Pět tisíc kilometrů Afrikou

Rokle v čedičové skále stojí v cestě řece Zambezi…
… a díky tomu vnikly Viktoriiny vodopády.
U vody je dobře vlhám běločelým.
V řece Zambezi loví taky ledňáček jižní.
Naše ubytování u Victoria Falls, chatka se čtyřmi postelemi
Za řekou Zambezi je Zambie, kam u vodopádů vede most.
Krásně kvetoucí strom ve městečku Victoria Falls

Jak to vypadá v zemi, kde prezident před 15 lety znárodnil půdu bílých farmářů, tekly potoky krve a 700 tisíc lidí připravil o domovy? Inflací v řádu stovek tisíc procent vyřídil vlastní měnu, třetina obyvatel má AIDS a osm z deseti je bez práce… Takový malý vzorek člověk okusí už při vstupu do Zimbabwe. Za všechno se platí a i papíry, které už k našemu autu máme dopředu vyřízené od jihoafrické půjčovny, se musí dělat znovu. Je třeba dát práci pomocníkovi, který radí, jak vše vyplnit, i když to víme, a pak předá příslušný formulář úředníkovi za přepážkou. Přísně zamračenému, jak se sluší na tak zodpovědnou funkci ve službách diktátorského režimu.




Vzhůru k vodopádům

To máme vízum 30 dolarů, za auto zhruba stovka dolarů, procedura bezmála hodinová. Jsme čtyři, takže když mikrobus plný argentinských turistů přijíždí až po nás, je to úleva. Máme po Africe najeto 2 700 kilometrů a v deset ráno jsme na půdě země, které vládne 90letý Robert Mugabe. A na jejíž území padají přímo na hranici se Zambií vody řeky Zambezi v podobě Viktoriiných vodopádů, kvůli kterým sem jedeme.

Platí se dolary

Je příznačné, že jak málo má Mugabe v oblibě Ameriku (a ona jeho), o to raději má jejich dolary. Platí se jimi všude. Návštěvu Victoria Falls (vstup 30 dolarů) zvládáme ještě týž den odpoledne. Je to procházka sotva na dvě hodiny, která začíná u sochy Skota Davida Livingstona, jenž tenhle zázrak přírody objevil v roce 1855. Dobře označené trasy a žádná tlačenice ani haldy odpadků, na několika výhledech jsme dokonce sami. Nejspíš jeden z mála pozitivních dopadů vlády zdejšího režimu, který dost lidí odradí od návštěvy země.

Málo vody

Není to zrovna omračující masa vody – je začátek listopadu, tedy období sucha, a teče jí tu desetkrát méně než za dešťů. I tak provazy padající sto dvacet metrů hluboko do průrvy v čedičové skále široké 130 metrů a dlouhé 1,8 kilometru působí úchvatně. Na mnoha místech se tvoří duha a krůpěje vody příjemně ochlazují skoro čtyřicetistupňový vzduch. I když je to krátký zážitek, jsem rád, že jsme dlouhou cestu podnikli.

Krokodýl k večeři

Zimbabwský večer je příjemný. V oploceném areálu Victoria Falls Rest Camp and Lodge, kde stojí naše chatka (75 dolarů za všechny čtyři), si dáváme večeři a steak z krokodýla chutná báječně. U restaurace je i malý bazén, kam jsem se vydal v poledne hned po příjezdu. Ač k němu vedla světlá dlažba, spálil jsem si chodidla. Noc je krušná. Klimatizace tu není a líný větrák se točí šnečí rychlostí. Kvůli vedru se skoro nedá spát. U vodopádů člověk potká leda polodivoké prase, a tak na druhý den plánujeme návštěvu Národního parku Zambezi. Správně máme v Zimbabwe podle pokynů z půjčovny aut jet jen k vodopádům a pak hned zpět, ale tohle je přece jen kousek.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře