Portrét plemene Bracco italiano – Italský ohař

...aneb jak jsem se zamilovala do Italského ohaře

Jsem chovatelkou anglických kokršpanělů. První má kokršpanělka byla Dora Bílý hořec. To mi bylo třináct let. Přečetla jsem velké množství článků, knih a časopisů o výcviku, péči a krmení všech možných psů a jiných zvířecích miláčků. Vždy jsem o tom, co mne zajímalo, chtěla vědět co nejvíce. Tak jsem jezdila na výstavy, zkoušky a jiné akce, kde jsem se kromě předvedení svých psů mohla dozvědět něco od chovatelů, majitelů, myslivců, poradců chovu, veterinářů a všech těch, kteří mají bohaté zkušenosti s chovem a výcvikem psů, ať loveckých, společenských či služebních plemen. Dá se říci, že jsem se něco naučila i od svých psů. Byla to jednoduchá rovnice. Vždy uměli to, co jsem je naučila. To, co jsem je nenaučila, neuměli. Pochopitelně uměli i to, co já ne. Plavat rychleji než já, hrabat, aportovat, stopovat, plazit se, skákat přes jakoukoliv překážku, neúnavně běhat, zahnat vetřelce, žebrat a mluvit očima. Nedalo se jim odolat, vždy dostali, co chtěli, ale poslouchat museli. Ono je to i dnes baví hrát si na zkoušejícího a maturanta, protože vždy dostanou nějaký ten pamlsek anebo pochvalu. Jejich nadšení, když jdeme venku v dešti, obdivuji. Časem jsem se naučila vnímat a pozorovat i to, co jsem dříve neuměla. Pokud jsem se svými psy, chovám se jako oni. Jak vezmu vodítko, už se hrnu k vrátkům a závodíme, kdo tam bude dříve. Často si s nimi povídám a oni na mne hledí jako na pána Boha nebo ulehnou, hlavu položí mezi přední tlapky a v okamžiku, když se na ně kouknu, unaveně zívnou, podívají se jako kdyby mi to již dříve říkali a tlumeně dlouze zabručí. Když správně zareaguji, plácnou sebou na bok.
Ale nyní již k věci. Protože bylo mojí fence již přes deset let a jejím štěňatům čtyři, jezdila jsem na výstavy psů méně, až do doby, kdy jsem se zamilovala do impozantního loveckého psa – italského ohaře. Skoro jsem nemluvila o ničem jiném. Pročítala jsem knihy, sháněla jsem cokoli, kde by se psalo o tomto plemeni. Zadala jsem na internetu vyhledat heslo „BRACCO ITALIANO“. Bylo toho ale zoufale málo, co jsem si měla možnost o nich přečíst nebo se dozvědět, proto jsem se pokusila přeložit z angličtiny standard Italského ohaře. Jednoduše vystopovat všechna fakta, pravdy a polopravdy.

• Odložení vsedě – detail dospělé sedící fenky Italského ohaře typu „Bracco nobile“.

Chci se proto o ně s vámi podělit, ale vás prosím, abyste mi prominuli případné chyby v odborných názvech a v kynologické mluvě vůbec.
Ten, kdo se již nějakou dobu zajímá o psy jistě ví, že zemí původu Italského ohaře je Itálie, že mezinárodní zkratkou tohoto plemene je IO, že patří do skupiny FCI sedmé – ohaři (psi stavěcí), typu kontinentálních (evropských) honících psů s pracovní zkouškou FCI č. 253 a: bílooranžový, 253 b: ryze kaštanově hnědý.

• Nácvik sednutí – z knihy „Výcvik ohaře“ od Františka Hostičky, 1920.

Dle některých kynologů je Italský ohař (Bracco Italiano) považován za jednoho z nejstarších ohařů, který existoval již v 18. století.
Rino Falappi, ve své knize Psi – velký průvodce přírodou, píše, že bracco je jedním z nejstarších loveckých psů Evropy a že je to atletický, silný a výkonný pes, který se dlouho dělil na dva typy, lehký a těžký. I náš (český) Klub bretaňských ohařů ve standardu Italského ohaře, uvádí mimo jiné, že kdysi existovaly dva regionální typy těchto psů. Jeden byl z Piemontu lehký, který dost připomínal francouzského krátkosrstého ohaře, druhý těžký byl chován v Lombardii.

