STRNAD OBECNÝ – Emberiza citrinella

Když jsem v minulém čísle Fauny naznačoval, jakým způsobem vznikají soubory fotografií k článkům, jaké to je někdy utrpení, když vím, že někde v té hromadě, v tom pohřebišti, musí být i fotografie, která je moje nejlepší, je to král, kde však leží, ví jenom sám Bůh. Jak najít skvost? Tak to je samozřejmě náhoda! Nikdo neví kde odpočívá Čingischán nebo Attila, bič Boží a s nimi poklady nesmírné hodnoty? Samozřejmě, že nějaká moje fotka je jenom lejnem odporného hmyzu proti něčemu tak velikému. Chci jenom naznačit, že jedna fotka se hledá stejně špatně jako cokoliv jiného. Vždycky však najdete něco jiného, než jste původně hledali. Tak jsem i já našel novou hromádku fotek strnadů obecných, ačkoliv jsem hledal ťuhýky. A zase jsou někde nejméně dvě fotky, které jsou určitě roztomilejší, ale dělají na mne dlouhý nos.

Přesto mám fotek strnadů na výběr dost. Není to vůbec žádná náhoda. Tento pták, strnad, je totiž opravdu hodný svému jménu, je to pták obecně rozšířený. V létě se rozletí po krajině a žije jednotlivě v párech ve svém revíru, který si urputně brání. V zimě pak se shluknou v hejna, která se často živí někde na stohu slámy. Nebo, je li zima ještě tužší, objeví se i někde na vesnickém dvorku spolu s vrabci a snaží se uživit u slepic. Tady vzbudí často pozornost, zvláště samci, svým krásným žlutým vybarvením. Strnadi se živí rozmanitou potravou, literatura říká, že ze dvou třetin rostlinnou a z té jedné třetiny živočišnou. Svoji potravu sbírá na zemi. Je to klasický obyvatel kulturní zemědělské krajiny.

pár strnadů

Klasickým klecním ptákem se strnad nikdy nestal. Těmi byli stehlík nebo čížek. Snadno si dovedu představit proč. V době před sto lety, kdy klec se zpěvným ptákem byla součástí prakticky každé domácnosti, protože neexistovala ještě televize a dokonce ani rozhlas. Obě tato moderní zařízení, která by často jeden i s chutí rozkopal, nahrazovala klec se zpěvným ptákem. S ptákem, který příjemně zpíval a který velice často navázal se svým majitelem přátelský, důvěrný vztah. Dokáže snad tohle dnešní televize? Strnad vlastní však velmi jednoduchý popěvek, navíc značně hlasitý, který v uzavřené místnosti nezní asi dostatečně příjemně. Navíc v omezeném prostoru klece je strnad nervózní, bojácný. V protikladu k tomu se však na některých místech chová značně důvěřivě. V různých chatových osadách, kde lidé často jedí u venkovních stolů, se přiživují přímo z vašeho talíře. Mám jednu takovou fotografii, kdy si strnad prohlíží můj dalekohled, který ležel na stole přímo přede mnou. Dnes vám ji nebudu ukazovat, protože ve Fauně již jednou vyšla a také o ní nevím, kde dnes leží. To je ovšem důvod mnohem pádnější.

Zpěv strnada je jednoduchý, snadno zapamatovatelný popěvek, který samci přednášejí z nějakého vyššího místa. Je to řada rychle opakovaných vysokých tónů s delším vyšším zakončením „cicicici–cií“. V Brehmově životě zvířat se dočteme, že lid jeho jednotvárnou píseň vyjádřil slovy. Strnad v létě, když jest na polích dosti potravy, volá na sedláka uštěpačně: nepotřebujeme strýcův! Ale v zimě přilétaje ke stodolám ozobává snopy a chválí rolníka: dobrý strýc! Dobrý strýc! Z jara zpívá: vezu, vezu, vezu kvítí, nebo: sedláče, sedláče, kdybysi chcíp! Je tedy vidět, že ptačí zpěv se dá přepisovat všelijakým způsobem. Faktem však zůstává, že zpěv strnada je tak snadno zapamatovatelný, že si jej nepletu ani já a to je už co říct.

hnízdo s vejci

Ačkoliv je od nepaměti strnad u nás ptákem obecně známým a krajová nářečí se u nás mnohdy slyšitelně liší, nevytvořila čeština pro tohoto ptáka zase tolik pojmenování a slovní základ strnad se objevuje ve všech. Souhrn jeho pojmenování je podle Zdeňka Klůze tento: Strnad domácí, Strnad obecný západní, Strnad polní, Strnad žluťoučký, Strnad žlutý, Strnadel, Strnadlo, Strnádek, Strnádka.

strnad samec

Strnada obecného popsal a do systému zařadil již Linné v roce 1758. Od té doby se na zařazení tohoto ptáka nic nezměnilo, tedy co do zařazení do rodu. Vcelku typickými znaky se však vyznačuje pouze rod Emberiza a několik příbuzných rodů jak z Eurazie, tak hlavně ze Severní Ameriky. Ostatní ptáci řazení do čeledi strnadovitých pak vzbuzují velice často silné rozpaky, což se v systematice projevuje tím, že jsou vytvářeny různé podčeledi. Některé podčeledi jsou pak v některých systémech uváděny jako čeledi samostatné. Některé druhy ptáků jsou potom všelijak přesouvány mezi čeleděmi. Mezi nejpodezřelejší druhy pak patří třeba Urocyncramus pylzowi, pták ze západního Tian–šanu, ze zapovězené zóny, z nejvyšších částí hor, který byl podle literatury naposledy k vidění v roce 1938. Ten je jednou nazýván hýlem, jindy zase strnadem Převalského. Byl by to opravdu asi jediný z pravých strnadů, který je zbarvený červeně jako hýlové. Problémy činí i rozlišení asijských dlasků rodu Mycerobas od jihoamerických druhů rodu Pheusticus, které rovněž velice často najdeme mezi strnadovitými, v systému, podle kterého bylo vytvořeno poslední české názvosloví jsou řazeni do čeledi kardinálovitých. Takovým gruntem celé čeledi však zůstává rod Emberiza. Máte-li příslušníka tohoto rodu před sebou, okamžitě poznáte, že jde o nějaký druh strnada. Je veliký asi jako vrabec, postava je však štíhlejší, ocas delší. Také tvar jeho zobáku je dosti typický. Proto jsem zařadil i detailní fotografii hlavy strnada obecného, je to samice. Všimněte si, že spodní čelist jeho zobáku je masivní a celý zobák má člunovitý tvar. Je to jiný zobák než jakým se honosí třeba pěnkava nebo vrabec.
Celý rod Emberiza zahrnuje na 38 druhů různých ptáků. Nejvyšší počet druhů z tohoto rodu najdeme v Asii, čistě afrických druhů je osm, v Evropě pak šest. Čistě evropským druhem však není žádný ze strnadů. U všech druhů zasahuje areál rozšíření do Asie, respektive asijský areál zasahuje do Evropy. Největším Evropanem je asi strnad cvrčivý, jehož areál rozšíření zasahuje „jen“ do Turecka. Některé druhy jsou endemické, třeba strnad sokoterský – Emberiza socotrana. V Čechách a na Moravě se podle našich ornitologických tabulek vyskytují v současné době čtyři druhy strnadů, z nichž jen strnad obecný je také „obecně“ rozšířen. Druhým hojnějším druhem našich strnadů je strnad rákosní. Je sice u nás zastoupen opět téměř celoplošně, je však vázán na mokré biotopy v okolí rybníků, řek, případně na husté, nesekané porosty luk, kde již vyráží nějaký ten rákos. Emberiza schoeniclus – strnad rákosní je výrazně zbarvený pták, kterého si jen tak nespletete. Asi dnes nejvzácnějším z našich strnadů je strnad zahradní Emberiza hortulana, jehož hnízdění v současnosti bylo prokázáno jen v Českém středohoří a na jižní Moravě. Tento druh strnada se k nám začal šířit až v polovině devatenáctého století a to směrem od jihovýchodu podél severní hradby hor. První hnízdění bylo prokázáno v roce 1860 u Benešova nad Ploučnicí v severních Čechách. Početnost jeho populace vyvrcholila v letech těsně po druhé světové válce a potom začala prudce klesat. V dnešní době téměř z celého území vymizel. Centrum rozšíření těchto strnadů však leží ve Střední Asii. Čtvrtým druhem strnadů, který bývá také někdy řazen do rodu Emberiza, ovšem v současnosti spíše do rodu Miliaria, je strnad luční Miliaria calandra. Toho mnozí znají z mládí jako ptáka hojného, v dnešní době je však spíše vzácností. Nejspíše se s ním můžeme v dnešní době setkat v severozápadních Čechách nebo na jižní Moravě. Na jižním Slovensku bývá pak vzácně zastižen ještě strnad viničný – Emberiza cia. Někdy za tuhé zimy můžeme ještě u nás zastihnout ptáka, který se jmenuje sněhule severní, je také řazen mezi strnadovité. Strnada severního, Calgarius fapponicus naše ornitologické tabulky neuvádějí, jako zimní host byl u nás zastižen, ale asi tyto zprávy nejsou pro ornitology dostatečně průkazné.

