Bez kopyt není koně: 17.díl - Schvácené kopyto

V minulých dvou dílech jsme si říkali, že schvácení kopyt, neboli laminitida, může mít až tři fáze. První (vývojovou), kdy už došlo v těle koně ke zdravotním problémům, ale ještě „to nedoteklo“ do kopyt. Druhou (akutní), kdy došlo k poškození a zánětu lístkového závěsného aparátu kopytní kosti, ale ještě nedošlo k takovým změnám v kopytě, které by byly trvalé. A nakonec je tu fáze chronická, která je často provázená tzv. „schváceným kopytem“.

Průběh schvácení kopyta

O chronickém schvácení mluvíme ve chvíli, kdy dojde k takovému poškození kopytních lístků, že se uvolní pevné spojení kopytní kosti a kopytní stěny a kost začne uvnitř kopyta měnit svoji polohu (obr. 1):

1. Rotace (špičky) kopytní kosti. Pokud se uvolní lístkové spojení v přední části kopyta, jak je častější u kopyt úzkých a dlouhých, oslabí se v tomto místě uchycení kopytní kosti a není schopné odolávat tahu šlachy hlubokého ohýbače prstu. Špička kopytní kosti se začne stáčet směrem dolů, k chodidlu. V tomto místě, čili před hrotem střelu, není chodidlo ničím měkkým vypodloženo a poměrně rychle dochází k otlaku kopytní škáry, poškození jejího prokrvení a přestane zde růst rohovina. V extrémním případě může dojít až k „proražení“ chodidla kopytní kostí, což s sebou nese riziko těžké infekce. S každým krokem hluboký ohýbač zatáhne za zadní část kopytní kosti a ta o to více zatahá za narušené lístky v přední části kopyta. Situace se tak postupně zhoršuje.

2. Pokles kopytní kosti. Pokud dojde k velmi plošnému poškození lístkového závěsu kopytní kosti, tato v kopytním pouzdře doslova poklesne a dosedne na chodidlo jako „noha v botě“. K poklesu dochází častěji u kopyt, která byla už před schvácením širší, ostroúhlejší a plošší. Na první pohled si můžeme všimnout žlábku nad korunkou a často zmizí klenba chodidla, může být dokonce vypouklé. V extrémním případě může dojít k vyzutí kopyta.

3. Pokles nebo rotace kopytní kosti na jedné straně. Je to nejméně častý případ a také se nejhůř „napravuje“.

Samozřejmě i v chronické fázi je laminitida bolestivá, přestože zánět lístkové škáry z akutní fáze už odezněl. Po poškození lístkového spojení totiž dochází k jeho „roztažení“, většinou od nosného okraje směrem nahoru, ke korunce. Jako byste rozepínali zip nebo loupali pomeranč. To je bolestivé; dá se to asi přirovnat k páčení živého nehtu. Bolí i tlak rotované špičky kopytní kosti na chodidlovou škáru a její odumírání. Obojí bývá bolestivější při pohybu, takže se nelze divit, že schvácení koně chodí často neochotně a špatně. Pohyb také často celou situaci mechanicky ještě zhoršuje, pokud se kopytu trochu nepomůže vhodnou úpravou (viz dále).
Kopyto celkově ztrácí svoji funkci a nabývá tvaru, kterému říkáme schvácené kopyto (obr. 2). Pro něho je charakteristické to, že jeho patky rostou rychleji, zatímco kopytní stěna v přední části pomaleji a prohýbá se. Na schváceném kopytě jsou často patrné výrazné kroužky, které se směrem k patkám rozbíhají. Někdy se v přední části prohnuté stěny vytvoří vodorovný val, který směrem k patkám klesá a oplošťuje se.
Roztažená lístková vrstva je vidět při pohledu zdola jako rozšířená bílá čára. Pokud došlo k rotaci kopytní kosti, často se stává, že se prázdný prostor mezi ní a kopytní stěnou vyplní krví nebo neplnohodnotnou, „jizvovitou“ rohovinou. Obojí působí jako „klín“, protože nedrží kost a stěnu pohromadě, kopyto, přestože od korunky odrůstá, nemůže dosáhnout zpět svého tvaru a pevnosti.
Pokud schvácenému kopytu nepomůže člověk, obvykle nemá šanci se samo „vzpamatovat“ a vrátit do normálu.

Co dělat se schváceným kopytem

Ve chvíli, kdy už došlo ke změně polohy kopytní kosti v kopytě, většinou nemá velký význam koni podávat nějaké léky. Hlavní léčba nyní spočívá v mechanické úpravě kopyta; její snahou je

– zabránit zhoršování současného stavu,
– zmírnění bolesti a
– pokud možno navrátit kopyto do původního stavu, anatomického i funkčního.

Bohužel ne vždy se to podaří. Právě na konečný výsledek léčby má největší vliv rozsah a závažnost prvotního poškození lístků. Pokud bylo toto poškození malé (čili pokud člověk zasáhl ještě během vývojové fáze nebo pokud provedl rychlou a dobrou léčbu během fáze akutní), je šance na zhojení kopyta dobrá. Pokud je však poškození velké nebo došlo ke komplikacím (obvykle infekční zánět kopytní kosti), může být nejlepším a nejhumánnějším řešením koně utratit. Každý krok i samotné stání je totiž pro něho obvykle velkým a bolestivým utrpením.
Při léčbě chronického schvácení jde vlastně o jediné: čekat, až odroste „staré“ rohové pouzdro a nahradí ho nová, nezkažená rohovina. Samozřejmě k tomu je vhodné, když kůň může chodit a pomoci kopytního mechanismu podporovat poškozené prokrvení kopytní škáry, díky kterému bude vznikat co nejrychleji a nejkvalitněji nová rohovina. Aby kůň mohl podstoupit pohybovou rehabilitaci, musí se postižené kopyto určitým způsobem upravit – síly působící na něho se musí vhodně „přesměrovat“. V tuto chvíli bych velmi ráda upozornila čtenáře na jednu věc: zatímco nám četné výzkumy poměrně přesně prozradily, jaké síly působí v různých situacích na různá kopyta, dodnes není nikde skutečně vědecky a objektivně zdokumentováno, jaká metoda léčby chronické laminitidy je spolehlivá nebo nejlepší. Každá – skutečně každá! – metoda spočívá pouze na teoretických úvahách „jak by to mělo zapůsobit“ a na osobních zkušenostech konkrétního veterináře nebo kopytáře / podkováře „to mi minule dobře zabralo a to zase ne“. Řeči typu „oni to dělají špatně, musíte to dělat jako my, pouze tak vrátíte schváceného koně do normálního života“ jsou proto zavádějící a lživé. Velmi často, především v těžších případech, je třeba průběh léčby poupravit nebo změnit, protože kopyto (nebo přímo kůň) na ni nezareagovalo požadovaným způsobem. Léčba schváceného kopyta je vždy hledání, vždy je to postup spočívající na principu pokusu a omylu. Ať už se jedná o metody „bosonohé“ nebo používající různé podkovy.

Přestože metody mohou být skutečně nejrůznější, měly by vždy pracovat podle několika osvědčených zásad:

1. V první řadě je třeba upravit polohu kopytní kosti v kopytním pouzdru. A protože bylo zjištěné, že vnější tvar kopyta výrazně ovlivňuje i jeho vnitřní strukturu a funkci, je třeba kopyto „přetvarovat“. Velký význam přitom má zkrácení patek tak, aby spodní plocha kopytní kosti byla pokud možno rovnoběžná s povrchem, po němž se kůň bude pohybovat, a aby od něho byla vzdálená cca 1,5–2 cm (obr. 3 čára 1). Díky tomu se odebere nadměrný tlak špičky kopytní kosti proti chodidlové škáře v přední části chodidla a kopytní kost bude opět sedět na chodidle celou svojí dolní „plochou“. Toto opatření také často pomůže k tomu, aby se znovu vrátila klenutost chodidla (klenbu chodidla nelze uměle vyřezávat!). Bohužel způsobí snížení patek a tím roste tah šlachy hlubokého ohýbače, který zhoršuje rotaci kopytní kosti.

2. Protože na rozvolněné spojení kopytní kosti a kopytní stěny působí zhoubnou sílou tah šlachy hlubokého ohýbače, je třeba ho oslabit. Nejlepší řešení je proto zkrátit a upravit špici kopyta tak, aby se bod překlopu posunul dozadu (obr. 3 bod B). To lze vyřešit buď pouze bosým trimem s výrazným „mustang rollem“, nebo ho lze doplnit o nasazení různě upravených „zakulacených“, prohnutých či dozadu posunutých podkov různého druhu a materiálu.

3. Důležité zároveň je, aby se dočasně odlehčila poškozená přední část kopyta, a to její nosný okraj i chodidlo před hrotem střelu. Jinými slovy: je třeba přesunout zatížení na patky, střel a zadní polovinu chodidla. Toho se většinou dosáhne tím, že se zadní polovina kopyta vyplní pružnou hmotou, která ji lehce „zvedne“ jako na podpatku. Přední polovina kopyta, především chodidlo před hrotem střelu, má zůstat volné, aby na špičku kopytní kosti nepůsobil zdola žádný protitlak.

