Seznamování potkánků

Již několikrát jsem si koupila nového potkana a tak bylo potřeba ho po uplynutí karantény umístit mezi starousedlíky. Vzhledem k tomu, že jsem zpočátku neměla téměř žádné zkušenosti, vycházela jsem z poznatků, které jsem čerpala od jiných zvířat a z přírodopisných dokumentů. Osvědčil se mi tento postup.

Nový jedinec byl vždy odstavené mládě (na pohlaví nezáleželo). Zpočátku byl sám, kvůli karanténě a aby si u nás zvykl a ochočil se. Protože ještě nebylo možno ho pouštět proběhnout, odpadla tím možnost seznámení na neutrálním území. I přesto, že potkánci jsou velmi společenská zvířátka, obávala jsem se bez přípravy „malého“ vpustit do jámy lvové k „velkým“. Takže nakonec jsem situaci obrátila a jednoho z „velkých“ dala na pár minut k „malému“. Ten byl rád, že má společníka a dospělák pokaždé nového jedince spíše ignoroval, maximálně si ho očuchal a více se zajímal o misku s papáním, kdyby náhodou se v ní nacházelo něco lepšího, než mají oni. Přece jen byl na cizím území i když patřilo nedospělému jedinci. Vždy jsem k malému začala dávat nejmírnějšího jedince, potom postupně i ostatní, ale vždy po jednom. Intervaly pobytu se z pár minut postupně prodlužovaly asi na hodinu. Zhruba po 7–10 dnech jsem velkým vyčistila akvárium, zčásti vyměnila vybavení nebo ho alespoň přestavěla. Při čištění jsou vždy všichni puštění volně po pokoji a tak malý šel do přestavěného a upraveného akvária jako první a sám, aby si ho mohl prozkoumat, seznámit se s ním a najít si vhodné úkryty. Potom byli postupně přidáváni ostatní. Samozřejmě, že hned nebyl malý přijat bez výhrad. Přece jen se situace změnila, už byl on u nich a ne oni u něho. Někdy trvalo i pár dní, než ho ostatní pustili k sobě do budky. Proto bylo k dispozici více míst, kde se mohl malý ukrýt, spát a odpočívat. Těchto míst bylo větší množství než potkánků, aby zůstala některá volná. Byla to další budka, vykotlaný kmen, nohavice ze starých kalhot, houpací síť ze záclony apod. Nakonec byl vždy nováček přijat do kolektivu, nikdy mu nebylo ublíženo. A to i přesto, že například v případě Garryho, se jednalo o velmi drzé mládě. Tento sebevědomý sameček (dnes už dvouletý), byl vždy dominantní samičkou Agnes vyhozen z boudičky, ale pokaždé si našel okamžitě cestičku zpět. Naprosto ignoroval její zákaz a hned druhý den to Agnes vzdala a přestala ho vyhazovat. Po čase jsme zjistili, že Garrynek je hluchý a tak možná i proto tyto zákazy ignoroval, poněvadž je neslyšel. Ale některé zákazy byly i viditelné a slepý rozhodně nebyl. Ostatní mláďata se v prvních 2–5 dnech spíše vyhýbala přímému kontaktu s ostatními, ale jevila zájem o sblížení. Mladý Edgar (modrý dumbo) dostává na kožíšek ještě dnes, poněvadž po třech dnech se osmělil a občas se mu povede nějakou tu svou holku štípnout. Ale až na tyto drobné spory a štouchance, spolu vycházejí velice dobře a nikdy se nestalo, že bych je musela kvůli agresivitě oddělit. Momentálně mám Edgara „na samotce“, ale pouze z toho důvodu, že „jeho“ Micka má miminka a o další zatím nestojíme. Přesto, že je v kleci sám, stále chodí alespoň ven se starou Nikou, která již je neplodná. I když jsou jinak odděleni, nestalo se, že by se napadli. Jakmile už se jednou znají, poznají se. Jo, kdyby se takhle shodli lidi, jak ta zvířátka…

Možná s touto metodou nebudete souhlasit nebo budete mít výhrady, ale ráda se poučím i já od vás. Možná jsem prostě měla štěstí na bezkonfliktní jedince.