Děti mrazu – část 6. Muž se srdcem dobrodruha

Když bylo norskému polárníku Fridtjofu Nansenovi (1861 až 1930) sedmadvacet let, vzrušil svým činem takřka celý svět: se třemi dalšími Nory – Otto Sverdrupem, Olufem Dietrichsonem a Kristianem Tranem a dvěma laponskými horaly – Samuelem Baltem a Olem Ravnem – projel na lyžích napříč Grónskem. Psal se rok 1888. Byl to první přechod obávaného ledového ostrova. Navíc po přechodu Grónska nestihla Nansenova výprava žádnou loď, která by je odvezla domů, moře zamrzalo a muži museli v nehostinných končinách přezimovat. Zkušenosti, které Nansen na této cestě získal, měl již brzy zúročit …

„Je nehodno muže vzít na sebe úkol, a pak ho vzdát, když bitva vrcholí. Existuje jen jedna cesta, a ta vede vpřed, totiž ,Fram'!“
Fridtjof Nansen

„Úspěšný přechod grónského ledovcového štítu získal Nansenovi světovou slávu a postavil ho do čela polárních badatelů,“ píše ve své knize „Polární vášeň“ kanadský spisovatel Farley Mowat. „Tato skutečnost zase dále podněcovala jeho ctižádost, aby své vedoucí postavení ještě posílil, a zároveň mu zajišťovala, že bez potíží získává podporu pro příští výpravu do Arktidy.“ Její cíl je všem zřejmý: severní pól!

V Nansenově hlavě se zrodil smělý plán, o němž do jeho doby nikdo ani nesnil. Nechal postavit speciálně konstruovanou loď, která by odolala zamrznutí v arktickém moři. Driftující ledová kra pak měla loď, již Nansen pojmenoval Fram, nést – jako ořechovou skořápku – až k vysněnému severnímu pólu. Nansen vybavil Fram zásobami pro posádku a sebe na dlouhých pět let. „Přikrčena na ledu jako velký pták poskytovala mužům na čas domov,“ píše Reinhold Messner ve své knize „Už nikdy“. „Ani nejkrutější ledová sevření jí nemohla ublížit. Tak plula, zdánlivě nehnutě, v chaotickém kurzu stále dál na severozápad.“ (Dlužno připomenout, že Fram byla vskutku navržena a postavena geniálně, o čemž svědčí fakt, že byla později využita na pěti dalších polárních expedicích.)

Nansen a samojedi
Těžko dnes přesně posoudit a říci, proč si Fridtjof Nansen zvolil pro svou arktickou výpravu zrovna tažné severské psy plemene Samojed, když již načerpal určité zkušenosti s grónskými psy. (V dalších dílech seriálu se však tuto „záhadu“ pokusíme objasnit.) Pravděpodobně pro něj byli samojedové dostupnější. Nansenovi ovšem bylo zcela jasné, že dobří psi jsou pro úspěch jeho expedice nezbytní; přímo životně důležití. Tažní psi se pro polární výpravy stali alfou a omegou přežití. Ostatně již kdysi dávno moudrý cestovatel Ibn Batuta (1302–1377) pravil: „Cestovat krajinou tmy lze pouze se spřežením psů, a ti, kteří takovou cestu přežijí - ať už psi či lidé – by se měli vyvážit zlatem.“

Samojedy (v té době byli nazýváni Bjelkier) zajistil pro Nansena rodák z Tobolska na Sibiři, Alexandr Trontheim. Musíme si však být vědomi skutečnosti, že hovořit o plemeni samojed je v kontextu doby dost odvážné (toto plemeno, a zejména jeho jednotný exteriér, bylo vyšlechtěno později); spíše bychom měli (v rámci objektivity) říci: psi získaní od národa Něnců (Samojedů).

Nansen si od Trontheima objednal čtyřicet psů a své dojmy ze setkání se čtyřnohými pomocníky vyjádřil takto: „Mnozí psi se na první pohled zdáli být „čistokrevní“, s dlouhou srstí, čistě bílí se špičatýma ušima a špičatým čenichem. Svým něžným a dobrosrdečným výrazem se hned stali centrem pozornosti. Někteří z nich připomínali lišku, měli kratší kožich, jiní zase byli černí nebo bílí s černými skvrnami. Evidentně byli rozdílných „ras“. Někteří byli Kříženci, neboť měli svěšené uši.“ Nansen své psy trénoval a pozorně je sledoval více než jeden rok, aby si nakonec k cestě k pólu vybral osmadvacet nejlepších.

Boj o pól
Fram pod vedením kapitána Otto Sverdrupa driftovala přes polární pánev v letech 1893–1896. Nansen však neměl stání a toužil co nejdříve vyrazit k magickému severnímu pólu, po jehož dosažení vášnivě toužil. Někteří muži z posádky se obávali, že Fram bude rozdrcena ledem. „I kdyby Fram snad byla skutečně zničena, přece jsme byli na ledu v bezpečí a měli jsme tam psy, saně, plachty, stany, spací pytle, šaty a potraviny na celý rok,“ svěřil svému deníku Frederic Hjalmar Johansen.

Nansen zatím intenzivně promýšlel svůj výpad k pólu. „Zvážil jsem všechny psy a dospěl k závěru, že když je budeme krmit jejich vlastním masem, budeme moci prodloužit náš postup přibližně o 50 dní,“ plánoval Fridtjof Nansen. (Metoda v dnešní době jistě zcela neakceptovatelná, avšak v dobách Nansenových – a ještě v mnoha desetiletích „po Nansenovi“ – zcela běžná. Ostatně – – vzpomeňme na staré indiánské přísloví: „Nesuď nikoho, pokud neujdeš deset mil v jeho mokasínech.“)

Nansen chtěl putovat k pólu jen s jedním druhem. Z posádky vybral Frederica Hjalmara Johansena. Oba muži vyrazili se čtyřmi spřeženími psů 26. února 1895; Fram se tehdy nacházela ve vzdálenosti 84 stupňů severní šířky. „Muži byli navlečeni v oblecích z vlčí kožešiny,“ píše o Nansenově výpravě Reinhold Messner v knize „Už nikdy“. „Srovnali si hodinky. Tito kříženci zvířete a stroje si namlouvali, že se každý národ pokusil vyslat své muže co nejdále na sever. Tito muži severu však vyslali sami sebe jen proto, že se chtěli pokusit proniknout na sever ještě dále než všichni neviditelní protihráči. Jejich cílem byl sám pól. Každé saně tažené sedmi psy vážily asi 280 kilogramů. Celkem to bylo necelých 1 000 kilogramů potravin – 100 denních porcí pro muže, 30 pro psy, k tomu spací pytle ze sobích kůží, vařiče a nádobí, stan ušitý z jednoho kusu surového hedvábí, kajaky z bambusu a plachtoviny, navigační přístroje, pušky a střelivo.“ Přes své odhodlání se muži se spřeženími už následujícího dne vrátili – terén byl příliš obtížný a saně těžké … Již 28. února vyrazili podruhé, s odlehčenou výstrojí, a opět marně; záhy se vrátili na Fram. Třetí pokus nastal 14. března 1895, kdy se Nansen a Johansen rozloučili s kapitánem Otto Sverdrupem a s posádkou Framu definitivně. Tehdy byl Fram v poloze 84°04´severní šířky a 102° východní délky.

