Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 21. část

Z kopce přede mnou, na který jsem pořád vleže koukal, se najednou začaly valit obláčky prachu – zaostřil jsem a viděl tečku, která skáče po svahu dolů a za ní se zvedají oblaka písku. Jiří to bral šupem. Trvalo sice ještě dlouho, než ke mně dorazil, ale já i na tu dálku viděl, že tohle by pro mou nohu nebylo. Tak jsem ještě na chvíli zavřel oči a vychutnával samotu v poušti. Pak se Jiří objevil a ani nevypadal moc upoceně. Vyrazili jsme pomalu zpět do oázky.

Den užovky

Ještě před tábořištěm jsme potkali chlapy – vypadali spokojeně a měli v pytli zmiji. Ten den byl ale dnem užovky, a mělo se to naplno ukázat teprve nyní. Sedli jsme kolem ohně, uvařili čaj, pojedli fazole, padla tma a Jiří si z báglu vydoloval toaletní papír. Pak s cílevědomým výrazem zamířil do tmy. Po pár vteřinách se ozvalo: „Pojďte sem, je tu had!“ Vyrazil jsem s baterkou za ním, podíval se, kam rukou ukazuje, a on tam skutečně ležel had jak kláda, metr a půl dlouhé statné a svalnaté tělo. Že to není zmije, to bylo jasné, ale zda je to některá ze saharských užovek anebo kobra, to jsem v té tmě fakt neodhadl. A bál jsem se po zvířeti holou rukou sáhnout. V tom se objevil Rijád, který neměl s identifikací potíže, hada sebral a povídá: „Spalerosophis diadema!“ To je jedna z nejkrásnějších egyptských užovek, načervenalý had s výrazným vzorkem. Zbytek večera, jen co se Jiří vrátil, jsme už nemluvili o ničem jiném, než jak to vysvětlí své přítelkyni a kam tu užovku dá. Bylo totiž jasné, že toho hada, kterého našel, si nechá na doma. I když nic podobného neměl původně v úmyslu, chytlo ho to fest - ulovit si zvíře sám, je ta největší radost chovatele. Do spacáků jsme si tentokrát zalezli pěkně ukázněně pod strom hned u jezírka, schovaní za hromadou písku porostlého travou. Vítr z minulé noci nám skutečně stačil. Usnul jsem a zase se vrátil do svého snu o želvách, do jara roku 2006.

Kousnutí od zmije

To jsem se rozhodl, že se podívám, jak jsou mé teorie o záchranných odchytech a přínosu chovatelství platné v praxi. Před dvaceti lety jsem často pytlačil hady a želvy na černomořském pobřeží kolem bulharského městečka Sozopol. Vyrazil jsem se po letech podívat, jak jsem svými adolescentními zločiny poškodil bulharskou přírodu. Kopec Situlák najdete devět a půl kilometru od dříve rybářského, dnes turistického městečka Sozopol. V letech 1984–1988 jsem se tam něco napytlačil, a úspěšně. I se Štěpánem. V útrobách kopce se nacházelo zimoviště užovek levhartích – Elaphe situla, proto Situlák. V okolí na slunném, několik kilometrů k vrcholkům kopců se táhnoucím pruhu země toho žilo víc – želvy žlutohnědé, zelenavé, bahenní, zmije růžkaté, výjimečně se našel i zemní hroznýšek či nějaká běžnější kousavá užovka a samozřejmě ještěrky. Situly byly to nejzajímavější – je to drobná, masivní a svalnatá užovka výrazně zabarvená do červena. Kopec byl pokryt stále méně pasenou a stromy zarůstající skalnatou stepí a podobně vypadaly i okolní kopce nad mořem. Tam mě poprvé kousl had. Právě ona zmije růžkatá.

