Stehlík obecný - Carduelis carduelis Linaeus: 2.díl

Obraťme nyní pozornost na rozšíření stehlíka a dosud popsané zeměpisné formy. 

Hudcem popsané rozšíření

Hudcem popsané rozšíření není dosti přesné nebo výstižné, když jej neuvádí ze Španělska a na východě jen po Ural. Jiní autoři, například Clement, stehlíka znají i ze severní Afriky od Maroka, přes Alžír, Tunisko až po Libyi a na východě uvádí formu major ze západní Sibiře, východně od Uralu až po řeku Jenisej a západní část pohoří Altaj, jižně po Semipalatinsk. To je jeho přirozený areál rozšíření. Ovšem stehlík byl evropskými vystěhovalci uměle vysazen i na jiných kontinentech a dnes se s ním setkáme ve východních státech USA, na Bermudách, v Argentini, Uruguayi, v Austrálii, na Novém Zélandi i jinde. 

Clement uvádí tyto zeměpisné formy a jejich rozšíření: C. c. britannica: Velká Británie, ostrovy v průlivu Lamanškém a Holandsko. C. c. parva: Španělsko jižně od Pyrenejí, extrémně jihozápadní Francie, Azory, Madeira, Kanárské ostrovy, Baleáry, Maroko, severní Alžírsko, Tunisko a Lybie. C. c. tschusii: Korsika, Sardinie a Sicílie. C. c. balcanica: střední a východní Rumunsko jižně po Thrácii, Řecko, Kréta, Albánie, Dalmácie a Makedonie. C. c. niedicki: na Rhodu, Karpathu, Kypru, v Turecku, severním Iráku, Iránu, Sýrii a Libanonu, v Izraeli až po poušť Negev, v Egyptě v deltě Nilu, západních oázách a na severním Sinaji. C. c. major: Západní Sibiř, východně od Uralu až po západní části pohoří Altaj a řeku Jenisej, jižně po Semipalatinsk. C. c. brevirostris: od Krymu přes Kavkaz až po severovýchodní Turecko a severozápadní Irán. C. c. loudoni: extrémně v Azerbajdžánu, jinak v severním Iránu jižně od Kaspického moře. 

To jsou tedy zeměpisné formy červenohlavé, které jsou jen nepatrně rozdílné od formy nominátní Carduelis carduelis carduelis. Většinou se mluví o tmavší nebo světlejší hnědé barvě na zádech, případně o velikosti, když nejmenší by měla být forma parva, největší pak forma major. Avšak nikde v areálu jeho rozšíření není mezi výskytem různých forem nějaká větší územní rozloha, kde by chyběl a jednotlivé formy se musí na některých územích, alespoň po nějakou část roku vyskytovat společně. Například ptáci kroužkovaní na našem území byli zaznamenáni až na území Španělska v blízkosti Gibraltaru a v opačném směru na území Litvy. Nejsou to přitom údaje nejčerstvější, takže výsledky z poslední doby mohou přinášet i nějaké další zajímavosti.

Odlišné formy ze Střední Asie

Potom jsou známy ještě další 3 zeměpisné formy vyskytující se na území Střední Asie. Ty jsou ovšem dobře rozeznatelné, jsou popisovány jako poněkud rasově odlišná skupina stehlíku šedohlavých. Jsou to tyto formy: C. c. paropanisi, vyskytující se v jihovýchodním Iránu až po Afganistán a Střední Asii až po Tian-šan, a Džungarský Ala-tau v severozápadním Sin-kiangu v Číně. C. c. subulata se má vyskytovat na jižní centrální Sibiři okolo 60 -- té rovnoběžky východně od jezera Bajkal, v severozápadním Mongolsku a směrem na jih až po jižní oblasti Altaje. C. c. canipes se vyskytuje v jižní Střední Asii, v jižním Turkmenistánu a Tádžikistánu, Afganistánu, Pákistánu, Kašmíru, západních Himalájích až po Nepál. Jihozápadní Tibet s otazníkem. Jsou to vysloveně horští ptáci, hnízdící vysoko v horách. Po dovozu málo odolní a hynou poměrně brzy. Nejspíše kvůli různým plísňovým onemocněním a také asi kvůli nesprávnému krmení. Musí být krmeni jinak než naši stehlíci. Přesto jsou zprávy o jejich odchovu, dokonce v kleci a ve sklepní místnosti se zářivkami vydávající ultrafialové záření a s pračkou vzduchu.

Chov a krmení

Stehlík je ptákem, který je chován v klecích od nepaměti. Jsou to ptáci klidní, kteří se dokáží naučit i různým úkonům. V dětství jsem viděl stehlíka, který měl v kleci model studny s okovem a rumpálem. Když se chtěl napít vody, točil klikou a ze studny vytáhnul náprstek s vodou. Jednou jsem to vyprávěl v autobuse na jakémsi ptáčnickém zájezdu. Když v tom, co to neslyším, můj drahý bratr to komentuje lakonicky. "Kecá!" Tak tohle si budu pamatovat. Potom na burze ve Zwolle najednou vidím prodávat takové napodobeniny starobylých klecí, takových jakým se dnes říká rustikální. Neseděl v nich sice stehlík, ale “jen” kříženec po stehlíkovi. A měl v kleci jakýsi model vozíku na kolečkách, kolejničky byly z kopce a vozík na řetízku a v něm krmení. Když chtěl pták zobat, musel vozík zobákem přitáhnout a nohou přidržovat řetízek. Poměrně komplikovaná činnost. Samo sebou jsem si přidržel brášku za krk a donutil jej, aby se díval pěkně zblízka. Dokladem o tom, že stehlíci byli cvičeni již za starých časů, je obraz Carla Sabritiouse (1624 - 1654), na kterém je stehlík připoután ke svému dvojitému posedu s miskou na krmení za nohu. Tento způsob vyžaduje, aby byl pták vycvičen.

Rozmnožování

Stehlík je používán pro křížení s kanárem snad nejvíce ze všech ostatních příbuzných druhů. Obvykle samec stehlíka páří samici kanára. Zbarvení koříženců z takového křížení je poměrně stabilní. Červená maska stehlíka a žluté zrcátko na křídlech jsou vysoce dominantní znaky, které se vyskytují prakticky u všech kříženců. Je samozřejmě možné použít různé varianty zbarvení samic, ale výsledek nebývá příliš rozdílný. Ale i samec stehlíka muže někdy nést na venek neviditelnou schopnost pro barevný rozdíl. Tak se mohou vyskytnout třeba i kříženci straky, jaké máme na obrázku. Částeční albíni stehlíci se mohou vyskytovat i v přírodě. Jednoho takového stehlíka vlastnil kdysi i přítel Bernášek z Lanškrouna. Odchovu po něm bohužel nedosáhl. Já sám jsem viděl celé hnízdo, celkem 5 právě vylétlých mláďat s rodiči, která měla na zádech místo hnědé barvy bílou. Zcela zvláštních, většinou velmi světlých kříženců se dosahuje tím způsobem, že páříme v obráceném sledu, totiž samce kanára, a to jen v saténové barevné variantě, se samicí stehlíka. Je to sice nepoměrně těžší způsob, ale nese výjimečné výsledky. Podotýkám, že převážná část mladých kříženců bývají samci, podíl samic je mizivý. Všichni víme, že takoví kříženci jsou opravdu pilní a dobří zpěváci a jsou-li ještě k tomu neobvyklého atraktivního vzhledu, mají obdiv zajištěn předem.