KRAHUJEC OBECNÝ EVROPSKÝ

Krahujec je dravec, není tudíž ptákem chovaným běžně v klecích a proto by asi neměl mít místo na stránkách Fauny, věnované povětšinou domácím mazlíčkům. Nicméně si myslím, že milovníci zvířat všech druhů bývají také milovníky přírody a obvykle mívají v tomto oboru i širší vědomosti než ti ostatní. Z toho důvodu jsem usoudil, že i povídání o krahujcích by čtenáře mohlo zajímat. Nějaké jsem viděl a jednou je i fotografoval. No a máte-li již nějaké ty fotky, je docela dobré je i prodat, anšto tlustší šrajtofle je daleko příjemnější než ta hubená, neřku-li docela prázdná. Jak jsem zjistil, fotky ptáků jsou prodejné prakticky jenom s doprovodným textem. Tak se holt musí něco napsat, nemohu přeci čekat, až třeba Ota Pavel vstane z hrobu a doprovodí ty fotky svým vyprávěním. To bych se načekal. A taky, ani ty fotky by nestály za jeho brilantní texty. Takže budete muset strpět vyprávění podstatně slabší, ale berte to tak, že přispíváte vlastně na humanitární činnost. Neboť jenom tak si mohu dovolit, já důchodce, čtvrtek co čtvrtek svých pět kousků. Nejde však o mne, jde o to, že ta hospoda je nezisková organizace a svoje zisky dává slepeckému ústavu, který je jenom o kousek vedle. Vidíte nakrásně, jak na tomhle světě všechno souvisí se vším.

samice krahujce u hnízda

Jak jsme tedy řekli již v úvodu, krahujec je dravec a je to dokonce dravec velmi rozšířený, který tak soutěží s poštolkou o titul našeho dravce nejobvyklejšího. Má to však háček. Zatímco poštolka je ptákem lidským očím docela dobře viditelným, krahujec žije skrytým způsobem života. Ano, snaží se být co nejméně viditelným. Souvisí to s nejběžnější kořistí. Poštolka loví ponejvíce myši a ty jsou nejlépe k ulovení shora, odkud útok nejméně tuší. Krahujec loví téměř výhradně ptáky, jejichž nejlépe vyvinutým smyslem je zrak. Musí proto volit zcela jiný způsob lovu, jehož nejvýznamnější složkou je moment překvapení. Pokud drobní ptáci vidí krahujce včas, obvykle volí jednoduchou taktiku. Prudce vzlétnou a snaží se nabrat co nejrychleji velkou výšku. V takovém případě je krahujec nepronásleduje. Ví, že by jej to stálo příliš mnoho sil, aniž by měl zajištěn alespoň trochu jakýs takýs úspěch. Asi před pětadvaceti lety jsem chytal a kroužkoval na zahradě jikavce. Ti tam létali na zbytky krmení, které jsem tam vyhazoval. Na zem slétali velmi opatrně, o natažené síti věděli a tak se žádný nechytil. Když jich bylo u krmení na zemi více, bouchnul jsem dveřmi a v nastalém úprku jich většina zůstávala viset v síti. Právě jsem se chystal na svůj úskočný manévr, když tu náhle do jikavců jako když střelí, všichni vylétli kolmo vzhůru, za chvíli z nich byli jen tečky na obloze. Něco se děje! Netrvalo to ani chvíli a podél okapu sousedního domu přitáhnul jako černý stín krahujec. Samice. Asi ve výši prvního patra dosedla do větví smrku, takže jsem ji dobře viděl z okna, od stolu. Dal jsem si bradu do dlaní a otevřel si pivo. Seděla tam nehnutě čtyřicet minut, ptáci z okolí do jednoho zmizeli. Až po této době se v koruně jabloně, která rostla pod tím smrkem, najednou objevilo nic netušící hejnko sýkor. Jedna z nich měla smůlu. Krahujec zaútočil. Propadl mezi větvemi jako blesk a chytil sýkoru jen do jedné nohy. Letecký manévr dokončil táhlou stoupající zatáčkou, nohu s kořistí držel za sebou a zmizel. Tohle nevidíte často, jen párkrát za život a to ještě musíte mít štěstí a musíte se umět dívat. Jindy jsem pozoroval, zase v zimě, jak dvě samice krahujce loví okolo kravína. Vrabci byli uvnitř a za žádnou cenu by je nikdo nedonutil, aby vystrčili ven byť jen špičku zobáku. Asi sto metrů daleko byl stoh slámy a na něm se páslo hejno strnadů. Čas od času se jedna z nich pokusila o útok. Letěla těsně nad zemí, dokonce jsem našel na některých místech ve sněhu i otisky špiček jejích letek. Když byla tak v polovině cesty, strnadi vylétli kolmo vzhůru. Otočila, ani k tomu stohu nikdy nedolétla, ale při zpátečním letu obkreslila střechu kravína a spadla dolů na druhou stranu. Nějaký nedočkavý vrabec by byl její. Takový přízemní let je specialitou krahujců, je to vlastně plížení. Snaží se tak dostat co nejblíže k místu, kde vidí z dálky nějaké ptáky a využít momentu překvapení. Dobře vědí, kde se třeba obvykle drží vrabci. Jeli jsme s bratrem autem z Kladna přes Hostivici. Podél silnice řada domků a předzahrádky. Jedeme 40, to je tady předepsáno a najednou vidím krahujce, samce, který letěl souběžně s námi. Letěl nízko a byl vidět jenom když přelétával jednotlivé ploty. Najednou před námi přeletěl kolmo přes silnici a v protější zahrádce udeřil na hustý keř zimostrázu. Takový, v jakém se obvykle ukrývají vrabci. Šel se podívat do špajzu, jestli by tam jako něco nebylo. Jinak krahujce prakticky nevidíte. V posledních letech hnízdí pravidelně 200 metrů od mého domu, přesto ho zahlédnu jen několikrát do roka. Většinou samici, když přetahuje ve větší výšce nebo když se ji snaží v zimě prohnat nějaký havran. Tohle třeba vyfotit, to by byl můj sen. Nepočítám ovšem pozorování samice u hnízda. Tu můžete vidět pravidelně.

