Chůvička japonská (Lonchura domestica)

Tento roztomilý ptáček získal své pojmenování v průběhu 70. let 19 století. Známý ornitolog doktor Karl Russ jim přidělil dosud platné druhové jméno (Das Japanische Mövchen). První pár těchto ptáků byl v Evropě poprvé vystaven v roce 1860 v londýnské zoo v barvě bílé. Do Německa byli dovezeni v roce 1872. V obchodech jim říkali bengálky.
V roce 1986 jsem navštívil Japonsko. Seznámil jsem se s anglicky psaným dílem význačného ornitologa, kterým je kníže N. Taka–Tsukashi. Ten dokazuje, že chůvička byla do Japonska dovezena z Číny kolem roku 1720. Již tehdy měla přibližně stejný vzhled jako má dnes. Číňané prohlašují, že to jsou právě oni, kdo chovatelskému světu dal chůvičku. Pravlastí chůvičky je tedy Čína, a právě na území jihovýchodní Číny leží areál rozšíření subspecie Lonchura striata swinhosi - jiný poddruh panenky bronzové se v Číně nevyskytuje. Již dávno před rokem 1720 Číňané zdomácněli panenku bronzovou a v průběhu let se začaly objevovat barevné mutace a kresby.

• Bílá černočapková.

Chůvička dostala své jméno podle toho, že ochotně sedí na vejcích cizích ptáků, která jí podložíme a také pak mláďata jako chůva odchová. V chůvičce máme velmi dobrého pomocníka při odchovu jiných, obtížněji hnízdících druhů, například pěnkav nádherných. Zvláště vzácnější nebo čerstvě importované druhy sice krátce po příchodu zahnízdí, ale buď nechtějí vůbec sedět na snůšce nebo vylíhlá mláďata krmí jen krátkou dobu, případně je opouštějí a nekrmí. Chůvičky vychovávají spolehlivěji panenky než astrildy a to proto, že zobáčky mladých panenek jsou větší a odpovídají zobáčkům mladých chůviček, zatímco astrildi mají zobáčky velmi drobné. Zkušení chovatelé doporučují, aby byly k odchovávání cizích mláďat používány chůvičky ve věku nejvýše 2–3 roky.
Ve své současné podobě, jak je chována v zajetí, se ve volné přírodě nikde nevyskytuje. Chůvičky obvykle lépe hnízdí v kleci než ve voliéře. Klec o rozměrech asi 500×400×400 mm je dostačující. V kleci i voliéře můžeme umístit pouze jeden pár chůviček. Pokud budou pohromadě dva až tři páry, všichni ptáci si zvyknou chodit do společné budky a zdárným výsledkům hnízdění to neprospěje. Ve voliéře je můžeme chovat s jinými ptáky. Na hnízdění jim dáváme dřevěnou polobudku, ale vyhnízdí dobře i v budce o rozměrech 120×120×150 mm. Na vystýlku hnízda jim dáme suchou trávu, vlnu, cupaninu a peříčka. Krátce po umístění do klece si však již musíme být jisti tím, že máme zaručený pár. Sestavení páru je obtížné, protože obě pohlaví jsou stejně zbarvena a je vždy vysoký přebytek samečků. Samečka poznáme pouze podle zpěvu, který přednáší pilně po celý den. Při prozpěvování poskakuje na bidýlku a načechrává peří na břiše, na hlavě a v týle. Zaručený pár začne se stavbou hnízda, do kterého sameček nosí hnízdní materiál a samička jej nakonec vystele drobnými peříčky. Asi za tři dny začne samička se snáškou, která obsahuje čtyři až osm bílých vajíček. Staří se na vejcích střídají, přes noc sedí oba ptáci. Za 14–17 dnů se vylíhnou mláďata, o něž se rodiče pečlivě starají. Jsou celá holá, barvy růžové. Vnitřek zobáku je žlutý, s typickou podkovovitou kresbou. Podmínkou pro správný vývoj mláďat je vhodné krmivo. Základním krmivem pro chůvičky je proso. Nejlepší je žluté či šedé a drobnější. Červené proso je méně vhodné, má příliš tvrdou slupku a ptáci je nemilují. Dalšími krmivy jsou prosu podobné a příbuzné zrniny, jako senegalské proso v klasech, mohár, čumíza či podlouhlá semena lesknice. Všechna tato semena předkládáme ptákům též v naklíčeném nebo namočeném stavu. Nesmíme zapomenout na říční písek, který ptáci konzumují, protože jim pomáhá při trávení, a na spařené a drcené vaječné skořápky, které jsou zdrojem vápníku.

• Perlová středně hnědá.

Denně dáváme zelené krmení, kupř. žabinec, smetánku lékařskou a salát. Nejraději mají žabinec s polozralými semínky. Vaječnou míchanicí můžeme také krmit, ale nesmíme dávat vysoké dávky. Chůvičky snadno navykneme na moučné červy i čerstvé mravenčí kukly. Nadměrné množství vaječné míchanice vyvolává u rodičovského páru pud znovu urychleně zahnízdit a hrozí nebezpečí, že mláďata z hnízda vyhází. Proto zde platí zásada, všeho s mírou. Každému mláděti navlékneme nánožní kroužek o vnitřním průměru 2,75 mm a vyplníme rodokmen. Mladí opouštějí po 3 týdnech hnízdo a za dalších 10 dnů jsou již zcela samostatní. Staří, jako převážná většina exotů, trus mladých nevynáší, proto je nutné hnízdo vyčistit. Čištění provádíme v době, kdy mladí jsou asi 10 dnů staří. Samostatná mláďata je nutné ihned oddělit, protože by rušila další hnízdění rodičů. Chovný pár je schopen zahnízdit pětkrát po sobě v jakoukoliv roční dobu a za chovnou sezonu vyvést na bidlo 35 zdravých potomků. Potom rodičům poskytneme asi půl roku odpočinek a to nejlépe oddělením samce od samičky, než pouhým odebráním budky. Mladé ptáky zařazujeme do chovu nejdříve ve věku 8–9 měsíců.
Chůvičky se vyskytují v nejrůznějším zbarvení. Všechny uznávané barevné a kresebné rázy jsou uvedeny v platném vzorníku, vydaném v souladu se vzorníkem mezinárodním, který je průběžně doplňován o nově zařazené a tím i uznané variety. Všechny chůvičky, které dosud nebyly popsány zvlášť jako novinky, než se rozšíří a zařadí do vzorníku, patří do výstavní třídy E/36 (48k), klíč COM H3/36, H4/48k. U tmavě hnědých chůviček známe dvojí vybarvení spodní části těla: jednak prsa ostře ohraničená od břicha, jednak plynulý šupinatě zbarvený přechod prsou v břicho. Obě formy jsou přípustné a při hodnocení není mezi nimi rozdíl. Jednotlivé barevné rázy musí být od sebe dobře odlišené a výrazné. Takzvané mezibarvy (u kterých není jasné, ke kterému barevnému rázu patří) jsou nežádoucí a neposuzují se. U strak má být strakatost pravidelná, dobře ohraničená. Posuzuje se velice přísně, aby se omezovala nežádoucí strakatost. Cílem chovu chůviček výstavního typu jsou jednobarevné rázy. Vzorník požaduje délku od špičky zobáku až po špičku ocasu 125–135 mm. Ocas je stupňovitý, obě střední pera jsou prodloužená, končící špičkou.
Uvedu několik diagramů dědičnosti:
bílá×hnědá straka = 100 % hnědé straky štěpitelné
bílá×hnědá strada štěpitelná = 50 % hnědé straky štěpitelné a 50 % čistě bílé.
Při spáření bílé se strakatou se projevuje dominance strakaté nad recesivní bílou. Především začínající chovatelé očekávají ze spojení bílá×bílá 100 % bílý chov. Jsou však několikanásobně překvapeni. Nejprve zjistí, že mezi odchovanými mláďaty se vyskytují i hnědé straky, které jsou štěpitelné na bílé. Nemilým zjištěním je ta skutečnost, že odchov po bílých rodičích má prořídlé peří na ohbí křídel i na ostatních částech těla, takže je vidět kůži. Mnohem horší je však ta skutečnost, že u bílých potomků se postupem času objevuje zákal rohovky, který následně vede k slepotě. Mimo to mají taková mláďata malou vitalitu. Z tohoto důvodu v žádném případě nedoporučuji spojení 1,0 bílý×0,1 bílá. Řídce se vyskytují i velice kvalitní ptáci bílé barvy, jedna taková chůvička byla na světovém šampionátu v Bocholtu oceněna 91 bodem. Pták to byl velice kvalitní, s hustým opeřením a bez vady zraku. Je pochopitelné, že nepochází po bílých rodičích. Potvrdil mi to jeho majitel, se kterým jsem na tomto světovém šampionátu hovořil.

