Sojka a stav naší přírody
Sojka obecná – Garrulus glandarius (Linnaeus, 1758) je pěvec. Je to pěvec z čeledi krkavcovitých Corvidae Leach, 1820. Linné měl tyto ptáky zahrnuty v rodu Corvus, což jsou dnes spíše vrány. Čeština však nemá pro rod Corvus jednotné jméno, protože pojmenování jednotlivých druhů ptáků tohoto rodu je asi starší než Linného systém a tato jména mají v našem rodném jazyce takovou váhu, že měnit je podle nějakého systému by byl holý nesmysl. Přejmenovat vrány, krkavce, kavky a havrany? No, řekněte! Ale zpět k naší sojce. Jak jsme již řekli, je to pěvec. Nikoliv ovšem proto, že by snad její hlas byl nějak melodický, ale proto, že má stejně uzpůsobené orgány pro vyluzování zvuků jako všichni pěvci. Její hlas je však ponejvíce označován termínem skřek, což je přiléhavé.
Sojky ve světě
Krkavcovití jsou našimi největšími pěvci. Největším z nich je krkavec, druhovým jménem velký. Sojka sice není z těchto ptáků největší, ale je dost velká a silná na to, aby byla postrachem pro všechny další drobné pěvce. Dokonce ani pro dravce není jen tak snadnou kořistí. Existuje stará zpráva o tom, že byla nalezena sojka a samice krahujce, jak to nejlépe říci, ve smrtelném objetí. Po útoku krahujce se sojce podařilo do krahujce zaštípnout zobákem a protože jde v obou případech o ptáky svou povahou sveřepé, nikdo z nich nepustil a nalezli tak svou společnou smrt. Ani krahujec sojky obvykle neloví. Jsou příliš velké na to, aby je svými pařáty zardousil. Tím jsme se dostali k prvnímu důležitému bodu, který je záhodno si zapamatovat. Sojka v naší přírodě prakticky nemá přirozeného nepřítele, který by jejich stav tlumil na únosnou míru.
Sojka je pták s ohromným rozsahem rozšíření. Vyskytuje se v celé Evropě od západu na východ, kromě úplného severu Norska, Švédska, Finska a Ruska. Najdeme ji i v severní Africe, Turecku a Blízkém východě až po Irán. Přes celé Rusko probíhá pás jejího rozšíření až po jihovýchodní Asii, na severu po Sachalin a Japonsko, na jihu až po střední Vietnam. Není překvapením, že na tak rozsáhlém území vytváří tento druh množství odlišných zeměpisných forem. Podle Vaurieho (1959) jich má být celkem 28, podle nového českého názvosloví dokonce 40. Jednotlivé subspecie se hlavně podle kresby na hlavě dělí na větší skupiny. Některé zeměpisné formy mají i svoje české názvy a naznačuje to, kde všude se mohou naši turisté setkat s „jinými“ sojkami. Fauna ČSSR, Hudec a kol. jmenuje sojku obecnou středoevropskou = Garrulus glandarius glandarius a dále ssp. irská, anglická, španělská, sardinská, korsická, italská, řecká a kyperská. A dále ruská a krymská. Sojka obecná ruská = Garrulus glandarius sewerzowii Bogdanov, 1871 se v zimních měsících posunuje směrem k jihu a podle některých pramenů se může objevit až ve střední Evropě.
Co říká literatura
Podívejme se, co říká literatura. Pravidelně, místy početně hnízdící druh na celém území. Méně rozšířená je v nížinách, hnízdí však i v lužních lesích. Do hor vystupuje až po horní hranici lesa. (Hudec).
Prostředí: lesy jehličnaté, listnaté i smíšené, zpravidla nepříliš hluboké, okraje lesů a pasek, polní lesíky s duby a podrostem lísky. Ojediněle i v rozsáhlejších městských parcích, mimo hnízdní dobu i v zahradách nebo mimo les. (Hudec).
Způsob života: vyhledává lesnaté krajiny od nížin až po vysoké hory. Přednost dává zejména světlým smíšeným lesům s dostatečným zastoupením dubu. (K. Jiřík, Atlas zvěře.).
