Agapornis fišeri

Své pojmenování získal ke cti německého zoologa a cestovatele doktora Fishera, kteý ho objevil na své poslední cestě k jezeru Viktoria. Domovem je v severní části Tanzánie jižně a jihovýchodně od jezera Viktoria (dnes Ukerewe). Rodové jméno se skládá ze starořeckého slova agápe = láska a órnis = pták, což doslovně přeloženo znamená pták lásky. Právě proto jej v Anglii nazývají Love Bird. V Německu získal název Der Unzertrennlicher a v Rusku něrozlučnik. Rod Agapornis zahrnuje devět druhů, z nichž čtyři mají výrazné holé bílé okruží. Největší z těchto čtyř je škraboškový (personata), následují hnědohlavý (nigrigenis), růžohlavý (lilianae) a fišeri. Papoušci rodu Agapornis jsou malí ptáci s poměrně velkou hlavou, silným zobákem a krátkým ocasem. Svým způsobem života a svým chováním si jsou velmi podobní a odlišují se jen zbarvením
Agapornis fišeri má rád otevřenou krajinu v travnatých stepích, kde se nacházejí akáciové a mimózové háje. S oblibou se zdržuje kolem velikých stromů baobabů nebo v jejich větvích. Setkáme se s ním také na náhorních plošinách ve výši 1100 až 1700 metrů. Zdržuje se v menších hejnech, ale při sklizni zalétají na pole hejna až o 200 jedincích. Hlavní potravou tohoto papouška jsou semena trav a různých keřů, také drobné bobule a ovoce. Do jejich jídelníčku patří také zelené výhonky a drobné lístky. I v době hnízdění je tento pták společenský a drží se v koloniích o několika párech. Hnízdní období probíhá od května do července. Hnízda jednotlivých ptáků jsou blízko sebe. Páry si je budují v dutinách stromů, kam samice nanosí spousty drobných větviček, proužků lýka a stébel trávy. Materiál přináší v zobáku a samec jí pomáhá materiál připravovat. Dutina bývá téměř celá vyplněna rostlinými částmi a do tohoto velkého hnízda v podobě koule vede ze strany vchod. Často si však vybuduje své hnízdo v hnízdě snovače rudoocasého (Histurgops ruficauda). Samice snáší 5–6 vajec s bílou skořápkou, na kterých sedí sama 23 dní, zatímco samec ji krmí. Mláďata mají po vyklubání oranžově červené chmýří, vylíhnou se slepá a prohlédnou po dvanácti dnech. Ve stáří jednoho měsíce jsou mladí opeření a hnízdo opouštějí ve stáří 39 dnů.
Do Evropy byl poprvé dovezen v roce 1927. V Německu dostal podle zbarvení hlavy jméno „Das Pfirsichkopfchen“, což doslovně přeloženo do češtiny znamená „broskvová hlavička“. Pokud se rozhodneme pro chov těchto ptáků, nejprve jim připravíme vše potřebné. Můžeme je chovat v kleci nebo voliéře. Pro tři chovné páry stačí voléra tři metry dlouhá, jeden metr široká a dva metry vysoká. Bývá zvykem, že chovatelé mají na zahradě celou sérii na sebe navazujících voliér. Osvědčilo se mít mezistěny s dvojitým pletivem a mezerou asi třicet milimetrů. Protože ptáci tohoto druhu mají velkou sílu v zobáku, použijeme pletivo ze silného drátu, které nepřekousnou. Mají ve zvyku se pevně přichytit na pletivo. Pokud máme mezistěnu jen s jednou vrstvou pletiva, pokoušejí se ukousnout sousedovi z vedlejší voliéry prst nebo dokonce celou nohu.