Nansen měl s polárními končinami bohaté zkušenosti; navíc vždy razil krédo: „S přírodou, ne proti ní!“ Jedno však přece jen podcenil … „Co však Nansen podcenil, byly obtíže na ledových návrších,“ shrnuje Reinhold Messner v knize „Už nikdy“. „Cestovat saněmi se psy přes ledové bariéry a vodní kanály nebylo žádné potěšení. Těch 28 východosibiřských psů táhlo sice dobře, ale Nansen a Johansen postupovali kupředu jen velmi pomalu. Museli to tedy vzdát na 86°14´severní šířky, ve vzdálenosti asi 440 kilometrů od pólu. Cesta k pólu nevedla ani „s přírodou“. Dvě vlajky, které Nansen a Johansen 8. dubna zanechali uprostřed ledových návrší, dříve, než se dali na pochod zpět na jih, symbolizovaly jejich bezmocnost. Nic jiného.“

Strastiplný návrat
„Příroda, silná a divoká, je jako stará pověst vytesaná do sněhu a ledu, která je laděna někdy tak jemně a něžně jako báseň. Ale příroda je též jako chladná ocel, v níž se odráží hra barev ve slunečním světle.“
Fridtjof Nansen

Pokud byla cesta na sever těžká, byl návrat mnohem, mnohem těžší. Cesta zpět znamenala – méně psů. Sníh měkl, až se měnil v ledovou kaši … Stále častěji naráželi oba Norové na otevřenou vodu. Brzy nato následovaly první nebezpečné střety s ledními medvědy a mroži. Nakonec otevřené vody přibylo natolik, že již museli použít výhradně kajaků. Proto museli být utraceni dva poslední psi (nebylo možné je vézt v kajacích, přeplněných zásobami a výstrojí). Nansen zastřelil psa Johansenova a Johansen Nansenova.

Konečně se Norům podařilo dosáhnout Zemi Františka Josefa, kde v kamenné zemljance (o půdorysu 3,5×2 metry) prožili polární noc zimy 1895/96. 19. května 1896 se opět vydali na cestu domů. Nansen a Johansen tak byli odkázáni sami na sebe neuvěřitelných 461 dnů!

Závěr Nansenovy výpravy výstižně vylíčil Reinhold Messner: „17. června 1896 uslyšel Nansen zvuky, které se více podobaly štěkotu psa než pokřiku racků. Johansen zůstal u tábora, Nansen zatím sledoval cizí hlasy, až uprostřed ledové pustiny viděl psa a člověka. Nansen, černý od čmoudu z rybího oleje a sazí, obalený do umaštěných hadrů, vlasy nečesané, s chomáčem vousů, pospíchal k nim, jak mu to jenom jeho sněžné boty dovolovaly. Kolem dokola jen led a ledovce a mlha. Mlha zakrývala okolní svět. Nad tím záblesk světla, dole kousek dál ledová návrš, hrbolatá a tenká, a za tím vším předtucha země. Cizinec, který se pak údajně představil jako Mr. Jackson, pohlédl Nansenovi vícekrát do obličeje, než se zeptal: ,Nejste vy Nansen?' ,Ano, to jsem já.' O malou chvíli později dopravili Angličané Johansena na mys Flora a 26. července připlula loď, která je oba měla odvézt domů.“

Nejen neuvěřitelně dlouhý a strastiplný příběh Nansena a Johansena měl šťastný konec. Asi měsíc po nich připlula do Norska i Fram s posádkou pod vedením kapitána Otto Sverdrupa, která na své palubě přivezla i několik – přeživších – samojedů, kteří se Nansenova a Johansenova pochodu k pólu nezúčastnili.

Navzdory svým pragmatistickým způsobům (jiné patrně ani nebyly možné), si Fridtjof Nansen práce tažných severských psů nesmírně vážil, obdivoval ji a čtyřnohé kamarády si skutečně zamiloval. Svědčí o tom i jeho kniha „Farthest North With Samoyeds“. (O své několikaleté výpravě napsal Nansen i knihu – „Uprostřed noci a ledu“).