samec krahujce u hnízda

Krahujci se fotí špatně. Hnízdí totiž poměrně vysoko, tak okolo deseti metrů. Pokud je hnízdo snad i níže, stejně to není nic platné. Na venkově volí nejraději ke stavbě hnízda smrkové tyčkoviny, to je les okolo 40-ti let stáří a v takovém porostu najdete hnízdo jen opravdu náhodou. V Praze je tomu jinak. Hnízdí prakticky na všech stromech. Hnízdo na fotkách bylo na vrbě. Jiné bylo na staré třešni, kterou okolní nálet donutil zmladit směrem vzhůru, další pak na modřínech. Pár, který hnízdí nejblíže k mému domu si oblíbil borovice.
Asi před patnácti lety jsem objevil hnízdo, které mám na fotkách. Bylo na opravdu příhodném místě, tedy pro fotografa. Pod strání, na které stojí bývalý pražský vinný statek Spiritka, stávala do třicátých let minulého století cihelna. Její hliník zaplavila voda a místní tomu říkali v bažinách. Okolo vyrostly jako první různé vrby a ty mladší mohly mít v té době tak 60 let. Vrba roste rychle. Příměstská džungle, bordel. Lezu z hliněného svahu a jak mi tak ujely nohy a držím se větví, obličej k obloze, všimnul jsem si, jak se na mne dívá přes okraj hnízda samice krahujce. Nebylo to zase až tak vysoko, přesně sedm metrů, ale kmen vrby byl natolik silný, že se k hnízdu dalo vylézt. Než se mi podařilo zaujmout normální lidskou polohu na nohách, byl jsem rozhodnut. Postavím si tam hnízdo taky. Spiritka se přestavovala, ale měli zrovna nějakou přestávku, takže se v okolí povalovalo dostatek lešenářských trubek. Hned jsem bafnul jednu šestimetrovou a s úsilím mravence ji dovlekl pod hnízdo a vztyčil podél kmene s funěním těžkého atleta. Každý den jsem pak postupně a nenápadně přistavoval, hlavně abych nevyplašil ty krahujce. To bych to dělal nadarmo. Samice krahujce na hnízdě nijak plachá zrovna není. Ve staré literatuře se dočtete, že na ni musíte často až sáhnout, aby hnízdo opustila. Ta na fotkách odlétala, když jsem byl pod hnízdem tak půl metru. Jinou samici jsem viděl, jak zasedla na vejce, když byl přímo u hnízda ornitolog, který vejce měřil. Klidně schoval šupléru, vyndal si foťák a vyfotil samici na vejcích ze vzdálenosti tak 40-ti centimetrů. Bylo to na hnízdě, kde jsme pozorovali bigamii. Dvě samice seděly na jednom hnízdě, samec byl jeden. V Kinského zahradě, v samém centru Prahy.

hnízdo s vejci

Postupně jsem si postavil svoje hnízdo hned vedle. Bohužel to nebylo ideální, bylo moc blízko, takže jsem nemohl k svému Pentaconu 6×6 použít teleobjektiv Sonar 180, který je slavný svou dokonalou kresbou, ale musel použít základní objektiv Biometar, který naopak nemá dobrou pověst. To hnízdo byla změť trubek, různě provázaná, potažená rozpáranými pytli z umělé tkaniny. Foťák na pevno na trubce přede mnou, rovněž i blesk. Na další trubce jsem seděl, ale omotal jsem ji kusem starého molitanu. Pro jistotu jsem měl okolo pasu záchranný pás se silným lanem, přichyceným karabinou k trubce nade mnou. To se ukázalo jako velice prozřetelné, protože mi to vlastně zachránilo život. V jednom okamžiku jsem totiž usnul. Spali i mladí krahujci. Najednou jsem visel pod tím svým hnízdem jako pavouk. Krahujci stáli na okraji hnízda a dívali se, se zájmem se dívali na mne dolů. Bylo na nich vidět jakou mají z toho pitomce radost, mohli smíchy přímo vypelichat. Nakonec to nebyla žádná procházka růžovým sadem. V den D jsem vyšplhal do toho svého hnízda v půl čtvrté ráno, když začínalo pomalu svítat a dolů jsem slezl až po půl desáté večer, až když se setmělo. A celou tu dobu okolo hnízda varoval budníček. Huít, huít, celých těch osmnáct hodin. Naprosto neúnavně. Já jsem na ty krahujce mluvil. Hele kluci, co je to za pitomej zvyk, že u hnízda nelovíte. Dyť vám támhle píská svačinka. A maminka seděla opodál na větvi. Stačilo vystrčit z mého hnízda ruku a už jsem cítil vítr a sek. Bylo to jenom takový plesknutí, nevím jestli křídlem nebo pařátou, žádná krev. Druhý den jsem tam seděl od rána dalších osm hodin. Byla to dost nuda. A nebylo to ani dost representativní, protože na hnízdě byla jen tři mláďata, dvě již seděla ve větvích opodál. Ti na hnízdě dostali jen čtyři úlovky. Dva vrabce a dvě mláďata vytažená samcem někde z hnízda. Vrabci byli staří ptáci, oškubaní, bez hlavy, přesto bylo rozeznatelné, že jde o vrabce. Ta mláďata, to byli takoví brojleři. Přesně v tomhle věku se obvykle ztratí mladí kosové z hnízda. Jakmile jim vyrazí brky, pak již mají šanci, že z hnízda i vyletí.
Jak jsem to tam nahoře vydržel, tak tomu se sám dodnes divím. Ani jsem s tím nepočítal. Naštěstí jsem měl asi dvě housky, jednu dvoulitrovou limonádu a dvacku cigaret. Fotografický úlovek byl nakonec chudý. Staří seděli u hnízda jen čtyřikrát, z toho jednou samec. S tím jsem nepočítal. Ještě k tomu nastoupil tak zvaný lidský faktor. Samec měl totiž na pravém křídle červenou křídelní značku. Do té doby jsem ani nevěděl, že někdo takto krahujce značkuje. Civěl jsem skrz objektiv na tu značku jako idiot, místo abych zmáčknul spoušť. Tak takovému totálnímu zblbnutí se říká lidský faktor. Teprve když se pohnul jsem se vzpamatoval. Naštěstí udělal ještě obrat, takže na snímku zachycený je. Staří však byli u hnízda jen v ranních hodinách, takže snímky jsou s bleskem. Za příhodného světla mám jenom mláďata.

mladí krahujci ve stáří dvou dnů

Krahujec je klasická škodná, ačkoliv na typicky užitkových ptácích až tak neškodí. Jelikož tak zvaná ochrana přírody je v současnosti taková nějaká divná činnost, jednou jako kdyby nedospěla dále než o co se snažila před sto a padesáti lety, jindy jako kdyby ani nevěděla kudy kam nebo zase pod jejím jménem křičí někdo, kdo nerozezná vrabce od páva, takže se nemůžeme divit, že to vypadá tak, jak to vypadá. Proto tedy použiji raději slov našeho dřívějšího známého ornitologa Dr. Josefa Jirsíka, protože jsou to slova prorocká. Druhé vydání jeho knihy Naši dravci vyšlo v roce 1948 a jeho slova tak pochází někdy z konce třicátých let minulého století. Přebírá údaje z nejpropracovanějšího díla o krahujcích, jehož autorem je německý ornitolog Uttendörfer. Ten popisuje všechny druhy ptáků, jejichž zbytky byly nalezeny v žaludcích a na místech, kde krahujci svoji kořist škubou. Říká, že potravu krahujců tvoří z 97,8 % ptáci. Ze 42 261 kusů zkoumaných vzorků bylo nejvíce vrabců, 4293 kusů a tak dále. Jirsík pak píše:

mladí krahujci na hnízdě ve stáří tří neděl

Vypočteme-li si procento užitkové pernaté, činí toto sice jen 1,1 procenta, ale ve svém lovebním okrsku zdecimuje krahujec značně veškeré drobné ptactvo, nehledě k tomu, že zničí pochytáním rodičů celá hnízda. Proto se nám nezdá správná dedukce Uttendörferova, který píše, že hlavní jeho kořistí je 5 druhů (vrabec domácí, pěnkava, drozd obecný, skřivan, strnad), kteří tvoří více než třetinu potravy, jsou to ptáci velmi rozšíření, takže není krahujec nijak škodlivý. S tím názorem plně nesouhlasíme, neboť nezničí jen jedince, které ulovil, ale často celé hnízdo s mladými, neboť tím, že pochytal rodiče, vyhyne hnízdo, takže v kraji pro příští léta je omezený počet dorostu. Nutno také přihlížeti k tomu, že se krahujec silně rozmnožuje (5–6 vyvedených mláďat není zvláštností) a že je většinou stálý, takže, kdyby nebyl odstřelován, citelně by krahujci snížili stav drobného ptactva. Nakonec tohoto odstavce pak píše Dr. Jirsík proloženě! Celkem nelze říci o krahujci, že by byl škodlivý lovné zvěři, ta činí nepatrné procento jeho potravy, avšak nelze upřít, že připustili-li bychom rozmnožení krahujce, zmenšíme stav drobného ptactva. Jenže přesně tohle se stalo! Naši ochránci však hledají různá krkolomná vysvětlení, jen aby nemuseli s barvou ven! Můžeme si to dokladovat z literatury. Jestliže Veleslav Wahl zná krahujce z Prahy, z lokalit, které se vztahují k lokalitám mapovaným i v současnosti, jen v lesíkách severně od Troje, v Divoké Šárce, v Hlubočepích a Chuchli, potom dneska hnízdí krahujec v samém centru města. Jeho hnízda do určité míry unikají pozornosti, protože jsou na místech nekontrolovatelných. Například jsem viděl krahujce letícího s úlovkem přes magistrálu a zapadajícího do vnitřního bloku domů v Bolzanově ulici. Mapoval jsem jeden čtverec v Břevnově. Toto území má rozlohu 1,5 km×1,5 km. V tomto čtverci byla 2 hnízda a v každém 6 mláďat. Můžeme si provést hrubý výpočet. Uttendörfer píše, že podle krahujců držených v zajetí, spotřebuje samice denně 3–4 ptáky, samec 2–3 ptáky. Takže vezmeme průměr 3 ptáky. Samec tedy spotřebuje za rok 365×3 = 1095 ptáků. Samice v době kdy sedí na vejcích a stará se o malá mláďata neloví, odečteme jí tedy 40 dní. To je 365 - 40 = 325. Tedy 325×3 = 975. Staří krahujci tedy uloví za rok 2 070 ptáků. Má-li tento pár 6 mláďat, spotřebují tak od konce června do konce roku dalších 3 312 ptáků, což je společně se starými 5 382 ptáků za rok. Jenže tady byli 2 páry v jednom kvadrátu, což je celkem 10 764 ptáků za rok. Ale další okolní kvadráty byly rovněž hnízdícími krahujci obsazeny, takže čísla nabývají přímo obludných rozměrů. Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy uvádí zajímavý přehled zjištěných údajů. Jsou rozlišeny do tří kategorií.
1. prokázané hnízdění,
2. pravděpodobné hnízdění,
3. možné hnízdění.
Jsou tady kvadráty, které nebyly obsazeny pravidelným mapovatelem a z některých takových kvadrátů třeba i vím, že tam dříve hnízdil. Proto se mi zdá i pravděpodobné, že hnízdí i v kvadrátech s nejnižším stupněm pravděpodobnosti. Sečteme-li tedy všechny tyto možnosti, pak hnízdí podle této knihy na území Prahy 159 párů krahujců. V době V. Wahla to mohlo být tak okolo 10-ti párů v pražském okolí. Budeme tedy počítat se 159 páry a počet mláďat snížíme na 4. V takovém případě sežerou krahujci na území Prahy nejméně 680 202 drobných ptáků za jeden rok. Starší literatura uvádí jako nejčastější kořist krahujce vrabce domácího, přičemž v procentech se údaje liší. Kdyby to však bylo jen 10 %, znamenalo by to na území Prahy 60 000 vrabců ročně. Ale vzpomeňme slov Dr. Jirsíka. Znamená to rovněž, že se na světě neobjevilo asi 360 000 mladých vrabců. A to v jednom roce. Jenom na území Prahy. Ta čísla jsou samozřejmě velmi nepřesná, mohou být nižší, ale mohou být i vyšší. Jisté je jenom to, že vrabec se na některých územích dostal pod takový tlak, který přesahuje jeho rozmnožovací schopnosti.

trénink létání

Některé věci mě udivují. Třeba neutuchající snaha ornitologů hledat všemožné příčiny takových jevů, jako je mizení vrabců a tu nejmarkantnější prostě zamlčovat. Jedno je jisté! Tato země není dobře myslivecky obhospodařována, pokud vůbec nějak obhospodařována je. A také je naprosto nesmyslně chráněna, přičemž mám dojem, že vlastně o nějakou ochranu ani nejde. Jenom se tím stále se rozrůstající skupiny ochránců dobře živí. Mám z toho v hlavě takovej maglajz, že teďkonc ani nevím komu zdar a komu zmar!