Domestikaci doprovázela řada mutací. Šlechtěný jetel rychleji rostl, byl větší a odolnější vůči nepříznivým klimatickým podmínkám. Středověký botanik A. Magn v knize De vegetabilibus z doby před rokem 1270 popisuje domestikovaný jetel luční pravděpodobně z Andalusie. Ve Vlámsku byl domestikovaný jetel zmiňován už roku 1563, v Lombardii doporučovali jetel po roce 1550, v té době byl pěstován i v Nizozemsku. Okolo roku 1620 bylo poprvé exportováno osivo jetele z Nizozemska do Anglie. V Německu byl kultivovaný jetel zaznamenán roku 1645, kdy bylo nabízeno osivo v Mohuči.

18. století přineslo díky nadměrné zátěži polí a lesů v důsledku přelidnění a zbrojení ekologickou krizi způsobenou větrnou erozí, záplavami, vyčerpáním půdy a nemocemi dobytka.

T. Kjaergaard popisuje ve své knize příběh z Dánska, kdy tuto krizi překonala „zelená revoluce“. Na pole byl zaveden jetel luční a přibližně ve stejné době bylo dřevo jako energetický a konstrukční materiál nahrazeno uhlím a železem. O jeteli lučním Kjaergaard tvrdí, že: „… měl větší vliv na civilizaci než brambory a mnohem větší než jakákoli jiná pícnina.“

Nejdříve se jetel pěstoval ve směsi obilovin, po prvním přezimování se sklízel na seno, pak poskytoval pastvu. Osivo bylo velmi drahé, a tak se jetel nejdříve pěstoval na malých plochách. Jetel kladně ovlivnil produkci mléka, obilovin i medu.

Jetel se pěstoval na stále větších plochách (až 70 %), což vedlo k jeho napadení chorobami, zejména rakovinou jetele a stonkovými háďátky. Po roce 1805 bylo nutné za jetel hledat vhodné náhrady, tehdy se jeho podíl snížil na 10–15 %.

U nás se doporučovalo jetel pěstovat od roku 1730, první zmínky o nákupu osiva kulturního jetele pocházejí z roku 1738. Na počátku 19. století byl zaznamenán návrat k úhorovému hospodaření, na úhorech se pásly ovce, jejichž vlnu bylo možné výhodně prodat. Jetel se tedy u nás plně uplatnil až po roce 1860, kdy se výrazně zvýšil počet dojnic. Vyšší poptávka po osivu jetele vedla k rajonizaci semenářských oblastí v okolí Jičína a Třebíče, kde vznikaly první krajové odrůdy přizpůsobené místním podmínkám.

Po roce 1990 výrazně klesly stavy skotu (na 40 %) a s nimi i plochy jetele lučního. Zájem o jeteloviny se zvýšil po roce 2002, kdy bylo zakázáno zkrmování masokostní moučky hospodářskými zvířaty, ta se začala nahrazovat bílkovinnými krmivy rostlinného původu. V České republice je v současnosti registrováno 33 českých odrůd z pěti pracovišť. Problémem při výrobě osiva jetelovin je nedostatek opylovačů (blanokřídlého hmyzu).

Jetel plazivý je také léčivou bylinou, která se používá při průjmech, cukrovce, bronchitidě i revmatu. Je také symbolem štěstí …

V trávnících může být jetel plazivý na obtíž, vadí tu z estetického hlediska. Pravidelným sečením nevymizí, možností, jak jej omezit, je přisetí travin do trávníků, v případě nutnosti se používají herbicidy, které neuškodí travinám.

Také jetel luční je známý jako léčivá bylina. Sbírají se květní hlávky těsně po rozkvětu, které se využívají na léčbu zažívacích problémů, je dobrý na detoxikaci organismu, proto je součástí čisticích čajových směsí. Podporuje léčbu kašle, rýmy, bronchitidy i nachlazení. Ulevuje v menopauze, potlačuje nespavost, návaly horka i pocity nevolnosti. Jetel je vhodný i k odstranění kožních problémů, používá se při léčbě ekzémů, akné, lupénky i drobných poranění.

Český herbář z roku 1899 uvádí: „Užívá se proti kašli a sice květy zelené neb sušené ve vodě vařené, což pije se teplé jako thé; květ teplý dává se za obkladek na rány, vředy, též na oční neduhy; semeno i nať slouží za barvivo. Rozeznává se několik druhů, jež vesměs tentýž účinek jeví.“

Jetel je součástí potravinových doplňků, listy se dají upravit jako špenát nebo smažit. Květy lze údajně rozdrtit na moučku a z ní připravit koláč nebo chléb.

Co rostlina obsahuje?

Ve srovnání s jetelem plazivým má jetel luční nižší obsah dusíkatých látek a glycidů. Nejkvalitnější je při založení poupat. Na začátku květu je stravitelnost 74 %, na konci květu 62 %. V období pícní zralosti si udržuje dobrou kvalitu v rozmezí 15–20 dnů. Lodyhy mají ve srovnání s vojtěškou o 2–4 % nižší obsah vlákniny, ale také nižší obsah dusíkatých látek.

Květy jetele plazivého obsahují glykosid tricholin, dále třísloviny, kyselinu oxalovou, kumarinovou a salicylovou, flavonoidy a pryskyřice. Jetele jsou také zdrojem minerálních látek (zejména Ca, P a Mg) a sacharidů.

Obsahuje také fytoestrogeny – u jetele plazivého jsou nízké (0,02 až 0,06 %), u jetele lučního může být obsah až 1–2,5 %.

Sběr

Pokud možno před květem nebo v jeho začátku.

Zpracování

Nejstarším způsobem konzervace je sušení sena, u jetelovin dochází snadno k odrolování nejcennějších částí – lístků.

Z jetele se dá připravit i siláž. Pro tento způsob konzervace ale není příliš vhodný, patří k hůře silážovatelným pícninám. Přidává se konzervační přípravek. Silážuje se v zavadlém stavu, kdy je obsah sušiny 30–40 %, nebo se z něj v předsušeném stavu (obsah sušiny 40 až 55 %) připravuje senáž.

Jako léčivku sušíme v tenké vrstvě bez obracení, ve stínu a za dobrého přístupu vzduchu. Zhnědlé hlávky se po usušení odstraní a jetel se ukládá do papírových pytlů, je potřeba jej chránit před světlem a vlhkem.

Využití pro drůbež

Čerstvý je oblíbenou (a jednou z nejlepších) pastvou pro domácí drůbež. V zimním období je vhodné podávat usušené drolky z lístků jetele. Jetelové seno je možné i rozdrtit (ve šrotovníku) a podávat jako součást míchanic. Nejvhodnější je seno z mladých rostlin. Jetel do krmné dávky doplňuje potřebné bílkoviny a snižuje náklady na krmivo. Výzkumy se soustřeďuj i na kvalitu vajec a masa při zkrmování jetelovin. U nosnic pasoucích se na vojtěšce nebo jeteli lučním i plazivém byla zjištěna nižší tělesná hmotnost i produkce vajec. Jejich vejce ale obsahovala významně více vitaminu E a omega–3 mastných kyselin.

Brojleři, kteří měli přístup k pastvě, dosahovali oproti těm krmených jen směsí vyšší hmotnosti. Pastva má jen malý vliv na obsah mastných kyselin a vitaminu E v mase. Senzorická analýza ukázala, že maso zvířat z pastevních chovů mělo lepší smyslové vlastnosti.

Také husy mají jetel v oblibě. Jako alternativa vojtěšky byl vyhodnocen jetel plazivý.

Pro další druhy

Jetel plazivý má široké spektrum využití. Je vynikající pícní rostlinou, chutná skotu, ovcím i králíkům, a to jak v zeleném, tak v suchém stavu. Nezkrmujeme jej mokrý.

Cení se jako medonosná rostlina – z 1 ha lze získat až 100 kg medu. Nektarium jetele plazivého vyprodukuje za 24 hodin 0,05–0,4 mg nektaru s cukernatostí 25–58 %.

Jetel luční je také kvalitním krmivem pro dobytek, pochutnají si na něm i králíci. Patří k významným zdrojům nektaru pro čmeláky, ale i motýly, pasou se na něm i housenky některých druhů denních motýlů.

Pokud je jetel plazivý jediným zdrojem pro králíky, růst je údajně pomalejší. Daleko lepších růstových schopností je možné dosáhnout při kombinaci jetele plazivého a jílku vytrvalého. Růst ještě podpoří přídavek ječmene nebo cizrny. Při kombinaci jetele plazivého s kostřavou a jílkem vytrvalým bylo dosaženo přírůstků 16,4 g/den, tzn. jen o málo nižších než při krmení kompletní směsí (22,5 g/den). Stravitelnost jetele plazivého je vysoká a je jen nepatrně ovlivněna sušením. Do krmné dávky lze začlenit v množství 25–30 %. Velké dávky by mohly narušit reprodukci, i když neplodnost v důsledku podávání jetele nebyla zaznamenaná.

Dojnicím se jetel doporučuje podávat ve směsi s trávou, pokud se podává jen jetel, je vhodná kombinace se siláží. Podávání jetele zvyšuje obsah tuku v mléce. Výsledky získané v Austrálii ukazují, že krávy dávají přednost smíšené jetelotravní pastvině před čistým jetelem. Pro rostoucí jehňata se doporučuje kombinace jetele se srhou laločnatou, vhodná je i kostřava luční a jílek. Maso ze zvířat konzumujících jeteloviny má intenzivnější a méně žádoucí chuť. Chuť masa ovlivňuje indol a skatol vytvořené v bachoru mikrobiální činností.

Jetel se používá i v alternativních chovech prasat. Může snížit náklady na krmivo zejména pro březí prasnice. Prasata si údajně oblíbila i kořeny jetele a pastviny poškozovala.

Prasata chovaná na pastvinách s jetelem plazivým (samozřejmě s přístupem k běžnému krmení) měla tenčí vrstvu hřbetního sádla a nižší přírůstky oproti prasatům chovaným v uzavřeném systému.

Jetele nalezneme také v jídelníčku divoce žijících zvířat, např. koroptví, zajíců apod.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře