Ještěrka perlová – Timon lepidus (Daudin, 1802)

Popis

Ještěrka perlová – Timon lepidus (dříve také nazývána Lacerta lepida) je velký ještěr, největší evropský zástupce čeledi Lacertidae – ještěrkovití. Největší délky dosahují jedinci s původním ocasem a to až 90 cm. Ještěrky s regenerovaným ocasem (což nebývá nic neobvyklého) bývají menší i více jak o 1/3. Stavbou těla se příliš neliší od ostatních ještěrek. Dominantou (převážně u samců) je velká, na vrcholu a po stranách šupinatá hlava s masitým hrdelním vakem a silnými čelistmi. Samice bývají drobnější s menší hlavou. Krk je opatřen límcem. Ocas je snadno odlomitelný (u mláďat snadněji, než u dospělých) a po odlomení slouží jako záchrana a na odlákání pozornosti před predátorem. Samci jsou vybavení tzv. femorálními póry na spodní straně zadních nohou, které bývají nejvíce patrné v období páření, kdy jsou zduřelé. Nádherné je zbarvení těchto ještěrů. Samci bývají na hřbetě zbarveni hráškově zeleně, nebo šedě (T. lepidus nevadensis) s méně či více jasnými oválnými skvrnami modré barvy ve tvaru perel. Skvrny bývají černě orámovány, na hřbetě jasněji, než po stranách. Zbarvení samic je zelené, zelenohnědé nebo šedé, s nevýraznými a méně početnými oválnými skvrnami na bocích, než je tomu u samců. Břišní partie jsou zbarveny bělavě.
Zbarvení mláďat je rozdílné oproti zbarvení dospělých jedinců, je hnědé nebo šedé s bílými, černě orámovanými skvrnami po celém těle, kromě břišních partií. Pozorováním v přírodě bylo zjištěno, že kontrast i vzorování zbarvení ještěrek se liší podle obývaných lokalit, stejně tak se liší i maximální dosahovaná délka.
Stejně jako u jiných zvířat i u těchto ještěrek jsou známy melanické formy ve zbarvení a byl popsán nález albinicky zbarveného jedince.

Prostředí a biologie

Ještěrky v přírodě obývají klimatické oblasti se suchými horkými léty a chladnými deštivými zimami. Obývají různé druhy biotopů, preferují však otevřená prostranství se směsí křovin a stromů. Často obývají větší skalnaté a kamenité plochy, kde se ukrývají v puklinách, rozsedlinách, mezi kameny nebo v dutých kmenech stromů. Ještěrky si také hloubí vlastní nory nebo obývají nory po jiné zvěři, nejčastěji zaječí. Vyskytují se až do výšek 2000 metrů nad mořem, většinou však 700–1000 m/m. Během zimy upadají do zimního spánku a probouzejí se až na jaře. V přírodě se zvířata chovají teritoriálně a energicky hájí hranice svého teritoria před ostatními příslušníky druhu. Zejména samci si neberou servítky a s narušitelem a svádějí divoké souboje. Často lze spatřit jejich výhružné postoje s otevřenou tlamou. Soupeření je pozorováno i u mláďat, která nejčastěji bojují o potravu. Samci se samicemi vedou párový život po mnoho let a jen zřídka lze pozorovat skupinku jednoho samce s více samicemi. Samci se páří se samicemi na jaře, po ukončení zimování. Samci lákají samice k páření pachem sekretu z femorálních pórů, který trousí po okolí. Ne dlouho po páření samice klade vejce, většinou po dvou snůškách za sebou. Mladé samice kladou 6–8 vajec, starší a větší samice mohou klást 20–23 vajec, která zahrabávají. Mláďata se líhnou v létě. Ještěrky se živí hmyzem, nepohrdnou však ani jinými plazy, stejně tak mláďaty malých savců a ptáků. Pozorována je i konzumace rostlinné potravy, zejména květů rostlin a sladkých plodů.

Rozšíření

Portugalsko, Španělsko, jižní Francie, severozápadní Itálie.

