O kardinálu červeném

Rozšíření
Kardinál červený (Cardinalis cardinalis) se vyskytuje v jedenácti formách na východě a jihovýchodě států USA až po severní Mexiko. Nejčastěji jsou nabízeny formy floridanus (floridský), superbus (arizonský) a canicaudus (šedoocasý) a také nominální forma cardinalis.
Vyskytuje se především v křovinách podél vodních toků, zalétá do lesů a polí, do zahrad, ale i do dvorů, kde si hledá potravu. Na jaře i v létě žije v párech, po vyhnízdění ve skupinách. Jeho melodický zpěv se ozývá i za světlých měsíčních nocí. Zpočátku je velmi střídavý, pak tiše klesající a mírný. Při rozčilení se hlásí pronikavým „číích“nebo „pit“. Samičky zpívají také, někdy dokonce lépe než samci. Právě pro svůj zpěv je často milovníky nazýván „virginský slavík“.
Literatura uvádí, že kardinál červený byl již v 18. století v Evropě oblíbeným druhem. Zásluhy na časných dovozech v této době se přičítají evropským vystěhovalcům. Už tehdy byl v Evropě úspěšně odchováván.

Popis
1,0 – vrch těla tmavě šarlatový, někdy s růžovým nádechem, vrch hlavy tmavší. Úzký pásek přes čelo, uzdička, brada a hrdlo černé. Ostatní spodina šarlatově červené. Křídlo černohnědé, péra ocasní černohnědá. Silný kuželovitý zobák je korálově červený, nohy hnědé. Peří na temeni hlavy mírně prodlouženo do úzké chocholky.
0,1 – vrch těla kalně žlutohnědý, na kostřeci světlejší, chocholka tmavě červená se žlutými konečky peří. Hrdlo a uzdička šedé. Spodina kalně žlutá s červeným nádechem na břichu. Střed břicha bělavý. Krovky křídelní tmavě šarlatově červené. Péra ocasní tmavě červená, na koncích šedočerná.
Délka 22 cm.
Mladí se podobají samici, ale postrádají černé kresby na hlavě a na hrdle. Na spodině jsou světlejší. Mladý sameček má peří na chocholce matně červené, spodinu nádechem do světle červené. Při přepeřování ze šatu mládí se vymění kompletně celé opeření. V tuto dobu se velice podobají obě pohlaví rodičům, jen zobák, který je na stranách žlutý, se změní na hnědou a až ve třetím roce věku přejde na korálově červenou barvu.

Krmení
Podáváme tyto zrniny: oves, neloupaná rýže, proso, lesknice, pohanka, pouze malé množství řepky, semence a slunečnice. Doplňujeme vaječnou míchanicí, čerstvými kuklami lučních mravenců. Dále můžeme dávat, především při odchovu mladých, noční můry, mouchy, chrousty, chrobáky, tesaříky, housenky, dešťovky, luční kobylky. V omezeném množství také natvrdo vařená vejce, vlhkou bílou veku, strouhaný čerstvý tvaroh a něco larev potemníka moučného (moučné červy). Zelené krmivo často odmítají. S oblibou vezmou maliny, jahody, třešně, sladké švestky a větve s nalitými pupeny na oštipování. Chovatel K. s úspěchem podával na malé kousky nakrájenou mrkev, jablka a hrušky, červenou papriku, čínské zelí, salát, měkké kiwi, nektarinky a broskve.
V případě, že bude u kardinálů docházet ke tloustnutí, je nutno semena a zrniny obsahující tuk, moučné červy a vaječné krmivo z krmných dávek vyloučit. Ke zlepšování zdravotního stavu kardinálů pomůže větší možnost pohybu.

Umístění kardinálů
Především jim poskytneme trvale prostor ve velkých voliérách, protože v klecích jeví sklon ke ztučnění, jako všechny jim příbuzné druhy. Nejlépe se pro ně hodí voliéry, kde je možnost přezimování. Kardinálové červení jsou vytrvalí, odolní a pevní v životním dění. Mimo dobu hnízdění jsou snášenliví právě ve voliérách, kde je dost prostoru k vyhýbání. Na začátku hnízdního období intenzivně pronásledují ptáky téhož druhy nebo blízce příbuzné a menší velikosti, což může skončit i usmrcením. Proto doporučuji chovat kardinály po páru samostatně. Jednotlivě chovaní kardinálové v krátké době zkrotnou, ochotně budou brát krmení z ruky. Když jim chovatel umožní prolet po místnosti, budou zde létat s jistotou a nebudou ochotni se do klece dobrovolně vracet. Za měsíčních nocí budou kardinálové neklidní, což ukazuje na noční aktivity v přírodě. Musíme pamatovat také na to, že se velice rádi koupou a proto jim budeme pravidelně, třeba i dvakrát denně, vyměňovat vodu v míse.

