Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 1. část

Úvod

Nejdříve na začátku našeho příběhu i výletu byla moje obrovská potřeba chytat. Ne nachytat si zvířata do terária, to už se dávno nesmí chytat zvířata, co chovám – želvy. Chtěl jsem chytat zvířata, která vás mohou pocuchat, a nenechat se pocuchat a ani těm zvířatům neublížit, jen si je chytit a dát do bedny. Prožít dobrodružství lovu.

Tu touhu – potřebu – jsem znal z mládí, kdy jsem byl mladý perspektivní terarista a chovatel plazů, a možná ta znovuzrozená potřeba byla jen odrazem jakési širší nespokojenosti s tím, že již mlád nejsem, možná to byla potřeba si to mládí připomenout. Ale možná, že se ta potřeba primitivně lovit probudila spíš jako reakce na neuvěřitelný, netušený a dusivý tlak, který v naší evropské a speciálně české společnosti začínají vytvářet ochranáři. Možná, že jsem cítil, že pokud si nezachytám teď, tak příští roky už to nepůjde. Nevím. Každopádně toto je vyprávění dvou příběhů. První příběh je o tom, jak si ochranářské úřady usmyslely zničit jednoho obchodníka se zvířaty, druhý příběh je o tom, jak si jeden stárnoucí novinář jel zachytat rohaté zmije na Saharu. Proplétají se, protože je propletl život sám.

Vyrážíme na safari

Seděl jsem už asi desátou hodinu doma u počítače a měl už zdřevěnělé celé tělo. Sháněl jsem přes síť někoho, kdo mi v Africe zajistí loveckou dovolenou, a fakt to nešlo. Měl jsem namířeno do Tanzanie, protože podle dostupných informací tam nikdo nehlídá vývoz zvířat a žijí tam Zmije gabunské a útočné. Dva druhy, které jsou mi více než sympatické.

Tanzanii jsem si vymyslel proto, že jsem už jednou v subsaharské Africe byl a chtěl jsem si ten zážitek zopakovat. Ale pokud možno bez úrazu, a proto Tanzanie, protože to je na africké poměry spořádaná, civilizovaná a bezpečná země. Z výše uvedených důvodů nebyl ani problém sehnat kontakty na místní obchodníky se zvířaty, které jsem samozřejmě potřeboval kvůli papírům. Sám cizinec v cizí zemi nemá nejmenší šanci papíry na vývoz zvířat sehnat. Neboť papíry, to je přece v ochraně přírody to nejdůležitější, mnohem důležitější než sama zvířata.

Seděl jsem tedy u počítače a komunikoval s Tanzancem, co se jmenoval Chacha, a čím jsem komunikoval déle, tím více jsem v sobě potlačoval rasistické záchvěvy. Neboť Chacha se ze všech sil snažil dát mi poznat, že Tanzanie je v Africe. Měl v ceníku spoustu zvířat, která jsem opravdu nechtěl, například zelené či černé mamby. A pak tam měl zvířátka, která bych sice docela chtěl, ale která v úplnosti patřila do kategorie „čudly“ – nejrůznější malé gekonky a ještěřičky po padesáti centech. Samo safari Chacha nenabízel, a tak jsem vymyslel, že po něm budu chtít koupit nějaká zvířata, ke kterým on sežene za peníze papíry, a moje nachytaná zvířata se připíšou na exportní papíry k těm koupeným. Výborný záměr, ovšem jen v Evropě. V Africe to funguje jinak. Když Chacha pochopil, že mi jde především o to, abych si tam přijel zachytat, bylo mu jasné, že mne musí pořádně zmáčknout. A tak chodily maily s požadavky, ať upřesním svou objednávku, ať pošlu přesný seznam zvířat, která budu chtít – byť jsem měl jet až za půl roku a tohle bylo někdy v dubnu a já chystal cestu na září, a vůbec spoustu detailů. Pak mi začal Chacha dokonce telefonovávat, ale bohužel měl tak těžký akcent, že jsem mu po telefonu nerozuměl ani slovo, přestože cosi vykládal dlouhé minuty. A pak nakonec přišel mail, který opět poukázal na velké transkulturní rozdíly mezi Evropou a Afrikou. Chacha došel k názoru, že mi zvířata prodá a papíry sežene jen tehdy, když od něj koupím zvěř alespoň za tisíc dolarů. To by, vzhledem k cenám na jeho ceníku, znamenalo třeba dva tisíce gekonků.

Upozorňuji – nešlo o to, že by mi Tanzanec měl něco posílat, že by měl balit bednu a dávat ji do letadla – tam bych množstevní limit i pochopil. Ale já chtěl zvířata odebrat osobně u něj v Dáresalámu, přímo v jeho firmě. Takže Chacha prostě chtěl to samé, jako by mi prodavač u nás v petshopu v Bubenči byl ochoten prodat žárovku do terária jen tehdy, když si jich koupím tisíc. Tak jsem ho ani neposlal do háje, prostě jsem jen přestal komunikovat a brát telefony, když na displeji svítilo tanzanské číslo, a přemýšlel jsem, co dál. Protože bez obchodníka se zvířaty přímo na místě prostě nemám šanci. A musím spěchat, protože za rok nebo dva už si nejspíš na této planetě nezachytám …

Googloval jsem už jedenáctou hodinu a snažil se tedy najít někoho, kdo nahradí odpadlého Chachu, až mne napadla nějaká spásná kombinace hesel a já najednou byl na webu www.egyptreptilehouse.com. Pomalu se přede mnou na monitoru rozvíjela neobratná flash, až jsem si přečetl, že firma Egypt Reptile House z Gízy nabízí jak safari po Egyptě, tak plazy, hmyz a savce v sáhodlouhém a impozantním ceníku, na kterém byla nejdříve normální zvířata a pak zvířata CITES. Říkal jsem si, že to snad ani není možné, že takovou kliku mít prostě nemůžu, protože ta firma „na klíč“ nabízela přesně to, co jsem chtěl. Mohl jsem si jednoduše objednat lovecký výlet, safari na hady, v doprovodu místních profesionálních lovců hadů. Navíc lovců hadů z firmy, která běžně plazy exportuje, a tudíž je schopná bez nejmenších zádrhelů vyřídit všechny papíry. Assad Tolba – to bylo kontaktní jméno – já mu poslal mail, po dvou či třech dnech přišla odpověď a začátkem května bylo napevno dohodnuté, že sedmého září – což byl termín, který z nějakých důvodů byl jediný možný jak pro mne, tak pro mého kamaráda Jirku, který měl jet se mnou – bude na káhirském letišti pro nás přistavený džíp a osmého už budeme někde v poušti chytat hady.

Pokračování příště.

(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou právě vydává nakladatelství Brána.)