Vrabec domácí (díl první)

Jsou tomu asi 3 léta, kdy jsem se naposled rozčílil kvůli vrabcům, globálnímu oteplování, ochraně přírody a tak vůbec. Potom jsem ještě vypotil jeden příspěvek, tuším, že se to jmenovalo: Rozloučení s vrabcem. Nic moc. To víte, ale honorář je honorář. I takovej Dalibor se naučil hrát na housle, když mu teklo do bot. I já jsem již tenkrát věděl, že žádný loučení, jen co budu mít nějakej ten materiálek. Ale vono to zase nejni jen tak než vám něco cvrkne do nosu. Třeba takovej vrabec přímo z Itálie, no to by byla fotka. Taky jsem už tenkrát povídal jednomu, kerej tam pravidelně jezdí, že jako kdyby byl páreček vrabců, že bych je i zaplatil. Žádnej problém, sklopky máme furt sebou! Jednou to nešlo, páč jeli jen v noci, na votoč! Po druhý zase spali v autě a vlítli na ně tydlecty jejich četníci, carabiniery a jestli prej nejsou ňáký teroristi! Zase nic. Jenom jsem vzpomínal támhle na dědka, ani si už nepamatuju jeho jméno. Nasypal drobky, pak chvíli počkal a hodil placatou čepici, takhle krouceně a pěkně při zemi, zrovna tak, jak si dneska mladý házej s těma plastovejma talířema. Říkaj tomu snad sport nebo tak nějak. No a pod tou čepicí se pak obvykle vztekal vypasenej vrabec! Takovej, že když jich bylo víc, měli slušnej oběd. Takový jsem už nejed. Já jenom ty moravský, to už je jenom jméno.

Dospělý samec ve stadiu pelichání do zimního opeření (září).

Začátkem října jsem se vracel autem z burzy na Kladně a kličkoval po západní hranici Prahy, protože jednak jsem rozvážel různé zájemce o dopravu a potom nemaje tu dálniční nálepku, nemohl jsem jet přímo. Sjíždím s mírného kopečka k Dolní Kopanině, když v tom z trnkového roští vpravo, těsně před autem prolétla straka a v zobáku nesla vrabce. Hele ji potvoru! A to jsem u Kněževse zahlédl slídícího krahujce a u Makotřas druhého. Nemaj to tu vrabci lehký. Tady ještě jsou, ale také vědí, že po nich jdou. Většinou je vidíte pečlivě zalezlé v nějakém hustém roští. V Praze jim kdejaké takové roští pečlivě vyřezali až ke kořenům. To víte, ty zahradní služby se taky musej nějak živit. Vrabci? Co to žvaníte člověče?
Tak jsem tam v tom autě pocítil, že se k vrabcům vrátím, i když ještě nemám dost materiálu, jak bych si představoval. No, nějaká ta fotka bude a taky jsem si mezitím koupil pár tlustejch knih a dozvěděl se, že i velký světový kapacity jsou vlastně z vrabců pěkně štajf a moc se nedovedou dohodnout, jak to vlastně je. Bože, jak je celá ta ornitologie nedokonalá a mnohdy i slepá a to k tomu, co nám lítá přímo před nosem.

Dospělý samec ve svatebním opeření (Vráňov).

Vrabce domácího nám popsal již Linné v roce 1758, ve svém díle Systema Naturae, ed. 10, str. 183. Linné jej ovšem popsal pod jménem Fringilla domestica. Nyní je vrabec řazen do rodu Passer, vrabec. Vzorek popsaný Linném pocházel ze Švédska. Předpokládá se, že stejní vrabci žijí prakticky po celé Evropě, tedy i u nás. Ovšem kromě Itálie. K tomu se však vrátíme později. Linném popsaná forma vrabců je považována za formu nominátní Passer domesticus domesticus. Mezitím byly popsány další formy, které se dokonce dělí na dvě skupiny a to na skupinu evropskou domesticus a skupinu indicus. Hudec píše, že zeměpisná proměnlivost je značná, adaptována k místním ekologickým podmínkám. Tak téhle větě nerozumím, respektive nevím, co je myšleno značnou zeměpisnou proměnlivostí. Právě totiž civím do Clementovy knihy Pěnkavy a vrabci, kde jsou vymalovány dva představitelé obou skupin poddruhů a nejsem schopen rozpoznat prakticky žádný rozdíl ve zbarvení. Jenom ten Ind má krapítko světlejší tváře, asi si právě umyl uši. Rozdíly ve zbarvení zcela minimální. Ostatně Clement hned v první větě odstavce Geographical Variation, neboli česky řečeno zeměpisné formy, říká: Je velmi málo rasových forem, které lze určit přímo v terénu, většina rozdílů se týká intenzity zbarvení opeření (u samců) a rozdílů (v milimetrech) ve velikosti. Jinými slovy, když vám najednou nějaká větrná bouře přižene hejno vrabců odněkud až z Indie třeba do Čelákovic, nikdo nic nepozná!
Vrátím se teď ke slovnímu popisu z naší nejvědečtější knihy, totiž Fauna ČSSR, Ptáci 3/II. Pod touto knihou jsou podepsány prakticky všechny naše ornitologické kapacity posledních padesáti let. Kolektiv vedl Dr. Hudec.

Dospělá samice ve svatebním opeření (Vráňov).

Popis zní:
samec: Čelo a střed vrchu hlavy hnědošedý, strany hlavy od očí do týlu červenavě hnědé. Nevýrazný bělavý proužek přes oko, tváře a příuší šedobílé, brada černá. Dále pak: Hrdlo a vole černé s šedavými lemy, zbývající spodina těla světle šedá. Tak to tedy neodpovídá! Prohlížel jsem si asi 15 různých fotografií vrabců domácích a to různých forem i na internetu a u všech je uzdička, tedy prostor mezi kořenem zobáku a okem jasně černý! Tato černá plocha sahá od slemene zobáku po horní část oka. Od šedého čela a temene hlavy je oddělena tenkou světlou páskou. Tato páska je variabilní, respektive její intenzita a není jasné, jestli má vůbec nějaký vztah k nějaké zeměpisné formě. Od oka směrem dozadu pokračuje kaštanově hnědý pás. V úrovni středu oka je v tomto kaštanovém pásu světlá podélná skvrna. Černá barva uzdičky sahá v úzkém pásu pod okem až k jeho zadnímu okraji. Pod zobákem je spojena s černou bradou. V žádném případě se nedá říci, že přes oko je světlý proužek. Takový popis odpovídá třeba u astrildů šedých. Ti skutečně mají přes oko červený proužek. Všechny fotky samců vrabců domácích měly stejný popis černé uzdičky, přesně takový, jaký jsem spáchal výše. Až na jednu, o které se zmíním dále. Dokonce i jiné druhy vrabců mají vždy černou uzdičku. Dále ještě několik poznámek k výše uvedené větě: Hrdlo a vole černé. Nikdy jsem se nesetkal při popisování barev povrchu těla s pojmem vole. Brada, hrdlo, horní prsa, spodní prsa, prosím. Nikdy však nebyl v topografii uveden pojem vole. Z prostého důvodu! Vole je vnitřní orgán a všichni ptáci jej nemají! Například kukačky nebo sovy. Nemohou proto být dost dobře na voleti nějak zbarvené. Proto se tento pojem nepoužívá v topografii povrchu ptačího těla. Všímám si však těchto míst kvůli jedné fotografii, o které bude řeč.
Já z duše nenávidím slovní popisy ptáků, právě pro jejich až zavádějící nepřesnosti. Chápu, že dříve nebyla jiná cesta. Dnes máme možnost zhotovit tak dokonalé fotografie, že slovní popis se může omezit jen na orientačního ukazatele, aby si pozorovatel všiml rozdílů a zbytečně netápal. I já chci k dnešnímu textu přiložit fotografie. Již před třemi roky jsem pociťoval jako potupu, že jsem neměl žádnou fotku vrabce domácího a musel pro ilustraci použít jiné fotky. Nápravu jsem sice zahájil, ale nečekejte nic grandiózního. Jelikož v současnosti vrabci v Praze prakticky nejsou, je to tady jak u snědeného krámu, musel jsem pověřit bráchu. Ve Vráňov (voni to tak říkaj) se to vrabci jen hemží. Svěřil jsem mu tedy síť a světe div se, úkol splnil na jedničku! V pondělí dodal pár vrabců. Nechal jsem je týden ve voliérce na půdě, aby se trochu zklidnili. Když začali projevovat jistou drzost, přistoupil jsem k fotografování. Ve fotoateliéru však projevili vrabci opět svoji pravou povahu. Jsou nervozní a v podstatě zbabělci. Nedokázal jsem je zachytit se zavřeným zobákem, musel jsem se spokojit s tím, že jsem je zachytil v příhodném profilu. Při týdenním pobytu v půdní voliéře jsem s nimi podniknul ještě jeden pokus. Krmení a vodu měli na podlaze. Ve výši očí jsem na stěnu umístil hluboké plechové krmítko a do něj pečlivě odpočítal 100 zrn pšenice. Po týdnu, když jsem ptáky vyfotografoval, jsem je okroužkoval a vypustil v Praze nedaleko svého bydliště, tam kde se zdržovala dosud přežívající malá skupinka místních vrabců. Doufal jsem, že by mohli vnést novou krev do této vymírající enklávy. Nakonec jsem ještě přepočítal zrnka pšenice. Zbylo jich v krmítku přesně 99. Jasně! Když nemůžou krást pšenici slepicím, tak jim vůbec nechutná!