strnad samice

Jediným opravdu hojným strnadem u nás tak zůstává strnad obecný, jehož početnost byla podle sčítání ptáků stanovena v letech 1985–1989 na 2 až 4 miliony hnízdících párů. Podle dalšího sčítání v letech 1982–2003 byl pozorován mírný pokles, který byl propočítán asi na 1,3 % za rok a počty hnízdících párů stanoveny na počet 1,8–3,6 milionu párů. Naši ptáci jsou vesměs stálí, podle kroužkování byla zaznamenaná jen potulka na nevelké vzdálenosti. U nás však zimují strnadi ze severních oblastí, byli tady zastiženi ptáci z Litvy a Finska. Strnadi obecní hnízdí většinou přímo na zemi nebo velmi nízko nad zemí. Na zemi se vyskytuje téměř polovina všech hnízd. V době, kdy staří již krmí svoje mláďata, lze hnízdo podle příletů rodičů docela snadno vystopovat. Strnadi sice nelétají přímo k hnízdu, přilétají k němu však docela blízko, buď na druhou stranu keře nebo na blízké vyvýšené místo. Nechodí k hnízdu pěšky, tak jako lindušky. Od hnízda však vyletují přímo, takže při troše trpělivosti jej najdete docela snadno. Jestliže se dobře polovina strnadích hnízd nachází přímo na zemi, další jsou pak postavena jen v nevelké výšce. Třeba někde v kopřivách na nízkém, uschlém klacíku, ale krytá tou nejspodnější vegetací. Mohou být také třeba v rybízu nebo malém smrčku. Nejvýše byla jeho hnízda podle literatury nelezena ve výšce 7 m a 9,2 m. Hnízda postavená nad zemí bývají z vnější strany neuspořádaná, postavená ze suché trávy, ale hnízdní kotlinka je okrouhlá, z jemnějšího materiálu a obvykle vystlaná i srstí, žíněmi a jemnými kořínky. Vejce jsou skvrnitá a s tmavými čárkami. Na vejcích sedí převážně samice a to 11,5–13,5 dne a sezení začíná od snesení posledního vejce. Podle pozorování Jirsíka dokázal však samec vysedět vejce i sám. Strnadi pak hnízdí téměř po celé jaro a léto. Podle literatury asi 3× ročně, ovšem hnízdní sezóna je silně ovlivněna náhradními snůškami, protože ztráty strnadů na hnízdech jsou velké, nejvíce způsobené všemožnou škodnou. Strnadi krmí svoje mláďata výhradně hmyzem. Tato skutečnost silně ovlivňuje možnost jeho chovu v zajetí. Přesto je strnad v západní Evropě pravidelně odchováván a také vystavován na soutěžních výstavách. U nás je v současné době chráněn, ale před rokem 1989 nebyl uveden ve vyhlášce o ochraně ptáků. Takže v té době bylo možné jej chovat v klecích a voliérách bez jakéhokoliv omezení.

