Pták roku 2005 – Skřivan polní

Ptákem tohoto roku byl zvolen skřivan polní. Pták natolik spojený s naší dřívější českou krajinou, že bychom těžko hledali nějakého jiného. Pták jako symbol lásky a pohody, jara. Jen se podívejte na kresby našeho národního malíře Josefa Mánesa, na kolika z nich se na pozadí, na obloze, třepotá zpívající skřivánek.
Nemohl však v našich krajinách žít již od temného dávnověku, je to původně stepní pták. U nás step nebyla. Ta přišla až s člověkem. Ten vymýtil původní les a začal se živit zemědělstvím. Vznikla tak step kulturní, pole, louky, úhory, pastviny a protože tento typ krajiny vyhovoval i skřivanům, posléze se rozšířili po celé Evropě. Muselo se tak stát již dávno před příchodem Slovanů. Již před nimi tady žily kulturní národy, které živilo především zemědělství, Germáni, Keltové. Skřivan však nebyl jenom symbolem jara, ale až do poměrně nedávné doby i kulinářskou pochoutkou. Ještě okolo roku 1880 jsme se mohli dočíst, jak rozhořčeně reagovali naši zpravodajové na vychvalovanou jakost a tučnost skřivanů dodávaných na trh z Lipska. Ti naši jsou prý stejně dobří, ne-li lepší, jak ti cizí. Kdy se pak postupně přestali skřivani dodávat na náš potravinový trh, to již asi nezjistíme. Dlouho však u nás panuje na tyto ptáky pohled jen poetický. Jinde v Evropě se však ptáci loví stále. V Belgii, Francii, v Itálii. Tam s takovou vášní, že je obvyklé, když hned v první den zahájení lovů je uloveno také nejméně šest myslivců. I když v dnešní době i v těchto zemích je takový lov přinejmenším velmi omezen, prý to již není ono, skřivanů u nás nijak nepřibývá. Právě naopak a bylo to zjištěno seriozními výzkumy. Proto byl skřivan polní zvolen za ptáka roku 2005. Taková akce dosud fungovala ke spokojenosti organizátorů, protože se za pomoci široké veřejnosti vždy podařilo shromáždit více údajů, než tomu bylo jindy.
Sám jsem kdysi mohl pozorovat skřivany v Praze z vlastního okna. To však před nimi bylo ještě opravdové a nefalšované pole, žádný kolchozní lán. Dokonce mám ještě svoji vlastní malůvku skřivaního hnízda z června roku 1951. To mě bylo právě tolik jako Dürerovi, když kreslil vlastní matku. Rozdíl v nadání je bohužel příliš znatelný. Poslední pár skřivanů se před mými okny pokusil neúspěšně hnízdit ještě koncem sedmdesátých let. Potom se však hranice periférie města nezadržitelně posunuly a skřivani tady prostě žít nemohou. Nejsou tady pole, dnes je tady les. Jenže ani za posunutou hranicí města zase tolik skřivanů nevidím. Jsou dokonce místa, kde na město navazuje typická zemědělská krajina, ovšem ta dnešního typu, bez mezí, polních cest a já si nemohu vzpomenout, kdy jsem tady viděl na nebi zpívajícího skřivana. Prý tady jsou dosud, bohužel jen v malém počtu. Ještě, že se v okolí města obvykle vyskytují tak zvané ruderální plochy, česky řečeno docela obyčejný bordel (správně botanicky to ovšem znamená plochy zbavené původního rostlinného krytu, na kterých se nic nepěstuje), který různé druhy ptáků potřebují k životu. Potřebují různá nezarostlá místa, nízkou trávu a všelijaký plevel, což jinde vlastně nenajdou.

Skřivana polního popsal již sám Linné a zařadil jej i do stejného rodu, kam jej řadíme i dnes. Linného systém však zdaleka nebyl tak komplikovaný jako systémy dnešní. Třída Aves byla dělena jen do šesti řádů a v tom posledním Passeres, který byl opět dělen na čtyři nižší taxony, byly v tom posledním, Simplicirostres, zařazeny i tyto rody: Parus, Motacilla, Alauda, Sturnus, Columba. Rod Alauda jsou pak česky skřivani. To jsou pěvci, kteří vlastně téměř celý svůj život tráví na zemi. Mají k tomu již uzpůsobeny i nohy, respektive hlavně dráp u zadního prstu. Ten je prodloužený a rovný a sahá hodně dozadu. Nejen, že ptákům nebrání v chůzi, ale naopak jim pomáhá držet rovnováhu. Skřivani chodí, neskáčí jako vrabci. Většinou jsou to ptáci různě hnědě a skvrnitě zbarvení. Takové zbarvení je na zemi spolehlivě kryje. Na zemi i hnízdí. Hnízdo je jen malý důlek vystlaný spletenými kořínky. Bývá v trávě a to i na úplné rovině, jindy někde pod drnem nebo i na čisté hlíně, jak to vidíme na našem obrázku. To hnízdo bylo v řepném poli. (Dodatečné poděkování za jeho nalezení Jirkovi Marků, vlastním jménem Tvrdíkovi z Chřenovic). Mláďata mají na hlavě a zádech zvláštní chmýří, které je dokonale maskuje. Samci označují svůj hnízdní revír zpěvem, který je přednášen většinou za letu. Samec vyletí směrem vzhůru, stoupá stále výše a za tohoto třepotavého letu stále zpívá, což může trvat i čtvrt hodiny. To nakonec všichni známe, to je právě ten typický doplněk české venkovské krajiny. Respektive býval, dneska již mnohde tento malý detail neuvidíme. Naštěstí jsou stále ještě kraje, kde je skřivan k vidění v dostatečném počtu, třeba tam, odkud pocházejí všechny tyto fotografie, což je Ledečsko. Samec skřivana však zpívá někdy i z nějakých vyvýšených míst na zemi. Může to být třeba vršek nějakého oplocení na pastvině nebo obyčejná krtina. To vás může někdy trochu i překvapit, když slyšíte zpívat skřivana a přitom jej nevidíte.

