Bez kopyt není koně: 14.díl - Bolest z patek nebo podotrochlóza
Zadní část kopyta – patky, společně se střelem a vnitřními strukturami – jsou jedním z nejpostiženějších míst domácích koní. Však jsme o tom už několikrát psali. Velmi často totiž bývají tzv. těsné a s tímto navenek viditelným stavem se spojuje celá řada různých problémů, hnilobou střelu počínaje, přes tzv. bolest z patek, nevyléčitelnou podotrochlózou konče. A na toto téma se budeme bavit v tomto článku. Nemoc zvanou podotrochlóza určitě zná každý koňák – nebo o ní aspoň slyšel. Jedná se snad o nejčastěji diagnostikovanou příčinu chronického (= trvajícího delší dobu) kulhání na přední nohy pocházející z kopyta, které obecně platí za nevyléčitelné. Na druhé straně zde je zástup příznivců „bosonožství“, kteří tvrdí pravý opak: podotrochlózu vyléčit lze, a to správným trimem a úpravou životních podmínek koně! Jak to tedy je?
Pojem podotrochlóza je velmi matoucí
Ono totiž není podotrochlóza jako podotrochlóza … A v tom je zakopán pes. V anglicky mluvících zemích jsou používáne dva pojmy: navicular disease (dalo by se přeložit jako nemoc podotrochlóza) a navicular syndrome (čili syndrom = souhrn příznaků zvaný podotrochlóza).
Podotrochlóza jako nemoc je přitom definována jako postupná degenerace střelkové kosti a přidružených tkání, která je provázená bolestí. Podotrochlóza jako syndrom – česky lze nazvat „bolest z patek“ – je popisována jako jakékoli bolestivé postižení měkkých tkání okolo střelkové kosti. Jinými slovy: Podotrochlóza začíná jako vratné dráždění a poškození struktury a funkce podotrochleárního aparátu a přilehlých tkání, pokud se neřeší, dochází k jejich nevratným změnám, čili k degeneraci střelkové kosti, přidružených kloubů, šlach, vazů. Bolest z patek přitom může jít ještě více do šířky: při ní není postižen pouze podotrochleární aparát a přilehlé tkáně, ale jakákoli tkáň nacházející se v zadní polovině kopyta. Příčinou bolesti z patek proto mohou být kromě různých „stupňů“ podotrochlózy například i otlaky na patkách, nášlap, kostnatějící kopytní chrupavky, zánět kopytního kloubu, zlomeniny kopytní kosti, praskliny kopytní stěny apod.
Ať už se jedná o koně postiženého podotrochlózou nebo je příčinou bolesti z patek něco jiného, příznaky bývají poměrně stejné a jasné:
– Nejmírnějším příznakem, který mnozí ignorují, je zhoršení výkonnosti koně – byť by to bylo jen krátkodobé a mírné zhoršení. Příkladem budiž shazování překážek, zhoršení přilnutí, neochota prodloužit chody, horší přechody do nižšího chodu apod.
– Charakteristické a zřetelné je později zkracování kroku, především z kopce nebo na tvrdém povrchu či v ostrých obratech,
– snaha došlapovat nejdříve na špičku kopyta a až pak na patky, z toho vyplývající
– toporná, ztuhlá chůze.
– Stojící kůň má tendenci vystavovat přední nohy dopředu nebo si často přenášet váhu z jedné na druhou; v těžkých případech si sedá na žlab, stěnu boxu apod.
– Nejsou ani vzácné případy, kdy kůň po práci začne pokulhávat nebo chodí toporně, po chvíli klidu se však jeho pohyb vrátí „do normálu“.
V případě podotrochlózy bývají postižené obě přední končetiny, bolest a změny pohybu nastupují pozvolna a bohužel se stále zhoršují, až mohou vést právě k neléčitelné a bolestivé degeneraci.
Proč a jak vlastně k tomuto poškození dochází?
Tak, jako panují zmatky okolo definice podotrochlózy, je naprosto nejasný i princip jejího vzniku. Všichni se však shodnou na tom, že těch faktorů, které k rozvoji podotrochlózy přispějí, je více. Asi nejčastější a nejpravděpodobnější jsou:
1. Opakovaná práce na tvrdém povrchu, čím rychlejší, tím hůř (klus, cval, skákání).
2. Rychlá práce v ostrých obratech (reining, barely, tyče, nevhodné lonžování …).
3. Vrozený tvar střelkové kosti, zaúhlení končetiny, ale i velikost kopyt vzhledem k velikosti těla (např. quarter horse jsou známí malými kopyty a mohutnými těly). Svůj vliv může mít i věk, protože nejvíce postižených koní je ve věku asi 7–11 let.