Plemeno pravděpodobně vzniklo křížením italského honiče a dnes již vyhynulého asyrského mastifa. Existují například fresky a jiné důkazy o tom, že italská šlechta lovila s podobně stavěnými psy již ve 14. století. V jiných pramenech se lze dočíst, že historie tohoto plemene sahá až do 5. století před Kristem a že Bracco je výsledkem křížení mezi původními moloosy z Mezopotámie a rychlými a lehkými egyptskými chrty. Pravděpodobnější však je, že je potomkem pravých honičů, kteří se vyznačovali velkým a těžkým uchem, přičemž vývoj evropských ohařů začal na přelomu 16. a 17. století.

• Pes hlásí (zaštěkává) – nalezení místa zhaslého kusu spárkaté. Z knihy „Chov a výcvik ušlechtilých psů loveckých“ 1909.

Dávní předci všech ohařů ve středověku byli tzv. ptačí psi. Ty používali sokolníci k vyhledávání ptáků, kdy je přinutili „ptačí psi“ vzlétnout, aby umožnili lov sokolům nebo se nechali tito psi po označení jejich nalezení zalehnutím spolu s nimi přiklopit přívlačcem (sítí).
V jiných knihách, např. v encyklopedii Plemena psů ve II. díle, od Hanse Räbera, z roku 1995, se píše: „Lze akceptovat, že italský honič segugio a italští ohaři bracco a spinone vzešli ze stejných loveckých psů“. Dále se píše: „Petrus de Crescientis (Rura Lium commodorium), italský spisovatel, který žil v letech 1230-1320 a ve svém dvanáctisvazkovém díle napsal také kapitulu „O psech“, označuje stejného loveckého psa jednou jako „segugio“ a jindy jako „bracco“.
V roce 1895 Beckmann píše, že se v Benátkách hlasitě lovícím psům, tedy honičům, ještě stále říká „bracco“, dlouhosrstému ohaři se však říká „spagnole“ (dnes spinone).

• Vystavování fenky Italského ohaře typu „Bracco nobile“. • foto: Dana Palivcová

Na zušlechtění Italského ohaře, ale i jiných, se téměř jistě podílel pointr, který má tzv. pevné vystavování a zvěř hledá s vysokým nosem. Píše se, že tím získal italský ohař na lehkosti. Rychleji tak se vztyčenou hlavou nenuceně poklusává dlouhými kroky, aktivně vyhledává zvěř a dobře ji nosí.
V knize „Chov a výcvik ušlechtilých psů loveckých“, od Františka Štětky, která vyšla v roce 1909 nákladem časopisu „Česká myslivost“, její autor doslova píše: „Mezi stavěči rozeznávají se krátkosrstí, dlouhosrstí a drsnosrstí čili ostnosrstí, podle původu odrůdy německé, anglické, vlašské (italské – pozn. autora), francouzské a španělské.“ Dále je napsáno: „Mezi vlašskými psy rozeznávají se:
a) krátkosrstí stavěči – Bracco,
b) dlouhosrstí stavěči – spinone.
Plemenné známky stavěče krátkosrstého, alespoň zkratkovitě: jest zvláště silné postavy, délka těla je při porovnání s pointrem kratší, hlava silnější, říznutá prohlubenina čela mezi očima není tak náhle vykrojena, lebka jest vyšší, kůže sedí mu na těle nápadně volně, pohyby těla jsou dosti volné a váhavé, což jest podmíněno silnou stavbou těla. Výraz obličeje ještě vážný, opravdový, však přátelský. Hlava, jak podotknuto, jest silná, lebka široká, rty jsou silně převislé, slechy dlouhé, hladké, prsa velmi hluboká a široká, nohy odpovídají síle těla, lopatky jsou docela volné. Vadou je příliš zavalitý, přeplněný úděl těla, sražený zadek, příliš objemná hlava, křivé přední běhy, navenek stočené lokty, navenek směřující ploché běhy nebo příliš roztažené prsty a přílišné zkrácení prutu. Vadné jest zabarvení červené, žluté, žíhané, barva vlčí hnědá se žlutými nebo rezavými příznaky, trojbarevnost nebo čistá bělost“, čímž byl pravděpodobně míněn albinismus.

• Detail hlavy typu „Bracco nobile“.