Dospělý samec ve svatebním opeření. (Ledeč nad Sázavou)

Vyfotil jsem tedy klasického vrabce domácího a to samce i samici na ateliérových snímcích, na kterých se dá detailně studovat jejich vybarvení. Tyto snímky vám předkládám jako základní materiál. Je to vrabec v tak zvaném svatebním vybarvení, tedy v opeření, v jakém jej zastihneme tak od dubna do srpna. Potom jsem vlastně náhodně vyfotil vrabce na výstavě v botanické zahradě a to je starý samec v polovině září, kdy začíná pelichat do zimního šatu. A pak tady mám snímek opravdu zimní, na kterém je mladý samec před vybarvením do svatebního šatu. Rozdíly si můžete porovnat sami. To jako ze studijních důvodů.
Ale nakonec tady mám opravdovou perlu. No perlu, na tu Češi neskáčou. Tak tedy špek! Rád na to vzpomínám. Byl krásný červnový den, nikde žádné stíny a seděl jsem na travnatém dvoře v příjemné houpačce. Bylo nádherné dopoledne a jak jsem se tak pohupoval, pozoroval jsem vrabce jak šmejdí na protější střeše. Slunce jsem měl za zády, tedy takové to vůbec nejpříhodnější světlo, jaké si vůbec může fotograf přát. Tak jsem si tedy došel pro foťák a našrouboval na něj ještě tele předsádku. Udělal jsem si několik fotek a posléze je uložil do počítače. Až teď, po roce, jsem si je začal detailně prohlížet a nevěřil jsem svým očím. Proboha, co to je v Ledči nad Sázavou za vrabce? Vždyť ten pták se liší od vrabce z Vráňov více než ten Vráňovák od nějakého Inda nebo Araba! Jen se podívejte! Je to jediný vrabec, který je pod okem hnědý místo černý. A ta prsa! Celá horní prsa široce černá, ta černá skvrna ostře ohraničená od světlé spodiny těla. Možná by se našly i další rozdíly ve zbarvení. Nikdy bych nevěřil tomu, že vrabci z lokalit vzdálených sotva 200km vzdušnou čarou od sebe, v samém srdci Evropy, tedy vlastně stejné zeměpisné formy, se budou lišit více než jiné popisované formy. Co to může znamenat? Jen to, že vrabce vlastně pořádně neznáme, že jsme líní se pořádně dívat na to, co nám lítá přímo před nosem. Můžeme předpokládat, že vybarvení vrabce se s jeho věkem mění. Stává se asi intenzivnějším a více prokreslené v určitých partiích. U toho Ledečáka šlo asi o místního bose, atamana, který byl vládcem té střechy a jeho vybarvení signalizovalo místní omladině, aby si dávala pozor na zobák.

Mladý samec v zimním opeření (leden).

Studujte naše vrabce! Foťte je všemi dostupnými způsoby! Můžeme se dočkat jen nějakého překvapení. Vždyť jsou to Češi jako my, ať nám je tadlecta EU v téhle barvě nakonec nezakáže!