Chov českých staváků
Vlastní stavění považujeme za ideální tehdy, když holub spojí křídla nad tělem těsně k sobě bez jakékoliv mezery. Vynikající stavák - letec mimo dokonalé stavění při přeletu z místa na místo silně tluče křídly, stojí na vyvýšených místech a orluje, tj. zvedá obě křídla do písmene rozšířeného V. Padání na ocas nebo hlavou dolů je považováno za chybu. Chybné je i to, jestliže stavák neslepí křídla, ale nechá je rozevřená ve tvaru písmene V. Tak staví také kříženci s „nestaváky“. Takové holuby bez slitování vyřazujeme z chovu.
Za menší vadu považujeme, když holub má po celé délce mezi křídly mezeru 20 až 30 mm (křídla jsou rovnoběžně). Tato vada je většinou způsobena omezenou funkcí křídelních kloubů. Dále se vyskytuje stavění do písmene O, kde se dotýkají jen konce křídel. To však bývá způsobeno prudkým klesáním holuba při krátkém přeletu. Další variantou, kterou však nepovažujeme za vadu, je naklánění do stran, popřípadě dozadu a dopředu při dokonalém spojení křídel.
Bývá to většinou způsobeno prouděním vzduchu.
Stavění do koryta znamená, že holub křídla nikdy neslepí. Dobrý stavák nemusí mít roztřískané konce ručních letek. Záleží na druhu peří, tzv. tvrdé a křehké peří se otluče velmi rychle. Současným cílem je chovat holuby s měkčím peřím, neboť otřískané letky na kráse nepřidají. Stavák se musí stavákem narodit.
Stavění je jedinečným uměním staváků a je to vlastnost dědičná. „Nestavák“ se v hejnu dobrých staváků nikdy nenaučí stavět. Nestaví holubi přefouklí. Takoví jedinci neudrží rovnováhu na zemi, natožpak ve vzduchu. Špatně staví holub dlouhý, hřmotný, na dlouhých nohách. Postava totiž velmi úzce souvisí s letem a stavěním. Aby mohl s úspěchem předvádět své letecké umění – bezvadné stavění, musí mít tělo souměrné. Není-li souměrnosti, není dokonalé stavění. Delší zadní partie přináší krátkou nohu a neúměrně velká přední partie opět nohu delší, což obojí je dobrému stavění na závadu.
Samci se při dvoření chovají tak, že holubici doletují, tj. nechají ji poodejít asi o metr a se zatlučením křídly k ní přiletí, což zpravidla opakují i několikrát. Většina těchto projevů je součástí svatebních obřadů staváků, po nichž zpravidla také následuje páření. Mnohé páry potom obletí okolí holubníku za silného tlučení křídly a stavění. Čím častěji a v dokonalém provedení se tyto projevy u jednotlivce vyskytují, tím cennější je pro další chov.
Lze považovat za vadu, když holub silně tluče křídly a orluje, ale vůbec nestaví nebo staví do véčka. Takoví holubi jsou pro další chov nevhodní. Mezi milovníky staváků je vysoce ceněno vypouštění holubů z ruky, po němž bezprostředně následuje postavení křídel. Aby se toho dosáhlo, je nutné se holubům hodně věnovat. Holuby je zapotřebí brát častěji do ruky a zpočátku je vypouštět z vyvýšeného místa, aby stavák nemusel nabírat výšku a postupně si zvykal na tento způsob vypouštění.
