Čižba v údolí Ploučnice

Již dávno minula doba, kdy se na březích Ploučnice provozovalo starodávné čihařské řemeslo. Už nejsou čihadla, před kterými by poskakovali volaví ptáci a svým hlasem lákali hejna tažných ptáků. Od nepaměti, vždycky když do kraje přišly slunné chladné říjnové dny, přelétávalo nad údolím jedno hejno ptáků za druhým, na své dlouhé pouti ze severu Evropy za jižním sluncem. Stačí jen zavřít oči a ranní mlha se rozpouští po jasné chladné noci. Stromy jsou nejkrásněji zbarveny, jeřabiny září, javorové listí svítí a buk kraluje podzimu. Slunce stoupá výše po průzračném nebi a dosud má sílu zahnat dech blížící se zimy. Nízko nad vrchy letí několik ptáků, při letu se jemně svolávají a brzy mizí nad obzorem. Zastavte se a nepospíchejte, nic není čihařství tak vzdáleno, jako spěch a shon. Za několik okamžiků, stejně tiše letí nad hlavou další hejno. Tentokrát to nevolají čížkové, k jihu letí konopky, za nimi stehlíci. Hebký vítr rozechvívá barevné listí javorů, je nádherný den, tam u nás v údolí Ploučnice.
Vydržíte-li pozorovat ptačí hejna stejně trpělivě jako to dělali naši předkové, poznáte, že během několika hodin přeletí naše vrchy neuvěřitelné množství ptáků. Jen ten, kdo zná ptačí hlasy, pozná, kdo nad jeho hlavou pospíchá ze severu Evropy: zvonci, pěnkavy, jikavci, čížkové, konopky, hýlové, dlaskové, stehlíci, zvonohlíci, strnadi, skřivani polní i lesní, lindušky a špačkové, s nimi holubi hřivnáči a další druhy. Za nimi se toulají severští drozdi, kvíčaly a cvrčaly, barevní brkoslavové a čečetky.
Je cosi úchvatného v tom tahu ptáků celým světadílem, v cestě jež nemá hranic ani lidských překážek. Tam, kde ptáci zaslechnou své druhy, volající na ně z čihařových klícek, snesou se, poslušni tisíciletého ptačího zákona, k zemi a čekají, až se k nim jejich bratři připojí a rozmnoží hejno. Volavec, o kterého se čihař celý rok pečlivě staral, je přivázán před čihadlo, poskakuje a marně se snaží uniknout. Hejno posedává po stromech a keřích, přichází blíž. Mnoho je způsobů, jak ptáky ulovit. Větve, na kterých ptáci usedli, i do země zapíchané rohatiny jsou ověšeny „vějicemi“, březovými proutky pomazanými lepem z bobulí jmelí a lněného oleje. Stačí dotyk, a ptáci se s vějicí zmítají na zemi. U klícek s volavci bývali podražce a sítě, kterými čihaři, ukrytí v čihadlech, překlopili pružnými, šikmo do země zapíchnutými větvemi a kmínky celá hejna, která se začala pást na připraveném zrní. Po zemi byla nastražena žíněná oka, bobuložraví drozdi se chytali do šprušlí – v pružné větvi s nastraženou jeřabinou a smyčkou. Pro holuby se chystalo zrní s vinnými kvasnicemi, které je omámilo. Ptáci zapadali také k napajedlům, kde byli rovněž chytáni na vějice pomazané lepem. Čihařství bývalo prastaré řemeslo, a byl to jediný způsob lovu, jež mohli lidé bez povolení vykonávat. Kdysi nešlo o čistou radost z lovu, ani o vnímání krásné podzimní přírody, většina ulovených ptáků byla snědena. K zásobování panské kuchyně ptačím masem byli tehdy určeni poddaní a čižbu vykonávali jako robotu. Ze 17. století je v Zákupském archívu mnoho zpráv o ptáčnících. Registr uváděl, že v roce 1720 vyplatila zámecká pokladna 150 chytačům drobného ptactva a 15 lovcům holubů 10 kop a 56 grošů za ulovené ptactvo. Krom těch, kteří měli chytání ptáků jako robotu a těch jejichž zaměstnání bylo spojeno s povinností čižby (např. lesníci museli dodávat na Zákupský zámek jednu kopu malých ptáků ročně), žili zde i divocí čihaři. Chytili-li co, spěchali to prodat na ptačí trh do České Lípy nebo jiných měst. Obce mívali až deset registrovaných čihařů a kupříkladu z Novosedla bylo dne 16. října 1630 na Zákupský zámek odesláno 11 holubů, 120 velkých a 150 malých ptáků, z největší části černožlutých jíkavců. Jíkavci tvořili základ jídla zvláštní nahořklé chuti, které se z ptáků připravovalo na stoly pánů i chudého lidu.
V roce 1870 vyšel první zemský zákon na ochranu ptactva, lovení pro jídlo se mělo přísně trestat. Avšak ptáci nevymizeli z jídelníčku zdejšího lidu ani dalších padesát let. Roku 1886 zveřejnil své vzpomínky revírník velkovévody Toskánského na Zákupech Karel Simony ve městě Žandov. Narodil se na panské myslivně a jako dítě vysedával celé podzimní dny se starými ptáčníky v dřevěných čihadlech a pomáhal jim zabité ptáky navlékat za nosní dírky po kopách na motouz. V každém revíru i v selských lesích bývala čihadla, kde se líčivaly vějice, sýkoří skříńky a šprušle, dle toho jak byl kdo navyklý. Nedá se vypovědět, co takových jíkavců, pěnkav, drozdů, kvíčal a křivonosek se oškubalo a snědlo, kolik čížků, stehlíků, hejlů, dlasků a jiných ptáků přišlo na trh v klecích.