Chov

Ještěrky perlové jsou zahrnuty v Bernské konvenci v příloze II (Přísně chráněné druhy živočichů) a jsou tedy chráněny zákonem EU. Mláďata narozená v zajetí jsou však často nabízena k prodeji. Velké ještěrky jsou relativně snadno chovatelné v zajetí. Výhodou je venkovní chov, v našich klimatických podmínkách pouze v teplejší polovině roku, nicméně i chov ve vnitřních prostorech není problém. K chovu potřebují velkou nádrž, minimálních rozměrů: 120×60×60 (dך×v v cm) pro skupinu 1.1, popřípadě 1.2 vybavenou UV zářivkou a mělkou miskou s vodou. Zadní stěnu upravíme tak, aby mohly ještěrky šplhat až ke stropu (terasy) a mohly se zde vyhřívat. Terárium vybavíme množstvím úkrytů z kamení, korkové kůry a umělých rostlin. Vhodné je do terária vložit dutý kmen nebo kořen. Denní osvětlení by mělo být jen v části terária, aby si ještěři mohli vybrat i tmavší kout, pokud se chtějí ochladit. Kvalitní osvětlení je velice důležité. Mám dobré zkušenosti s lampou Power Sun 160 W fy Zoo Med nebo Philips HPL-R 125 W v kombinaci s klasickou zářivkovou trubicí Osram Biolux. Tyto lampy poskytují vysokou intenzitu světla a mohou být použity jako zdroj tepla. Navíc světlo obsahuje vysoký podíl spektra UVA a UVB záření, potřebného k zdravému vývoji ještěrů. Ve vzdálenosti asi 30 cm nad plochým kamenem dosahuje teplota pod zdrojem světla okolo 40 °C, což je optimum pro slunění a vyhřívání. V ostatních částech terária by se teplota měla pohybovat v rozmezí 23–25 °C. Zářivkovou trubicí svítím v teráriu 8–12–16 hodin, podle simulace ročního období. Přídavnou reflektorovou lampou 3–5 hodin v okolí poledne. Vše je řízeno automaticky spínacími hodinami. Zajištění teplotního gradientu je velice důležité, stejně tak možnost zvířat vzdálit se do chladnější části terária. Teploty přes noc by se měly pohybovat okolo 20 °C. Terárium musí být vybaveno dostatečnou vrstvou (10–15 cm) substrátu, nejlépe drobného křemičitého písku.
Vzhledem k agresivitě zvířat je obzvláště důležité, aby chovatel vybral do svého chovu harmonizující pár, nebo skupinu. Není návod, jak dosáhnout nebo se postarat o harmonii mezi zvířaty, chovatel musí být pozorný a sledovat sociální chování uvnitř skupiny. Výhodou je mít chovné jedince od mláďat, snáze si zvykají. Pouze ve velmi ojedinělých případech, lze chovat více jak jednoho samce pohromadě. Většinou však pořizujeme pouze pár, nebo jednoho samce a více samic. V každém případě musíme mít vždy možnost zvířata včas rozdělit. Agresivita se stupňuje obzvláště v období páření. Jinak po celý rok klidná zvířata, se v období páření chovají agresivně a to i samice mezi sebou. Šarvátky často končí amputací ocasu a nezřídka i smrtí slabšího jedince. Osvědčilo se mi chovat ještěrky s jinými druhy vytrvalých plazů, např. agamami Laudakia stellio. Ještěrky, které si zvyknou na častý pohyb v teráriu, nebývají tolik agresivní. Ani agamám přítomnost ještěrek očividně nevadí, úspěšné odchovy obou druhů jsou toho důkazem.

Zimování

Co se týká zimování, není nezbytně nutné, ještěrky prosperují i bez něho. Nicméně doporučuje se hybernovat zvířata po dobu 2 měsíců při teplotě 5–7 °C. Zimovací substrát by měl být mírně vlhký, ne však mokrý. Někteří chovatelé zimují ještěrky úspěšně v ledničce, ale doporučuji spíše chladný sklep. Moje zvířata podstupují pouze „měkké zimování“, kdy po uvedené zimní období v teráriu vypínám zdroje tepla.
Ještěrky krmíme veškerým dostupným krmným hmyzem. Preferováni jsou cvrčci, kobylky, švábi a velcí červi Zophobas. Dospělé ještěrky můžeme příležitostně krmit myšími holaty, popřípadě syrovými kuřecími drůbky. Stejně tak je vhodné podávání rostlinné potravy, zejména květů pampelišek a měkkého ovoce nebo rovnou protlaku z ovoce, třeba v podobě dětské přesnídávky. Potravu doplňujeme zdrojem vápníku (například drcenými vaječnými skořápkami) v kombinaci s vhodným vitamínovým preparátem, např. Roboranem pro exoty v poměru 3 : 1. U mláďat jsou nutností vysoké dávky vápníku, jelikož rychle rostou a kosti jim často měknou, pokud si nedáme pozor, proto vápník míchám rovnou se substrátem, na kterém mláďata odchovávám. Důležité je pravidelné podávání a přesné dávkování vitamínu D3 (nejlépe Combinal A+D3) a to tak, že 1× měsíčně odstavíme misku s vodou a nerosíme po dobu 2 dnů. Po této době rozprašujeme po teráriu i na zvířata směs vody a Combinalu A+D3 v poměru 3 kapky Combinalu na 0,5 l vody. Žíznivá zvířata okamžitě pijí a vstřebávají vitamíny, které se jinak rychle rozkládají. Vitamíny je možné podávat i přímo do misky s vodou, nevýhodou je však, že zvířata často lezou celá do misky a vodu rychle vyšplíchají nebo převrhnou.

Odchov

Ještěrky dospívají asi po 2–3 letech. Mladé ještěrky perlové se páří ještě před dosažením pohlavní dospělosti a tak první snůšky mohou být neoplozené. Kopulace je krátká (5–8 minut) a často opakovaná. Těsně před kladením vajec samice prohrabává celé terárium a hledá optimální místo ke kladení. Nakonec snáší vejce většinou do nejvlhčího kouta nebo přímo pod misku s vodou (ne li přímo do misky s vodou, což je špatné a svědčí o přesušeném substrátu). Na mělkou noru, do které naklade vejce, potom samice nahrne hromadu substrátu a vytvoří hnízdo, které nezřídka střeží a brání před ostatními ještěry i před chovatelovou rukou. Toto chování bylo pozorováno ještě 14 dní po nakladení vajec i přes to, že vejce již byla z terária dávno vyjmuta a přemístěna do inkubátoru. Rozhrabané hnízdo samice opět upraví do původního stavu a pokračuje dále v hlídání. Při přenášení vajec do inkubátoru dáváme pozor, aby se vejce nepřevrátila. Jako pojistku můžeme vrchní část vajec (tak jak byla nakladena) označit měkkou tužkou. Inkubační teplotu nastavíme na 27–28 °C, při této teplotě trvá doba inkubace 78–95 dní. Jako substrát pro inkubaci se nejlépe osvědčil Vermikulit střední hrubosti. Vermikulitem naplníme plastovou krabičku a navlhčíme vodou v poměru cca 1 : 1,5 (tedy na asi 40 gramů Vermikulitu, 60 gramů vody). Vejce vložíme do malých prohlubní vytvořených v substrátu, tak aby asi 1/3 vajec vyčnívala. Pro možnost kontroly konstantní vlhkosti pak krabičku i s vejci převážíme. Váhu pak kontrolujeme každý týden a úbytek vody doplňujeme. Pozor na kapky vody přímo na vejce, mohou zapříčinit úhyn zárodku. Vodu můžeme dávkovat pohodlně injekční stříkačkou přímo do substrátu. Ke konci inkubace se osvědčilo nechat substrát mírně vysychat a již nevlhčit. Čerstvě vylíhlá mláďata mívají často ještě ne zcela zhojené ranky na břiše po spojení se žloutkovým vakem a tak doporučuju mláďata několik dní ponechat na sterilním podkladu, než se přemístí do nádrže pro odchov.

Rozdělení

Poddruhy
Timon lepidus iberica (LÓPEZ – SEOANE 1884) – severozápadní Španělsko a severozápadní Portugalsko.
Timon lepidus lepidus (DAUDIN 1802) – Španělsko od jihu až po sever, severozápadní Portugalsko, jižní Francie a severozápadní Itálie.
Timon lepidus nevadensis (BUCHHOLZ 1963) – jižní Španělsko (Sierra Nevada).
Timon lepidus oteroi (CASTROVIEJO & MATEO 1998) – ostrov Sálvora před ústím řeky Arousy v zálivu u La Coruňa, Španělsko.

Příbuzné druhy
Timon pater – Tunisko a Alžír.
Timon princeps – Irán, jižní Turecko, severní Sýrie, severní Irák.
Timon tangitanus – Maroko.