Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
A zase o stehlících – část I.
Sdílet:

A zase o stehlících – část I.

Bude tomu přesně rok, kdy jsem napsal článek o stehlíku obecném. V té době jsem neměl doma ani jednoho stehlíka. Napsané tudíž vycházelo v první řadě z různé literatury a potom i z vlastních zkušeností a z toho, co zůstalo uchováno v paměti. Jak se tak na to dívám dnes, nejsem si jistý, jestli mám větší díry ve vlastní paměti, anebo jsou větší nesmysly v tak zvané použité literatuře. Musel jsem si to po sobě znovu přečíst, což velká zábava zrovna nebyla. A znovu jsem četl třeba i popis ve Fauně ČR a SR od Hudce a kolektiv. S uspokojením jsem konstatoval, že já sám jsem se i se svou pamětí držel spíše u zdi a otazníky i nesmysly jsou spíše zase převzaté. Proto jsem se rozhodl psát o stehlících znovu a soustředím se tentokrát na to opravdu zjištěné. Za ten rok co uplynul jsem totiž nějaké stehlíky nafotil, dostal jsem se k novým informacím a přečetl další novou literaturu, takže je co srovnávat. V neposlední řadě pak bude zapotřebí, aby i další ornitologové, pozorovatelé, chovatelé i náhodní zájemci soustředili další nové informace. O našich stehlících nevíme totiž prakticky nic. V literatuře jsou pak i vyložené nesmysly a na ty hodlám poukázat, dále chci zdůraznit přesně ty části těla stehlíka, které je nutné přesněji popsat a právě na tyto části by se měli pozorovatelé soustředit. Potřebujeme nové údaje, co nejvíce nových údajů a to co z největšího počtu míst. Ze severních Čech, z Moravy, z Orlickoústecka. Jde především o křídla. V minulém článku jsem tento problém již nakousnul. Začněme proto znovu.

Co říká literatura

Začnu tedy tím, že budu opět citovat literaturu, ale tentokrát je to opravdu zajímavé a náš problém to vlastně otevírá. Bude to jedna z nejstarších knih o našich ptácích, je to totiž pan řídící učitel Kněžourek ve Žlebech, což jsou východní Čechy. Dvoudílná kniha vyšla v roce 1910 u nakladatele I. L. Kobera. O stehlících se píše:

Stehlík jeví dosti proměnlivosti jak u velikosti, tak u barvě. Horští ptáci jsou živějšího zbarvení a o něco větší než krajáci a v celku možno konstatovati, že čím dále k jihu krásnější, čím dál na východ, tím větší jsou stehlíci.

Tak na příklad v Turkestánu a Sibiři mají stehlíka většího (Car. carduelis major, Tcz.), který mimo tj. povrchu mnohem světlejší. Jiná forma stehlík bělokrký (Car. carduelis albigularis, Mad.) byl pozorován v Německu, Francii, Anglii, Škotsku,Haliči, Čechách, Uhrách. Na Madeiře žijící stehlík malý (Car. carduelis parva, Tschusi) je nápadný svými malými rozměry. Příbuzný našeho stehlíka je asijský druh, stehlík šedohlavý, (Carduelis caniceps, Vigors.) žijící od Zakaspicka až po Himalaye. Tolik tedy známý ornitolog Kněžourek. O tom, že existují stehlíci méně pestří se tedy, jak vidno, vědělo již před sto lety. A věděli o tom i čižbaři z let pozdějších, neboť v ptáčnické hantýrce se vyskytuje pojem kominík. A někteří všímavější o tom ví ještě dnes. Například ve Zruči nad Sázavou je jeden, o kterém by se dalo říci, že je do stehlíků celej lačnej, také byl jediným vystavovatelem odchovu stehlíka na poslední výstavě v Lysé nad Labem a ten, podle jeho vlastních slov, ví o tom, že dříve takový černý bejvávali.

Pracovní název pro různé formy

Než se tedy začneme zabývat takovými tmavými stehlíky, zvolme si pro jistotu nějaký pracovní název pro různé formy, které známe. Stehlíka, který je nám nejvíce povědomý, budu pracovně jmenovat zimním, stehlíka tmavšího vzhledu, kominíka, pak stehlíkem letním.

Nejdříve si trochu podrobněji popíšeme stehlíka zimního, takového, jakého máme vlastně všichni v klecích. Tedy vlastně ne všichni, ale jenom těch několik chovatelů pro chov a několik kroužkovatelů jako volavce. S největší pravděpodobností to není Čech, je to zimní host.  Značka VH ve Fauně ČR a SR, Karel Hudec a kolektiv popisuje křídla takto:

Na černém křídle žluté pole, na letkách bílé špice. To je popis bohužel velmi vágní. To je popis od pozorovatele, který se dívá na stehlíka z uctivé vzdálenosti. Ano, na černém křídle vidíme i na obrázku č. 1 lomené žluté pole a na konci letek bílé špice. Ale které to jsou letky? Má je stehlík na všech letkách? A kolik má vlastně stehlík letek?

