Kočky a historie

Moderní člověk stále častěji objevuje svoji náklonnost ke kočkám a rád se nechává fascinovat těmito krásnými, inteligentními a elegantními zvířaty. Většina chovatelů žije především ve městech. Kočka se totiž výborně hodí pro život v městském bytě, i když je jedním z nejméně domestikovaných zvířat. Kočky nevyžadují přílišnou péči, jsou klidné, čistotné … Tváří v tvář chlupatému mazlíčkovi většinou přehlédneme, že v hebkém kožíšku vězí silná, velmi svérázná osobnost. Kočka zůstává stále sama sebou, vzdálená, tajemná. Žije individuálním životem, do něhož člověk smí jen občas nahlédnout. Máme-li s kočkou žít bez problémů, nestačí ji pouze milovat. Dobrý vztah s ní navážeme, jen pokud jí budeme rozumět. Bez porozumění nebudeme schopni s ní správně zacházet. Porozuměním nemám na mysli pouze „řeč“ kočičích zvuků a pohybů. I tu je ale třeba průběžně studovat. Pozorný chovatel ji obvykle zvládne velice rychle. Kdo ale chce kočičí chování pochopit, ten toho musí o kočkách také hodně vědět.

Kočka je potomek velmi starobylého rodu. Celá tisíciletí trvalo, než se kočky vyvinuly do dnešní podoby. Jen krátký úsek jejich vývoje probíhal pararelně s vývojem člověka, o vzájemném ovlivňování tedy nemůže být řeč. Kočka není uzpůsobena pro život v bytě, jejím normálním životním prostředím zůstává stále volná příroda. Podle toho musíme posuzovat vše, co náš „minitygr“ provádí. Kočky jsou vůči člověku mimořádně sdílné. Komunikují s ním nejen zvuky a pohyby, ale celým chováním. Historie kočky začíná v dávnověku, asi před 50 miliony lety. Kočkovité šelmy se vlastně vyvinuly z miacidů, malých dravců podobných lasičkám. Předek koček se objevil asi před 40 miliony lety. Vědci jej nazvali Dinictis, byl velký asi jako rys a vzdáleně se podobal naší kočce domácí. Měl však menší mozek a dlouhé špičáky. Dalších 10 milionů let trvalo, než se z něj vydělila čeleď kočkovitých (Felidae). K ní patří také lvi, tygři, divoké kočky … Také kočka domácí patří k čeledi felidae. Pochází z kočky divoké a její první předchůdkyní byla africká kočka plavá. Dnes nikdo neví, kdy a na kterém místě světa byly divoké kočky ochočeny. Zřejmě se tak stalo po domestikaci psa.

Historie říká, že když se naši předkové usadili, začali si vytvářet zásoby potravin. Ty přilákaly myši a krysy. Těchto nevítaných „spolujedlíků“ se člověk zbavil, když objevil, že se stali pochoutkou divokých koček. Po tomto zjištění si každý pořídil „živou past“ do domu. Člověk sebral kočce mláďata a vychoval je. Námaha se vyplatila, kočky zredukovaly v mžiku počet hlodavců na únosnou míru. Toto se rozkřiklo a kočky byly nasazovány na ochranu zásob. Přizpůsobily se lidem, horlivě se množily a generaci po generaci se měnily v dnešní kočku domácí. Tak nějak se pravděpodobně odehrála domestikace koček.

Za první chovatele koček jsou považováni staří Egypťané. Několik exemplářů přinesli zřejmě do Egypta válečníci z tažení proti Núbii. Byly ochočeny a s péčí chovány, především z praktických důvodů. Kočky se v té době těšily vysoké úctě a posléze byly povýšeny mezi božstvo. Žily v chrámech, obsluhovali je služebníci … Bůh slunce Ra byl zobrazován s kočičí hlavou. Centrem kočičího kultu byla Héliopolis. Tady byl Ra uctíván, zde stála velká socha kočky s podivuhodnými vlastnostmi: podle postavení Slunce se jí rozšiřovaly a zužovaly zornice a jednou za hodinu močila. Ra měl dceru Bastet. Byla to bohyně Měsíce, plodnosti a rodiny. Zpočátku měla hlavu lva, později byla znázorňována jako kočka. Egypťané pohřbívali svá zemřelá božská zvířata velice slavnostně. V roce 1890 dopravily nákladní lodi někdejší „bohyně“ do Liverpoolu, kde byly prodány v dražbě. Později Egypt zakázal vyvážet kočky pod trestem smrti. I přesto se pašovaly za hranice a draze prodávaly jako vzácné klenoty. Časem se tak dostaly přes Persii do Indie, do Číny a do Japonska, kde žily na císařských dvorech. V Číně se kočce říká „mao“. Toto slovo jednak napodobuje kočičí mňoukání, jednak znamená „zrno“. Ukazuje, nad čím kočka bdí. Číňané uctívali kočky jako zvířata přinášející štěstí a symbolizující dlouhý život. Bohužel – tyto šťastné dny koček skončily se zánikem staré čínské kultury. Od těch dob již kočka byla jen zvířetem chovaným pro vykrmení a následnou konzumaci. V Japonsku byly kočky střážci rukopisů v knihovnách, bez možnosti volného pohybu v přírodě. Později byly chovány pro okrasu u dvora, byly voděny na zlatých šňůrách, parfémovány. Ve 12. století v nich Japonci objevili ďábla a začalo pronásledování koček. Prvním z evropských států, kde se kočky objevily, bylo Řecko a Itálie. Spolu s římskými legionáři se kočky dostaly do Británie a do Skotska. V Anglii byly kočky vzácné a drahé. Žily na hradech a bděly nad královskými zásobami obilí. Dokonce bylo zakázáno zákonem je zabíjet. Dodnes se v Anglii, Skotsku a Walesu věří, že kočka přináší štěstí. Pro Germány měla kočka velký význam. Starogermánská bohyně Fréja, manželka boha slunce Baldura, byla zobrazována v doprovodu koček a dvě kočky táhly její vůz. Postupem času se na všechny dobré skutky koček zapomnělo. Ve středověku byly považovány za ďáblovi vyslance a bylo jim všemožně usilováno o život.