Sojky v Praze
Výskyt v Praze a okolí: častá v Královské oboře, v Šárce Dolní i Divoké, v lesících severně od Troje a v okolí Roztok, hnízdí na Petříně a je hojným ptákem lesů pražského okolí. V zimě zalétává pravidelně do zahrádek vil v Bubenči, v St. Dejvicích a na Ořechovce. Tou dobou je také pravidelným zjevem v Kinského zahradě a na Barrandově. (Veleslav Wahl, Pražské ptactvo). Proč tohle tady vypisuji? Protože v současné době je tomu docela jinak. Prakticky všichni krkavcovití u nás vykazují ohromný vzestup co do počtu svých populací. Zejména pak právě sojka, ale i straka. Naštěstí snad nejméně vrána obecná. Četnější jsou jak kavky, tak i havrani. Krkavec před 40-ti lety v Čechách a na Moravě nehnízdil vůbec, dnes se vyskytuje po celém území. Předloni na podzim jsem jel autem ve směru podél Vltavy od Prahy na jih a na vzdálenosti asi 30-ti kilometrů od Štěchovic po Kamýk nad Vltavou jsem zaznamenal 4 páry krkavců.
V Praze je dnes sojka prakticky všudypřítomná. Ačkoliv v našem povědomí zůstává stále ještě spíše lesním ptákem, dávno to není pravda. Dnes hnízdí i v samém středu města. Ačkoliv všude dává při stavbě hnízda přednost stromům a svoje hnízdo dovede mistrovsky ukrýt, byly již zaznamenány případy hnízdění na budovách a dokonce na stavebním jeřábu, což bylo i fotograficky dokumentováno. Nalézt hnízdo sojky je ve většině případů prakticky nemožné. Na své vlastní zahradě jsem pozoroval sojku při stavbě hnízda. Kdybych ji neviděl, kam nosí stavební materiál, nemohl jsem hnízdo najít. Bylo až ve špičce smrku, kterému před časem jarní bouře zlomila špičku. Nejvyšší větve, ve snaze špičku nahradit, narostly do pěkné houštiny. Ačkoliv jsem kroužil s dalekohledem po zahradě jako mistr Koperník, vylezl i na protilehlý komín, nezahlédl jsem z hnízda ani větvičku. Přitom jsem pak sojky pozoroval, jak létají nebo spíše chodí, krmit svoje mláďata. Přilétaly vždy do spodních větví a ke hnízdu pak vyskákaly, bedlivě pozorujíc okolí. Ačkoliv žijí ve vaší bezprostřední blízkosti, nedávají svoji přítomnost nijak najevo. Bezpečně přečtou chování lidí a dobře vědí, kdo je pozoruje a kdo je vlastně nevidí, ačkoliv sedí v jeho bezprostřední blízkosti. Samozřejmě, že to ovlivní i předpokládané počty ptáků při pokusech o jejich sčítání.
Hnízdění
Hnízdo sojky je zvenčí jen neuspořádaná stavba z hrubých klacíků. Na vnitřní stavbu pak s oblibou používá březových větviček, které ulamuje svým silným zobákem. Vnitřek hnízda je pak pečlivě a úhledně vystlán kořínky. Hnízdo na fotografii bylo zcela netypicky umístěno nízko na ovocném stromě. Objevila se v něm i vejce. Potom jsem pozoroval sojku, jak odlétá s vejcem k jinému hnízdu. Bylo to zcela netypické a dokonce nemohu ani vyloučit, že se tato sojka stěhovala. Bylo to v době, kdy ještě nemohla být vylíhnutá mláďata. Celé okolí tenkrát nebylo zdaleka tak zarostlé jako dneska a hnízdních možností bylo mnohem méně. Vůbec nemohu vyloučit, že se neuvolnil vhodnější hnízdní revír. Že by vejce kradla cizí sojka je méně pravděpodobné, protože svoje území si ptáci dobře střeží. Jednou jsem v hnízdě se čtyřmi mláďaty pozoroval jiné nebezpečí. Jakási moucha nakladla svoje vajíčka na měkké části těl dvou mláďat. Pod křídla, v koutcích zobáku a dokonce uvnitř okolo jazyka. Vylíhlé larvy pak mládě sežerou zaživa. Staří tato mláďata vyhodili z hnízda. Jedno jsem ještě našel pod hnízdem, vzal je domů a hrubým štětečkem jsem vajíčka odstranil. Jde to špatně, vajíčka jsou přilepena nějakým dobrým lepem. Potom jsem mládě vrátil do hnízda a rodiče je přijali, takže bylo zdárně vyvedeno.