Hnízdění
Chov kardinálů červených se daří celkem dobře, ale samozřejmě je nutno splňovat všechny k tomu vyžadované podmínky. Připravíme pro ně prostorné, nejlépe kombinované voliéry, tedy voliéry vnitřní spojené s výlety. Znovu připomínám, že zkušení chovatelé doporučují chovat kardinály trvale po páru.
Za minimální rozměry voliéry pokládá S. Kischke tyto: 3×1,7×2,5 (dך×v). Na vybavení jsou vhodné větve borovice, túje a případně břečťanu. Myslím, že to ale není všechno, rozhodně bychom v naší přírodě našli daleko širší a vhodný sortiment. Zajímavé je zjištění, že keře nemají vytvářet neprostupné houštiny. Zelené nezavadlé větve upravíme na jedné straně voliéry do jednoduché stěny, do které připevníme několik košíčků upletených z proutí, které používají chovatelé kanárů. Vyhovují také mělké, tedy jen mírně prohnuté „misky“ z hustšího pletiva. Když píši, že ve voliéře nemají být z větví vytvořeny neproniknutelné houštiny, mám na mysli skutečnost, že samičky kardinálů potřebují mít volný – otevřený – výhled z hnízda do prostoru voliéry. Když se tato zásada nedodržuje, je samička stále neklidná, až přestane vejce zahřívat. Ovšem sedící samička si může na svého stálého ošetřovatele tak zvyknout, že z hnízda nevylétne, ani když se i v malé vzdálenosti zabývá krmením nebo úklidem apod. Když je ale v jeho společnosti cizí osoba, samička ihned hnízdo opustí a zpět se vrátí, až se v prostoru vše zklidní.
Je téměř pravidlem, že samička začne se stavbou hnízda na vybraném místě již koncem března. Jako základ používá jemné drobné klestí, které obvykle ukládá do připraveného košíčku. Na to přináší krátké kousky lýka, trávy ostřice, kokosových vláken a jemného mechu. Hnízdo je postaveno za pouhé dva až tři dny. Během stavby hnízda, kterou provádí jen samička, ji sameček pilně krmí a při tom stále pilně, intenzivně prozpěvuje a toká. Samička také co chvíli zpívá, dokonce se zdá, že její zpěv je lepší než zpěv samečka. Někdy se krmná aktivita samečka projeví u samičky nápadným ztučněním. Důsledkem je, že nedochází ke snůšce. Na tento nedostatek je třeba stále pamatovat.
Snůška čítá 3–5 růžově zbarvených vajíček, která mají proměnlivou kresbu. Po dobu 12–14 dnů inkubace je zahřívá pouze samička, ale o vylíhlá mláďata se velice pilně starají oba rodiče. Mladé budeme kroužkovat již pátý den po vylíhnutí kroužky o průměru 3,5 mm. Mláďata jsou porostlá světle modrým nebo šedomodrým chmýřím. Zobáčky mají rohově šedé nebo matně černé, nožičky jsou masobarvé.
Při pravidelné nabídce vhodného krmiva rostou mladí velice rychle, ale překrmovat je vysokými jednorázovými dávkami nesmíme. Je rozhodně prospěšnější podávat menší dávky několikrát denně. Chovatel Kirschke doporučuje nezapomínat na dávky vitaminu D, aby byl zajištěn plynulý růst kostí i peří. Je dobré poprašování krmiva některým z multivitaminů, které máme ve velice široké nabídce na našem trhu. Živý hmyz je naprosto nezbytný a pokud ho je nedostatek nebo když vůbec chybí, může se stát, že mláďata vyhladovějí.
Mláďata se vyvíjejí velmi rychle a již za 12–14 dnů opouštějí hnízdo. Po třech až čtyřech týdnech se začnou objevovat první ocasní péra a péra na chocholce. Peří na lících, na křídlech i na ocase se zbarvuje do červena. Ve stáří čtyř týdnů jsou obvykle mláďata soběstačná.
V průběhu jedné sezóny (březen – říjen) dochází ke třem, někdy i ke čtyřem hnízděním. Jejich průběh bývá většinou úspěšný. Velice důležité je soběstačná mláďata okamžitě přemisťovat od rodičů do jiné voliéry. Rodiče, kteří se budou zabývat přípravami na následné hnízdění, budou vůči odchovu, i když vlastnímu, trvale útoční a tím i nebezpeční. Nerespektování tohoto doporučení může končit i usmrcením mláďat!
Po ukončení hnízdní sezóny můžeme nechat kardinály trvale ve voliéře. Jsou otužilí a zimu přečkají dobře. Naopak v obdobích, kdy se mohou dostavit vysoké teploty, se dobře cítit nebudou a může jim to ublížit na zdraví.

Použitá literatura:
Veger, Zd. (1971): Kapesní atlas cizokrajných ptáků,
SPN, Praha
Dost, H. (1969): Fremdländische Stubenvögel
URANIA -Verlag, Leipzig
Kirschke, S. (2004): Erfahrungen bei der Kaltung und Zucht Roter Kerolinate. 12/04