Naši nejdelší hadi – Výpravy za aeskulapkami, část 4.

Zvířata jsou mnohem starší tvorové než my lidé. Vše souvisí se vším – v soukolí přírody všechno dokonale tiká jako ty nejlepší vesmírné hodinky. Pokud do jemného stroje nehrábne nějaký člověk…

O čem přemýšlejí užovky?

Tak přesně takovou pošetilou otázku jsem položil RNDr. Mojmíru Vlašínovi, který užovky stromové dlouhodobě studuje. „To bohužel ještě nevím,“ usmál se Mojmír, „ještě nebyla vyvinuta vědecká metoda, která by nám to pomohla zjistit. Avšak vzhledem k tomu, že aeskulapky dosud nevymyslely žádnou atomovou bombu, občanské války ani drogové kartely, předpokládám, že přemýšlejí o mnohem důležitějších věcech.“

Rekordmanky

Zajímalo mě, jaké nejdelší užovky stromové v Česku Mojmír Vlašín zkoumal. „V Bílých Karpatech nejdelší stromovka měřila 168 cm a v Podyjí 197 cm,“ informoval mě Mojmír.

Co pro ně můžeme udělat?

Podle mého názoru je rozhodující osvěta: je třeba bojovat s odvěkým lidským strachem z hadů. Velvyslanci příměří člověka s plazy mohou být právě naše děti. „Rovněž je velmi důležité, aby se v Bílých Karpatech udrželo tradiční hospodaření,“ zdůrazňuje Mojmír Vlašín. „Aeskulapky jsou zde synantropní a jejich život je vázán na život lidí. Rozmnožují se na kompostech a hnojištích, nacházejí potravu v blízkosti hospodářství a často v lidských stavbách i zimují. Kdyby se usedlosti změnily v pouhé rekreační chalupy, znamenalo by to pro užovky zkázu.“

Samozřejmě musíme být ohleduplní i v dopravních prostředcích; o nebezpečí cyklistiky pro užovky jsme si již podrobněji pověděli v minulém čísle našeho seriálu.

Především je však nutno zajistit důslednou ochranu jejich biotopů. V Poohří se aeskulapky soustřeďují v údolí řeky Ohře a v údolích jejích přítoků. Zde vyhledávají příhodné jižní svahy s křovinatou vegetací, světlými lesy a suťovisky, ale v bezprostřední blízkosti lidských sídel, neboť užovky stromové jsou silně vázány na umělé, člověkem vytvořené biotopy (zídky, náspy, rumiště, stodoly, kůlny, stavby – i ruiny starých staveb). V blízkosti lidských sídel nalézají vyšší potravní nabídku i příhodná místa ke snášení a inkubaci vajec.

V Bílých Karpatech mají aeskulapky podobnou vazbu na člověka jako v Poohří. Obsazují lokality s lesostepním charakterem s roztroušenými křovinami a lesními lemy a na zahradách v blízkosti domů.

V Národní parku Podyjí užovky stromové tak silnou vazbu na lidská sídla nemají. Žijí v teplých lokalitách v údolí řeky Dyje a při okrajích v suťoviscích. Ve zvláštní oblibě mají terasovité zídky vinic (proslulou lokalitou je např. historická vinice Šobes).

Inspirativní názor

Přesně takový jsem nalezl v knize Moji přátelé hadi Jiřího Haleše, kterou napsal již v roce 1980. Jiří Haleš v ní píše: „Výskyt aeskulapek se v lokalitách udržuje díky oblibě hada mezi místními starousedlíky (dnes obliba není zas tak běžná – pozn. autora). Umožňují, aby žil téměř přesně po způsobu staroslovanských hadů hospodáříčků v okolí lidských obydlí a stejně jako oni zde využíval místně zvýšené teploty, ukládal do teplého prostředí vajíčka, zajistil tím včasné vylíhnutí mláďátek, v klidu přezimoval a prodloužil tak aktivní období během ročního cyklu. Z toho vyplývá, čím je populace ohrožena: i tyto oblasti postihuje rekreační zástavba a vpád nových osídlenců, kteří nesdílejí tradiční příznivý vztah starousedlíků ke zdejší přírodní raritě, nezakládají hnojiště a naopak vykupováním tradičních objektů a jejich přestavbou na rekreační objekty zmenšují naději na uchování populace v budoucnosti… Co tedy dělat? Zbývá nenápadné působení v místě samém, trpělivé přesvědčování a vysvětlování novým usedlíkům, spolupráce s místní školou, získání mládeže. Snad se to povede…“

Pro mne velkou nadějí zůstává skutečnost, že ve vesnicích Bílých Karpat tradiční hospodářství prozatím díky bohu neumírá a že noví usedlíci jsou většinou z řad alternativních mladých lidí, kteří hledají únik z babylonu velkých měst a vnitřní soulad s okolní nádhernou přírodou. 

Post scriptum

Pokládám si za velkou čest a své životní štěstí, že jsem mohl blíže nahlédnout do magického světa užovek stromových, že jsem mohl obdivovat jejich graciézní pohyb, že jsem pocítil sílu stisku jejich elegantních těl, ochutnal ostrost jejich zoubků… Zkrátka že jsem mohl být alespoň na chvíli součástí jejich úžasného bytí. Můj velký dík samozřejmě patří nejen aeskulapkám, ale i RNDr. Mojmíru Vlašínovi, který mi byl zkušeným, skvělým a zasvěceným průvodcem.