Z několika pramenů jsem se dozvěděla, že je Italský ohař potomkem psa sv. Huberta – bladhaund (Bloodhound) a že původně Italové rozlišovali dva typy ohařů, velkého a těžkého „Bracco nobile“ a lehkého „Bracco commune“ také zvaného „Brachetto“.

V první polovině 19. století však došlo k nekontrolovanému křížení loveckých psů a plemeno bylo těžce poškozeno. Italský chovatelský klub tak musel přistoupit k výběrovému chovu.
V roce 1930 byla založena Společnost přátel italských ohařů a v roce 1936 byl vypracován nový standard.

• Odložení vsedě – fenka sedí a pozorně naslouchá povelům.

Po II. světové válce značně klesl počet chovných zvířat tohoto impozantního plemene a proto bylo nutné přistoupit k programu záchrany Italského ohaře před zánikem. Bylo vybráno několik jedinců, kteří pokud možno co nejvíce odpovídali pravému Italskému ohaři a měli plný rodokmen. Protože jich bylo opravdu málo, křížil se mezi sebou Italský ohař tzv. Bracco nobile (ohař šlechty, vznešený) z Piemontu a Bracco commune (ohař obecný) z Lombardie.
V roce 1949 a to 19. února, byl vypracován definitivní standard, který oficiálně zaregistroval Italský kynologický klub (ENCI). Tento standard již rozlišuje těžký a lehký typ Italského ohaře.
V listopadu 1949 byl založen Italian Bracco Italiano association (SABI) sociatá Amotori del Bracco Italiano (česky – Spolek milovníků Italského ohaře) a prezidentem se stal Giovanni Gracchi z Itálie.

Standard
Ve standardu Italského ohaře, který jsem se pokusila přeložit z angličtiny na www.delorkennel.com/standarden.htm, se zkráceně píše:
Italský ohař má dlouhou hranatou hlavu, málo výrazný stop, hranatý čenich s vyklenutým hřbetem nosu, tzv. klabonos. Má čtvercovou mordu a velký prostorný nos, jehož barva odpovídá barvě srsti. Oči jsou oválné a doširoka otevřené, žlutooranžové a hnědé a ladí s barvou srsti, s výraznými nadočnicovými oblouky, oči nemusí býti zasazeny příliš hluboko, ale ani vystupovat. Výraz očí není pichlavý, ale prozrazuje dobromyslnost.

Bracco Italiano má pevné čelisti, uši má nasazené nízko a daleko vzadu, jsou dlouhé, dobře vyvinuté a ohebné a stáčejí se dopředu. Jsou natolik dlouhé, že dosahují na čenich a vytvářejí vpředu záhyb. Mohou být kratší, ale kulatějšího typu. Líce jsou výraznější. Týlní hrbol je zřetelný. Čenich (partie od očí) je rovný nebo nepatrně klenutý, tzv. klabonos. Jeho délka se rovná polovičce délky hlavy a jeho hloubky 4/5 jeho délky. Samotná délka hlavy koresponduje se 4/10 výšky psa v kohoutku. Krk je silný (kuželovitého tvaru), dobře postavený v týlu a jeho délka nemá být více než 2/3 délky hlavy. Hřbet je pevný, tvořen dvěma liniemi. Jedna je téměř rovná, sestavena z 11 dorzálních (hrudních) obratlů, a druhá je nepatrně klenutá. Ty se pak spojují v linii zádě. Přední končetiny jsou silné, rovné a vzadu mají výrazné šlachy. Lopatka je dobře osvalená a mohutná. Přední tlapky jsou robustní a oválného tvaru s dobře uzavřenými prsty, se silnými drápy postavenými šikmo k zemi. Barva drápů je bílá, okrová nebo hnědá dle barvy srsti.
Zadní tlapky jsou modelovány jako ty přední a jsou opatřeny paspárky. Někdy tyto paspárky chybí, nebo jsou dvojité, to však není považováno za vadu. Stehna mají být dlouhá a svalnatá. Jejich zadní strana má být rovná. Kůže je pevná, ale pružná a na krku vytváří malý lalok. Srst je krátká a hustá, na omak hladká a je jemnější na hlavě, na krku a na spodu těla. Barva srsti je bílá nebo bílá s většími či menšími skvrnami kaštanové, plavě oranžové a jantarově žluté barvy (tmavší či světlejší). Může být bílá, tečkovaná světle oranžovou nebo kaštanovou. Hrudník má být hluboký a široký, dosahující až k loketnímu kloubu, aby se správně klenutými žebry vytvářel dostatečný prostor pro srdce a celou dýchací soustavu. Výška v kohoutku má být mezi 55 až 67 cm. Preferovaná výška u psů je 58–67 cm, u fen 55–62 cm. Délka těla má být shodná s výškou v kohoutku, ale může být o něco málo vyšší. Váha dospělého Italského ohaře se pohybuje mezi 25 až 40 kg. Závisí však na poměru k velikosti daného jedince. Ocas je u kořene silný, rovný, s nepatrnou tendencí se zužuje, jako u voskové svíčky. Je pokrytý krátkou srstí. Je-li pes v akci, obzvláště při hledání (stopování), je prut držen vodorovně nebo téměř vodorovně. Měl by být krácen na délku 15–25 cm od kořene ocasu.