strnad mládě

Strnadi začínají s hnízděním někdy v polovině až koncem dubna. V sobotu, o letošních Velikonocích jsem si dopřál pěší prohlídku okolo Obrvaně, která leží v těsné blízkosti Ledče nad Sázavou. Strnady jsem viděl již v párech. Na čtyřech místech, na kterých myslivci přikrmují zvěř jakousi zadinou, jsem mohl vidět vždy pár, na jednom místě pak samci předváděli urputný souboj. Strnadi již zpívali jak v okolí vesnických stavení, tak na keřích okolo polní cesty, i v lese. Tady je strnad běžným ptákem. Ostatně většina fotografií pochází právě z tohoto koutu naší země. V Praze a jejím okolí je strnad rozhodně méně se vyskytujícím ptákem. Opustil především okolí centra města. Ještě koncem osmdesátých let minulého století jsem jej slyšel zpívat na svazích směrem k Vltavě pod Letenskou plání. Hnízdil sice na stráních mezi Košířemi a Břevnovem a to na jednom místě ještě v předloňském roce, ale nikdy tady nebyl tak hojným ptákem jako na pravém venkově. Přímo před domem, kde již od dětství bydlím, bývával stoh slámy. Nikdy jsem na něm neviděl opravdu velké hejno strnadů, někdy jen jednotlivé kusy. Taková hejna, někdy až o 100 kusech, mi bylo dopřáno pozorovat až ve vesnicích v okolí Ledče nad Sázavou.

strnad samice

Jednou jsem tady pozoroval mláďata strnada, která jsem vyplašil náhodou odněkud z trávy. Neuměla ještě ani létat, asi je nějaké nebezpečí vyhnalo z hnízda o nějaký ten den dříve. Položil jsem foťáky na zem a na jedno z nich se zaměřil, protože se snažilo ukrýt na místě s nízkou vegetací. Jakmile vám zmizí ve vysoké trávě, jste bez šance je najít. Použil jsem několik skoků hodných slavného brankáře Pláničky a posléze jsem mladého strnada držel v ruce. Dostal kroužek, ale jak jej vyfotit? Že by chviličku posečkal na jednom místě, tomu nechtěl za žádnou cenu rozumět. Ale já jsem zase chtěl mít právě vylétlé mládě na fotce. Nakonec jsem jej pěkně za jednu nohu přivázal provázkem ke kolíčku zapíchnutém do země a teprve tehdá zaujmul vyčkávací postoj. Za odměnu dostal napít, když si dá jeden hlt, to se pak hnedka zklidní. Strnadům stačí voda, člověk musí mít něco vypálenýho nebo aspoň převařenýho. Pak jsem jej pustil do hustšího porostu.
Právě nedaleko odtud jsem před tím pozoroval, jak takové mládě může sejít z tohoto světa dost žalostným způsobem. Mláďata strnada byla asi týden stará a v hnízdě byla jen dvě. Dost možná jejich sourozence vyhodili z hnízda jejich rodiče. Rodiče mladé strnádky pilně krmili nějakými zelenými housenkami. Bylo horko a mláďata ležela s otevřenými zobáky. Pozoroval jsem nějakou lesklou mouchu, která po nich lezla a vlezla i do otevřeného zobáku. Nenapadlo mi to vyfotit, ostatně ta moucha by byla na fotce sotva viditelná a film v té době, to byla vzácná věc. Když jsem skončil s focením, šel jsem si mláďata prohlédnout. Měla pod křídly, ale i v zobáku okolo jazyka nakladená muší vajíčka. Ta byla přilepená jakýmsi gelem, takže na podložce velmi pevně držela. Odstranil jsem jim je tenkou seříznutou větvičkou. Vylíhlé muší larvy pak svého hostitele sežerou pěkně zaživa. Na školách se učí, že tohle dělají nějaké mouchy ropuchám, o ptácích jsem to neslyšel. Pak jsem ještě našel taková vajíčka na mladé sojce, kterou rodiče vyhodili z hnízda. Po očištění a vrácení zpět do hnízda bylo mládě vzato zase na milost.

Kdepak, příroda vůbec není malebný obrázek z kalendáře, ale ring, kde se neustále vede boj o přežití. A nikdo vám nepomůže. Žádná podpora, nemocenské dávky nebo důchod. Nic takového, jen pěkně každý sám za sebe. Jen někteří živočichové využívají sílu kolektivu. Třeba takový špaček se shlukne do hejna, ale každý musí zachovat uctivou vzdálenost. Všimněte si, jak sedí v přísných rozestupech někde na drátech, jakmile se některý z nich trochu přiblíží, dostane hned pořádný klofanec. A když pak najde špaček na jaře ve své budce vrabce, hnedka jim všechno bez milosti vyhází. Že by xenofobie? Omyl. Pro přírodu tendlecten pojem nepoužíváme! Pro přírodu platí lidovější vocaď až pocaď a dost!