O nejdelších hadech Evropy

Štíhlovka kaspická (D. caspius), polodospělý jedinec z Národního parku Djerdap, Srbsko
Štíhlovka kaspická (D. caspius) – dospělý samec z okolí Prespanského jezera, Severní Makedonie
Štíhlovka východní (D. jugularis) – vzrostlý samec z ostrova Rhodos, Řecko
Štíhlovka kaspická (D. caspius) – mladá samice z okolí Dojranského jezera, Severní Makedonie
Štíhlovka kaspická (Dolichophis caspius) – mládě z lesa u Babadagu, Dobrudža, Rumunsko
Typická lokalita s výskytem štíhlovek kaspických, černomořské pobřeží Bulharska
Obsah
  1. Výskyt
  2. Potrava
  3. Vzhled
  4. Moje setkání se štíhlovkami

Přívlastek nejdelší evropský had bývá přisuzován štíhlovce kaspické (Dolichophis caspius), dříve systematiky řazené společně s blízkovýchodní a maloasijskou štíhlovkou východní (Dolichophis jugularis) a zakavkazskou štíhlovkou Schmidtovou (Dolichophis schmidti) do jediného druhu Coluber jugularis. V průběhu času byla štíhlovka kaspická označována také synonymy Zamenis gemonensis var. caspius, Coluber caspius a Hierophis caspius.

Výskyt

Tento druh se vzácně ostrůvkovitě vyskytuje v Maďarsku (okolí Budapešti, podél Dunaje a na jihu země – Méczek, Villány) a ve středním Chorvatsku (Banja Luka), odtud je východně přes severnější části Balkánu rozšířen jihovýchodní Evropou a Malou Asií až do Povolží a ke Kaspickému moři. Štíhlovky kaspické nenajdeme na severozápadě Balkánu, na Peloponésu a Krétě, zde jejich niku obývají menší štíhlovky balkánské (Hierophis gemonensis), dále chybí na Rhodosu, kde je nahradily blízce příbuzné a stejně dlouhé štíhlovky východní. V Evropě štíhlovky kaspické běžně žijí v Bosně-Hercegovině, Černé Hoře, Srbsku, Severní Makedonii, Albánii, Řecku, Rumunsku, Bulharsku, Moldávii, na jižní Ukrajině (včetně Krymu), v jižním Rusku a v evropské části Turecka. Starší literatura uvádí nedoložené a nepravděpodobné nálezy na jižním Slovensku, a dokonce v jihovýchodním Polsku.

Potrava

Tito hadi osidlují rozmanitá místa – kamenité či křovinaté stráně, strže, staré kamenolomy, lesostepi, světlé listnaté lesy, vinohrady, olivové háje, zříceniny budov a skládky, podmínkou bývá vždy výskyt ještěrek či jiných ještěrů, kteří představují jejich hlavní potravu. Štíhlovky loví i hlodavce – myši, myšice a hraboše, větší jedinci zvládnou sysly, křečky, potkany a krysy. Požírají příležitostně jiné hady, ptáky, ptačí a plazí vejce. Jsou to spíše pozemní hadi, přesto dokážou vyšplhat na strom či do křovin a vybrat ptáčata z hnízd, ale také např. mladé vlhy z jejich hnízdních nor ve strmých písčitých stěnách. Kořist umačkávají přitisknutím k zemi kličkou přední části těla nebo ji škrtí v nedokonalých závitech. Mladé štíhlovky se po vylíhnutí z vajíček živí především malými ještěry a podle literatury i sarančaty. 

Vzhled

Štíhlovky kaspické obvykle dorůstají do délky 170–180 cm, mohou být delší než 2 metry (v muzeu v Sofii se nachází exemplář z Bulharska měřící 207 cm), některé zdroje zmiňují jedince dlouhé až rekordní 3 metry. Jedná se tak o nejdelšího evropského hada, ostatně rodové jméno Dolichophis znamená dlouhý had… Dospělé štíhlovky jsou svrchu žlutohnědé, šedohnědé či olivové, každá z hladkých hřbetních šupin má světlý střed a tmavé okraje, které při pohledu splývají a vytvářejí tak dojem pruhování po celé délce těla. Břišní strana bývá žlutá. Starší jedinci mají často nápadně rezavě hnědou až oranžovou hlavu. Oči jsou velké, s kulatou zornicí – zrak hraje u všech štíhlovek při orientaci významnou roli. Mláďata jsou zbarvena zcela odlišně, na šedohnědém podkladu mají nepravidelné černohnědé skvrny.

Autor textu a fotografií Mgr. Ivan Kocourek, DiS.