4. Nesprávný tvar kopyta se považuje za hlavní faktor nejen bolesti z patek, ale i vzniku podotrochlózy. Zde se považuje za zlo především vše, co způsobí nerovnoměrné nebo nesprávné rozložení sil v kopytě a / nebo omezení kopytního mechanismus a s ním i správného prokrvení tkání. Příkladem budiž dlouhá špička / ostroúhlé kopyto, podsunuté patky, nebo naopak příliš tupoúhlé kopyto, úzké a vysoké patky, jakkoli těsné patky, nedostatečně vyvinutý střel nedotýkající se země, položené rozpěrky, nerovnoměrně vysoké patky, nestejnoměrné zatížení patek (sbíhavý, rozbíhavý postoj, vtočený apod.). V této souvislosti je třeba zdůraznit význam pravidelné kontroly kopyt a jejich včasné a správné úpravy – netolerovat sukně, podsouvání patek u přerostlých kopyt, zvedání či nerovnoměrné opotřebování patek, vznik asymetrie kopyta a podobných odchylek.
Jak mohou tyto faktory způsobit vznik podotrochlózy či jiného problému projevujícího se bolestí z patek? Zmíním tři teorie, které by to mohly vysvětlit:
1. Otřesy, nárazy, nerovnoměrné působení vnějších sil - například nevyváženého kopyta či práce na tvrdém povrchu - způsobí podráždění a zánět tihového váčku. To je bolestivý stav a navíc může časem vést i k většímu opotřebení šlachy hlubokého ohýbače a jejím změnám, protože váček ztrácí tekutinu a tvrdne.
2. Nadměrné tlaky vznikající především při ztíženém překlápění kopyta přes špičku způsobí, že šlacha hlubokého ohýbače příliš tlačí proti střelkové kosti a poškozuje ji. Samozřejmě následkem tlaku dochází ke změnám i ve šlaše.
3. Nedostatečný kopytní mechanismus má za následek nedostatečné prokrvení struktur v oblasti patek, což vede postupně ke změnám jejich funkce i struktury. Podobné následky má podle jiné teorie i vznik krevních sraženin ucpávajících cévy v této oblasti.
V současné době se razí teorie, že působením některého z uvedených faktorů nebo jejich kombinace dojde ke změně biomechaniky kopytního kloubu, následkem toho vzniká zánět kloubu a / nebo okolních měkkých tkání, který – pokud je neléčen – mění prokrvení celé oblasti a spustí degenerativní proces některé z postižených struktur.
Je to vlastně důsledek narušení tlumícího mechanismu zadní poloviny kopyta. Důležité je přitom vědět, že vše probíhá relativně pomalu. Než dojde k nevratným změnám na vnitřních tkáních, změní se tvar kopytního pouzdra – a majitel má čas celou situaci postřehnout a řešit!
Koně bolí patky … Co s tím?
A jsme u toho. Podle běžných příznaků poznáme pouze to, že koně pravděpodobně bolí patky, nebo lépe řečeno zadní část kopyta. Co ale s tím? Proč ho to bolí? Nebo nemá smysl to zjišťovat? Ani na tom se odborníci neshodnou.
Samozřejmě v každém případě zhoršení pohybu koně nebo kulhání je třeba provést základní ortopedické vyšetření, jehož velkou část zvládne i všímavý poučený laik:
– zjistit bolavou končetinu a změny na ní,
– posoudit tvar kopyta a porovnat s „ideálem“, posoudit postoj končetin koně; hledat odchylky popsané výše ve stati o příznacích,
– promačkat kopyto kopytními kleštěmi, kdy pro podotrochlózu bývá charakteristická bolestivost při tlaku na prostřední třetinu střelu,
– provést provokační zkoušky, obvykle se jedná o zkoušku ohybovou a klínovou (vyšetřovaná končetiny se postaví na klín tak, aby se špička kopyta co nejvíce zvedla, po asi 60 až 90 minutách se kůň nechá vyklusat a sleduje se na asi 6 kroků zhoršení pohybu či kulhání).
Samozřejmě na sto procent vám toto vyšetření příčinu neřekne, ale může vás slušně naťuknout. Odchylky tvaru kopyta od ideálu, především spojené se zakrněním střelu a zúžením patek, jsou velkou zárukou, že problém je právě „bolest z patek“. Provokační zkoušky to často potvrdí.
Pak lze upustit od dalšího vyšetřování a pokusit se stav léčit a sledovat úspěšnost zvolené terapie (viz dále). Někteří odborníci provádějí další diagnostiku až poté, co se nepodařilo kopyta vyléčit ani po roce, popřípadě nezabrala žádná léčba trvající minimálně 90 dní. Ale je také možné pustit se do detektivního pátrání hned, zjišťovat, k jakým změnám kde došlo, a až pak volit konkrétní léčbu. Veterinář pak může provést svodné znecitlivění patek, které mu řekne, zda kůň kulhá skutečně z patek, nebo bolesti pocházejí z jiné části končetiny. Zjišťuje se, zda jsou poškozené jen měkké tkáně, nebo už proces přešel i na tkáně tvrdé, čili kost. V tom většinou pomáhá rentgen. Existuje celá řada speciálních postupů, podle nichž se na základě speciálních rentgenových snímků posuzují změny na střelkové kosti, jejich vazech, kopytním kloubu a dalších zobrazených strukturách. Rozhodně však nelze spoléhat na to, že dokud není na rentgenu nic vidět, je to v pořádku. Nebo naopak – že syndrom podotrochlóza musí být nutně zachytitelný na rentgenovém snímku! V současné době se ve světě používá i vyšetření magnetickou rezonancí, které krásně zviditelní i měkké tkáně, popřípadě lze využít scintigrafii (tu provedou i na veterinární klinice v Heřmanově Městci).