Situla

Navozili jsme odtud – ne na obchodní, ale na chovatelské poměry – celkem dost zvířat. I já se svou pověstnou neobratností jsem chytil (před žijícími svědky!) jednu situlu, ale přiznávám, že jsem na ni předtím málem šlápl. Přestože už tehdy existovalo cosi jako Červená kniha Bulharska a CITES, pod červenou knížkou se za komunistů myslelo něco úplně jiného a úřady užovky či želvy nezajímaly. U nás ani v Bulharsku navíc CITES ještě neplatil. Přesto se to nějak nesmělo, a když mi jednou ve vlaku rumunský celník našel želvu bahenní, poléval mě pot, dokud želva nezačala v pytlíku, ve kterém ji držel, mávat nohama, on se lekl, odhodil ji, odplivl si, odešel a už se nevrátil.
Kopec Situlák neobjevila naše parta mladých ochránců přírody – na tuhle lokalitu jsme dostali tip od starších teraristů a ti od ještě starších ochranářů. Ochranu přírody a pytlačení ohrožených zvířat tehdy praktikovali titíž lidé, převládal racionální přístup. Situly se odvážely každý rok a zdroj nevysychal, každé další jaro jich bylo dost. Upozorňuji orgány ochrany přírody, že uvedené činy mi neprokážou. Navíc jsou promlčené a ostatní, se kterými jsme chytali, neprásknu.

Po dvaceti letech

Takže jsem v květnu 2006 navštívil totéž pobřeží po dvaceti letech. Protože jsem líný, první den jsem se pěšky vydal ke kempu Zlatá rybka, který je tři kilometry nad Sozopolem. Pokoušel jsem se identifikovat, který z kopců je ten na mých archivních fotografiích, ale nešlo to. Nebyly pod hotely vidět. Cena pozemků se zde vyšplhala až k padesáti či stům eur za metr a všichni stavějí a stavějí a stavějí. Několik desítek metrů široký pás země mezi mořem a pobřežní silnicí je nezastavěný, ale na něm přežily jen ještěrky. Druhý den se už těch deset kilometrů k Situláku nechám odvézt, a když vidím, co pod ním stojí, vezmu si prášek. Rekreační komplex Djuni těsně u moře - obrovský, hnusný, privátní, oplocený a s vítězným obloukem místo vchodu. Prchám na kopec, ale ne daleko. Hned za silnicí mě zastaví plot. Také komplex, ale pětihvězdičkový, kopec kolem legohotelu srovnán do teras se zeleným trávníkem, ze kterého rostou kůly zahradního osvětlení.

Unikátní populace situly byla v háji

Je zcela evidentní, že všichni hadi a želvy, které jsme kdysi neupytlačili, jsou mrtví. Rozjeté buldozerem, vyrýpnuté, možná vkusně zaválcované do podloží umělých trávníčků. Zimoviště už není. Hadi se k němu mohli slézat z několika čtverečních kilometrů okolo. Když se slezli naposledy, byly místo zimoviště základy, garáž či bazén. Nikdo přesně nevěděl, kde bylo, jen ti hadi. Tentokrát ho nenašli, přišel mráz a hadi pomrzli. A unikátní populace situly z celého okolí, kterou nedokázalo nijak viditelně redukovat ani letité vychytávání českými teraristy, byla v háji.

Škádlení zmije

Když jsem se vyrovnal s prvními následky Odysseova komplexu, odkráčel jsem dva kilometry po pobřeží směrem k severu, než jsem mezi soukromými pozemky hotelů a resortů našel polní cestu na kopec. Vyfuněl jsem na vrchol, kde privátní pozemky končí, padl jsem u cesty na trávu a jal se triumfálně odpočívat. Ležel jsem na břiše a po pěti minutách asi dvanáct metrů přede mnou, přímo před nosem, začala uvážlivě přecházet zmije růžkatá. Vstal jsem a vyfotil si ji. Pak mi to nedalo a trochu jsem ji škádlil. Nebyla vyhřátá, takže byla pomalá, kdybych měl klacek a pytlík, je má! Byla to samice „all in one“, obrovská, že by skolila Schwarzeneggera, a plná mláďat. Jenže si nemohu dovolit nechat se chytit při pašování, a tak jsem ji tam nechal, aby ji příští rok ubili při rozšiřování hotelových služeb o golfové hřiště či podobnou nezbytnost.

Vrátil jsem se do Prahy bez zmije

Jak jsem si ověřil, dnešní ochranářské úřady Bulharska by mi nedovolily legálně vychytat plazy ani z oblasti, kde se chystá výstavba a kde se ti nevychytaní stanou rozježděnými. Bulharsko vstoupilo do EU, panuje tam stejný systém ochrany jako u nás – CITES – a ten chápe chovatelství vlastně jako neřest. Vrátil jsem se tedy do Prahy bez zmije, zato bohatší o čerstvou zkušenost, že lov hadů pro chov je opravdu spíše pomocí k rozšíření jejich populace než vandalstvím. Napsal jsem o tom pro Reflex a nebylo to nic platné.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)