BRX – aneb Česká kadeřavá kočka se představuje

Měla se stát ryze českým plemenem. Nestalo se tak. Možná byla na vině skutečnost, že tento úkol byl svěřen pouze do jedněch rukou, byť to byly ruce poradce chovu. Možná se na existenci tohoto plemene podepsala neochota podílet se na dalším šlechtění kadeřavé kočky s dalšími chovateli. Neochota vyměňovat si zkušenosti. Možná to jen byly přílišné ambice provázené neúspěchy. Kdo ví?
Dnes kadeřavé kočky prakticky vymizely z výstav a jejich chovem se zabývá jen několik málo chovatelských stanic. Je to velká škoda. Pro mě kdysi kadeřavé kočky znamenaly mnoho, daly základ mé chovatelské stanici. Proto bych je ráda veřejnosti alespoň trochu přiblížila.
Provizorní standard České kadeřavé kočky byl vypracován podle exteriérových znaků Perské kočky. Požaduje se v něm hlava kulatá, masivní, se širokou lebkou. Čelo zaoblené, tváře plné. Nos krátký, široký, se zřetelným stopem, umístěný mezi očima. Uši malé, zakulacené a široce nasazené. Velké, kulaté a otevřené oči v barvě odpovídající varietám perských koček. Ocas je požadován krátký, bohatě osrstěný. Srst, která je charakteristickým znakem kadeřavek, by měla být dlouhá, hustá, s výjimkou krátké srsti v obličeji, na uších zřetelně zvlněná, na límci, hrudi, bocích, na břiše a na kalhotkách má tvořit vřetenovité až spirálovitě zvlněné pramínky nebo drobné lokýnky. Na lopatkách, hřbetě a na ocase by zvlnění mělo být méně výrazné. Chlupy na končetinách by měly tvořit pramínky ve tvaru písmene J, U nebo S. Srst má připomínat bohatý plyš. Hmatové chlupy mají být zvlněné, barva srsti identická s varietami koček perských.
V roce 1994 byl proveden pokus o uznání tohoto plemene v rámci FIFE (Praha). Bohužel nebylo předvedeno dostatečné množství zvířat několika generací jednotného typu. Tak zájem veřejnosti o tuto kočku rychle opadl. Nebylo divu. Jako neuznané plemeno neměla možnost se na výstavách ucházet o titul, ani po úspěšném absolvování bezpočtu výstav neměla nárok na přiznání trvalé chovnosti.
Zhruba po dvou létech další existence kadeřavců byl na plenárním zasedání ČSCH schválen návrh kralupské ZO, aby pro kadeřavce byl ustanoven národní titul – titul „vítěz plemene“. Tento titul mělo obdržet kadeřavé zvíře, které na výstavách obdrží 6× známku I. (výborná pro neuznaná plemena), doplněnou hvězdičkou, tzn. nejlepší ve své barvě. Součástí tohoto titulu bylo také přiznání trvalé chovnosti. (Pozn: tento titul dodnes obhájilo zvíře jedinné: Happy Uriáš de Bricassarte CZ – BRX e22 – kadeřavý, krémově mramorovaný kocourek.)

Happy Uriáš de Bricassarte CZ.

Certifikát byl vystaven obvyklým způsobem – po předložení patřičných dokladů na plemenné knize.
V té době se kadeřavé kočce začalo „blýskat na lepší časy“. Objevila se řada pěkných zvířat, v některých stanicích se podařilo typ kadeřavé kočky přiblížit stanovenému standardu (Siorac CZ, de Bricassarte CZ). Já sama jsem se chovem kadeřavých koček zabývala několik let. Zpočátku jsem nadšení některých chovatelů pro „zpocenou veverku“ nechápala. Ale jen do té doby, než se mi do rukou dostala kniha MUDr. Marie Říhové – Kočky. Představitel kadeřavého plemene, kocourek jménem Quin ex Oriente CZ, mne upoutal na první pohled a já propadla kouzlu kadeřavce. O kočkách jsem toho zatím věděla jen málo, vlastnila jsem jen jednu perskou kočičku. Ta sice nebyla v typu „pekinéz“, ale měla nádherně hustou, hedvábnou srst, a já snila o tom, jak krásní by asi byli potomci těchto dvou zvířat. Tehdy jsem se setkala s vlídným pochopením majitelky kocourka paní Šebestové. A tak jsme brzy očekávali koťátka …
Jak se blížil termín porodu, začala jsem propadat panice. Kočička byla v klidu a mně se najednou zdálo, že bříško je malé, že se nic neděje. Pár známých dokonce tvrdilo, že milá číča to asi na mě pěkně hraje. Já ve skrytu duše věděla své, přece jsem občas pod rukou cítila takové slaboučké ťukání, to když číča v klidu někde pochrupávala. Najednou kočička za mnou přiběhla, tichounce povrkávala a cpala se mi pod ruku. Na nic jsem nečekala a hned zavolala známé, která mi slíbila pomoci s porodem.
Samotný porod nebyl žádná legrace, strach jsme určitě měly všechny tři. Placenta odcházela v bezkrevných kouscích a veterinář byl o víkendu v nedohlednu. Začala jsem plakat, bála jsem se. Najednou si mi kočička lehla na ruku, párkrát zatlačila a kotě bylo venku. Známá je popadla a povídá: „Člověče, to kotě je nějaké kudrnaté.“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli brečím úlevou, že všechno dobře dopadlo nebo radostí z toho kudrnatého tvorečka.

Uriáš de Bricassarte CZ.

První dny po porodu jsem prožila s hlavou ve starém peřiňáku (dodnes naše osvědčená porodnice). Kdybych totiž neviděla, že kotě pije, nevěřila bych tomu. Normální kotě je po nasycení těžké, takové baculaté. Tenhle tvoreček byl takový měkký uzlíček, v dlani zcela bezvládný, s kožíškem jako hebký perzián. Netrpělivě jsem čekala, až kotě otevře očka. Dny míjely a stále nic. Kotě prohlédlo až ve 3 týdnech. Do té doby jakoby ve svém vývoji zaostávalo, ale nyní se vše změnilo.
Když nám bylo nějakých 10 týdnů, nabízela se otázka, co s koťátkem. Byl to malý, kudrnatý „netopýrek“, hrozně mazlivý, ale přeci jen „netopýrek“ s dlouhým čumáčkem, na vysokých nožkách. Kamarádka, co mi s porodem pomáhala, byla z mrněte celá pryč. Tak mazlivé zvíře že ještě neviděla a abych si ho nechala, že jiné takové kotě už mít nebudu. Tehdy jsem netušila, co pravdy v jejích slovech bylo …
Ještě stále jsem váhala. Jedna známá o kocourka projevila zájem, domluvily jsme se, že jí ho večer dovezu. A když s ním budu chtít někdy na výstavu, že mi ho půjčí. Kocourek jakoby vytušil, co se mi honí hlavou, najednou mě chytil tlapičkami kolem krku a začal mi olizovat obličej. To byl konec. Vzdala jsem to.
Od té chvíle se kocourek jménem Uriáš (jméno jsem mu dala podle jednoho pohádkového čertíka) stal členem naší domácnosti a chovatelské stanice. Tehdy jsem si uvědomila, že tohle zvíře není možné poslat pryč, uvědomila jsem si, že je to zvíře mých snů, mazel nad mazla, který se na každičké pohlazení přímo třese.
Jeho kouzlu jsem zcela propadla a dlužno říci, že láska to byla vzájemná. Časem náš Uriášek dorostl do podoby pana kocoura. Nikdy neměl plochý nos, zato měl nádhernou, hustou a kadeřavou srst. Na omak zůstal měkoučký, i když vážil rovných osm kilo. S krytím neměl nikdy potíže. První pokusy v tomto směru začal podnikat již ve čtyřech měsících. Dodnes vidím ječící kočičku, které na zádech visí neméně ječící kocourek, zuřivě ve vzduchu mávající nožičkami.
Na výstavách se kocourek líbil. Krytím mu narostla hlavička, ale delší nosík mu zůstal. Tento nedostatek vyvažoval svojí mazlivostí a přítulností, kterou dával najevo i zcela neznámému člověku za posuzovacím stolem. Svého kudrnáče bych nevyměnila za nic na světě. Byl chytrý, šikovný. Pokud měl s mými kočkami koťata, nepoznala jsem pečlivějšího a starostlivějšího otce. Jenom jednu vadu měl – koťata nekojil. Při porodech jsem ho běžně používala jako asistenta. Kočky jej milovaly, s ním se cítily bezpečně, při porodu je olizoval, hladil tlapkami. Ani s krytím cizích slečen nebyly problémy. Žádná nevěsta mu nikdy neublížila, byly i takové, co od něj ani nechtěly domů.

Dominika de Bricassarte CZ.

Časem jsem měla přání – chtěla jsem po něm kadeřavého potomka, nejlépe kočičku a barevnou, a navíc plodnou. Kudrnáči ženského pohlaví totiž nikdy neměli koťata. V té době po kocourkovi byla již řada potomků, ale kadeřavá holka ne a ne se narodit. Nakonec jsem se dočkala. Za použití příbuzenské plemenitby (tehdy se o ni muselo žádat u hlavního poradce chovu a bylo nutno doložit chovatelský záměr) se mi narodila dvě kadeřavá koťátka, sestřičky Dominika (BRX e22 – kadeřavá krémově mramorovaná) a Danouchka (BRX f – kadeřavá černě želvovinová). Po tátovi byly hodně mazlivé, také proto doma zůstaly. Tehdy se často objevovaly v různých publikacích, hlavně ta světlejší, Dominka. („Plemena koček“ autorů Olgy Thámové a Zdeňka Gorgoně ml., „Encyklopedie koček“ od Esther J. J. Verhoff–Verhallenové a MUDr. Marie Říhové).
Dříve zmíněný provizorní standard stále odpovídal pouze jedinému zvířeti. Nutno říci, že dodnes nebyl změněn. Pokud bychom se jím striktně řídili, asi bychom nakonec dosáhli tolik žádaného perského typu, ale docela určitě bychom na této dlouhé cestě ztratili ony báječné kudrny. Kadeřavé zvíře se díky svému osudu stalo pro několik nadšenců snem, kterého se marně pokoušeli dosáhnout.
Naši kadeřavci byli a jsou více či méně kudrnatí, mají delší nosík, i když s náznakem „stopu“ (dnes je již „stop“ v některých případech znatelný, zakulacují se tváře). Svého času byl o ně, jako o plemeno, velký zájem za hranicemi, hlavně v Rakousku a v Polsku, odkud jsem dostala několik zajímavých dopisů a nabídek. Postupem času se ptám, proč a co nás nutilo měnit exteriér daný přírodou podle jedné, byť sebekrásnější výjimky …
Uriáš a Danouchka již nežijí řadu let. Prošli mým chovatelským životem. Dominika je již na prahu pokročilého věku. V následujících létech jsem si nakoupila další krásná zvířata, hodně krásných koťat jsem odchovala. Přesto kadeřavci byli těmi nejkrásnějšími, nejchytřejšími a nejmilejšími zvířaty, která jsem poznala.

Danouchka de Bricassarte CZ.

Někdy si říkám, kdyby tak šel vrátit čas … Co by se asi stalo? Vlastně to vím. Měla bych doma hejno kudrantých kočičáků. V jejich chovu jsem si sáhla na špici, pomyslný vrchol. Dosáhla jsem téměř perského typu, a co víc – odchovala jsem i další kadeřavá koťata – kocourka Loredana a Happy Uriáše, oba v barvě krémový mramor. Dokonce jsem i prolomila „fámu“(?) o neplodnosti kadeřavých koček. Celou řadu let jsme se kudrnatým holkám doma smáli, že dělají „sexuální dobrovolnice“, věrny zásadě o neplodnosti. Až jednou. Právě jsme doma malovali. Nic zlého netuše, šla jsem v poledne dát kočkám najíst a poklidit – a co nevidím? Dominika u sebe měla kotě, černou kadeřavou želvičku, bohužel ale mrtvou. Kotě nebylo očištěné a Dominika si asi s nastalou situací bez pomoci nevěděla rady. Hodně mě to tehdy mrzelo. Otcem byl kocourek s exotickými předky, se kterým žila pohromadě. A tak se nabízí otázka, jestli by zásadní změnu nepřineslo, kdyby se kadeřavé kočky kryly kocoury exotickými? Exoti jsou zvířata vitální, odolnější než peršani. Snad je to i faktem, že v jejich odchovech byly použity kočky krátkosrsté, domácí. Kdo ví?
V roce 2000 byl pro chov kadeřavých koček vydán metodický list, jímž se musí řídit chovatelé při plemenitbě kadeřavých koček (BRX). Vztahuje se na všechny odchovy koček, které exteriérově sice odpovídají obvyklému typu perské, resp. Exotické kočky (PER, EXO), ale jejichž srst je buďto evidentně zkadeřena nebo je o zvířeti známo, že je nositelem (i pravděpodobným) genetické vlohy pro kadeřavost. Tato zvířata jsou samostatně evidována, jejich chov je evidován jako experiment a podléhá vedení chovatelské komise a jí pověřenému hlavnímu poradci pro České kadeřavé kočky (dříve paní Ivana Švanderlíková, později ing. Martin Šanda). Dále je zde zakotveno že:
1. Zvířata, nesoucí v genotypu vlohu pro kadeřavost obecně, nejsou vhodná pro volnou plemenitbu v plemeni perských, resp. exotických koček. Zejména z toho důvodu, že přítomnost vlohy pro kadeřavost v genotypu zpravidla limituje růst srstní hmoty a snižuje plodnost zvířat – hlavně koček. Jejich případné využití v rámci chovu perských koček je obecně označeno jako nežádoucí a vždy podléhá pravidlům cílené plemenitby a povinnému souhlasu pověřeného poradce chovu.
2. Je-li mezi zvířaty přímý příbuzenský vztah, podléhá jejich páření pravomoci příslušného hlavního poradce chovu. Zde je třeba předložit žádost písemnou a odůvodněnou (chovatelský záměr). Souhlas musí být udělen písemně a před uskutečněním krytí.
3. Každé páření kadeřavých koček mezi sebou, páření koček s vlohou a páření kombinující oba typy, je součástí chovného experimentu a musí probíhat podle pravidel řízené plemenitby a s předchozím souhlasem poradce chovu.
4. Dalším zajímavým bodem tohoto metodického listu je, že dočasná chovnost na 2 roky je přiznána zvířeti, které ve věku odpovídajícím třídě otevřené (nad 10 měsíců) na národní nebo mezinárodní výstavě v rámci FIFE, bude posouzeno a obdrží známku odpovídající hodnocení koček neuznaných plemen, tj. „I“ – římská jedna, „II“ – římská dvě atd.
5. Trvalá chovnost je přiznána zvířeti, které za daných podmínek na národních a mezinárodních výstavách obdrželo 3× v libovolném časovém rozpětí známku „I“ (římská jedna).
6. Titul "Národní vítěz“ je přiznán zvířeti, které za daných podmínek na národních nebo mezinárodních výstavách FIFE obdrží 6× v libovolném časovém rozpětí známku „I“ (římská jedna), z toho ve třech případech spolu se známkou „I“ navíc obdrží označení „hvězdička“ (nakreslená) nebo bylo v souladu s propozicemi výstavy předvedeno jako „Nejlepší zvíře neuznaného plemene“ v rámci soutěže „Best in show“, případně se zúčastnilo (bylo nominováno) soutěže o „Nejlepší zvíře neuznaného plemene“.
7. Platnost dočasné, resp. trvalé chovnosti chovatel u zvířete prokazuje fotokopiemi příslušných výstavních posudků. Přiznání titulu „Národní vítěz“ se řídí Výstavním řádem SCHK.