Léčitelná nebo ne?
A opět jsme u toho: příčin podotrochlózy je mnoho, změn v kopytě spojených s tímto problémem taky; je zcela jasné, že ani léčba nebude stejná a stoprocentně spolehlivá u každého koně.
Vycházet lze z toho, že pokud již došlo k degenerativním změnám na střelkové kosti, léčit se to nedá, pouze celý proces zpomalit a udržovat koně do jisté míry bez bolesti. V tomto případě lze přistoupit k různým ortopedickým podkovám (obvykle zvedajícím patky a usnadňujícím překlopení přes špičku – podkovy typu „roller“ nebo „rocker“ – či měnícím rozložení sil působících na kopyto – zámkové či vejčité podkovy) či tlumícím a různě tvarovaným podložkám. Bolest pak lze tlumit léky (celkově či lokálně) nebo kontroverzním přetnutím nervu – neurektomií. Je logické, že v těchto případech by kůň neměl být jezdecky či jinak pracovně využíván, protože se jedná o velmi nemocné zvíře, a to doživotně! Extrémní případy, kdy kůň trpí neutišitelnou bolestí, lze z humánního hlediska řešit utracením.
V každém případě je však třeba navrátit kopyto co nejvíce k ideálnímu tvaru (viz 2. díl seriálu). Pokud se nezjistí těžká degenerace střelkové kosti či jiných tkání a kůň je schopen jakžtakž pohybu, je právě snaha o návrat k vyváženému a funkčnímu tvaru kopyta jedním ze tří nevyhnutelných bodů léčby; dalšími dvěma jsou dostatečný pohyb koně (zpočátku velmi přísně hlídaný, aby nebyl nadměrný či nepřiměřený!) a možnost chodit po pevném, pružném povrchu. To vše totiž zlepšuje prokrvení celého kopyta, roztahování patek, tlak patek a střelu o podložku s každým krokem pak vracejí kopytu i jeho funkci a tím podpoří schopnost těla samo si „zhojit“ svá poškození a vrátit se k žádoucímu tvaru.
K tomu bych ráda připomněla, že sundání podkov a vypuštění postiženého koně na pastvinu do různorodého stáda není v mnoha případech vhodné, často naopak škodlivé. Na koně je třeba dívat se jako na pacienta, který vyžaduje rehabilitaci – systematickou a správně vedenou. Proto je třeba jeho kopyta upravovat odborně a bedlivě sledovat jejich reakce na trim i na management a případně pak způsob jejich úpravy pozměnit. Kůň se sice má pohybovat co nejvíce, ale ideální je pohyb pomalý a plynulý, což spíš zajistí menší výběh vybavený různými „zajímavými místy“ – v jednom rohu napáječka, v jiném seno, v dalším písek na válení, jinde tráva atd. Kůň má být k pohybu motivován nejlépe rozložením píce (hromádky sena …) a společnost mu mají dělat koně, kteří ho nebudou honit ani nervovat. Povrch výběhu má být rovný a pružně pevný; krom dobrého trávníku či pružné hlíny jsou vhodné například gumové nebo plastové rohože, střídat ho lze i s něčím tvrdým (beton, panely) a naopak měkkým (písek, jemný štěrk).
To, zda lze s koněm pracovat, je čistě individuální záležitost. Obvykle není problém pomalejší práce na ruce třeba na pískové jízdárně či přiměřené ježdění v měkčím terénu. Je třeba se vyhýbat tvrdému povrchu, rychlému pohybu, skákání, prudkým obratům; a to někdy až do konce života koně!
Pozn.: obr. 1: Podotrochleární aparát (někdy zvaný i střelkový blok): střelková kost (zelenomodrá), konec šlachy hlubokého ohýbače prstu (žlutý), tihový váček (černý prostor mezi nimi), příslušné střelkové vazy (především oranžový nepárový vaz) a sousedící část kopytního kloubu. Když kopyto dopadne na zem, náraz jde přes střelkovou kost dozadu ke šlaše hlubokého ohýbače, který přes tuto kost klouže jako přes kladku a při překlopení kopyta přes špičku zvedá patky. Aby se šlacha o kost neodřela, je mezi nimi váček vyplněný vazkou tekutinou.
Střelkový blok s povázkami, kopytními chrupavkami, zadní částí kopytní kosti, prstním polštářem a kopytní škárou je složitý útvar (něco jako naše chodidlová klenba) odpovědný za tlumení nárazů při došlápnutí, převádění tažných sil při překlopení přes špičku a pumpování krve v kopytě. Jeho nerušená funkce je proto pro zdraví kopyta nepostradatelná.