• hnízdo skřivana s vejci

Skřivani jsou všežravci. Podle ročních období, podle nabídky potravy, se živí různě. V jarních a letních měsících žerou převážně hmyz a také hmyzem krmí výhradně svoje mláďata. Na podzim a v zimě se krmí semeny. Dávají přednost malým semenům různého plevele a trav. Z obilí údajně žerou pšenici a oves, méně ječmen a žito. Semena polykají celá i se slupkou, tvrdá semena rozbíjí. Jmenována je v tomto případě chrpa. Ozobávají i zelené části rostlin a spadané ovoce. V západní Evropě byly zjišťovány škody na kulturních rostlinách, jako je salát, květák, kapusta, hrách nebo řepa cukrovka zimujícími hejny skřivanů. Zjištěno bylo 18-ti procentní poškození u cukrovky a až 81 % poškozených rostlin salátu. Na konečné celkové výnosy to však nemělo vliv.

• mladí skřivani v hnízdě

Skřivan polní je rozšířen v celé Evropě a v nejsevernější části Afriky, v Maroku, Alžíru a v Tunisku. V centrálním hřebenu hor v Norsku se nevyskytuje, ale podél pobřeží je rozšířen až na sever. Směrem na východ se vyskytují skřivani až zhruba podél severního polárního kruhu po Kamčatku. Místy překračuje severní hranice jejich rozšíření i polární kruh, například v oblasti Bajdarackého zálivu Karského moře. Jižní hranice jejich výskytu v Asii jde od severního Kaspiku téměř přímou linií až po Koreu a Japonsko. Vyskytují se však zase od jižní hranice Kaspiku směrem na východ přes Střední Asii až po Mongolsko, kde se hranice areálu rozšíření opět spojují. V celé oblasti na východ od Kaspiku, v okolí Aralu a od něj na východ tedy nejsou a jsou zde nahrazováni jinými, příbuznými druhy. U nás se skřivani vyskytují hojněji v nížinách, ale vystupují i vysoko do hor, například v Krkonoších a v Jeseníkách. V Nízkých Tatrách byl zjištěn ve výšce 1955 m. V horách se vyhýbá srázům. V nižších polohách však je na některých strmých srázech velmi hojný. Například na stráních Oblíku v Českém Středohoří. To je však velmi neobvyklá lokalita, která jim asi velmi vyhovuje. Oblík je geologicky řečeno kupa. Pro lepší pochopení bych to řekl jinak. Je to obrovitá hromada kamení, porostlá zcela zvláštní trávou s dlouhými a tenkými listy a pérovitě chlupatými osinami, která se jmenuje kavyl Ivanův – Stipa joanis (je chráněný). V současnosti mám takový vlastní dojem, že skřivani jsou nejhojnější ve středních polohách. V nížinách můžeme vidět opravdu velká hejna jen na tahu. U nás jsou skřivani tažní. Odlétají nejčastěji koncem října až začátkem listopadu, někteří se zdrží i déle a dokonce u nás i přezimují. Jde však s největší pravděpodobností o ptáky severních populací, odněkud z Ruska. Celkovou naši populaci odhaduje Dr. Mlíkovský na 800000 až 1600000 párů. Počet zimujících ptáků potom na 4000 až 8000 kusů. Naši skřivani se pak na hnízdiště vrací poměrně brzy, ostatně to nemají příliš daleko, protože přezimují převážně ve Francii a Španělsku. První ptáci se pak podle počasí začínají objevovat už v lednu. Známé lidové pořekadlo říká: na Hromnice musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. Pokud by si to snad někdo nepamatoval, Hromnice jsou 2. února. Hlavní období návratu na hnízdiště však připadá až na úplný konec února a začátek března. Někteří ptáci se však vrací až do poloviny dubna. Hnízdí někdy již od konce března až do července. Nejobvyklejší doba hnízdění je však od konce dubna. Nezbývá mi nic jiného než těmto údajům věřit. Sám jsem však hnízda skřivanů nenašel nikdy jindy než začátkem června. Čas jejich hnízdění bude zcela určitě záležet jak na počasí, tak samozřejmě i na nadmořské výšce lokality. Mláďata jsou po vylíhnutí maskována chmýřím v barvě země, jak vidíme na obrázcích. Hnízdo opouštějí velmi brzy, je udáváno asi 11 až 12 dnů po vylíhnutí. Jejich ztráty jsou vysoké. Podle literatury se dožije samostatnosti jen asi 10 % vylíhnutých mláďat (za samostatnost se počítá 30. den po opuštění hnízda). Přičemž se dále udává, že se vylíhne jen 67 % vajec. Většina mláďat padne za oběť živočišným predátorům. I když v současnosti u nás skřivany nejíme, o to více máme doma koček, které se potulují tak daleko od svého domova, až to někdy člověka zaráží. Vidíme tedy jasně, že skřivan to s námi ani v současnosti nemá nijak lehké.

• skřivan ve svém prostředí

V letošním roce se tedy na skřivany budeme zaměřovat. Snažme se svoje pozorování zapisovat. Kdy poprvé uvidíme skřivana, kdy jej poprvé uslyšíme zpívat, kdy a kde jsme viděli nějaké velké hejno. Nebo kolik jich uvidíme cestou při nějakém výletu, zkrátka všechno. Větší skládanka dává i lepší obraz. A o to jde.