Vrabci jako zrcadlo ochrany přírody

Do prvního čísla Fauny v roce 2008 napsal pan Fojtl článek o vrabcích. Velmi cenný článek, protože celý text je postaven na vlastním pozorování. Autor vcelku pochopitelně nestaví na vlastních zkušenostech žádné závěry, ale obezřetně cituje jiné zdroje, které obvykle omílají, že nikdo neví, proč vrabci mizí a možná za to mohou i nějaké elektromagnetické vlny! Nějaké záhadné paprsky X, paprsky smrti. Nebo, že by snad Fantomas? Bohužel se takové spekulace mnohým hodí do krámu, zakrývají jimi nepohodlnou pravdu. Je dobře známo, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou a řady mistrů převracečů šmahem rostou, zatímco by se měly tenčit. Mám velmi nepříjemný pocit, že v tak zvané ochraně přírody je až příliš moc věcí naruby a začíná se to velmi citelně projevovat. Vrabec je této skutečnosti dobrým a citlivým ukazatelem. Jak tuto záležitost vysvětlit? Jak ukázat, že nezištná snaha nemusí přinášet jen dobré a chvályhodné výsledky? Nedávno mi spadla do klína jedna historka, které by mohli mnozí porozumět. Tady je.

vrabec domácí

Asi tak někdy před sto léty, žila kousek od nás v bavorském Mnichově dobře zaopatřená dáma, vdova, která viděla smysl svého života v konání dobra. Sama žila skromně, podporovala sirotky a neváhala položit vlastní život za záchranu života bližního svého. Její okolí si jí velmi vážilo a mluvilo o ní jako o světici. Jednoho dne šla po rušné ulici, když se jí dostalo vidění. Slyšela zřetelný hlas shora, který jí říkal, že zakrátko zemře a jejím zapříčiněním zemřou miliony lidí. Byla zdrcena. V tom však spatřila, jak se velký nákladní povoz řítí na malého chlapce, který je tak v ohrožení života. Neváhala ani okamžik. Jestliže mají mou zásluhou přijít o život miliony lidí, potom ještě naposledy, alespoň jeden lidský život zachráním. Vrhla se vpřed, chlapce strhla stranou a zachránila mu tak život. Sama však skončila pod koly toho nákladu a zahynula. I seběhlo se množství lidí a přišel policejní strážník, který se ptal: jak se jmenuješ chlapče? Adolf Hitler, pane! Věštba byla naplněna.

mladé sojky

My si častokrát myslíme, bůh ví jak dobrý skutek právě konáme a dokonce si ani nemůžeme pomoci a musíme to udělat. I když je to sporné. Před lety jsem se snažil fotografovat hnízdo sojek, které bylo příhodně umístěno, tedy pro fotografa. Moc se mi to nepovedlo, ačkoliv jsem tomu věnoval nemalou píli. Pár dní po fotografování jsem hnízdo kontroloval, jestli je všechno v pořádku. Ze čtyř mláďat zbyla na hnízdě jenom dvě, jedno jsem však našel na zemi pod stromem, rodiče je z hnízda vyhodili. Bylo napadeno cizopasnou mouchou, která nakladla svoje vajíčka na měkké části těla pod křídly a dokonce i v dutině zobáku okolo kořene jazyka. Záhy se z vajíček vylíhnou larvy této mouchy, které jej sežerou zaživa. Dost neblahý osud. Ale taková již matka příroda je, zdánlivě krutá a nemilosrdná, která rozdává svoje dary jen těm nejsilnějším. Vzal jsem tedy to mládě domů, pečlivě jej zbavil nezvaných hostů, okroužkoval a vrátil zpět do hnízda. Rodiče je vzali na milost a to mládě to zdárně přežilo. Já jsem však dosud nevyřešil otázku, jestli jsem se zachoval správně nebo nikoliv. Nedávno jsem pak četl, jak se jiný zachránce zastal mladých krahujců, rovněž vypadlých z hnízda a vyvinul nezměrné úsilí, aby je do rodného hnízda vrátil zpět, což se mu nakonec podařilo. Jestlipak si uvědomil, že jeho zásluhou tak rok co rok přijde o život na dva tisíce drobných ptáků? Asi jej to vůbec nenapadne. Nicméně si musíme takové otázky klást, abychom si nemuseli vymýšlet, abychom si mohli dávat správné odpovědi. Jako třeba proč mizí vrabci? Paprsky X? Jděte! Jenom příroda! Každý tvor na světě okamžitě využívá svojí příležitost, jestliže zmizí nějaká omezení, nějaký tlak, který až dosud byl na něho vyvíjen. Musíme si třeba uvědomit, že jestliže člověk sám konzumoval drobné ptáky, což ještě začátkem minulého století nebylo nic neobvyklého, když se jedli kvíčaly, vrabci, špačci, skřivani, ale třeba i čížci a masově měli lidé doma v klecích stehlíky i jiné pěvce, samozřejmě chytané ve volné přírodě a přitom bylo těchto ptáků hojnost, tak to mělo svůj řád. Na oplátku se potom člověk staral o tyto ptáky tak, že tlumil jejich přirozené nepřátele. Dnes žádného z těchto ptáků vůbec nejíme, v klecích je držet rovněž nesmíme a jejich nepřátelům jsme dali absolutní volnost tím, že je rovněž absolutně chráníme. Výsledek je takový, že v určitých místech běžní ptáci docela zmizeli a budou mizet i jinde. Ve svém mapovacím čtverci v Praze 6, Břevnově jsem v roce 2007 již nezaznamenal žádného vrabce! Drozd zpěvný zmizel již před hezkou řádkou let. Žádného stehlíka v hnízdní době jsem neviděl. Dříve zcela běžná pěnkava obecná je jen řídkým jevem. Nejběžnější je asi Straka obecná a sojka. Krahujci opět zahnízdili, hnízdění potom nějak zkolabovalo, podezřívám nedostatek potravy. Nejběžnějšími ptáky jsou tady tedy krkavcovití, což nikdy před tím nebylo. Takoví ptáci byli vždy považováni za tu nejhorší škodnou. Nedá se to nazvat jinak, než jako u snědeného krámu. Bohužel tohle zavinil zase jenom člověk a to svojí zcela nesmyslnou a nepromyšlenou ochranou. Máme více odborníků, ale také víc problémů, máme větší vzdělání, ale méně zdravého rozumu, více vědomostí, ale méně soudnosti.

