Želva pavoučí (Pyxis arachnoides)


Popis Značně vyklenutý karapax je podlouhlý, takže zkosené boky probíhají téměř rovnoběžně. Zadní okrajové štítky jsou zahnuté dolů a nejsou zubaté...

Popis
Značně vyklenutý karapax je podlouhlý, takže zkosené boky probíhají téměř rovnoběžně. Zadní okrajové štítky jsou zahnuté dolů a nejsou zubaté. Hřbetní a boční štítky jsou tmavohnědé, někdy až černé a na každém z nich leží žlutý vzor. Na některých jedincích hvězdicovitý, na jiných želvách až v podobě pavoučí sítě, při troše fantazie ve tvaru nějakého pavouka. Odtud zřejmě pramení české, ale i např. německé pojmenování – Spinnenschildkröte. Hřbetní štítky jsou ozdobeny většinou 6–8, břišní 4–6, často rozdílně širokými proužky. Základní zbarvení plastronu je jednobarevně žluté, často doplněné tmavým vzorem, který tvoří u některých zvířat, podobně jako na karapaxu – hvězdice. Na tmavě zbarvené hlavě se nachází žluté skvrny. Někdy může být hlava téměř celá žlutá. Žlutá barva převládá i na končetinách, které jsou většinou doplněné černými skvrnami. Na stehnech jsou velké, zploštělé tuberkule a na patách trnům podobné šupiny. Dorůstá max. 15 cm.

Systematika a zoogeografie
Želva pavoučí je řazena do rodu Pyxis, který je součástí čeledi Testudinidae. Tento rod tvoří dva druhy, které jsou rozšířené pouze na Madagaskaru. Prvním je Pyxis arachnoides a druhým druhem Pyxis planicauda.
Želva pavoučí (P. arachnoides) je rozdělena do tří poddruhů, vyskytujících se na jihu a jihozápadě ostrova. Že i u tohoto údaje je výjimka možná, dokazuje Gerald Kuchling (Austrálie), který našel tuto želvu až na pobřežních píscích zálivu Baly u vesnice Taranta, 10 km SZ od Soalala (SZ Madagaskar) v oblasti výskytu jedné z nejvzácnějších želv světa Geochelone yniphora.


• Světlá želva pavoučí (Pyxis arachnoides).

Pyxis arachnoides arachnoides Bell (1827).
Tento poddruh se vyskytuje v oblasti od Tulearu až po řeku Manombo na severu a po Soalaru na jihu.
Pyxis arachnoides brygooi (Vuillemin & Domerque, 1972).
Je nalézán v okolí Morombe.
Pyxis arachnoides oblonga Gray (1869).
Areál rozšíření se rozkládá od řeky Linta až po jezero Anony a ve vnitrozemí až po Tsihombe.

S určením jednotlivých poddruhů souvisí i zvláštní mechanismus, který právě u této želvy je vytvořen. Jde o kloubní spojení plastronu vpředu, mezi humerálními a pektorálními štítky. Želva pavoučí tak může pomocí příčného kloubu uzavřít část plastronu a tím si tak lépe chránit hlavu a přední končetiny. Pohyblivost tohoto spojení klesá od jihu na sever, takže nejpohyblivější je u poddruhu oblonga, zatímco u brygooi je často nepohyblivý.

Typickým životním prostředím této želvy je suché nebo polosuché území, pásmo tzv. trnitého buše, porostlé endemickými rostlinami z čeledi Didiereaceae. Je to nejteplejší a na srážky nejchudší oblast ostrova. Např. v únoru může i v nejhlubším stínu ukazovat teploměr běžně přes 40 °C. Právě v tomto měsíci je průměrná teplota 26–28 °C. Naopak nejchladněji bývá v srpnu, kdy průměr činí 19–20 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje v průměru kolem 400 mm, běžné je kolísání v obou směrech. Za období dešťů lze považovat prosinec až březen. Ani toto rozdělení nemusí být stálé. Silné deště mohou spadnout i v průběhu května. V některých oblastech jihozápadu Madagaskaru se naopak mohou objevit celoroční srážky jen během několika dní.


• Želva pavoučí (Pyxis arachnoides) s černým karapaxem a žlutým vzorem.

