Srí Lanka aneb Letíme za zvířaty

Prales má své kouzlo. Tropický dvojnásobné, protože kromě přírodou vytvořené změti rostlin je v něm neuvěřitelné množství života. A tak jsme nemohli na Ceylonu vynechat lesní rezervaci Sinharaja.

Pralesní bratři

Ubytovali jsme se ve skromném penzionu Sinharaja Rest, který provozuje dvojice nejznámějších průvodců. Bratři Rathnayakovi nebudou příbuzní českého expolitika, aspoň tedy u nich žádné miliony v kartonech od vína nejsou. Pokoje mají velmi skromné, ale vstupní hala nádherně zakrámovaná knížkami o přírodě, časopisy a obrázky je úchvatná. Zkusili jsme si tu kromě ubytování domluvit i průvodce…

On zná Česko!

Palitha, jeden z bratrů, na nás vypálil cenu přes 500 korun za osobu a při smlouvání vytáhl nečekanou zbraň. „Potřebuju peníze, abych mohl po sezoně zase letět do Evropy a podívat se podruhé i do Prahy, moc se mi líbila,“ pravil. A rozumně slevil na méně než polovinu, jelikož nás bylo devět a měli jsme vlastní autobus, kterým jsme zdarma svezli jeho i další tři turisty z Německa. A ty on nepochybně za dopravu zkasíroval.

Boj s pijavicí

Atypicky tu návštěvníky nestraší jedovatými hady, byť i tady samozřejmě žijí. Pověstné jsou nájezdy pijavic. Pokládali jsme to trochu za povídačku, umělé vyvolávání pocitu dobrodružství, které dělá mnoha turistům dobře. A tak i když jsme cestou viděli ceduli s reklamou na speciální čímsi napuštěné ponožky proti pijavicím (a to dokonce napůl v češtině, přesně tam stálo: Leach ponožky), nikdo z nás si tu zbytečnost nekoupil.

Krvavý návrat

Zhruba třícentimetrové hnědé mršky sprintující na souši píďalkovitým pohybem jsou na několika místech skutečně hustě. Jakmile člověk zastaví, hned nasednou a přisají se! Když se strhnou rychle, zbude na kůži jen malý červený flek. Pokud dostanou čas, je to nepříjemné. Kolega, jemuž se jedna uchytila na stehno, ji zaznamenal pozdě – až když měl na kraťasech krvavý flek. Pak ještě tři hodiny po strhnutí pijavice seděl v autobusu s igelitkou pod zadkem, aby nebylo čalounění od krve.

Sloni

Málem bych zapomněl – sloni! Kvůli nim na Srí Lanku jezdí spousta lidí. Potkali jsme je v parcích na jihu ostrova, ale už cestou byl tu a tam nějaký domácí chobotnatec k vidění podél silnice. Není jich tu jako u nás psů, pětitunový kolos toho zbaští přece jen o dost víc než ratlík… Až 200 kilo potravy denně. I tak je jich ovšem ve službách domorodců dost. Prý mnohdy rostou s dětmi, a jelikož se dožívají zhruba tolika let jako lidé, bývá to svazek na celý život. Ty jakžtakž divoké jsme pozorovali v parcích Jala, Bundala a Uda Valavé. Jsou magnetem, takže kam jde stádo, tam míří i džípy. Sloni jsou na vše zvyklí a ze ztráty soukromí si nic nedělají.