Na každou voliéru plynule navazuje zděná stavba, do které je zavedeno ústřední topení z rodinného domu. V této budově se nacházejí menší voliéry, krmná chodna a sklad krmiv. Ve stěně rozdělující venkovní a vnitřní voliéru se nachází jeden metr vysoké okno a nad ním výlet s ovládanou uzávěrkou. Ještě před vypuštěním ptáků do chovného boxu je nutné zabílit skleněnou okenní tabulku vápennou směsí. Čiré sklo by totiž ptáci vnímali jako volný prostor a snažili by se do něho v plné rychlosti narazit. Mohli by se nejen zranit, ale také zabít. Teprve po skončení chovné sezóny vápennou směs umyjeme a na okno připevníme rámeček s hustým pletivem. Vnitřní voliéra slouží především jako zimoviště. Na její stěně je připevněno krmné prkno, kam se pokládají misky s krmivem, vodou apod. V mém chovu používám automatická krmítka a samočinné napáječky. V pokojové kleci 700 mm dlouhé, 400 mm široké a 500 mm vysoké chovám pouze jeden pár. Osvědčila se také klec 900 mm dlouhá, 600 mm široká a 600 mm vysoká. Máme-li v bytě více párů, nastavíme klece těsně vedle sebe, ale s určitou mezerou, aby jednotlivé páry na sebe nedosáhly zobáky. Bidélka v kleci jsou dvojího druhu, t. j. s průřezem kruhovým a čtvercovým. U čtvercového bidélka srazíme hrany bruskou nebo rašplí. Je nutné, aby ptáci měli možnost měnit polohu prstů několikrát denně. Bidlo připevníme ke kleci pouze jedním koncem. Při dosednutí ptáka na volný konec bidlo pruží a připomíná větev v přírodě. Budky mohou být vyrobeny z vykotlaného kmene nebo z ohoblovaných prken. Někteří chovatelé používají stejné budky jako pro andulky. Mě se osvědčila budka vysoká 300 až 350 mm, se čtvercovou základnou 200 mm a vletovým otvorem 45 až 60 mm. Na klec v místnosti ji připevníme zvenčí, aby nezabírala vnitřní prostor. Pro tři páry ve voliéře zavěsíme vždy raději do stínu šest hnízdních budek. Na přímém slunci je totiž v hnízdě nadměrné teplo a sucho, takže zárodky ve vajíčku nedostatkem vlhkosti odumírají. Do dna budky můžeme vyvrtat několik malých otvorů a pod budku postavit misku s mokrou rašelinou, aby v létě zaručila stálou vlhkost. Rašelina se ovšem musí pravidelně vlhčit. Totéž činíme, chováme-li ptáky v místnosti, kde je dost sucho. Protože se ptáci velice rádi koupou, do klece nebo voliéry jim dáme mělkou misku s vodou. Jako krmivo podáváme proso, lesknici, mohár, niger, semenec, oves, slunečnici a pšenici. Všechna tato krmiva budeme také ptákům nabízet v naklíčeném stavu s klíčkem dlouhým dva milimetry. Vycházku do přírody využijeme k tomu, abychom z košíkářské vrby nastříhali několik desítek slabých proutků. Po návratu domů je vložíme do již připravené velké láhve od okurek, která je naplněna vodou. Každý den položíme na dno klece jeden proutek, se kterým se začnou ihned zabývat. Je znám případ, kdy samice zbavovala mláďata v hnízdě chmýří a péřových pisků, proto je dobré požádat prodávajícího chovatele, aby nám ukázal hnízdní budky plné mláďat. Pokud spatříme oškubaná mláďata, tak si od takového chovatele nic nekoupíme.

Jak má být správně vybarven Agapornis fišeri vidíte na fotografiích. Samostatný pták je vítěz celostátní výstavy. Při skupinovém chovu ve voliéře mají někteří chovatelé jeden pár fišeri, druhý pár hnědohlavý a třetí pár škraboškový. Ačkoliv jsou ptáci rodu Agapornis nazýváni v některých jazycích jako nerozluční, bývají samečkové svým družkám nevěrní a tak vznikají bastardi ze spojení fišeriךkraboškový a fišeri×hnědohlavý. Na výstavách v ČR posuzují ptáky rodu Agapornis jen ti nejlepší z nejlepších. Bastarda ihned bezpečně rozeznají a tuto skutečnost uvedou na bodovací oceňovací lístek. Na kresbě je znázorněno, podle kterých znaků poznáme nečistokrevného ptáka. Smyslem chovatelství je mít ve svých klecích a voliérách jen čistokrevné jedince.
Začínajícím chovatelům, není vždy jasné, jak rozeznat pohlaví. U dospělých a plně vybarvených ptáků je vhodné, aby při prodeji klidně seděli vedle sebe. Všimneme si, že samička je větší, má štíhlejší a jemnější hlavu. Na bidle sedí s rozkročenýma nohama. Holý bílý oční kroužek (okruží) má oválný tvar. Hmatem je možné zjistit, že pánevní kosti se v krajině řitní od sebe vzdalují několik mm. Nápadné je to především u těch samic, které již snášely vejce. Podle uznávaných ornitologů má samička spodní části ručních letek čistě černé. Naopak sameček bývá o trochu menší, má kulatější a větší hlavu. Na bidle sedí s nohama blízko u sebe. Holé bílé okruží má kruhový tvar. Pánevní kosti se téměř dotýkají. Spodní části ručních letek má našedlé. Vnější části ručních letek má širší a živěji zelené. Červená barva zobáku je výrazná.