Italský ohař je způsobilý ke každému lovu. Má harmonickou stavbu těla, silný vzhled, pevné končetiny s dobře vyvinutými svaly. Typická pro toto plemeno je poměrně velká hlava se silnými, správně ukotvenými zuby. Skus má být nůžkový, ale je tolerován i klešťový. Pysky jsou tenké, avšak ne volné. Horní pysk zakrývá spodní čelist a je modelován tak, že při pohledu zepředu tvoří s nosem obrácené „V“ a při bočním pohledu má horní pysk spodní čelist o něco málo přesahovat. Koutek je dobře patrný.
Hárání: fenky hárají jedenkrát, někdy i dvakrát do roka.

• Profil hlavy čistokrevného pointra (anglického pointra).

Průměrný věk: průměrný věk Italského ohaře je 12–13 let, přičemž dospělosti dosahuje ve dvou a půl letech.
Povaha: Bracco je pes citlivý, rezervovaný, vůči svému pánovi velmi přátelský, přítulný a nesporně inteligentní. Je to poměrně vytrvalé plemeno. Je spolehlivý, obdařený excelentní schopností porozumět. Je zrozený pro lov, má ušlechtilý výraz, kdy se pohybuje se vztyčenou hlavou a při práci překrásně volně a vytrvale kluše, jakoby plaval. Je velmi rozhodný a vyrovnaný při honu, kdy se svým vůdcem ochotně spolupracuje, aktivně vyhledává zvěř a dobře ji aportuje. Nelze vyloučit jistou podobu se spinoem, přičemž i toto plemeno pravděpodobně pochází také z Piemontu, z Itálie, jako vyšší, elegantnější a poněkud těžší typ Italského ohaře „Bracco nobile“. Říká se, že Spinone je vlastně hrubosrstý Italský ohař.

Péče, krmení a zdravotní problematika chovu italského ohaře
Chceme-li se stát správnými majiteli a chovateli Italského ohaře, nesmíme nikdy zapomínat na dostatečnou péči o toto nesporně krásné a inteligentní zvíře. Náš Bracco bude vyžadovat dostatek pohybu, lásky, vydatného krmiva plného kvalitního masa a jiných bohatých, lehce stravitelných složek potravy, kterou bychom měli raději rozdělit alespoň do dvou denních dávek, aby nedocházelo k přílišnému zatěžování trávicí soustavy, a tím i k tolik obávané torzi žaludku (převrácení žaludku), jež je typická pro psy velkých a obřích plemen. K tomuto dochází nejčastěji při pozření většího množství krmiva, kdy náš svěřenec nemá možnost alespoň dvě hodiny po jídle odpočívat. Stočení žaludku je bohužel smrtelné, pokud není pes okamžitě operován.
Kožní onemocnění bývá také poměrně velkým problémem u jedinců tohoto plemene, když jeho majitel opomíná pravidelnou péči o srst a kůži, obzvláště u dlouhých uší a kožních záhybů. Přitom stačí psa po každé procházce prohlédnout, zda nedošlo například k mechanickému poškození kůže, zda pes nemá něco vraženo nebo zachyceno v srsti mezi polštářky a jeho srst vytřít hadrem. Doporučuji občas prohlédnout vašemu čtyřnohému miláčkovi zuby a oči, srst otřít vlhkým hadrem, nezapomenout na kožní záhyby, v případě potřeby nechat odstranit psovi zubní kámen a veterináře poprosit o zastříhnutí přerostlých drápků a celkovou prohlídku zdravotního stavu psa, což se vždy vyplatí.

• Nácvik držení aportu.

Často se lidé ptají, jak je to s dysplazií kyčelních kloubů (DKK) u Italských ohařů. S poruchou vývoje kyčelního kloubu se u tohoto plemene setkáváme méně častěji než u jiných plemen, i když se dysplazie vyskytuje i u těchto psů. Je to dědičné onemocnění, se kterým se štěňata nenarodí, ale při nadměrném zatížení kloubů v období dospívání a vývoje kyčelních kloubů a při nesprávném poměru bílkovin, vitamínů a minerálů v předkládaném krmivu, v němž není správný poměr zejména vápníku a fosforu, dochází často k poruše anebo zpomalení růstu chrupavky, přičemž kloubní hlavice nezapadá správně do kloubní jamky.
Stupeň poruchy vývoje kyčelních kloubů (DKK) stanoví rentgenové vyšetření kloubů.

Italský ohař typu „Bracco nobile“ z Piemontu a typu „Bracco commune“ z Lombardie
Jak jsem již uvedla, v Itálii se Italský ohař (Bracco Italiano) dělí na dvě variety – podle barvy na bílooranžovou a hnědě grošovanou. Bílooranžová varieta je považována za původní a vznikla patrně v Piemontu. Grošovaná patrně pochází z Lombardie.
Za vznešené zbarvení se považovalo čistě bílé zbarvení s velikými oranžovo-žlutými plotnami. Dovolen byl oranžový a hnědý bělouš. Přípustní byli také jedinci bílí s kaštanově hnědými plotnami a hnědým tečkováním.
Dle hraběte Delor de Ferrabouc (celým jménem Ferdinando Delor de Ferrabouc, narodil se v roce 1838, zemřel v roce 1913) měl vysoký „Bracco nobile“, také „Bracco di gran sangue“ (čistokrevný), výšku v kohoutku 65–70 cm, dlouhé, nízko nasazené a spirálovitě stočené uši, krátký krk s dobře vyznačeným lalokem a vodorovně nebo svěšeně nošený ocas.
Později pak Delor stanovil žádoucí barvy. Byla to čistě bílá s velkými oranžovo-žlutými plotnami. Ta platila za vznešené zbarvení. Čistokrevný ohař nemohl mít podle Delora černé skvrny, černý nos a nebo černé okraje pysků. Psi s černým pigmentem platili za Křížence s pointrem nebo křížence mezi ohaři a honiči. V encyklopedii Plemena psů v druhém díle od Hanse Räbera, z roku 1995, se dále píše: „Značný počet psů měl jednoduché nebo dvojité vlčí drápky, avšak Delor je neshledal za známky plemene. Ocas měl být jen 15–20 cm dlouhý“.

• Odložení vsedě fenky Italského ohaře typu „Bracco nobile“.
• foto: Marcela Léblová

V Piemontu se v roce 1900 vyskytoval čistokrevný „Bracco nobile“ (ohař šlechty, vznešený), protože ho královská šlechta chovala na svých panstvích a dvorech takřka izolovaně.
V České republice máme v současné době pět jedinců plemene Italský ohař (Bracco Italiano), z toho dva psy a tři fenky.
Nejprve byla dovezena dvě štěňátka a to fenka se svým bratrem z Maďarska. Tato fenka měla později první vrh štěňátek Italského ohaře, dvě fenky. Byl to první vrh štěňátek Italského ohaře u nás. Tyto dvě fenky zůstaly v České republice. Později k nám byl dovezen pejsek z Polska, jehož otcem je u nás chovaný první pes Italského ohaře, který k nám byl dovezen jako štěňátko se svojí sestrou. Všech těchto pět jedinců Italského ohaře patří spíše k typu „Bracco nobile“, tedy k těžšímu, vyššímu a mohutnějšímu, který byl chován v Itálii a je považován za původní. Často je označován jako typ „Piemont“.
A nyní k hlavním rozdílům Italského ohaře typu Bracco nobile a typu Bracco commune: Bracco nobile je vysoký, těžší a mohutný pes. Má plnější břicho a méně vtažené než má Bracco commune.
Bracco commune připomíná spíše německého ohaře. Je o poznání lehčí a menší než Bracco nobile. Břicho má více vtažené. Je obratnější, menší, vytrvalejší a méně náročný.