Dříve staváci stavěli ze stoličky nebo ze škopíčku. Dobře stavějící holubice jsou pro chov nesmírně cenné, protože právě ony budou tuto vlastnost přenášet na potomstvo. Vynikající stavění předvádějí samci ještě ve svých 8 až 10 letech. Český stavák je holubem venkovských střech. Nikde se mu tak dobře nedaří jako tam, kde má volný prostor k létání. Vždyť jeho nejcennější vlastností je právě jeho charakteristický let a při něm tleskání a stavění křídel, jímž si získal i své pojmenování. Naopak tam, kde větve stromů a dráty elektrického vedení brání ve volném rozletu, nemůže dobře stavět ani ten nejlepší ze všech staváků. Tito holubi potřebují dostatečný prostor k tomu, aby se mohli rozlétnout, nabrat potřebnou výšku a potom postavit svá křídla nad sebe, nebo aby se mohli o takové stavění alespoň pokoušet. To také vždy přinášelo a i dnes přináší tu opravdovou a největší radost chovatelům českých staváků. Vždyť staří holubáři říkali, že bez dobrých staváků je smutno v baráku. Potvrdí vám to každý, kdo si tyto milé temperamentní holuby oblíbil a potom se musel z nějakých příčin s jejich chovem rozloučit. Holub staví tehdy, když má radost. K tomu mu musíme vytvářet optimální podmínky. Musí být v té nejlepší zdravotní kondici. Je smutný pohled na staváky, kteří po většinu dne sedí na střeše a vyhřívají se na sluníčku.
Jen málo holubů má letky v dobrém stavu až do pelichání. Podle dosavadních zkušeností je ale zapotřebí takové holuby vybírat k další plemenitbě. Jen zdraví holubi, zbavení parazitů a v dobrém výživném stavu, mohou v plné šíři rozvíjet letové schopnosti a další projevy temperamentu. Na kvalitu stavění má podstatný vliv také krmení holubů. Krmivo má být hodnotné, ale holuby nesmíme překrmovat. Jako u všech voláčů volíme směsi s převahou obilovin, olejnin a luštěnin. V krmné směsi může být řepka, lněné semeno, loupaný oves, ječmen, drobnější odrůdy kukuřice a hrachu.
Někteří zkušení chovatelé předkládají v holubníku pouze ječmen; ostatní zrniny dostávají holubi teprve po zapískání venku. Venku však dostanou další krmivo teprve tehdy, až spotřebují poslední zrnko ječmene v holubníku.
V chovné sezóně je ve směsi asi 15 % ječmene, v zimním období jsou holubi rozděleni podle pohlaví a dostávají až dvojnásobné množství ječmene. Nekvalitní špičatý ječmen přijímají jen v nouzi. Ideální je krmit třikrát až čtyřikrát denně v potřebné kvalitě a skladbě směsí vždy tak, aby žádné krmivo nezůstalo ležet. To zaručuje, že holubi jsou v neustálém pohybu a mají větší sklon k letu. Částečně tím nahrazujeme dřívější polaření holubů. Na klubové vlajce z roku 1924 je vyšito toto základní heslo: Sebekrásnější holub nemůže být pokládán za českého staváka, jestliže nestaví. Déle než 85 roků se nejlepší chovatelé českých staváků řadili v dlouhých řadách pod tento prapor, aby sváděli boje mezi sebou i navenek o čistotu plemena ve jménu své velké lásky a chovatelské záliby. Avšak dlouhá cesta, kterou vykonaly za toto období celé generace členů tohoto klubu, nebyla lehká ani přímočará. Často stanuly na rozcestí a mnohdy se dostaly i na scestí.
V honbě za krásou byl český stavák vyšlechtěn do více než čtyřiceti rázů pyšnících se náročnými kresbami, intenzivním zbarvením a čarovným leskem. Ale na onu jedinečnou ušlechtilou vlastnost – na stavění – se postupně jakoby zapomínalo. Až v roce 1986 se přece jen zablýsklo na lepší časy. Klub vyhlásil soutěž v letu o „Elitní chov českých staváků„ a zároveň i podmínky pro testování stavění a orlování soutěžních hejn. Soutěž měla tři kola a soutěžilo vždy desetičlenné hejno po dobu 60 minut. Výkony ve stavění a orlování byly bodovány. Do třetího kola se dostaly tři chovy českých sedlatých. Byla to opravdu úchvatná podívaná, o které dávno snili naši předchůdci jako o rajské hudbě a čarovném pohledu na české staváky. Testování letu trvalo u každého soutěžního hejna přesně hodinu. Celkově u třech chovů bylo za 180 minut zaznamenáno stavění ve 285 případech a orlování 98 krát. V průběhu soutěže předvedl každý holub své umění téměř třináctkrát za hodinu. V průměru bylo zaznamenáno stavění nebo orlování u některého jedince z testovaného hejna každých 30 sekund.
Na základě výsledků testů třetího kola získali pro své chovy čestný titul „Elitní chov v letu českých staváků“ dva chovatelé ze středočeské pobočky klubu, jeden ze severočeské pobočky klubu. Praxe ukázala, že nejvhodnější doba pro soutěž v letu staváků nastává až v polovině listopadu, kdy již jsou holubi dobře přepeřeni.
Při soutěži ve stavění se prokázalo, že nejlépe staví holubi, kteří byli předtím odděleni podle pohlaví. Je účelné nechat holuby před konáním soutěže dva až tři dny zavřené, aby byli tzv. nadržení a po vypuštění nebyli příliš ostražití. V den před konáním soutěže holubi dostali jen asi třetinovou krmnou dávku. Ráno v den soutěže dostalo vybrané desetičlenné hejno opět méně krmiva, aby holubi na zapískání začali přeletovat a stavět.
Soutěžní let byl hodnocen mezi 10. až 13. hodinou, protože potom mají holubi až příliš velký hlad a málo létají. Soutěž byla pro chovatele českých staváků velikým a nezapomenutelným zážitkem. Staváky připravujeme na výstavu dlouhodobě klecovou drezurou. Každý chovatel by měl mít několik klecí a v nich pravidelně své holuby cvičit. Holubi si na klec zvykají a není třeba je nafukovat. Pokud spatří ve vedlejší kleci svého druha, nafouknou se sami. Holub, který je zvyklý na pravidelné pohlazení a na ruku chovatele, stává se krotkým.
Nejen černí sedlatí, ale také modří sedlatí jsou velmi dobří staváci. K oblibě modrých staváků přispívá v neposlední řadě také barva a barevný lesk volete. Na tomto úseku vykonali šlechtitelé velký kus práce. Vždyť ještě v roce 1950 bylo hodně modrých staváků sedlatých v barvách příliš světlých podle znění vzorníku, vydaného v červenci roku 1949. Cituji: „Modrá barva je mimo vole po celém těle stejná. Čím světlejší, tím cennější, ale i ve světlém tónu budiž co nejvíce modré barvy. Vole oproti celkovému zbarvení je poněkud tmavší s krásným zeleným leskem, přičemž světlejší odstín tohoto lesku, podobný čerstvé hlávce zelí, má přednost.“
Tehdy šlechtění jedinci byli skutečně světlí, ale základní barva byla nevýrazná a zejména na voleti byl moučný nádech. Spodek volete byl šedozelený s velkým nelesklým klínem a v horní části volete byl nepěkný rušivý růžový lesk. Početná skupina chovatelů se rozhodla odstranit nedostatky barvy a lesku. Výsledkem jejich snah jsou modráci s čistou základní barvou a krásným modrozeleným leskem ve voleti. Vole je bez nádechu růžového lesku, moučnosti, popř. nelesklého klínu na spodku volete.
Také dnes vyžadujeme základní barvu světlou, ale především čistě modrou bez příměsi zašedlosti nebo zahnědlosti a s bohatým modrozeleným leskem na voleti, který našeho modrého českého staváka velmi krášlí. Chovatelé modrých českých staváků vykonali opravdu velký kus šlechtitelské práce.