Biologie a chov
O způsobu života a rozmnožování této překrásné želvy je zatím známo jen velmi málo informací. V nejchladnějším a zároveň nejsušším období, které může trvat od června do listopadu se želvy zahrabávají a přečkávají jej v klidu. Znovu se objevují na začátku jižního léta, kdy noční teplota neklesá tak prudce. Hlavní část aktivity a doba rozmnožování však začíná teprve s příchodem dešťů. Během dne mezi 6–8 hodinou ráno a pak pozdě odpoledne mezi 17–18 hodinou. Jestliže prší nebo je obloha zatažená, pohybují se po celý den. Čerstvá mláďata lze v přírodě pozorovat od února do konce dubna. Potravu želv tvoří listy keřů, tráva prorůstající písčiny a duny, dokonce i trus skotu, včetně larev much. Nepohrdnou ani čerstvými výhonky sukulentů.
Objevit P. arachnoides je i v centru jejího výskytu velmi obtížné. Např. Jiří Trávníček ve své knize o Madagaskaru popisuje výsledky sčítání želv na jedné typické lokalitě původního trnitého buše jihozápadu ostrova, které prováděl se svým kolegou Janem Ptáčkem. Hojnější ze dvou druhů zde žijících, byla jednoznačně Želva paprsčitá (Geochelone radiata). Na 1 ha plochy zde nalezli 15–20 exemplářů. Naopak na stejné ploše zde žije pouze jeden jedinec želvy pavoučí (Pyxis arachnoides).


• Dvojice tmavě zbarvených želv.

Při chovu v lidské péči je značně obtížné zajistit pro tuto želvu podmínky odpovídající jejímu životnímu rytmu. Snad právě proto je známo jen minimum odchovů. Pravidelných odchovů dosahuje v posledních letech v ZOO Rotterdam pan Zwartepoorte. Úspěšné odchovy se mu daří díky striktnímu dodržování klimatických podmínek. Jeho chovná samice klade každý rok jen jedno vejce (rozměry: 25–30×33–35 mm), které je inkubováno při teplotě 30 °C. Jako inkubační substrát používá mírně vlhký, velmi hrubý vermikulit. Mláďata se líhnou asi po šesti měsících a jejich další odchov nečiní problémy.
V teráriu chovaná zvířata pravidelně přijímají obvyklou rostlinnou potravu.
Želva pavoučí patří mezi nejkrásnější a zároveň i vymírající suchozemské želvy. Tento sen mnoha chovatelů želv je v přírodě kromě sběru domorodými obyvateli ohrožen především požáry, způsobené hlavně soustavným vypalováním. Životní prostor se tak pomalu, ale jistě zmenšuje nejen pro ni, ale i pro její příbuznou stejně velikou želvu Pyxis planicauda, stejně tak i pro želvu paprsčitou (Geochelone radiata), která je pro svou velikost (až 40 cm) stále místními obyvateli považován za vyhlášenou lahůdku a plní tak jejich vařící hrnce. Podle údajů evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA), tvoří populaci v evropských ZOO pouhých 32 zvířat v 5 kolekcích. Určitý počet jedinců je chován i v soukromí, kde již také došlo k rozmnožení. V současné době je želva pavoučí zařazena v Mezinárodní červené knize ohrožených druhů (IUCN Red List) v kategorii zranitelný (Vulnerable) a v příloze I Washingtonské konvence (CITES I).

Literatura:
Glaw, F. & M. Vences, 1994: A Fieldguide to the Amphibians and Reptiles of Madagaskar. Second edition. Köln. 480 pp.
Kuchling, G. 1989: Ökologie, Lebensweise und Überlebenschancen der Landschildkröten Madagaskars. Salamandra, Bonn 25 (3 / 4): 169–190.
Müller V. & Schmidt W. 1995: Landschildkröten. Münster. 191 pp.
Obst F. J. 1985: Die Welt der Schildkröten. Leipzig. 235 pp.
Ptáček, J. & J. Trávníček 1997: Madagaskar, umírající přírodní ráj. Nakladatelství Madagaskar, Jihlava. 112 pp.
EAZA Turtle & Tortoise Campaign 2004/5
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5


Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře