Sen o appaloosa hřebci

Chci vám napsat o snu a velké vůli ho splnit. Jen čas ukáže, jak vše dopadne. Na koních jsem se sestrou jezdila od útlého mládí. Když jsem však spatřila appaloosy a westernovou disciplínu reining, byla jsem unesena a věděla jsem, že toto je můj životní koňský sen. Vše co šlo, jsem tomuto snu podřídila.

Našla jsem sponzory, kteří byli ochotni appaloosu zaplatit, vozit po závodech, platit krmení i trénink u velmi dobrého trenéra. Také můj výcvik. Podmínkou bylo, že jejich firmu budu prezentovat na všech patřičných závodech a vynaložené finanční prostředky se uplatní v nákladech firmy. Po zjištění, že kvalitní, zdravý a hlavně připravený na závody kůň plemene appaloosa stojí tři sta tisíc a více, jsme se rozhodli, že koupíme ročka do 150 tisíc a začneme od halteru. To je westernová disciplína, při které je hodnocen vodič a jeho schopnosti koně zvládnout a správně předvést. Bylo také domluveno, že já se budu zdokonalovat tréninkem u trenéra.

Důležitá pro nás byla barva koně

Navštívili jsme desítky míst. Do telefonu nám bylo většinou řečeno, že mají všechno. Ale koně byli buď jednobarevní, rezaví s nepatrným flíčkem, nebo z plnokrevných klisen, případně bez PP a pokřížené všechno se vším. Byli jsme rozhodnutí vycestovat do Itálie, do Verony, kde byli nabízeni koně podle našich představ. Vše bylo domluveno, včetně dopravy, překladatelky i termínu. V rámci příprav na cestu jsem se toulala po internetu, když jsem v České republice našla koně, jakého jsem hledala. Ne ryzáka, a s dekou. Telefon vše urychlil. Do Jezernice to nebylo tak daleko. Na dvoře na nás čekalo krásné odstávče s dekou.  Maminka byla z něj nadšená (a je doteď), mě ale zajímal roček, kvůli kterému jsme původně přijeli a na kterého jsem se moc těšila. Když jsem ho spatřila na hříbárně v Kozlovicích, věděla jsem, že je to on, i když byl divoký, nedůvěřivý a nedal se chytit. Po dlouhé době přemlouvání a lákání na žrádlo se nechal od majitele chytit za ohlávku. Poprvé jsem pomalu, opatrně a nedůvěřivě sahala na vysněného koně. Měl vytřeštěné oči, srdce mu bilo tak nahlas, že to bylo slyšet.

„Verunko, jsi si opravdu jistá, že je to on?“

Kývla jsem opatrně na maminku a řekla jí, aby si ho šla také pohladit. Opatrně ho hladila a říkala nejistě: „Verunko, jsi si opravdu jistá, že je to on?“ Já jsem ho tam však nemohla nechat, byl tam sám appaloosák mezi quartery, kteří byli jednou tak velcí a dávali mu jasně najevo, kam patří a kdo je tam pánem. Když jsme se vrátili do Jezernice, maminka mohla na hříběti oči nechat, ale já byla rozhodnutá. Vezmu si ročka. Pan majitel mi nabídl, ať si vezmu oba hřebce, protože prý hřebce stejně nikdo nechce. On je doma mít nemůže, protože má chovné klisny opět březí, na odchov hřebců nemá místo a ustájení na hříbárně je dost drahé.

Lejšek a Glen

A tak jsem měla Lejška i Glena doma. Ani jeden neuměl žrát jádro, ani granule, ani mače, ani mačkaný oves šrotovaný, suchý, mokrý, nic. Papali jen mrkvičku krájenou na kolečka, později obalovanou ve šrotu apod. Potom kuličky ze šrotovaného ovsa, obilných klíčků, lněného semínka, všechno z ruky. Seno žrali dobře. Ten starší, Lejk, je velmi hodný, poslušný a krotký, už na něm i jezdím. S mladším Glenem byly od počátku problémy. Hned druhý den skočil tátovi za krk (nesl mu seno pod paží), zašlapal ho do podestýlky a samozřejmě poranil i sebe. Jen jsem zaslechla: „Verunko, cos to dotáhla“. Později zranil i mého sponzora, kterého bezdůvodně při vodění napadl. Takto střídavě zraňoval lidi, kteří se o něj starali i sebe. 

Byla jsem si jistá, že kůň špatně vidí

Neustále zvedal hlavu, až ji vyvracel dozadu, všelijak hlavu natáčel, divně přetahoval oční víčko. Když jsem ho pustila do ohrady, neběhal jako jiní koně, ale terén si odkrokoval s nataženou hlavou, udělal pět až osm cvalových skoků tam a zpátky. Většinou se hned vracel zpět, skákal na místě, vyhazoval zadkem i předkem. Když už to stačilo, znovu s nataženým krkem a nosem sondoval dál. Má panický strach ze všeho, z míst známých (box, ohrada, pastvina) i neznámých. Když se poleká, a to je dost často, nereaguje ani na hlas ani na dotek. Bezhlavě letí jak šílený. Pokud je na volno, zraní sebe a vše, co mu stojí v cestě, když je na vodítku, podupe vás a vláčí za sebou, ani zdatný chlap ho neudrží a nezvládne. Jindy je hodný, mazlivý, vyžaduje lidskou blízkost, dotyky, rád se nechá česat, stříkat vodou. Vše je v pořádku, než se zase poleká …

Chtěli jsme zachránit alespoň jedno oko

Speciální veterinární vyšetření, které by upřesnilo na kolik procent je kůň slepý, se provádí ve Vídni a v Německu, kam nás poslali z veterinární kliniky v Brně. Kůň se musí uspat (mám strach ho nechat uspat, že se mi umlátí při probuzení z narkózy) a problém mám i s převozem. Cena tohoto vyšetření s dopravou je asi dvacet tisíc korun. Proto jsme stále pátrali, až jsme narazili na pana MVDR. Beránka, který je českým specialistou na oči, uznávaný i v zahraničí, a který je schopen toto vyšetření provést. S jeho svolením uvádím jeho jméno, je ochoten se podělit o získané zkušenosti ohledně této nemoci. Chtěli jsme koni zachránit alespoň jedno oko, jakoukoliv operací, ale dozvěděla jsem se, že co příroda „nedodala“, to současná medicína v tomto případě nedokáže nahradit. Volala jsem do Ameriky na hlavní plemennou knihu APPA, kde mi sdělili, že kůň nesmí sportovat, protože je to považováno za týrání koní. Chov se nedoporučuje, je to dědičná vada, kterou přenášejí matky.

Chci zpět peníze, které mě Glen stál

Kůň je životu nebezpečný sobě i lidem, a nikdy člověk neví, kdy zaútočí z důvodu své nemoci. Mám doma nádherného appaloosa hřebce, na kterém nikdy nebudu závodit, ani se vozit. Chci koně vrátit, ale chovatel se mnou nekomunikuje, nepřebírá poštu, telefony nebere. Když zavolám z jiného telefonu, momentálně nemá čas a na mě už ho nebude mít nikdy. Vše jsem předala právníkovi. Nejdříve jsem chtěla koně vrátit chovateli s tím, ať si ho vezme zpátky a pro mě odchová jiné zdravé hříbě. Nyní jsem přesvědčena, že od tohoto chovatele už koně nechci. Chci zpět peníze, které mě Glen stál.

Hlavní sponzor odstoupil od smlouvy

Problémy s ním zůstanou pro mě doživotní zkušeností. Můj hlavní sponzor odstoupil od smlouvy a chce vrátit peníze pro její nedodržení. Už jsem byla tak blízko k mým vytouženým závodům … Místo abych se věnovala staršímu Lejkovi, svému výcviku a přípravě na závody u trenéra, tak se starám o „slepého“ a nebezpečného koně. O koně, ke kterému nikdo nechce jít, zranil i mě (ale ze všech nejmíň), někdy mě brání, někdy na mě útočí. Chci se věnovat westernovým závodům, trénovat sedmiletého syna, případně i jiné děti a neopouštím ani anglické ježdění, drezúru, skoky.

Nemoc typická pro plemena koní appaloosa a quarter horse

S touto nemocí se rodí na světě asi 3,5 % koní, je typická pro plemena koní appaloosa a quarter horse. Tento článek jsem napsala pro ponaučení a jsem ochotna sdělit každému své poznatky. Přikládám veterinární vyšetření z kliniky v Brně.