K těmto třem bodům se často přidává i úprava přední kopytní stěny, která se zrašpluje tak, aby byla rovnoběžně s přední plochou kopytní kosti (obr. 3 čára 2). Někdy, především u velké rotace, je třeba uvolnit tah hlubokého ohýbače tím, že se dočasně zvednou koni patky. Tento zásah je však rizikový: zvýší tlak na přední – poškozenou – část kopyta a hrozí nebezpečí, že dojde ke zkrácení šlachy nebo k zúžení patek. Proto je třeba tento postup dobře zvážit a dobře provést. Špice kopyta musí být odlehčená (nad zemí) a patky je třeba zase postupně snižovat. Důležité je, aby se kopyto upravovalo co nejčastěji – aby nedošlo k jeho přerůstání a s tím i k další deformaci. Všechny tyto úpravy, především pokud se použije podkova, je třeba provádět až ve chvíli, kdy se změna polohy kosti v kopytě ustálila. Až pak lze kopyto začít „tvarovat“ a po koni chtít více pohybu. Je proto zcela jasné, že k léčbě chronické laminitidy patří neodmyslitelně kvalitní rentgenové snímky; jeden předozadní a jeden pravolevý (obr. 4). Musí být zhotovené tak, aby na nich byla jasně vidět linie korunky, linie přední plochy kopytní stěny a linie podložky, dále je vhodné například připínáčkem označit hrot rohového střelu. Na základě těchto snímků, udělaných několikrát po schvácení a během léčby, lze sledovat, zda se už situace v kopytě nemění, k jakým změnám došlo (měří se především úhel spodní plochy kopytní kosti a podložky, tloušťka chodidla, míra zalomení osy prstu a vzdálenost vodorovné roviny protínající natahovačový výběžek kopytní kosti od roviny procházející korunkou v přední části kopyta) a jak je třeba upravit samotné kopyto (kde zkrátit patky, kde špici, kde ubrat stěnu, kam posunout bod překlopu). Samozřejmě rentgenové snímky během léčby ukážou, zda se situace zlepšuje nebo ne.
Dalším ukazatelem úspěšnosti léčby je pohyb koně. Mělo by se mu výrazně ulevit od bolesti, měl by začít došlapovat nejdříve na patky, nezkracovat chody a končetinu neodlehčovat. Kůň má samozřejmě mít dostatečný volný pohyb, zpočátku po pohodlném, měkkém povrchu.
Pokud je rotace menší, chodidlo dostatečně silné a klenuté a kůň chodí po měkkém povrchu bez bolesti, nebývá nutné používat podkovy. Mohou pomoct nazouvací boty vyplněné měkkou hmotou. Pokud je však třeba odlehčit špici, zvednout patky, vypodložit chodidlo apod., obvykle se sáhne po některé z podkov. Často se používají podkovy vejčité nebo srdčité, podkovy, které vypadají jako „obrácené“, různě speciálně prohnuté „sáňkové“ či „banánové“ podkovy nebo speciální podkovy dřevěné. Snahou je, aby podkova byla co nejlehčí, proto se často používá hliník nebo plast, podkovy se na kopyta lepí, šroubují nebo speciálně tmelí. Jak jsem už psala, možností je spousta a žádná nemá stoprocentní úspěšnost.
Veškeré úpravy kopyta se postupně zmírňují (patky se snižují, odebírá se vypodložení patek a střelu) kůň se více pohybuje a nechává se chodit po tvrdším povrchu. Výsledkem by mělo být „nové“ kopyto, v němž bude kopytní kost opět pevně připojené k rohovému pouzdru. Bohužel – i když se toto podaří, často se stává, že toto spojení již není tak pevné, jako před schvácením a jednou schvácení koně budou vždy na další epizodu náchylnější. Je nutné, aby se jejich kopyta udržovala v tom nejideálnějším tvaru, aby měli dostatek přiměřeného pohybu po pevném a pružném povrchu a aby se předcházelo všem možným situacím, kdy by mohlo dojít k dalšímu schvácení (jádro, pastva, práce na tvrdém apod.).

Pozn.: 
obr. 1a: Rotace kopytní kosti. Uvolnilo se lístkové spojení v přední části kopyta a následkem tahu hlubokého ohýbače prstu (4) je špička kosti (1) táhnutá dolů a dozadu. Tlačí na chodidlovou škáru a poškozuje růst rohoviny v tomto místě: chodidlo je před hrotem střelu tenčí (3) a může dojít k jeho proražení. 2  – v místě uvolněného lístkového spojení vzniká klín tvořený nekvalitní jizvovitou rohovinou.

obr. 1b: Pokles kopytní kosti. Pokud se uvolní lístkové spojení po velké ploše kopytní stěny, kopytní kost (1) klesá pod váhou koně. Tlačí na chodidlo i na střelkový polštář. 6  – původní pozice kopytní kosti, 7 – vzdálenost natahovačového výběžku kopytní kosti od korunky v přední části kopyta.

obr. 3: Nákres úpravy schváceného kopyta. Čára 1 – zkrácení patek, aby spodní hrana kopytní kosti byla rovnoběžná s podložkou, čára 2 – úprava přední kopytní stěny, aby byla rovnoběžná s přední plochou kopytní kosti, plocha 3 – zde chybí „materiál“ kopyta, který je možné doplnit syntetickou „rohovinou“, bod A – vzniklý bod překlopu, který je však příliš vepředu, bod B – žádoucí bod překlopu, kterého je třeba dosáhnout (např. zakulacením špičky kopyta).

obr. 4: Rentgenový snímek, podle něhož se zjišťuje stav kopyta a jeho potřebné úpravy. 1 – hloubka chodidla, 2 – úhel mezi kopytní kostí a podložkou, 3 – bod překlopu, 4 – vzdálenost mezi povrchem stěny kopyta a povrchem kopytní kosti, 5 – míra poklesu kopytní kosti, čili vzdálenost mezi natahovačovým výběžkem a korunkou. Kopyto je okované na „banánovou podkovu“, která má za úkol zvedat patky a zároveň usnadnit překlopení přes špičku.