Na sklonku čtyřicátých let dvacátého století se rozhodl řídící učitel Karel Lafek z Mělníka, že vyšlechtí české staváky modré sedlaté s barevným (taženým) hřbetem. Dříve se všeobecně tvrdilo a věřilo, že barevný hřbet u světle modrých sedlatých s vynikajícím leskem volete se nikdy nedocílí. Holubice modrá sedlatá byla spářena s 1,0 modrým kapratým bělohrotým. V lidové mluvě dřívějších staváčkářů byl použitý holub nazýván například čočolatý – penížek – škvárák – vičák – vičňák. Musel splňovat dvě základní podmínky, tj. být vynikající stavák a mít pokud možno co nejvíce bílých ručních letek. Takového holuba se podařilo koupit ve východních Čechách. Odchov v generacích F1 a F2 již dával naději, že se podaří dosáhnout vytčený cíl. Výletci v generaci F3 již měli barevný hřbet, ale potřebovali zlepšit ostatní kresbu. Sedlatí samci čisté linie byli spářeni s holubicemi vzniklými v generaci F3. Odchov z tohoto spojení v generaci F4 již vykazoval nejen barevný hřbet, ale také dobrou kresbu. Již tehdy se vyskytovali sedlatí kapratí. Vedoucí kolektivu posuzovatelů Jaroslav Čermák z obce Slatina bydlel v sousedním okrese.
Bylo dobrým zvykem, že po skončení posuzování na okresní výstavě v Mělníku navštívil chovatele Karla Lafka a pečlivě si prohlédl celý chov. Podle svého nejlepšího svědomí prohlásil, že Karel Lafek je první, kdo mu ukázal české staváky modré sedlaté s barevným hřbetem. Je samozřejmé, že stejného výsledku chtěli dosáhnout také jiní chovatelé s pomocí modrých bělohrotých.
Povzbuzen těmito vynikajícími chovatelskými výsledky se Karel Lafek rozhodl, že vyšlechtí stříbřité sedlaté. K tomuto účelu použil rakovnického kotrláka červeného sedlatého a spářil jej s holubicí stavačkou modrou sedlatou. Teprve o rok později se mu podařilo koupit rakovnického kotrláka stříbřitého sedlatého, kterého spářil s popelavě stříbřitou stavačkou. Rakovničtí kotrláci létají jiným způsobem – kotrlcují.
Kříženci v generaci F1 nedělají celé kotrlce, většinou staví do koryta. V generaci F2 získáme ze spojení stavák×kříženec asi 25 % velmi dobrých staváků. V generaci F3 jsou kříženci opět pářeni s čistokrevnými staváky a stavění se dále zlepšuje. Je to ovšem práce dlouhodobá, vyžadující velké trpělivosti.
Nejprve je nutno soustředit se při výběru kříženců na stavění a teprve potom na prošlechtění typu a zbarvení. Toto křížení vedlo ke vzniku „stříbřitých“ sedlatých staváků a nebylo na újmu letu holubů tohoto barevného rázu. Na výstavě v Mělníku se tito holubi zalíbili Jiřímu Pekárkovi z obce Sazená u Velvar. Rozhodl se, že od Karla Lafka koupí celý chov „stříbřitých“. V chovu těchto holubů pokračoval až do konce svého života. V roce 1965 byla vydána kniha s názvem „Chov holubů“. Členem autorského kolektivu je také Karel Lafek, který zemřel v roce 1979 ve věku 89 roků. V roce 2010 uplynulo 120 let od jeho narození. V chovu českých staváků dosáhl mnohem lepších výsledků než většina ostatních chovatelů. Z tohoto důvodu bychom na něj neměli zapomenout. Zahraniční chovatelé jeví značný zájem o ty nejlepší české staváky a je zapotřebí dát pozor, abychom se nezbavili – třeba i za dobré peníze – nejlepších základů našich špičkových chovů. Buďme hrdí na to, že takové staváky máme, a snažme se, aby holubi tohoto plemene byli ještě krásnější. Každý chovatel českých staváků potvrdí, že pár vychová bez potíží 12 až 14 holoubat za sezónu.
Závěrem můžeme říci, že je velmi obtížné vychovat staváky, kteří mají dokonalý exteriér, zejména volatost, postavu, opeření, barvu a lesk, a zároveň jsou dokonalými letci. Chov takových holubů uspokojí i toho nejnáročnějšího chovatele.