Jako správný příslušník řádu pěvců má stehlík l0 letek ručních. První letka je zakrnělá, takže jich napočítáme jenom 9. Potom má šest letek loketních. Pěvci mají tak zvanou ramenní peruť neboli raménko = parapteron, má ji tudíž i stehlík a tato peruť má celkem 3 letky. A právě tyto letky mají největší bílé špice, abych použil termínu z Hudce. Celkem napočítáme u stehlíka 18 viditelných letek. Ne všechny mají bílé špice. Jednotlivé ruční letky jsou černé. Vnější prapor, který je užší, je od kořene asi do tří pětin délky pera žlutý. To právě na složeném křídle vytváří to žluté zrcátko. Prapor vnitřní je od kořene bílý asi do čtyř pětin délky, přičemž již od kořene se bílá barva pomalu zužuje. Zbytek pera je černý s více nebo méně velkými bílými špicemi na jeho konci. Pokud je tam bílá špice, bývá na obou praporech. Na nejdelších ručních letkách někdy zcela chybí.

Různé teorie

Taková skutečnost se může vysvětlovat pomocí různých teorií. Jedna z nich je i teorie otěru peří. Víme, že někdy koncem srpna až začátkem září stehlíci pelichají a na zimu jim naroste nové opeření. Právě v té době by měli mít na letkách největší bílé špice. Dále se ví, že bílá barva v peří způsobuje, že pero je měkčí a bílé partie podléhají více otěru. U stehlíka se to dá rozeznat na vnitřních ručních a loketních letkách, které nemají na špici okrouhlý, ale srdíčkovitý tvar. Vnější letky ruční jsou téměř bez bílých špiček. Co je pro nás nejdůležitější, jsou pak tři ramenní letky, které jsou na složeném křídle ty nejviditelnější. Zimní stehlíci zde mají vždy velké bílé špice, které jsou jak na vnějším, tak i na vnitřním praporu. To je myslím dostatečně dokladovaná věc. Stehlíky letními se budu zabývat později.

Zatím chci poukázat na další otazník. V předchozím článku jsem převzal údaj z FAUNA ČSSR, ptáci 3/II, Karel Hudec a kolektiv. Je tam uvedeno, jak spolehlivě rozeznat samce od samice podle krovek. Můžeme si všimnout, že text není zcela stejný. Ten u obrázku je o něco přesnější. Jde s největší pravděpodobností o převzatý údaj. Bohužel nevím, odkud je tento údaj převzat. Proč se tím zabývám? Na našem snímku totiž vidím, že ruční velké svrchní krovky jsou v našem případě u stehlíka celé černé. Nelze tudíž podle nich rozlišit pohlaví. Je v tom ovšem, ostatně jako vždy, háček. Obyčejně se totiž ruční letky počítají od kraje křídla, jedna až deset. U některých autorů je tomu obráceně, počítají z vnitřku křídla a nejdelší letka není tudíž první, ale desátá, respektive devátá. Jak se potom počítají letky loketní nevím, asi se vůbec nepočítají. Máme tedy v tomto případě nejméně dvě varianty k úvaze. Ta první je o tom, že poloha té správné krovky není dostatečně jasná a neumíme ji tudíž nalézt. Ta druhá je pak o tom, že stehlíci na našem snímku takovou krovku opravdu nemají. V tom případě by bylo více než zajímavé zjistit, kde žijí stehlíci, kteří takto zbarvené krovky skutečně mají. Je to snad Švédsko?

Další špatné údaje zknihy

Pro pořádek budu ještě komentovat některé další špatné údaje z výše uvedené knihy, která je vlastně naší nejodbornější vydanou literaturou. Hřbet a kostřec bílý... To je samozřejmě nesmysl, hřbet je hnědý, to víme všichni, i autoři. Ovšem, co je psáno, to je dáno. Dále nohy masově červenavé... Opět chybný údaj. Nohy jsou tmavě hnědé až černé, takto popisované nohy jsou nohy stehlíka drženého delší dobu v kleci. To ví každý ptáčník.

Tolik první část tohoto pojednání o stehlících. Nastudujte si tuto první část, ta druhá bude zcela jistě zajímavější. Bude následovat. A budeme-li mít štěstí a sebereme-li více údajů, může být i část další.

Autor textu: Petr Podpěra
Autor fotografií zdroj: Petr Podpěra
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru