Hrdlička karolinská

Popis (podle Karáska): vrch těla hnědý, hlava vínorudá, strany hlavy skořicové, nad příuším malá, pod ním velká černomodrá lesklá skvrna, na straně krku fialová, kovově lesklá skvrna. Brada a hrdlo bílé, přední krovky bílé, nohy světle šedé. Na rameni a spodních krovkách křídel a letkách loketních černé skvrny, ruční letky černé, úzce bílé lemované. Prostřední pera ocasní hnědá, další šedá s bílou špičkou, vnější bílá. Zobák je černý, oko tmavohnědé, okruží modravě šedé, nohy korálově červené. Samice je menší, lesklé skvrny na stranách krku jsou menší.
Délka 30 cm.
Rozšíření: Severní Amerika až po Panamu a Západní Indii.
Systematika: rod Zenaidura (hrdlička) zahrnuje pět poddruhů amerických hrdliček (marginella, clarionensis, turturilla, tresmariae, carolinensis). Z. m. carolinensis nazývají Němci Karolinataube, angličané Carolina (mourning) Dove.
Životní prostředí: hrdlička karolinská obývá otevřené krajiny, světlé jehličnaté, listnaté a smíšené lesy. Vyskytuje se také v parcích a na zahradách. Na zemědělských farmách se přiživuje společně s drůbeží na různých zrninách.
Potrava se z 99 % skládá ze semen a jiných částí rostlin, které sbírá hrdlička převážně se země. Výběr druhů semen je různý podle míst výskytu (borové semeno, trávní semena, kukuřice, slunečnice, jetel, bodlák, pšenice, především nezralá). O živočišnou potravu mají hrdličky jen malý zájem, jedná se o mravence, brouky, svinky, vodní a suchozemské šneky.
Hnízdění: doba a délka hnízdění je s ohledem na obrovský prostor rozšíření velice různá. V severních oblastech v zásadě kratší než v prostorách jižních. Vše je ovlivňováno teplotou a nabídkou krmení. Hnízdo si staví hrdličky v keřích od 2 m výše nebo na stromech až 15 m vysokých. Jako stavivo používají slabé snítky. Hnízdo je velmi ploché, řídké, téměř průhledné. Často vezmou hnízda z dřívějších hnízdění. V průměru zahnízdí hrdličky karolinské 2–3× za hnízdní sezónu.

Hrdlička karolinská byla v Evropě poprvé k vidění v roce 1861 v zoo Londýn. Od té doby se vyskytuje sice pravidelně, ale v nepříliš velkém množství v různých zoologických zahradách i u soukromých chovatelů. Hrdličky pocházejí ze severních oblastí. Mohou být přes zimu u nás chovány v zahradních voliérách. Hrdličky z oblastí jižních musí být přezimovány ve vytápěných prostorách. V současné době nabízené hrdličky karolinské pocházejí z evropských odchovů. Doporučuje se chovat je v mrazuprosté místnosti. Vlhké, chladné a větrné počasí snášejí hrdličky hůře. Vyhovující a ověřené rozměry voliér pro chov hrdliček karolinských jsou – vnitřní voliéra 2×1,25 m, výletová část 3×1,35 m, nebo druhá možnost: vnitřní voliéra má plochu 4 m2 a výlet 2,25×5 m.
Krmení: základem je směs zrnin s přídavkem semen různých rostlin a japonského prosa (drobnozrnné). Vaječné krmení se strouhaným sýrem a šťávou z mrkve. Na krmítku rozhodně nesmí chybět miska s kvalitním gritem (s vyváženým obsahem).
Chov: první odchov v Evropě byl zaznamenán v r. 1934 u anglického chovatele Stokese. Jako základ pro postavení hnízda se doporučuje mělký košíček o průměru 20 cm, který se umístí 20–30 cm pod stropem voliéry, což hrdličkám opravdu vyhovuje. Zdá se, že hrdličky nejsou v tomto směru příliš náročné. Někteří chovatelé dávají přednost plochým dřevěným bedničkám nebo podložkám z drátěného pletiva. Hrdličky sedí na snůšce většinou velmi pevně, stává se, že si na ně může chovatel sáhnout a neodletí. Většinou bývá ve snůšce jen jedno vejce oplozené. Doba vysezování je 14 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo za asi 13 dnů, někdy ale i o týden později. Krátce potom začíná pár hnízdit podruhé. O mláďata z prvního hnízdění pečují rodiče ještě 14 dnů. Přepeřování mladých hrdliček začíná po dosažení stáří dvou měsíců.
Zkušený německý chovatel holubovitých uvádí, že hrdličky karolinské jsou vůči ostatním spoluobyvatelům voliéry, s výjimkou jedinců vlastního druhu, snášenlivé. Brání si pouze nejbližší okolí svého hnízda.
Na závěr ještě jedna zajímavá zkušenost. Nejčastěji krátce po vylétnutí mláďat z hnízda se při přiblížení chovatele spustí některý z rodičů z bidla a zůstane v křečích ležet na zemi, vypadá to, jako by se jednalo o epileptický záchvat. K podobné situaci (stres) dochází také při přechytávání nebo při silném neklidu a rušení v okolí voliéry. Stav netrvá ale dlouho a postižený pták se úplně zotaví a vylétne, jako by se nic nestalo, na výše umístěné hnízdo.
Použitá literatura:
Karásek, J., dr. (1935–1941): Cizokrajní ptáci chovaní v klecích KPEP, Praha
Fischer, W. (2000): Die Carolinataube
Gefiederte Welt 8 / 2000

Rudolf Vít