Ptáci se jedli a pro zpěv chovali téměř v každé chalupě, přesto jich neubývalo. Nebylo jich pro to méně, a každý měl dost. No a pak přišel ten přísný ptačí zákon. Člověk by myslel, že uvidí ptačí hnízdo na každém suku, ale dopadlo to přesně naopak a ptáků viditelně ubylo.
I přes zákon ptáčníci nevyhynuli, zůstalo jich pořád dost. Byli tři chalupníci co lovili ptáky dál, ale spíš už jen pro potěchu a radost z lovu. Nejpěkněji vybarvené ptáky chovali ptáčníci v klecích pro své potěšení, ale většinu prodali do měst ptačím překupníkům. Na počátku 19. století se ptáci chovali v každé domácnosti. Červenky poskakovaly volně po světnici, sýkory roztáčely v klecích miniaturní kolotoče pro radost dospělých i dětí. Obyvatelé údolí Ploučnice milovali nejvíce křivku. V kleci jsou nenáročné, přítulné a odolné a pro lidi hrály důležitou roli. Voda, ve které se křivka v kleci koupala, platila za léčivou. Pili ji muži i ženy – křivky se zobákem překříženým vlevo uzdravovaly ženy, a vpravo zase muže. Zkřížený zobák mají prý křivky od železných hřebů, které se na Golgotě marně namáhaly vytáhnout z Kristových ran ze dřeva kříže. Potomci křivonosek, které tehdy zkropila Ježíšova krev, mají od té doby rudé peří. Do domu, kde se křivka chová, nikdy neuhodí blesk.
Staří ptáčníci často svými vědomostmi zahanbovali učené badatele. Čihadlo bylo tou vysokou školou, která je vychovala. Byli schopni rozumět řeči přírody i s jejími vlastními tajemstvími a divy, skrze přírodu poznávali samotného Pána. Čihaři bývali milí a důvěřiví lidé, kteří aniž se o to snažili, se s každým spřátelili a nalezli to pravé správné slovo. Tomu se naučili na čihadle a také tam se na kousku lesa s dřevěnou boudou stali tím, čím byli.
Čihaři pamatující staré časy v údolí Ploučnice už nejsou, jen poznatky pana revírníka Simona zbyly.

Rokatina
Toto zařízení si čihař pořídí tak, že si uřízne jeden nebo jeden a půl sáhu vysoký stromek, např. břízu, přiseká ji do špice, aby jej mohl do země zastrčit nebo zarazit, otrhá všechen list, ořeže tenčí proutky, udělá do zbylých silnějších větví zářezy a do těch nastrká asi na střevíc dlouhé, lepem natřené vějice. Rokatinu takto připravenou vezme čihař na rameno, volavce do klece a jde na místo, kde se ptáci sdružují. Volavec mívá kolem křídel z jemné kůže nebo z motouzu zhotovené kšandy, od kterých jde po zádech delší špagát. Na vyhlídnutém místě zarazí čihař rokatinu do země, přiváže volavce, který se může volně pohybovat i létat, jak daleko mu stačí špagát. Volavcem přilákaní ptáci zasednou na vějici, spadnou k zemi, čihař je sesbírá a nastrká vějice nazpět do zářezů. Je-li dobrý, tak může takto čihař za den dostati padesát i více ptáků, jindy běhá s rokatinou celý den z místa a chytí jen několik jedinců.

Sklon neboli padák
Jest podoben rokatině, je však většího rozměru, nedá se tak snadno přenášeti a stává na určitém místě. Kmen je na dolejší části provrtán a připevněn na kolíku mezi dvěma do země vraženými silnými dřevy, tak že se dá skloniti, když je potřeba nasaditi vějice.

Šprušle
Z prutu udělá ptáčník oblouk, na horní části jeho přiváže hrozen jeřabin a ze žíní spletené oko, které se tak upraví, aby jim pták, když na dolní části oblouku usedne a bobuli utrhnouti chce, musil prostrčiti hlavu a při tom se uškrtil. Pomocí šprušlí lapají se ponejvíce kvíčaly, když táhnou, rozvěsí jich čihař na sta. Jeřabin lačná kvíčala nedá se ničím zastrašiti či odraditi, třebas by vedle ní byla jiná její družka oběšena při pokrmu. Úlovky bývaly veliké, třeba roku 1869 bylo na panství Zákupském chyceno 2000 kvíčal a prodávaly se toho roku za 4 až 5 krejcarů za kus. Přiletělo-li kvíčal málo, stála na trhu jedna až 35 krejcarů a v hostinci upravená 60 krejcarů. Kvíčaly, se kterými se od pradávna tak veliký obchod vede, byly od dávných časů za lahůdku považovány.

Výroba pastí
Klec k chytání ptáků nad hnízdem, neb v čas zpěvu, zařízena jest zcela prostě. Záleží ze dvou oddílů, z nichž jeden slouží za lapák, druhý za obydlí mladých, vybraných z hnízda, nebo vdovce, a jest vcelku asi stopu dlouhá, osm palců široká a též tolik vysoká. Stěna, jež dělí od sebe obě prostory záleží z prutů, ostatní strany, jakož i dno a strop, zhotoveny jsou z tenkých prkének.
Kdo chce chytati nějakého ptáka, vezmi mu mladé i s hnízdem a dej do zadního oddělení klece. Zavěs potom na strom a nech staré jeden až dva dny krmiti. Staří zpočátku bojí se jíti do klece, avšak láska k mladým přemůže strach, i vletí do klece a mladé krmí. Potom se nalíčí chytací stroj a v krátkém čase chytíme samce i samici.

Lep
Dobrý lep upravíme z lněného oleje, co možná starého, vaříme v hrnci na ohni, pokud možno venku. Když se z oleje řádně kouří, zapálíme jej, přistrčíme poklici by málo vzduchu bylo, olej se nevařil a nepřetékal, což nebezpečno jest. Často pak zkoušíme, zda olejná kapka z hrnce vyňatá a na kameni či železe zchladlá, se už mezi prsty netáhne. Pakli se to povede, poklicí zamezíme vzduchu přístup, přidáme bobule jmelí a dobře je na mírném ohni s olejem svaříme.
Letní lep strojí se ze dvou dílů kalafuny a jednoho dílu lněného oleje. Kalafunu rozpusť v hrnci nad ohněm a olej přilívej po částech. Dále se pak postupuje, jak shora uvedeno jest. K uložení lepu hodí se nejlépe telecí kůže nebo plátno voskové.

Ze vzpomínek obyvatel údolí Ploučnice, jež odešli.
Čihařství však nevymřelo, pořád mezi námi žijí ti, pro než je lov ptáků vášní z největších a jejich zpěv nad všechnu hudbu světa. Málokdo o nich ví, svými voliérami a klíckami se nechlubí, ono se to jak známo nesmí, ba je to přímo trestné. Jenže ptáčnici nevěří, že by svým činěním ptactvu škodili, příčinu tak masového úbytku ptactva hledejme někde úplně jinde.