Všechno, co bylo zatím řečeno, není vůbec to hlavní, co jsem chtěl říci. To jsem si nechal až nakonec. Nevím jak kdo, ale já se domnívám, že člověk je zodpovědný za své okolí, ve kterém sám žije. Jde však o to, jak se o svoje okolí má starat. Uvážíme-li, že člověk ve střední Evropě výrazně mění svoje okolí dobře čtyři tisíce let, kdy se stal zemědělcem, nemůže dost dobře v dnešní době starost o svoje okolí vynechat. Pojem ochrana přírody vůbec neznamená, že svoje okolí necháme napospas a budeme studovat, co s tím matka příroda udělá. Víme zatraceně dobře, že sojka je tak zvaná škodná, tak velká škodná jaká vůbec může být. Je to všežravec, který svoje mláďata krmí hmyzem, ale převážně mláďaty jiných ptáků. Sojka dokáže usmrtit mladého drozda, který již vylétl z hnízda, ale nebyl dost rychlý na to, aby jí uletěl. Viděl jsem, jak takové mládě drží za křídlo, umlátila jej o větev a roztrhala, právě tak, jako dravec. Ještě před 30-ti lety hnízdil drozd na mé zahradě pravidelně. Dnes v širokém okolí nenajdete ani jediný pár. Co je to za nesmysl, celoročně hájit sojky a jedním dechem plakat nad úbytkem drobného zpěvného ptactva? Jestliže jsem jako člověk poskytl sojce opravdu ty nejlepší podmínky k tomu, aby se mohla takto bezmezně šířit, jestlipak nemám také povinnost její stavy zase tlumit na únosnou míru a chránit tak její oběti? Takto člověk až dosud se svým okolím vcelku rozumně hospodařil. Teď spíš slyšíte: ale on je to tak hezký pták! Pěnice, stehlík nebo strnad snad ne? Přitom se hledají různé nesmyslné teorie o tom, proč je méně vrabců nebo proč je méně pěnic a podobně.
Řečí čísel
Nakonec si můžeme srovnat několik čísel. Československá vlastivěda uvádí čísla z roku 1910. Bylo hlášeno zastřelení 13-ti orlů, 38764 kusů jiných dravých opeřenců a 265887 kusů vran a sojek. Můžeme předpokládat, že v těchto počtech měly sojky převahu. Z konce let sedmdesátých se uvádí, že ročně se střelí 55–60 tisíc kusů sojek. U vran je uváděn počet 80–100 tisíc kusů. Sečteme-li obě tato čísla, snadno zjistíme, že bylo střeleno nejméně o 100 tisíc vran a sojek méně než začátkem století. Přičemž jich rozhodně nebylo v přírodě méně. Navíc, druhý údaj se týká území včetně Slovenska. Doklad toho, jak obhospodařování krajiny postupně upadalo. V dnešní době je pak sojka celoročně hájená. Nejdříve byla hájená jen v hnízdní době. Byl jsem tenkrát ujištěn profesionálním ochranářem, že nikdo z nich tuto ochranu nepožadoval. Přesto se tak stalo. Uvážíme-li potom, že zvláště příměstské krajiny zarostly tak, jak to právě sojkám a strakám nejlépe vyhovuje, dost možná jsme již ztratili možnost, jak počty této škodné nějak ovlivnit.
Často se mě někdo ptá, když zjistí, jak se zajímám o ptáky, jestli jsem tím ochráncem přírody. Lidé si to dnes mylně spojují. Odpovídám jim, že rozhodně nejsem. V žádném případě. Vůbec ne tím způsobem, jakým se to dnes děje. S tím nechci mít nic společného. Já jenom neházím odpadky do lesa, nezašlápnu zbytečně žádného brouka, nemeju auto v řece, třídím odpad. A taky mám úctu ke starým stromům, kterých mi je vždycky líto, když je někdo porazí s tím, že by to mohlo spadnout na barák.
