Sám sobě trenérem – 14. část

Při budování vztahu s koněm se ve všech pádech skloňuje slovíčko důvěra. Většinou se vyskytuje v tom smyslu, že kůň by měl člověku bezvýhradně věřit, člověk by neměl zklamat koňovu důvěru apod. Jak ale zajistit, aby byla mezi koněm a člověkem důvěra? V první řadě tím, že člověk bude věřit koni. Důvěra přicházející od člověka ke koni je základem toho, aby kůň mohl věřit člověku. Pro koně je totiž prakticky nemožné důvěřovat někomu, kdo k němu přistupuje s bázlivostí a nedůvěrou. Mít s koněm vztah založený na důvěře znamená tedy nejen to, že kůň věří člověku, ale že člověk věří koni, a také věří sám sobě. Bez toho, že si člověk bude věřit, nelze plně důvěřovat ani koni. Důvěra v sebe sama a důvěra v koně jsou vzájemně propojeny a člověk si často ani neuvědomuje hranice důvěry v koně a v sebe sama.

Důvěra
Důvěra je skutečný základ práce s koněm, a to jak při práci ze země, tak ze sedla. Kůň, který člověku věří a dokáže se na člověka spolehnout, je vždycky spolehlivější a bezpečnější než kůň, který očekává něco zlého, nebo necítí ze strany člověka spolehlivé vedení. Důvěra je otázkou dobré zkušenosti, a to oboustranně. Čím častěji kůň zakusí, že člověku lze věřit a poddat se jeho vedení, tím hlubší bude jeho důvěra v člověka a jeho vedení a tím snáz může člověk po koni chtít větší nasazení a obtížnější lekce. Důležité přitom je, jakým způsobem člověk přesvědčí koně, aby se mu poddal. Nejedná se pouze o počet dobře provedených úkonů, které člověk po koni chce. Člověk může koně donutit stokrát zacouvat, aniž by se zvýšila důvěra koně v člověka, naopak může se docela dobře stát, že kůň naopak nazná, že s tímto člověkem již více nechce mít nic do činění. Dobrým kritériem posouzení práce, která vede k důvěře, je uvolnění koně, a to uvolnění koně přímo při provádění lekcí, které jsou po koni požadovány. Pokud kůň pracuje ve velkém stresu a uvolnění přichází teprve ve chvíli, kdy člověk povoluje tlak, kterým na koně působil, nechává vytáhnout otěže, nebo dokonce až když odsedlává, nedá se mluvit o cvičení prováděných v atmosféře důvěry. Pochopitelně málokdy se podaří, aby člověk, který se snaží s koněm provádět náročná cvičení, měl koně po celou dobu práce dokonale uvolněného a pozitivně naladěného, každý kůň může být někdy indisponován, může být zatuhlý, mohou se mu protivit zvýšené nároky na něj nebo jen nemít zrovna svůj den, ale právě v takových dnech se nejvíc ukazuje, jaký vztah má člověk ke koni a kůň člověku. Jestliže se během práce kůň uvolňuje a začíná cítit dobře, roste důvěra ve vedení člověka. Pokud se však člověk nechá strhnout k rozmrzelosti nad tím, že koni něco nejde tak jako obvykle, napětí roste a uvolnění se jen těžko dosahuje. Pokud tedy chceme, aby byla naše práce s koněm založená na důvěře, musíme být v první řadě my těmi, kdo do tohoto vztahu důvěru vneseme, a to nejen stylem práce, ale i vlastním postojem.

Také ze strany člověka je důvěra posilována pozitivní zkušeností s koněm. Určitě je snazší věřit koni, že například přeskočí bez zaváhání přes překážku, jestliže jsme s tímto koněm mnohokrát zažili, že stačilo koni ukázat, přes kterou překážku skočit, a on tak učinil. Oproti tomu je těžké důvěřovat koni, že překážku překoná, jestliže už jsme párkrát zažili, že tento kůň překážku v poslední chvíli vyhnul, nebo těsně před ní zastavil. V této chvíli přichází otázka důvěry člověka v sebe sama. Jestliže si je jezdec jistý, že dokáže na koni dokonale poznat úmysl překážku nepřekonat, a věří si, že koně dokáže zkorigovat a přiměje jej přes překážku přeskočit, je zde velká pravděpodobnost, že kůň skutečně překážku přeskočí. Takový jezdec vám po skoku řekne „já jsem koni věřil, že to skočí“, ale jeho důvěra byla postavena na pevném základu vlastní sebejistoty. Oproti tomu jezdec, který se snaží koni „vyhýbači“ věřit, že skočí, ale nemá dost zkušeností rozpoznat úmysl koně vyhnout, nebo nemá dost jezdeckých zkušeností, mnohem pravděpodobněji skončí na zemi, navíc s pocitem, že kůň důvěru zklamal. Z tohoto důvodu je pro člověka důležité znát své schopnosti, zdravě si věřit, ale přitom dobře znát i koně a jejich chování. Sebejistota člověka je vlastnost, kterou kůň u člověka velmi ocení. Hned vedle ní však stojí další vlastnost, která dělá z průměrných jezdců mistry, a tou je pokora, která ukazuje člověku jeho vady a omezení, a pomáhá mu zároveň se s nimi srovnat. Pomáhá nám také pravdivě nazírat na koně.

Člověk, který má s koněm vybudovaný dlouholetý vztah, mívá tendenci koni naprosto věřit, protože má ohromnou pozitivní zkušenost, a ví, že kůň má také podobnou zkušenost se svým člověkem. Přesto však musíme mít na mysli, že kůň zůstává koněm, tedy zvířetem se svými instinkty, které se mohou kdykoliv projevit. Někteří lidé rádi například o svých koních říkají „Můj kůň mi věří, a proto se nikdy ničeho nelekne“. Myslím, že vzhledem k tomu, že kůň zůstává koněm, pravdivější tvrzení je: „Mám s koněm vztah založený na vzájemné důvěře. Proto i kdyby se můj kůň vylekal, nemám důvod se bát, protože vím, že to spolu zvládneme.“