Nově získaní ptáci budou umístěni do karanténní klece. Zpočátku budou dostávat stejné krmivo, jaké jim předkládal původní majitel, posléze omezíme příjem semence a slunečnice. Postačí jedno zrno denně jako zákusek. Ve všech případech, kdy se jako doplněk používá oves, nemá se podávat ve větším množství než 5 %. Oves působí jako stimulátor pohlavního pudu, po spáření by se však jeho podávání mělo ukončit, protože přetrvávající tok u samců působí rušivě. I pták u původního majitele zdánlivě zdravý může být skrytě nakažen a teprve změnou prostředí a ostatních zevních podmínek může zjevně onemocnět. V karanténě má být pták umístěn alespoň 14 dnů. V karanténní kleci je výhodné položit na dno bílý papír, aby se mohl kontrolovat trus. Papír je nutno denně vyměňovat. Karanténované ptáky je třeba ošetřovat vždy až nakonec, při dodržování pečlivé osobní hygieny. V trusu ptáků se můžeme setkat s červy oblými (škrkavkami) nebo červy plochými (tasemnicemi). Ve veterinární lékárně zakoupíme lék, který můžeme použít také jako preventivní opatření. Pokud celá karanténa skončí dobře, můžeme nově získané ptáky přemístit do větší klece nebo voliéry. Především začínající chovatelé se někdy dopouštějí hrubé chyby, když nové ptáky pustí do již obsazené klece nebo voliéry. Potom se diví, když se celá skupina vrhne na nově příchozí a zabije je. Chovné páry nebo skupiny si bedlivě střeží své teritorium a nové jedince považují za vetřelce. Zkušení chovatelé z tohoto důvodu vypustí do větší klece či voliéry všechny ptáky najednou a dají jim na výběr dvojnásobný počet hnízdních budek. Kroužkované ptáky s rodokmeny zařazujeme do chovů přibližně ve věku 12 měsíců. Je znám případ, kdy sameček byl schopen oplodnění již ve věku 80 dnů. To však nesmíme dovolit. Bývá dobrým zvykem mít výletky rozdělené podle pohlaví až do začátku chovné sezóny. Někteří chovatele dodržují zásadu mít mláďata v zimních měsících třikrát po sobě. Chovnou sezónu označují jako podzim–jaro a vše se uskutečňuje ve zděných vytápěných budovách. V první snůšce bývá 5 vajec ve druhé 4 vejce a ve třetí pouze tři vejce. Malý počet vajec je způsoben oslabením organismu v zimě, nedostatkem slunečního záření, malého množství zeleného krmiva a krátkými dny. Výletci ze třetího hnízdění jsou pravidelně neduživí a často nezbývá nic jiného, než je nabídnout za výkupní cenu obchodníkům. Z daného vyplývá, že tento druh ptáků přikročí k rozmnožování v kteroukoliv dobu, pokud mají k dispozici budku a jsou správně živeni. Samička začne snášet i tehdy, když nemá k dispozici žádný materiál pro výstelku hnízda. Na dně budky bez vybroušeného důlku se mohou vajíčka snadno rozkutálet a tím bude úspěch hnízdění zpochybněn.

Já dávám do párů ptáky pravidelně první jarní den. Předchází tomu podávání naklíčených semen prosa, slunečnice, lesknice, semence a nigeru, které tvoří zhruba polovinu denní krmné dávky. Asi 10 % tvoří natvrdo vařené vejce, piškot, strouhaná mrkev, sušené mléko a práškový B–komplex. Jako doplněk dostávají střídavě všechny druhy ovoce, smetanku lékařskou, špenát, petržel, salát, mrkev, kopřivy. Na podzim jsem si vytvořil dostatečnou zásobu jeřabin a černých bezinek. Koncem zimy poslouží jako zásobárna důležitých vitamínů. Kromě již zmíněných vrbových proutků to mohou být ještě větvičky topolu, olše, dubu, lípy, borovice, černého bezu a ovocných stromů, které nesmí být chemicky ošetřeny. Pokud ptáci zůstanou celoročně ve zděné budově, žádné potíže nenastanou. Osvědčilo se mít v zimní ubikaci teplotu 10 stupňů Celsia. Jestliže budeme mít až do jara ve zděné budově teplotu 20 stupňů Celsia a následně ptáky vypustíme do chladné voliéry, urychleně začnou pelichat a vůbec nezahnízdí. Osvědčené chovné páry budou v nové sezóně opět spolu. Celá řada chovatelů si nedělá starosti se sestavováním chovných párů. Do větší kleci či voliéry současně vypustí stejný počet samců a samic a očekává, že páry se vyberou sami. Když však chceme chovat v jedné kleci jen jeden pár vzájemně cizích jedinců, musejí si na sebe teprve zvyknout. Ptáci nejprve zaujmou vzpřímený postoj s přiléhajícím peřím a z povzdálí se navzájem pozorně sledují. Pozvolna se k sobě přibližují a je zřetelné, že jsou připraveni také k obranné akci. Jakmile si ptáci na sebe zvyknou, dotýkají se a zobáky si probírají peří. To však vůbec neznamená, že to je skutečný pár. Mohou to totiž být dva samci nebo dvě samice, kteří provozují sociální péči o opeření.
Po několika dnech se může objevit agresivita dominantního jedince. Rozepře mezi partnery z jednoho párů někdy nabývají prudkou formu. Útoky kolísají od hrozivého postoje s otevřeným zobákem až k vážným pokousáním. Přitom se ptáci snaží stavět čelem proti sobě, zobákem se zakousnou do protivníka a pokoušejí se zranit mu křídlo, častěji však nohy. Větší samice zraní menšímu samci nohy a především prsty tak, že krvácí. Přitom samec bolestí hlasitě křičí. U dobře sladěného páru si všimneme, že samec se nejprve snaží krmit samici. Potom následuje vzájemné šimrání, které trvá asi třicet sekund. Nejprve šimrá samec samici a po několika vteřinách se stejnou intenzitou samice samce. Ptáci sedí klidně vedle sebe a v tom samička nakloní hlavu a nabídne temeno, potom hrdlo a prsa. Někdy sameček nemá zájem a dává to najevo zíváním nebo si čistí peří. Tok zahajuje samec a o přízeň samičky se uchází dlouhotrvajícím hlasitým voláním, předkláněním a rychlými pohyby na podlaze nebo na větvi. Samička k němu přiletí a on začne vyvrhovat potravu a krmí ji. Samice je připravena k páření za několik vteřin, někdy však až za několik minut. Skrčí se na podlaze nebo na větvi, zeširoka roztáhne křídla nebo se špičkami křídel opře o podlahu. Bylo zjištěno, že pojímání trvá až 190 sekund. Aby mohlo dojít ke spojení obou kloak, samice zvedne ocas. Asi po 100 sekundách si všimneme nervózního škubání a následného supění. Samec je horní částí zobáku zachycený na hlavě, ramenu nebo zádech samice, která pomalu otáčí vztyčenou hlavu. V rozmezí asi 15 vteřin samec změní směr obejmutí, což je u něho provázeno strnulým výrazem v očích. Při této činnosti se ptáci vůbec nenechají rušit člověkem. Jakmile je pojímání skončeno, sameček sedí až 40 sekund úplně vyčerpaný a netečný. Po této přestávce samice znovu vyzývá samce, aby ji nakrmil. Je to právě samička, která si k hnízdění vybere jednu ze dvou námi nabídnutých budek. V zobáku do ní vnáší oloupanou kůru, jemné větvičky, třísky, suché úzké listy a v případě nouze také rozkousanou ovesnou slámu. Hnízdní materiál postupně uschne a bude upěchován. Výstelka hnízda někdy dosahuje až ke vletovému otvoru. Pokud je v místnosti sucho, umístíme na podlahu plastovou nádobu naplněnou dřevěnými pilinami z měkkého dřeva, které budeme každý den zalévat vodou. Zvýšíme tím vlhkost a dosáhneme lepší líhnivosti vajec. Osvědčilo se mít nízkou misku, ve které je položená stará vápenná omítka, holubí kámen, dřevené uhlí a jodová kostka. Samička snáší vejce obden a pevně zasedne většinou na třetí vejce. Umožníme ji namočení peří v další nízké misce, aby mohla navlhčit snůšku vajec. Po celou dobu hnízdění samec krmí samici. V den vylíhnutí prvního mláděte již musí mít k dispozici měkký žír. Asi desátý den života začínají mláďata vidět a dvacátý den jim začínají růst první letky. Právě to je vhodná chvíle pro okroužkování uzavřeným kroužkem o vnitřním průměru 4,5 mm. Mimo označení státu – CZ, roku 07, pořadového čísla kroužku 001–x bývá často uvedeno také číslo chovatele nebo zkratka klubu.
Dne 17. 12. 1989 se v Bílovicích u Uherského Hradiště konala ustavující schůze chovatelského klubu okrasného ptactva. Klub sdružuje chovatele malých papoušků rodů Agapornis a Forpus. Klub pro své členy zajistil již na rok 1990 výrobu vysoce kvalitních kroužků s klubovým číslem každého chovatele a v dostatečném množství natištěné chovné listy. Na jaře roku 1990 měl klub již 48 členů. Členy výboru jsou také dva odborní poradci chovu. Hlavní je ze Slovenska, druhý z ČR. Ve dnech 16.–18. 11. 1990 se konala první celostátní klubová výstava agapornisů a papoušíčků.
Bývá dobrým zvykem vystavovat mladé ptáky z vlastního odchovu. V tom případě je zapotřebí věnovat zvýšenou pozornost mláďatům, která opustila rodné hnízdo. Mají vrozený pud vracet se na noc do budky. Podobají se rodičům a liší se pouze matným zbarvením a černou skvrnou u kořene zobáku, která se asi po šesti týdnech ode dne vylétnutí z budky ztrácí. Mláďata oddělíme, jakmile sama začala přijímat potravu. Chystá-li se pár k dalšímu hnízdění, samec často vidí ve vylétnutých mláďatech konkurenci a zabije je. Hrozí-li toto nebezpečí dříve, než mláďata sama žerou, postačí někdy vzdálit samce z doslechu a samička sama mláďata dokrmí. Další možností při chovu ve voliéře je umístění mláďat do takové klece, která má větší mezery mezi jednotlivými dráty a jejich otec je schopen prostrčit zobák a část obličeje směrem k hladovým potomkům a nakrmit je. V létě si výletci budou pochutnávat na kukuřici a slunečnici v mléčné zralosti. Může se stát, že nesamostatné mládě bude nutné dokrmit z ruky. Použijeme k tomu injekční stříkačku, na kterou nasadíme gumovou hadičku (třeba od ventilku jízdního kola). Připravíme si kaši s jáhly s přídavkem mletého ovsa, krupice, mravenčích kukel nebo jepic, jemně sekaného zeleného krmení a syrového vajíčka. Nejprve dáváme tuto kašičku vlažnou, později, když ji již částečně žerou sami, i studenou v misce. Za krátkou dobu budou rozlupovat zrna, a budeme-li i pak nějaký čas dávat tuto výživnou kaši, budou mláďata stejně silná jako vychovaná rodiči. Při společném chovu několika páru ve voliéře musíme být velice obezřetní. Ideální stav nastane tehdy, když všechny samice zahnízdí ve stejný den. V tom případě se mláďata ve všech budkách líhnou současně a s podáváním vaječné míchanice nenastanou potíže. Jestliže však některá samice vůbec nezahnízdí nebo začne snášet ve velkém časovém odstupu, vzniknout v této ptačí společnosti rozbroje. Měkký žír spotřebují ti ptáci, kteří nemají mláďata a kteří ho vůbec nepotřebují. V chovné sezóně tak můžeme při společném chovu ve voliéře přijít o několik výletků, kteří se živý tím, co na ně v miskách s krmivem zbylo. To nejhorší však přichází nakonec. První vylétlá mláďata omylem přistávají na stříškách cizích budek. Cizí samice vyleze z hnízda a nezvanému hostu mnohdy uštědří důrazný štípanec. Rychle jí přispěchá na pomoc její partner a je schopen mládě i zabít.

Nejchoulostivějším obdobím pro výletky je první přepeřování. Osvědčilo se podávat glukózu a ve vodě rozpustný Combinal A+D3. Po přepeření výletků si vybereme pro vlastní potřebu a výstavní účely ty jedince, kteří se nejvíce přibližují mezinárodnímu vzorníku (standardu). Přemístíme je do jiné voliéry a naučíme je chodit si pro krmivo do výstavní bodovací klece. Přibližně za jeden měsíc začneme na ptáky mluvit a opatrně se přibližovat k výstavní kleci. Většina z nich přítomnost chovatele toleruje a chová se klidně. Vždy se najde několik jedinců, kteří si na výstavní klec nikdy nezvyknou.
Ochočit si můžeme především ručně dokrmené mládě, které budeme chovat v menší kleci. V místnosti necháme ptáka prolétnout, když máme zavřené okno a dveře. Před oknem má být záclona, která zabrání prudkému nárazu do okenní tabulky a případnému vážnému zranění. Pták pozná svého pána a prohledává mu kapsy, nemá-li pro něho něco dobrého. Agaponis fišeri nemá však nadání napodobovat lidský hlas, nejvýše se naučí několika slovům. Tento druh malých, nádherně zbarvených papoušků se zdá být stvořen pro klece milovníků ptactva, ale pouze v případě, není-li nikdo z rodiny alergický na křik. Jejich hlas je na tak malého ptáka relativně velmi pronikavý. Pokud tomuto ptačímu druhu vytvoříme vhodné podmínky, může se dožít i více než 15 roků.
Podobně jako andulky i tito ptáci vytvářejí barevné mutace. Německý chovatel Heinz Gruber z obce Munchenbernsdorf odchoval již v roce 1968 modrou mutaci Agapornis fišeri. Nejen modré, ale také štěpitelné výletky přenechal dalším chovatelům. Bylo zajímavé, že většina modrých ptáků byla samčího pohlaví a za celý rok se podařilo odchovat jen jednu samičku. Bylo ověřeno, že dědičnost modré barvy je shodná s ostatními druhy papoušků. Kromě již zmíněných modrých se za téměř dalších 40 roků podařilo v celém světě odchovat mnoho dalších barevných mutací. Další německý chovatel Heinz Haase z obce Nebra zažil v roce 1970 velké překvapení při kontrole hnízda. U zaručeně nepříbuzného páru nalezl v budce mládě, které mělo na levé noze dva péřové pisky. Byl to sameček a chovatel Haase ho v roce 1972 spářil se sestrou jeho matky (tetou). Již v prvním hnízdě bylo jedno mládě, které mělo na obou nohách po pěti peříčkách, která mu zůstala i po přepeření. Tím bylo dokázáno, že tato vlastnost se dědí ze strany matky. Stejný pár odchoval v roce 1973 další dvě mláďata s patnácti peříčky na každé noze. V roce 1974 se objevilo mládě s 25 peříčky na každé noze. Na konci chovné sezóny v roce 1975 měl chovatel Haase na bidle již 12 ptáků s opeřenýma nohama. Agapornis fišeri je ve svém původním zbarvení zařazen do výstavní třídy P VII/29. Důraz je kladen na broskvově zbarvenou hlavu. V Evropě uznávaní odborníci je doporučují vystavovat a soutěžit s nimi teprve ve stáří dvou let, kdy dosahují plné velikosti a výrazných barev. V následujících řádcích vás seznámím s chybami, se kterými se na těchto papoušcích nejčastěji shledáme.
1. Zobák vyčnívající před čelo.
1a. Tmavá, jakoby začouzená peříčka na čele a temeni hlavy.
1b. Žluté lemování v zátylku.
2. Tmavý pták, který od čela ke konci ocasu nedosahuje délky 150 mm.
3. Vyklenutý kostřec.
3a. Našedlé nebo slabě modré opeření na kostřeci.
4. Vlivem příliš štíhlého a krátkého těla se vyskytují dlouhá a zkřížená křídla.
5. Pták při sezení ve výstavní bodovací kleci nedodržuje úhel 60 stupňů s rovinou bidla.
6. Sklopený ocas.
7. Visící ztučnělé břicho.
8. Chybějící drápek.
9. Ukousnutý článek prstu.
10. Chybějící tělesná hmota. Pták nemá výstavní typ.
11. Následkem spojení fišeriךkraboškový se u potomků vyskytují žlutá prsa namísto správných oranžových.
12. Načernalý (začouzený) nádech peří pod a za očima.

Věřím, že po přečtení tohoto článku a pozorné prohlídce fotografií si chovatelé těchto krásných papoušků zkontrolují své miláčky. Smyslem organizovaného chovatelství je mít ve svých klecích skutečné agapornise fišeri, kteří jsou kroužkovaní a mají pravdivě vyplněné rodokmeny. Výborný pták získává 90 a více bodů, velmi dobrý 85–89 bodů a dobrý 80–84 body. Na výstavě Exota Olomouc se již nevyskytují agapornisové s hodnocením nižším než 80 bodů. Na letošním světovém šampionátu ptactva měli agapornisové velmi dobrou úroveň. Je pravidlem, že vítězný pták získá maximálně 93 body ze 100 možných. Všem chovatelům přeji mnoho radosti s agapornisy a také úspěchy na výstavách.