Bracco nobile má hranatou hlavu oproti typu „Bracco commune, jehož hlava je kulatější a kratší. Bracco commune se více podobná pointrovi staršího typu (viz obrázek z knihy Výcvik ohaře od Františka Hostičky z roku 1920) nebo německému ohaři staršího typu, protože i uši má výše nasazené, kulatější a o něco širší a kratší než Bracco nobile.
Pro oba typy Italského ohaře však platí, že délka čenichu se rovná polovině délky hlavy. Nos je velký s dobře otevřenými nozdrami a mírně přesahuje přední linii pysků. Je zbarven růžově nebo hnědě a to více či méně světle, přičemž barva nosní houby závisí na zbarvení srsti, stejně jako barva oka či drápů. Horní pysk překrývá při pohledu zepředu spodní čelist, při bočním pohledu ji o něco přesahuje.
Bracco nobile má na hlavě dobře patrný týlní hrbol. Bracco commune jej má nevýrazný. Krk je mohutný a krátký s dobře vyznačeným lalokem.
Výška Italského ohaře typu „Bracco nobile“ se více přibližuje k horní hranici výšky v kohoutku uváděné ve standardu.
Výška Italského ohaře typu „Bracco commune“ se naopak více přibližuje k spodní hranici výšky v kohoutku uváděné ve standardu, tj. u fen 55 cm a u psů 58 cm.
Celkově stavba těla Italského ohaře odpovídá tomu, kde byl chován, cvičen a využíván jako pes lovecký. Typ „Bracco nobile“ byl veden pro práci na poli a díky své stavbě těla mohl pracovat pouze v otevřeném terénu. Typ „Bracco commune“ (ohař obecný) byl odolnější, méně náročný a díky své výšce v kohoutku a celkové stavbě těla daleko pohyblivější. Dokázal pracovat v kopcovitém i hornatém terénu.

Italští ohaři nejsou typicky rodinní psi, společnost pána milují, jsou schopni žít i v bytě, ale měli by mít dostatek volného pohybu. Jako každý lovecký pes i Italský ohař miluje denní procházky podobné toulkám přírodou. Stejně jako ostatní ohaři nachází uplatnění v loveckém revíru jako oddaný pomocník myslivce, ale dokáže se přizpůsobit a být opravdovým mazlíčkem celé rodiny. Jde o velmi kamarádského, komunikativního a hravého psa, který bude svého majitele reprezentovat na výstavách nebo na zkouškách ohařů. Všem, kteří jsou daleko fundovanější a mají více zkušeností s chovem a výcvikem ohařů se moc omlouvám za případné chyby a budu velmi ráda, když mi o Italských ohařích sdělíte něco nového ze svých zkušeností.

Použitá literatura:
Rino Falappi, Psi – velký průvodce přírodou, 1. vydání, IKAR, Praha 2001
David Taylor, Velká kniha o psech, 1. vydání, Gemini, spol. s r. o. Bratislava 1991
František Hostička, revírník v Rovině u Olomouce, Výcvik ohaře, nákladem „Huberta“, československého klubu pro kynologii a myslivost se sídlem v Praze, r. 1920
František Štětka, odborný spisovatel, redaktor časopisu Česká myslivost, Chov a výcvik ušlechtilých psů loveckých, nákladem časopisu Česká myslivost, Praha-Vinohrady, 1909
Hans Räber, encyklopedie Plemena psů, 2. díl, Blesk, Ostrava 1995
Joana Palmerová, Psí plemena – praktická encyklopedie, Svojtka & Co. Nakladatelství, Praha – Královské Vinohrady, 2005
Eva Marie Krämer, Průvodce plemeny psů, Blesk, Ostrava 1996
Italský ohař – Lea Smrčková, časopis Svět psů 1/2000
Italský ohař – Olga Stará, časopis Svět psů 3/2000
Retrospektiva (1968–1969), autorem Jan Dubový, časopis Pes – přítel člověka 7/2004
Plemeno: Italský ohař, autor Jiří Starý, čas. Pes – přítel člověka 12/2004
Italský ohař – Olga Stará, časopis Myslivost 7/2000
Nejstarší krátkosrstí ohaři, autor Ivan Stuchlý, časopis Pes – přítel člověka 4/2004, 5/2004, 6/2004

www.breton.cz/standard
www.delorkennel.com/standarden