straka obecná

V loňském roce jsem vyzval odbor životního prostředí příslušné městské části k tomu, aby se nějakým způsobem pokusili redukovat nadměrné množství strak, když na určitých místech, především na společných zimních nocovištích, jsou k tomu velmi příhodné podmínky. Odpověděli obratem, v úřední lhůtě, že k něčemu takovému nejsou kompetentní, že jsou vyšší instancí pouze pověřeni, aby vydávali lovecké lístky. Nicméně, že moji zprávu předávají na místa vyšší, s vyšší kompetencí. Podotýkám, že straka není celoročně hájena, do konce února se může střílet. Městský odbor šetřil věc poměrně dlouho, dokonce pověřil správce polesí Cibulku o prověření na místě. Ten shledal, že strak je na lokalitě opravdu požehnaně, nicméně se střílet nedají, na místě není ani lovecký revír. Pro jistotu mě úřední odpověď poslali až v době, kdy straka je již hájena. Je tohle snad nějaká ochrana přírody? Docela určitě se najdou lidé, kteří mě za tato slova budou chtít ukamenovat. Nicméně se musím ptát, k čemu tohle je? Docela by mě zajímalo, kolik lidí se takovouto impotentní ochranou vlastně živí? To se asi jen tak nezjistí. Jenom na těch úředních dopisech je tolik podpisů, až mi vylézaly oči z důlků.

mladí krahujci

Hlavní příčiny mizení vrabců i jiných ptáků máme před sebou jako na talíři. Pro ochránce nejsou takové příčiny příjemné, proto se mlčí a hledají všelijaké tajemné paprsky X. Místo toho se neustále zdokonalují zákony o tak zvané ochraně přírody, které ovšem mají pouze posílit moc tak zvaných ochránců. Běda, kdyby vás nachytali, že máte třeba ve vaší voliéře vrabce. Nedoplatíte se! A zesilují neustále svůj tlak. Připravují novelu zákona, která má dokonce zavést institut inspektora provokatéra. Přijde si k vám na oko koupit Kanára a běda, když u vás uvidí stehlíka. On již stávající zákon dává inspekci takové možnosti, že je ani policie v boji proti drogám nemá. Chtějí však více. Proto v poslední době vyvinuli opravdu silný tlak, potřebují důkazy o tom, že stávající zákon je málo účinný, že je porušován. Hezký příklad uvádí společenský týdeník Reflex, případ vzdělávací a záchranné stanice Zayferus, na které je vymáhána likvidační pokuta, kvůli lenosti úředníka. Toto zařízení změnilo svůj statut z nadace na obecně prospěšnou společnost. Na téže adrese, s tímtéž jménem majitele, se stejnými ptáky a dokonce požádalo znovu o povolení. Úřad odmítl všechno přepisovat kvůli nějaké prkotině jako je několik písmen. Načež tam vtrhla inspekce a napařila likvidační pokutu, protože podle jejich názoru, majitel neměl žádné platné povolení.