• Perlová tmavě hnědá.

Chocholaté chůvičky patří do výstavní třídy E/34 (47k), klíč COM H3/35, H4/47K. Jsou přípustné ve všech barevných rázech včetně strakatých a musí odpovídat jejich základním barvám. Chocholka se může nacházet jak na hlavě, tak v záhlaví, popřípadě na týle. Je velmi podobná chocholce u kanárů, má mít také co nejmenší střední bod bez holých míst.
První chocholatý pták se objevil v Japonsku na začátku 30. let 20. století. Do Německa byly poprvé dovezeny v roce 1934 a následně v roce 1937. Začátkem 50. let 20. století se v Japonsku objevily první čistě bílé chůvičky s černou chocholkou. Utváření chocholky je podmíněno genem Cr, který je neúplně dominantní. Rozlišujeme jednofaktorové a dvoufaktorové.
Existuje teoretický předpoklad, že ze spojení 1,0 chocholatý×0,1 chocholatá získáme 100 % chocholatý odchov. Praxe však ukázala, že v oplozeném vejci začne působit letální (smrtící) faktor a žádné mládě se nevylíhne. Z tohoto důvodu toto spojení nedoporučuji. Za lepší řešení považuji spářit chocholatou s hladkohlavou, která je štěpitelná do chocholatých. V tom případě získáme v odchovu 50 % chocholatých. Velmi často se stává, že bílé chocholaté chůvičky se líhnou pouze samci. Pokud se vylíhne chocholatá samička bílé barvy, má nejméně jeden křivý prst a navíc i drápek.

• Černohnědá EUMO, jen s jemným světlým čárkováním na spodní části těla. Směrem ke kořenu ocasu je již černá barva bez kresby.

Chůvičky se zkadeřeným opeřením náleží do výstavní třídy E/36 (48k), klíč COM H3/36, H4/48k. Do Evropy byly dovezeny z Japonska v roce 1975. Na různých místech opeření se u nich tvoří jakési víry (rozety). Abychom mohli ptáčka označit jako kadeřavého, musí mít alespoň jednu rozetu na hrudi. U ideálních chůviček jsou kadeřavá i záda. Chovatelským cílem však není klást důraz na maximální zkadeření. Jakmile by se změnila struktura i dlouhých per (letek), došlo by nutně k neschopnosti letu, který i tak není u chůviček vynikající. Určitě bude možno odchovat silné a vitální kmeny. K chovu jsou vhodní i ptáci, kteří mají pouze nepatrný vír na prsou.
Na kresbě jsou zkadeřené chůvičky s čísly 1–4.
1. Nidjou-Bontenne má chocholku, jež je vzadu na šíji zdvojena a tvoří zkadeření ve formě růžice. Tuto varantu můžeme nazvat s dvojitou chocholkou.
2. Tchounagon má růžici, která přechází z hrudi do stran a chocholka u této variety zůstává.
3. Dainagon má límec, který je spojen s chocholkou, jakoby pták byl zakuklen do kožešiny. Tyto uvedené tři variety pocházejí vlastně jedna z druhé a představují vylepšení původní chocholky.
4. Kinnegou je téměř celá zkadeřená, s výjimkou velkých per v křídlech (letek). Její bílá varieta, známá pod názvem Sněhová bouře je velmi hledaná a samozřejmě vzácná. Je majestátní a vyskytuje se zřídka.

Mimo již nakreslených variet existují ještě další. Kupříkladu Tchyoda nemá chocholku, má jen růžici v úrovni krku, která tvoří jakoby uzel z hedvábné kravaty.
Tchyoda–Bontenne má na rozdíl od předchozí na hlavě chocholku. Zkadeření vzniká v důsledku abnormálního růstu peří, což se stalo jevem dědičným.

Musím se zmínit o tom, že existuje ještě faktor INO. Je to zesvětlující faktor, při kterém mizí tmavé barvivo i na očním pozadí, a ptáci mají tudíž červené oči. Mohou být rezavé INO, šedé INO a albino, které dědí recesivně oproti tmavohnědým chůvičkám.
Perlová chůvička vznikla v roce 1985 u japonského chovatele I. Sekity a vidíte ji na dvou fotografiích. Nejnápadnějšími rysy jsou světlešedé temeno a světlešedé štíty křídel. U perlové mutace musí být také dobře rozeznatelný rozdíl mezi pohlavími. Samice je barevně rovnoměrnější, samci jsou kontrastně bohatší. Tmavší letky jsou po prvním pelichání barevně silně redukované. Nizozemský chovatel F. Panjer obdržel v roce 1999 od tří japonských chovatelů E. Konishiho, Ch. Torozuky a K. Washia první chůvičky perlové mutace, které můžeme rozdělit na tmavé, prostřední a světlé.
Ze spojení 1,0 perlový×0,1 černohnědá byl odchov perlový a černohnědý. Černohnědí byli všichni samci, naopak perlové jen samice.

Ze spojení 1,0 černohnědý×0,1 perlová byla všechna mláďata černohnědá, samci i samice. Chovatel Panter se domnívá, že dědičnost perlových je vázána na pohlaví. Chůvičky se snadno kříží především s příbuznými druhy rodu Lonchura. Někteří Kříženci jsou i nadále plodní. Mají zcela jiný vábící zpěv, běháky, drápky a poměrně krátký zaoblený ocas. Je důležité si zapamatovat, že chůvička musí mít ocas stupňovitý, se dvěma středními pery prodlouženými, končícími špičkou.
Členové chovatelské organizace by měli mít ve svých klecích a voliérách především čistokrevné jedince. Příprava na výstavu je velice důležitá a musí začít již v mladém věku. Je vhodné umístit do voliéry společně s výletky také výstavní bodovací klece s krmivem, na které si chůvičky postupem času zvyknou. Chůvička je velice ostražitý pták. Jsou však jedinci, kteří se pobytu ve výstavní kleci nikdy nepřizpůsobí. Takové chůvičky nejen že nebudeme vystavovat, ale především je vyřadíme z chovu. Ponecháme si jen ty, u nichž je reálný předpoklad, že se na výstavě představí v tom nejlepším světle.
Chůvičky jsou ptáci společenští, obvykle sedí i více ptáků těsně přitisknutých k sobě a vzájemně si probírají peří. Vždy je proto třeba chovat chůvičky nejméně dvě. Samotář je u tohoto druhu neznámým pojmem a chovat v kleci jen jednoho ptáka by bylo trápením. Jsou to nenároční klecoví ptáci, při dobré péči vydržel u chovatele Květoslava Kauera z Olomouce pták rekordman 16 roků. Chůvičky jsou odolní ptáci, dobře se rozmnožují a proto je mohu doporučit každému začátečníkovi.

Zobrazení vad s minusovými hodnotami
Ideální pták může získat podle vzorníku 100 bodů. Takový však neexistuje. Od hodnoty 100 bodů smí být odečten takový počet, který je uveden v textu vzorníku. Vítězové světového šampionátu získávají maximálně 93 bodů.

Vysvětlení k obrázkům s čísly 1-22
1. Hrbol v zátylku.
2. Propadlý zátylek.
3. Vydutá záda.
4. Propadlá záda.
5. Zvednutý ocas.
6. Svěšený ocas.
7. Příliš ztučnělé břicho.
8. Svěšená křídla.
9. Vypouklá hruď.
10. Vpadlá hruď.
11. Malá a nepravidelná chocholka.
12. Světlý horní zobák u tmavých ptáků.
13. Příliš velký zobák.
14. Bílá skvrna na hrdle u tmavých ptáků.
15. Nečisté ohraničení na hrudi.
16. Bílé břicho a boky u tmavých ptáků.
17. Nepřiléhavé peří na břiše.
18. Bílé letky a ocasní pera u tmavých ptáků.
19. Příliš dlouhá křídla.
20. Naježené peří na kostřeci.
21. Světlé běháky u tmavých ptáků.
22. Příliš dlouhé nebo chybějící drápky.