„Nansen a Johansen nejenže vstoupili do“zóny smrti“ a nezemřeli, ale svými výpověďmi o ní nám dovolili nahlédnout i do nejzazších koutů svých duší,“ napsal v knize „Už nikdy“ Reinhold Messner. „V Nansenově knize „Uprostřed noci a ledu“ pak lidé nalezli výraz moudrého poznání, že mezi póly života a smrti schopnosti lidského ducha rostou, což dále rozdmýchávalo nápor na neobjevená zákoutí země, ať dole či nahoře, na oceánu či vnitrozemských ledových prostorách.“

Payer o Nansenovi
Přípitek na počest Nansena pronesl ve Vídni, kde mu byla předávána medaile Zeměpisné společnosti, muž z nejpovolanějších - polárník, cestovatel, malíř a spisovatel Julius Ritter von Payer: „Jde-li o to, podpořit ze zdvořilosti pochybnou zásluhu, pak je potřeba mnoha slov. Zcela jinak je tomu dnes, kdy vídeňské Zeměpisné společnosti připadla čest vzdát hold světoznámému hostu, doktoru Fridtjofu Nansenovi! Jeho nesmrtelná zásluha nemá zapotřebí nálepky. Hosta tak významného tato společnost ještě neviděla, nezažilo ho ani toto město, nezná ho ani současná doba; neboť jeho čin najde sobě rovné jedině v hrdinství dávné antiky, a pravdivostí ho předstihuje. Nadarmo hledám v dějinách objevů obdobné vítězství jednotlivce. Tento jedinec, vytvořený marnotratností přírody, vybavený nepoddajnou duší a železným tělem, překonávající své předchůdce, vstoupil do světa nikdy nedosaženého …“

(PhDr. h. c. Julius rytíř von Payer, rodák z Teplic, se narodil 2. 9. 1841 v rodném domě „U jitřenky“ v ulici u Hadích lázní v č. pop. 1153. Současnost na něj neprávem zapomíná. Svůj čas života, který mu byl vymezen do 19. 8. 1915, skutečně nepromarnil. Byl to skvělý odvážný polárník, nadaný malíř a pilný spisovatel. V letech 1872–1874 vedl společně s Carlem Weyprechtem rakousko-uherskou polární expedici; výpravy se kromě dalších členů zúčastnili i Češi: Ota Kříž, Gustav Matouš Bosch, Eduard Orel a Josef Clasanzský – Pospíšil. Polárníky doprovázeli na expediční lodi Tegetthoff, která směřovala k tajemné Zemi Františka Josefa i psi. O psy tažných severských plemen však byla nouze – výprava používala zejména – k tahu nepříliš vhodné – novofundlanďany.)

Další kariéra
Po své nejdelší polární výpravě se již Nansen do Arktidy nikdy nevrátil a pověsil tedy své „polárnické řemeslo“ na hřebíček. Od roku 1918 se naplno věnoval mezinárodním akcím humanitární pomoci a působil též jako velvyslanec. Za jeho obětavou humanitární práci mu byla udělena Nobelova cena za mír.

P.S.
Nansenovy neocenitelné zkušenosti s prací s tažnými psy se staly studnou poznání i silnou inspirací nejen pro jeho následovníky, ale i pro současné mushery. Od Nansenových časů se mnohé změnilo: nikoliv však vřelý vztah mezi člověkem a psem.

Poměrně stručnou, avšak solidně zpracovanou monografii o plemeni samojed napsala Jana Fulierová: Yoshi a my – Život se samojedom; (ve slovenštině vydalo nakladatelství Antares v Českých Budějovicích v roce 2003).

Ti, kteří se zajímají o samojedy hlouběji, by jistě měli vědět více i o životě původních obyvatel Sibiře, kteří tyto psy „stvořili“. Těm, kteří mají o problematiku hlubší zájem, mohu s nejlepším svědomím doporučit knihu Tomáše Boukala – Torava „Lovci severozápadní Sibiře, příroda a lidé“ (vydalo nakladatelství Dauphin v roce 2003).