stanice Vltavská před rokem

Jiný příklad. Na východě Čech žije chovatel, který léta letoucí spolupracoval s ochranou přírody na záchranném programu holubů doupňáků. Odchované holuby vypouštěl zpět do přírody, o čemž se pochopitelně vedly záznamy. Ochrana přírody mu dokonce přispívala na krmení, což se však dělo prostřednictvím místního úřadu, což zase vzbuzovalo závist. Tento chovatel si posléze pořídil nějaké kachny, chocholačky a čírky, které draze zaplatil, protože byly z odchovů, některé až z Německa. A zažádal o jejich registraci, čímž se vlastně udal. A dostal pokutu, protože nejdřív měl zažádat a teprve potom si pořídit ptáky. Tak by se nedostal do maléru a to hned z dvojího důvodu. Jeden důvod je samozřejmě správný postup, ten druhý je mnohem lepší: než by to svoje povolení dostal, ptáci by s největší pravděpodobností zašli stářím sami, tudíž žádní ptáci, žádný malér. Velice zajímavý byl i postup úřadů. Nejdřív se dostavil odborný orgán, jestli chovatel má takové zařízení, aby nedošlo k týrání ptáků. Při této příležitosti se tento chovatel udal znovu. Vcelku oprávněně se domníval, že ochrana přírody o záchranném chovu doupňáků ví. Jenže se na to zeptal. Vy máte doupňáky? A na co se proboha celou tu dobu v těch voliérách díváte? Úřad nic nevěděl. Spolupráce, nespolupráce, měl jste zažádat o registraci sám. A už tady byla další pokutička! Je tohle snad opravdu ta ochrana přírody za kterou se všichni bijí? Neblázněte, o něco takového jde až v poslední řadě a je to obsaženo jen v nějakých proklamacích. Každý z nás, jelikož tady má být demokracie, má svůj podíl na správě věcí veřejných. Ovšemže titěrný podíl. Nemuseli bychom si to nechat líbit, jsme ovšem natolik lhostejní, že si na svém vlastním hřbetu necháme příslovečně dříví štípat. A vládnout lhostejným, ó jaká to slast, není lepší prebendy.

stanice Vltavská dnes

Vraťme se k vrabcům. Vrabci v Praze téměř nejsou, protože byli vystaveni příliš velkému tlaku se strany predátorů. Zpočátku měli na svoji záchranu vcelku úspěšnou taktiku. Omezili svoje území výskytu jen na opravdu příhodná místa, anebo byli vytlačeni jen do takových míst, což je nakonec totéž. Obvykle se zdržují jen v opravdu hustých keřích, kam krahujec nepronikne. Jeden takový hustý keř býval v koutě okrasné zahrady stanice metra Malostranská. Celý den byl přecpán vrabci. Co se však nestalo? Chytrá hlava plánovače nařídila revitalizaci. A motorová pila vyřezala ten keř až u kořenů. Vrabci prohráli. Dovolím si připomenout v Čechách obvyklou praxi. Za získání takové zakázky se platí 10 % z fakturační ceny takové zakázky, samozřejmě tomu, kdo tu zakázku zadal.
Asi poslední, poněkud větší populace vrabců v Praze zatím žila v hustých keřích okolo stanice metra Vltavská. V jednom z článků o vrabcích jsem toto místo měl i na fotografii. Bohužel jsem se právě dozvěděl, že i tady řádila revitalizace a keře byly vyřezány až do kořenů. Jestli se tedy vrabci udrží v okolí až do doby než jim zase vyroste dostatečně hustý úkryt je samozřejmě otázka. Nechci nic předjímat, ale samozřejmě se hodlám tímto místem zaobírat. Dovedu si představit, že na takovou revitalizaci byl nespíš vypracován nějaký plán. Plány se samozřejmě nevypracovávají zadarmo. A také se samozřejmě takové plány posuzují, odborně posuzují, mimo jiné i s ohledem na jejich vliv na životní prostředí. Samozřejmě, že to také není zadarmo. Je to ovšem zhola na nic. Když tedy pomineme tu skutečnost, že se tím celé armády lidí dobře živí. Nemám strach z toho, že by si tuhle živnost nedokázali ohlídat. Byl bych spokojen s tím, kdyby se tam objevilo občas něco přírodě prospěšného. Kdyby si třeba někdo dokázal všimnout, že tam žijí ti vrabci. Lidé svému okolí bohužel rozumějí čím dál tím méně. V mém okolí, ačkoliv je tady ptáků již minimum, mají všichni krmítka pro ptáky. Napajedlo nemá kromě mě nikdo. Každý pramen v okolí byl sveden podle nějakých norem do podzemí. Stačilo by, kdyby byl sveden do podzemí přes nějakou okrasnou loužičku. Kdo kdy vyčistil studánku v polích, jako to dělával hospodář? Nikdo. Na přírodu se budeme dívat jen z vyhlídkových plošin, pečlivě hlídáni, abychom nešlápli někam vedle. Co na tom, že to nejspíše bude jen džungle bolševníků, křídlatek a jiného k nám zavlečeného plevele, kde nebudou žít žádná původní zvířata ani ptáci. Pokud tohle nebude postupovat příliš rychle, což ovšem není vůbec vyloučeno, tak se toho naštěstí nedočkám. Také to nikomu nepřeji a proto doufám, že si toho ti mladší všimnou zavčas a najdou odvahu se z toho vymanit.